Den svatého Václava, 28. září, je zároveň dnem české státnosti a připomíná oběť i hodnotu vlastního státu. Právě v tento den zaznívá naléhavá výzva: blíží se volby a jejich skutečným tématem není DPH ani důchody, ale otázka, zda se Česko nechá vtáhnout do velké války v Evropě. Mír podle ní nezávisí jen na politicích, ale na každém, kdo jde k urnám, i na tom, kolik zloby v sobě lidé nosí.
Volby jako rozhodnutí mezi válkou a mírem
Blíží se komunální volby a volby do Senátu. Kdo sleduje dění ve světě, v Česku i chování jednotlivých politiků, neměl by strkat hlavu do písku. I v nedokonalém systému demokracie je třeba jít volit. Kdo neví, koho si v „podivném spektru“ vybrat, ať se zaměří na lidi, kteří mluví o uklidnění situace a o menší účasti Česka na „válečném zbrojení šílenství“. A ať dá sluch těm, kdo mají odvahu říct, že mezi Ukrajinou a Ruskem jde o lokální konflikt dvou postsovětských republik, a ne o válku Evropy nebo České republiky. Za výrok, že jsme ve válce, by si bývalý premiér Fiala zasloužil paragraf.
Velký konflikt v Evropě se reálně blíží. O tom, zda k němu dojde, ale spolurozhoduje každý – jednak tím, komu dá ve volbách hlas, jednak vlastním vnitřním rozpoložením. Dokud budou lidé v sobě živit vztek a zástupnou zlobu vůči celému národu, věřit primitivním černobílým vysvětlením a křičet, že někoho nenávidí a chtějí ho ve válce pobít, koledují si o to.
Dva přístupy: slovenský premiér a český prezident
Velkou úctu si zaslouží slovenský premiér Fico. Ve svém projevu slíbil udělat všechno pro to, aby Slovensko nebylo zataženo do mezinárodního konfliktu, a upozornil, jak nebezpečný je článek 5 Severoatlantické smlouvy: stačí, aby někde něco bouchlo nebo spadla raketa, a už to může být považováno za útok na členskou zemi NATO s řetězovou reakcí a nedozírnými důsledky. To je moudré a státnické.
Opakem je „podivná osoba“ českého prezidenta Petra Pavla, který systematicky přilévá olej do ohně. Naposledy prohlásil, že možná bude třeba sestřelovat ruská letadla. Český prezident by přitom měl usilovat především o bezpečnost, klid, mír, prosperitu a spokojenost českých občanů.
Válka jako recept na neúspěšnou politiku
Je válka cestou k prosperitě? V očích politických fanatiků možná ano. V Evropě vznikla skupina politiků, kteří zakrývají vlastní politický neúspěch, zelenou politiku, genderové ideologie a nezvládnutou energetiku. Kancléř Merz snad už bude končit, k čemuž mají přispět dílčí úspěchy AfD v zemských volbách. V Berlíně sice uspěla levice, ale ta je aspoň proti válce.
Tito politici chtějí zopakovat model, který historicky používaly říše. Německo bylo po první světové válce pokořeno Versailleskou smlouvou a obrovskými reparacemi. To vyvolalo ducha pomsty, ducha Hitlera, a díky masivnímu zbrojení se německé hospodářství zdánlivě probralo. Merz a jemu podobní chtějí válku a peníze na zbrojení znovu použít jako recept na neúspěšnou hospodářskou politiku. Dějiny se opakují, jenže lidé, kteří politiku soustavně nesledují, to nevidí. Nevidí, že političtí křiklouni bez odpovědnosti – a jsou mezi nimi lidé z bývalé vládní pětikoalice, dnes opozice – hazardují s mírem.
Generace bez zkušenosti s válkou a protimluv spravedlivého míru
Dnešní generace naštěstí, ale zároveň bohužel nemá přímou zkušenost s hrůzou války. Válka přitom není nic hrdého ani spravedlivého. Válka je hrůza a děs, zranění a smrt, bomby, strach a panika. Dopadá na domy, ničí rodiny a zabíjí syny a manžely. Stačí málo, aby si každá generace uvědomila, jak je válka strašná a jak nezodpovědní jsou politici, kteří neudělají všechno pro to, aby uměle prodlužovaná válka mezi Ukrajinou a Ruskem skončila.
