Mike Glover, bývalý příslušník amerických speciálních sil, odstřelovač a autor knihy Prepared, vychází z prosté úvahy: moderní společnost staví stále dokonalejší bezpečnostní a sledovací aparát, a právě proto se na krize musí připravit každý sám. Čím víc péče o bezpečí převezmou instituce a technologie, tím méně toho člověk zvládne, až na něj dolehne skutečná pohroma. Rozhovor se točí kolem kamerových sítí, umělé inteligence, zdravotnictví, psychologie stresu i traumat válečných veteránů.
Pupeční šňůra, na které visí všichni
Instituce podle Glovera pohání především pobídky k růstu. Úřady i firmy, na které jsou lidé napojeni, mají finanční zájem každý rok růst, a proto jim vyhovuje, když na nich člověk zůstane závislý. Glover to přirovnává k pupeční šňůře: voda i elektřina v domácnosti visí na infrastruktuře města, a jakmile se něco zhroutí, neexistuje žádná záloha, kterou by měl člověk ve vlastních rukou. Instituce sice má mít krizový plán, ale co když ho nemá?
Stejné je to s hasiči, policií a záchrankou. Lidé je platí z daní a spoléhají, že se o ně postarají. Jenže když jde o sekundy, jsou záchranáři minuty daleko – u sebeobrany i u autonehody často jen sbírají, co zbylo. Glover proto chce, aby lidé byli soběstační. Nemusí mít každý studnu na zahradě, ale měl by vědět, odkud se bere jídlo, a vzít zásobování zpátky do vlastních rukou. Maso ze supermarketu v polystyrenové vaničce pod fólií nic neprozradí o tom, odkud se vzalo.
Sledovací technologie tento problém podle něj ještě prohlubují. Stát i soukromí subdodavatelé lidem tvrdí, že je kamery a senzory ochrání a že sami nemusejí nic dělat. Glover to ilustruje příkladem z bojového nasazení: vojáci postupující k cíli prohledávají s puškou a infračervenou svítilnou každý keř. Posádka letounu s termovizí za miliony dolarů jim ale může vzkázat, že je vzduch čistý a zajištění netřeba. Pak stačí muž zahrabaný v listí, který odpálí sebevražednou vestu a zabije celý tým, protože nikdo nedával pozor. Čím víc technologie roste, tím víc na ní člověk závisí – a tím víc je ve skutečnosti ohrožená jeho bezpečnost.
Z jedné kamery pro sousedy 120 000 kamer
Jako příklad takového růstu uvádí Glover americkou firmu Flock, která provozuje kamery snímající registrační značky. Začínala v roce 2017 jedinou kamerou se solárním panelem pro sdružení vlastníků domů v jedné čtvrti. O devět let později je po Spojených státech rozmístěno odhadem 120 000 jejích kamer – přesná čísla firma nezveřejňuje – a každý měsíc vznikají miliardy záznamů o značkách, vozidlech a jejich popisu. Mezitím vyrostla konkurence, která nabízí podobné systémy bez pošramocené značky.
Jakmile infrastruktura existuje, začne se používat k dalším účelům. V Kalifornii a Texasu už podle Glovera kamerové systémy hledají porušení místních předpisů: obytný vůz odstavený na příjezdové cestě, poškozený plot, utrženou poštovní schránku. Většinu takových prohřešků najdou v chudých čtvrtích, kde se o vzhled domů nestará žádné sdružení vlastníků. Za pár dní jich napočítaly tisíce, což se ještě prezentovalo jako úspěch. Dřív to nikomu nevadilo, teď je z toho velký problém – a z obyčejných lidí se rázem stávají provinilci.
Vzpoura proti strojům, ne proti lidem
Kam tento vývoj vede? Jen letos bylo podle Glovera nahlášeno 107 případů, kdy lidé kamery Flock poškodili, někdy i desítky najednou. K porušování zákona nevyzývá a svou úvahu označuje za hypotézu, vidí v tom ale předzvěst něčeho většího. Občanskou válku lidí proti lidem nečeká, protože problémem podle něj nejsou lidé, ale vztah institucí k nim. Technika je pro lidi jen stroj – kdo rozbije kameru, nemá pocit, že by někomu ublížil.
Facebook potřeboval k růstu dvacet let, s nástupem umělé inteligence už podle Glovera takový čas potřeba nebude. Sociální sítě navíc šíří informace po celém světě bleskově, a tak očekává prudké vlny odporu – vzpouru a vlastenectví, jaké svět ještě neviděl, namířené proti systémům, které lidem berou lidskost. Už dnes se objevují skupiny, které mapují, kde kamery stojí, a obracejí sledování proti těm, kdo ho provozují, aniž by komukoli ubližovaly.
Nejvíc Glovera znepokojuje, že lidem mizí zákonná cesta, jak se bránit. V Utahu, kde žije, poprvé v životě vidí, jak obyvatelé bojují proti prudkému zvýšení daně z nemovitosti – v jednom údolí o 500 procent – a proti výstavbě obřích datových center, a zvolení místní zastupitelé je přesto neposlouchají. Lidé hodiny protestují, argumentují, zapojují se do legislativního procesu, a stejně prohrávají. Co je dnes o kus dál po silnici nebo v jiném státě, může být kvůli tempu, jakým se vše rozrůstá, příští týden za vlastním domem.
Pohodlí, které oslabuje
Technologie tedy není hrozbou jen kvůli tomu, co může člověku udělat nebo zakázat. Nebezpečná je hlavně tím, že ho oslabuje, protože se na ni spoléhá. Stačí navigace v telefonu: kdo ji deset let používá, přestane vědět, kde vlastně je, a slepě jede podle čáry na displeji.
Glover k tomu přidává zkušenost ze služby. Když měl na starosti tým kvalifikovaných odstřelovačů, přišel shora požadavek, aby jim do zaměřovačů namontovali kamery. Velitelské stanoviště by pak vidělo, na co míří. Glover odmítl: s odstřelovači byl ve spojení vysílačkou a řízení na dálku přes obraz se zpožděním by je jen znejistilo. Odstřelovač, který pod dohledem zpochybňuje každé své rozhodnutí, váhá – a zpoždění by ho mohlo stát život. Kamery se nakonec nenamontovaly, podle Glovera je to ale typický vzorec, jak integrace technologií funguje.
Instituce jsou jen tak dobré jako lidé v nich
Dalším příkladem je zdravotnictví. Před sto lety se lidé o zdraví starali sami a domácí léčba byla nutností, protože velké farmaceutické firmy ani rozsáhlé nemocniční systémy neexistovaly. Dnes vede ke každé léčbě dlouhý proces. Glover cituje studii Univerzity Johnse Hopkinse, podle níž ve Spojených státech zemře ročně zhruba 251 000 lidí na následky lékařských chyb. Kdyby se tato úmrtí vykazovala, byla by po nemocech srdce a cév a rakovině třetí nejčastější příčinou smrti. Připomíná také lékaře, kteří po dvanáctihodinové službě rozhodují o životě a smrti ve stavu srovnatelném s opilostí.
Instituce podle Glovera nejsou zlé, ale lidé v nich chybují – každý člověk je hříšník. Naděje není strategie a pravda o nefunkčních systémech nakonec vždy vyjde najevo. Pupeční šňůra, která člověka poutá k institucím, selhává ve všech oblastech. Glover ji přirovnává k šňůře napojené na matku, která začala kouřit crack: jak to skončí, víme. Šňůru je proto třeba přestřihnout a vzít péči o sebe zpátky do vlastních rukou – ne kvůli pohodlí, ale kvůli přežití. Zavolat tísňovou linku je správné, jenže než pomoc dorazí, může být pozdě.
Moderní přežití začíná rozhovorem v rodině
Kde začít? Nejsnazší je podle Glovera promluvit si s rodinou a sestavit promyšlený plán, jak se od systémů postupně odpojit. Sám neučí přežití v divočině bez vybavení – kdo se ocitne nahý a vyděšený v lese, udělal už spoustu chyb. Moderní přežití znamená projít všechny instituce, na kterých člověk visí, a hledat, jak se od nich kousek po kousku oddělit. Proto zvažuje i domácí vzdělávání svých dětí: až zvládnou základy a přejdou ke společenským předmětům, chtěl by jejich výuku mít ve vlastních rukou.