Oblíbeným slovním spojením se stal „spravedlivý mír“. Je to protimluv, slovní paskvil, který nefunguje. Mír je mír, tedy složení zbraní. Spravedlivý je pro toho, kdo na něm vydělá, pro druhou stranu, zejména tu, která prohrává, je vždycky nespravedlivý. Tady má nastoupit odpovědná ukrajinská politika vůči vlastnímu národu: vůči deseti tisícům zabitých každý měsíc, vůči obyvatelům, kteří utekli do celé Evropy a nebude se jim chtít zpátky, a vůči totálně rozbité zemi. Neválčí se jen na bojišti, ale i v duších a srdcích, kde vznikají obrovské škody a bolest.
Komu dát důvěru
Úctu si zaslouží Fico, ocenit je třeba i to, že se proti válce vyslovil premiér Babiš. Stejně tak AfD, Marine Le Penová a všichni, kdo mají realistický pohled na dění v Evropě a vědí, že političtí vůdci mají hledat především cestu k prosperitě a bezpečí vlastního národa.
Ukrajinský prezident Zelenskyj je dnes komplikovaná až nežádoucí postava. On i jeho okolí z války profitují a válku uměle prodlužuje, protože ví, že její konec znamená konec jeho prezidentství a možná i účtování za statisíce zbytečně padlých vojáků a za rozsáhlou korupci. K politikům, kteří ničí Evropu, patří i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Háček je v tom, že se tito politici ohánějí demokratickými principy. Slušný člověk chce být slušný, a proto má pocit, že má volit ty, kdo mají pěkná hesla. Volit je ale třeba lidi, kteří říkají nepříjemnou pravdu a dokážou se postavit za vlastní zemi, třeba i proti Bruselu.
Jak snadno se válka rozhoří
Válka visí ve vzduchu a mezi lidmi panuje nevědomost o tom, jak málo stačí. Na začátku první světové války nastupovali mladí Britové do vlaků, rodiny jim mávaly a byly hrdé, že synové odcházejí válčit. Za pár týdnů padali mrtví, dusili se yperitem a bojovými plyny a zjistili, do jakého pekla se dostali. Zdánlivý klid a bezpečí vezmou za své, pokud budeme naslouchat nezodpovědným politikům, kteří nezastupují naše zájmy, ale zájmy zbrojařských lobby, vlivových skupin a médií, jež jim pomohly do funkcí. Extrémním případem je „loutka“, prezident Petr Pavel. Nejde o to, kým byl za socialismu, ale o jeho současné chování. Proto se nemáme bát nových jmen ani lidí, na které mainstream a média chrlí špínu a urážky, a máme sledovat, kdo mluví o míru, kdo je pro něj ochoten něco udělat a kdo riskuje válku.
Lidé zapomněli na hrůzu války, ztratili ostražitost a nechají se vtáhnout. První světová válka vznikla ze série dohod a paktů: stačil výstřel v Sarajevu a během krátké doby válčila celá Evropa a téměř polovina světa. Druhou světovou válku odstartoval smyšlený útok v polských Gliwicích. V českých médiích teď zaznělo, že nejlepší, co by se nám mohlo stát, je ruský útok na členský stát, abychom tam mohli „vlítnout a udělat pořádek“. Jaký pořádek? Hanlivé přezdívky pro Rusko jsou na paragraf za hanobení národa. Úctu si naopak zaslouží ruští lidé a ruské oběti, které za druhé světové války došly až do Berlína a zaplatily dvaceti miliony mrtvých.
Skrytý německý revanšismus
Existuje ještě jeden aspekt, který si málokdo troufne vyslovit: skrytý německý revanšismus. Německo se sice pokořilo a stalo se demokratickou zemí, ale příkoří porážky v první i druhé světové válce v něm doutná. Češi přitom za války zažili své. Rudá armáda přišla jako osvoboditel, i když vojáci kradli hodinky a znásilňovali. Lidice, popravy po heydrichiádě, zotročení Slovanů a naprostá nemilosrdnost – to byli Němci. Evropským politikům a médiím se přesto podařilo přesvědčit i českého občana, že přítelem je Němec a nepřítelem Rus.