Stejné je to s jídlem. Supermarket za rohem má zásoby na pár týdnů, a když lidé v panice vykoupí regály, jak se to stalo během covidu, zůstanou prázdné. Nafta je už teď drahá a stačí stávka řidičů nebo eskalace války s Íránem, aby se zásobování zastavilo. Kdo neumí lovit ani rybařit a nic si nezajistil sám, zůstane bez jídla. Podle Glovera je proto dobré sednout si s rodinou a začít se základy – není to nic složitého.
Základem všeho je pro něj bezpečnost, princip, který se naučil jako sedmnáctiletý pěšák: bezpečnost se nikdy neporušuje. Většina lidí přitom netuší, co udělat, když jim někdo v noci vykopne dveře nebo je na ulici ohrozí zbraní. Co říct, jak jednat, jak zvládnout stres a co dělat potom? O nejhorších chvílích života lidé nepřemýšlejí, dokud nenastanou.
Proč lidé v krizi strnou
Nejnebezpečnější je první nápor chaosu. Glover to vysvětluje na masakru na univerzitě Virginia Tech z roku 2007. Útočník nejprve zastřelil dva lidi na koleji a asi o dvě hodiny později vešel do budovy, kde se stále učilo, ačkoli škola měla být podle Glovera dávno uzavřená. Dveře za sebou zajistil řetězy a postupoval od učebny k učebně. Zabil 32 lidí, pak sebe. Mnoho obětí zemřelo pod lavicemi, protože studenti neměli žádný plán. Některé učebny nešlo ani zamknout, a tak dveře jen zatarasili – útočník je prostřelil a vnikl dovnitř.
Glover kritizuje i obvyklou poučku pro případ střelby: utéct, schovat se, bránit se. Kam utíkat? Univerzitní kampus může být obrovský a zamknout se v přístěnku kilometr od místa střelby nemusí dávat smysl, když stačí doběhnout o třicet metrů dál na parkoviště a odjet.
Novinářka Amanda Ripley popisuje v knize The Unthinkable studenta, který se při útoku rozhodl předstírat smrt. Střelec ho minul, ostatní v učebně postřílel. Když bylo po všem, student se nemohl pohnout a byl přesvědčen, že je postřelený. Nebyl. Šlo o takzvanou tonickou imobilitu, o níž se mluví méně než o reakci „útok, nebo útěk“. Po prudkém vyplavení adrenalinu a kortizolu tělo vypne, uvolní přirozené opiáty a člověk strne. Kořist tak dává predátorovi najevo, že je nemocná nebo mrtvá; mnoho predátorů reaguje jen na pohyb.
Totéž podle Glovera popisují oběti sexuálního napadení, které ztuhly, nemohly se bránit a pak se za to obviňují. Nebyla to jejich vina, tak funguje biologický mechanismus, který má pomoci přežít. Tomuto tématu chce Glover věnovat svou druhou knihu. Kdo nerozumí vlastní nervové soustavě a neumí zvládat stres, není připravený na žádnou katastrofu – ta je jen stres v zesílené podobě.
Rozbitá základní hladina stresu
Glover doporučuje podívat se na vlastní základní hladinu – na to, jak člověk reaguje na obyčejný každodenní stres. Kvůli sociálním sítím a mobilům se u většiny lidí posunula. Tam, kde by prapůvodní reakce velela bojovat s predátorem, dnes lidé mlátí hlavou do volantu a jsou ochotní se střílet se spoluobčanem, protože jim vjel do cesty. Rozčílí je nádobí ve dřezu i to, jak s nimi mluví děti. Jak pak mají zvládnout katastrofu?
Druhou stranou téže mince je otupělost. Když Glover zasahoval u nehod, viděl řidiče, kteří projížděli kolem převráceného auta s kouřící kapotou a zraněným člověkem uvnitř, protože spěchali. Lidé přestávají dát na intuici: tělo varuje, dlaně se potí, a oni to přejdou. Když vidí kámen řítící se ze svahu, vytáhnou telefon a natáčejí. Spoléhají na techniku, která je nezachrání.
Většina lidí tak žije v trvalé úzkosti, v režimu sympatického nervového systému, kdy vládne takzvaný plazí mozek. Glover se na seminářích ptá manželů, jestli někdy vyřešili hádku v rozčilení. Nevyřešili – dokud je tělo plné kortizolu a adrenalinu, rozumné rozhodnutí nepřijde. Nejlepší taktikou je odejít, vydýchat se a vrátit se, až se nervová soustava zklidní.
Trénink, který uvolní zablokované trauma
Na kurzu Decision Point, který Glover vede, proto nejde jen o tasení zbraně a výstřel. Rozhodnutí použít smrtící sílu má řadu kroků, od vyhodnocení situace po jasná kritéria, kdy ano a kdy ne. Střelba na rovné střelnici za krásného dne, kdy člověk trefuje pořád stejnou díru v terči, nemá se skutečnou přestřelkou nic společného. Glover proto na účastníky zblízka křičí a sleduje, jak jejich nervová soustava zareaguje.
Jeden ze scénářů simuluje noční výběr z bankomatu: člověk hledí do svítícího displeje, kolem je tma a záda má vystavená útočníkovi. Glover k jedné účastnici přistoupil zezadu s cvičnou pistolí, přitiskl jí ji do zad a sprostě jí vyhrožoval. Žena se okamžitě schoulila do klubíčka a rozplakala se. Později vysvětlila, že se kdysi stala obětí napadení v podobné situaci s pistolí. Glover s ní situaci prošel, trénovali a cvičení zopakovali. Napodruhé vytáhla zbraň a cvičnou střelou ho zasáhla do břicha chráněného výstrojí. Pak řekla, že se v ní něco uvolnilo: léta byla uvězněná ve smyčce jako ze zlého snu, v němž člověk mačká spoušť a nic se neděje.
Trauma podle Glovera funguje jako nálož s rozbuškou. Dříme v člověku, a jakmile ji spustí podobná situace, všechny připravené plány selžou a přijde právě ono strnutí. Technické dovednosti jsou snazší částí přípravy a každý si je vydře sám. Mnohem těžší je porozumět tomu, co se v člověku během krize odehrává.
Umělá inteligence a pohodlí jako pomalý jed
Umělá inteligence chce automatizovat všechno. Největší riziko podle odborníků, na které se Glover odvolává, spočívá v tom, že lidé přestanou používat vlastní hlavu. Zlenivějí a stanou se zranitelnými. Zahraniční protivníci podle něj lidskou pohodlnost a samolibost cíleně pěstují už desítky let – dříve špionáží, dnes přes sociální sítě. Hrají dlouhou hru, zatímco Spojené státy žijí ze dne na den a spoléhají na cizí výrobu. Problém umělé inteligence tedy není jen v tom, že lidi otupí, ale v tom, co se stane, až budou otupělí, samolibí a snadno zneužitelní.
Člověk potřebuje odpor a tření, aby zůstal člověkem. Odolnost se buduje těžkými věcmi, a kdo je jednou začne dělat, chce jich dělat víc. Glover to vidí u svých dětí: na kempování, kde je nepohodlí, se těší, a když se usadí v pohodlí, táhne je to zpátky ven. Lidé jsou dnes spokojenější s alternativní realitou, kterou si vytvářejí na internetu, než se skutečným životem, a platí za to vztahy s partnery, s dětmi i s Bohem. Lidé se mají lépe než kdy dřív, a přesto jsou nešťastnější než kdy dřív.
Každá instituce i firma slibuje, že vyřeší problém a zefektivní život. Tím ale mizí právě ono tření, které člověka posouvá. A tak si ho lidé uměle vyrábějí – ledovou koupelí, saunou nebo během na pásu v klimatizované místnosti.
Nástroj, který lze zneužít
Nejvíc kritiky sklízí Glover za výhrady ke kamerám Flock. Policisté i jeden kalifornský šerif mu psali, že jde o užitečný nástroj a že kritika je jen levicová rétorika. Glover, který policejní práci studoval na vysoké škole, odpovídá: ano, je to nástroj, ale takový, který lze zneužít – ke sledování bývalé partnerky nebo, jak se podle něj opravdu stalo, šestnáctiletých studentek, o které se zajímal policista přidělený ke škole.
Umělá inteligence podle Glovera urychlí všechno, co se může pokazit, včetně porušování občanských svobod a práv. Algoritmus bude vyhodnocovat, koho zastavit, a s nevinnými lidmi se už dnes při kontrolách zachází jako se zločinci. Některé věci přitom musí zůstat pomalé. V národním parku stačí jeden strážce, který rybáře v klidu požádá o povolenku. Když ho nahradí kamery hlídající, jestli někdo nechytil víc ryb, než smí, přestupků přibudou tisíce. A policista, který takové systémy obhajuje, podle Glovera obhajuje i to, že jednou přijde o práci.