Rusko do Evropy nikdy nepůjde, má obrovské území a další nepotřebuje. Jen vojenský infantil si může myslet, že by Rusko zvládlo zásobovací trasy a došlo až do Paříže nebo do Prahy. Právě takovým obrazem ruské hrozby strašil před volbami Fiala pro případ Babišova vítězství. Fandíme německému revanšismu a kamarádíme se s těmi, kdo se Rusům nesmírně touží pomstít. Proto chtěli Ukrajinu: tisíc kilometrů úrodné roviny by bylo perfektní nástupní plochou k útoku na Rusko. Putin opakovaně varoval, že nedovolí obklopování státy NATO, vojenská cvičení, vojenské posádky na Ukrajině ani rozmístění zbraní. Vstup na území jiného státu je agrese, ale bohužel pochopitelná – a opět ji vyprovokoval Západ, který touží Rusko pokořit. Sympatie k opakovanému utrpení ruského lidu jsou proto namístě. Neúspěšní politici, kteří zbourali jaderné elektrárny, pustili do Evropy migraci a rozbili společnost, chtějí své problémy opět řešit útokem na obrovskou jadernou velmoc. Krásné Česko se ale nemá ocitnout v plamenech. Potřebuje politiky, jako je Robert Fico, který přežil vážný útok na svůj život téměř zázrakem, politiky, kteří vidí situaci reálně, chtějí zemi zabezpečit a ukotvit ve středu Evropy a nevolají po válečných dobrodružstvích.
Mír je důležitější než DPH i důchody
Otázka války a míru je důležitější než všechna takzvaně ekonomická témata, než DPH a důchody, i když i ty jsou důležité. Je důležitější i než vnitropolitické půtky. Cílem výzvy je probrat lidi z letargie, pohodlnosti a myšlenkové lenosti, s níž přijímají propagandu z České televize, Českého rozhlasu, od dobře placených novinářů a od zacyklených politiků, kteří myslí na vlastní dočasný prospěch, a ne na prospěch země a obyvatel, které mají zastupovat.
Válka jako souhrn osobní agresivity
Závěr výzvy má duchovní rámec. Válka je souhrn individuální agresivity. Pokud bude mnoho lidí z neznalosti, hlouposti nebo zapomnění cítit agresi a touhu po boji, slije se to do chorálu nenávisti, který vyústí ve válku. Naopak každý, kdo v sobě probudí soucit, přestane rozlišovat mezi přítelem a nepřítelem a uvidí, že každý voják je synem své matky, většinou otcem svých dětí a patří do své vesnice či města, kde obdělává půdu a pracuje pro celek, pochopí, že zabíjení těchto lidí je zásadní hřích. Kdo otevře srdce, může být jen pro mír.
Bezpečí není samozřejmé. I kdyby došlo k válce a kolem hořely domy, nejdůležitějším domem zůstává vnitřek člověka, dům víry a lásky, který ani bomby nespálí. Z toho plyne i praktická výzva: nebýt pasivní, cítit se aktivním členem společnosti, nekonzumovat bez přemýšlení propagandu, sbírat informace z různých zdrojů, jít k volbám a mít odvahu volit nově, protože od starých lídrů nelze čekat nové věci.
Závěr
Na den české státnosti zaznívá apel, který staví otázku míru nad všechna ostatní volební témata. Rusko-ukrajinský konflikt je v tomto čtení lokální válkou, kterou Západ vyprovokoval a Evropa uměle prodlužuje, za válečnou rétorikou stojí selhání evropských politiků a skrytý německý revanšismus a vzorem státníka je slovenský premiér. Rozhodnutí o válce a míru ale neleží jen na politicích – spoluvytváří ho každý volič svým hlasem i tím, jestli v sobě pěstuje nenávist, nebo soucit.