Kamera v kabině a auto, které rozhoduje za řidiče
Kritiku si Glover vysloužil i za výhrady vůči Fordu. Automobilka podle něj chystá kamery namířené do kabiny, zejména pro firemní vozy. Systém by sám kontaktoval úřady, kdyby za volantem neseděl oprávněný řidič nebo kdyby se zdálo, že je pod vlivem. Sám měl nový pick-up plný asistenčních systémů. Když s dětmi couval z příjezdové cesty, vůz se uprostřed silnice zastavil a odmítl couvat dál, zatímco se blížilo jiné auto. Znečištěný senzor na zadním nárazníku zřejmě zachytil odraz vozu asi 500 metrů daleko. Kdyby tudy jel kamion s nepozorným řidičem, mohlo to skončit tragicky. Auto prodal a koupil si model z roku 1997.
Za vším jsou podle Glovera data, dnešní měna. K novému autu si majitel musí nainstalovat aplikaci, která stahuje všechno a vůz sleduje. Glover předpovídá, že mnoho lidí bude nuceno přejít v části života zpátky k analogovým věcem – ať z přesvědčení, nebo proto, že budou chtít technologiím utéct. On sám chce krmit slepice a kozy a řídit svůj starý pick-up.
Obavy z umělé inteligence nejsou okrajové
Podle čerstvého průzkumu, na který Glover odkazuje, si 70 procent Američanů myslí, že umělá inteligence bude problém. Obavy podle něj posilují i samy firmy, které ji vyvíjejí: přiznávají, že jejich modely v testech jednaly bez pokynu a snažily se vyhnout vypnutí, a šéf té největší podle Glovera mluví o brzdění, protože se děje něco, na co nebyli připraveni. Kamkoli Glover přijde, lidé mají obavy. Nejde o menšinový názor.
Většina amerických států přitom výstavbu infrastruktury pro umělou inteligenci podporuje, protože jde o velké peníze. Co tedy zbývá lidem, kteří u svých zástupců nenajdou sluch? Útěk mimo civilizaci Glover za řešení nepovažuje. Cestou je podle něj boj zákonnými a právními prostředky, dokud to jde. Obává se ale, že kvůli rychlosti, s jakou se vše mění, přijde chvíle, kdy to nepůjde, dřív, než lidé čekají.
Proč jedni veteráni prospívají a jiní se hroutí
Proč někteří muži z elitních jednotek po řadě bojových nasazení prospívají a jiní se hroutí? Glover vidí rozdíl především v tom, odkud přišli. Jeho přátelé ze speciálních sil, kterým se dnes daří, vyrostli v dobrých rodinách a šli do armády ze správných důvodů. Válka je netraumatizovala, se zážitky se dokázali vyrovnat. Speciální jednotky navíc uchazeče psychologicky prověřují tak důkladně, že o nich vědí téměř všechno dřív, než začne výcvik.
Většina traumat, která u veteránů vidí, pochází podle něj z dětství, z doby před armádou. Velkou roli hraje i morální zranění – výčitky kvůli padlému kamarádovi, kvůli ztrátám nebo otázka, zda byla celá válka nutná. Sám přiznává, že ho víc než samotné boje trápí právě tato velká otázka. Proto varuje před módní léčbou ibogainem a psilocybinem: lidem s hlubokým traumatem z dětství může otevření této skříňky bez pevného rámce a struktury trauma ještě prohloubit.
Veteráni navíc čelí předsudkům. Glovera kdysi odmítli na civilní místo dohledu nad energetickými zařízeními, pro které měl vzdělání i praxi v krizovém řízení, protože zkušenost odstřelovače brali jako riziko. S podobným nálepkováním se veteráni podle něj setkávají běžně, třeba u rodinných soudů.
Závěr
Glover nevolá po útěku ze společnosti, ale po návratu k vlastní odpovědnosti. Čím hustší je síť kamer, senzorů a algoritmů, které slibují bezpečí, tím méně člověk umí sám. Připravenost podle něj nezačíná zbraní ani bunkrem, ale rozhovorem s rodinou, zásobami, znalostí vlastního těla a ochotou dělat těžké věci. Technologie zesílí dobré i špatné sklony společnosti – a na ty špatné je lepší se připravit dřív, než přijde první nápor chaosu.
