Rok po smrti kardinála Dominika Duky vzpomíná kněz Romuald Štěpán Rob, který byl v posledních letech jeho blízkým spolupracovníkem, na kardinálovu povahu, jeho poslední noc i na to, co po něm v české církvi zůstalo. V rozhovoru se dostává i k současnému pražskému arcibiskupovi, migraci, válce na Ukrajině a svobodě projevu. Článek předává Robovy vzpomínky a názory tak, jak je formuluje, a jejich hodnocení nechává na čtenáři.
Otec a učitel, který uměl bouchnout do stolu
Na otázku, co se mu vybaví při jménu Dominika Duky, odpovídá Rob dvěma slovy: otec a učitel. V posledních letech kardinálova života mu byl nablízku hlavně při komunikaci s veřejností a sám zdůrazňuje, že lidí, kteří Duku znali zblízka, bylo víc. Kardinál byl podle něj člověkem komunity, setkávání a dialogu.
Obraz laskavého diskutéra, na kterém se shoduje řada pamětníků, ale podle Roba není úplný. Duka se uměl rozčílit, bouchal pěstí do stolu a s kardinálským prstenem na ruce při tom všichni nadskakovali. Když šlo o věc, nedíval se nalevo ani napravo. Rob v tom vidí odvahu: za minulého režimu Duka prošel vězením a v novější době čelil podle něj šikaně. Mohl si zvolit klid, úsměvy a diplomacii ve špatném smyslu slova, ale šel za svým.
Současný arcibiskup, mosty a obraz, který prý zmizel
Moderátor se ptá na současného pražského arcibiskupa, jednoho z Dukových nástupců na tomto stolci. Ten podle něj mluví o budování mostů, kritici ale namítají, že jde o mosty jednosměrné, a moderátor připomíná jeho vystupování po boku opozice a Milionu chvilek pro demokracii za zachování koncesionářských poplatků.
Rob odpovídá smířlivě. Svatovojtěšský stolec podle něj skrývá mnoho pokušení i úskalí a arcibiskup má svobodu vyjadřovat se, jak chce. S nadsázkou dodává, že kdyby se biskupové stejně rychle vyjadřovali k věcem víry, byli bychom už v nebi. Radí počkat, protože prostor plný tradice člověka časem pohltí. Velkou důvěru prý má ve vzdělání arcibiskupa Stanislava a prozrazuje, že si nový arcibiskup už stěžoval na špatný spánek. Totéž podle Roba trápilo i Duku, který v noci chodil k obrazům svých předchůdců a povídal si s nimi.
Oba pak zmíní zkazky, že Dukův portrét už v arcibiskupském paláci nevisí. Rob výslovně říká, že tam od té doby nebyl a nemůže to ověřit, a přeje si, aby šlo jen o zlé jazyky. Pokud by to ale pravda byla, kardinál by podle něj „vadil i po smrti“ a zůstal by tak skutečným disidentem.
Pravda liberální i konzervativní
Moderátor připomíná, že Duka neustupoval v otázkách, které považoval za základní: manželství je svazkem muže a ženy a děti mají vychovávat manželé. Rob souhlasí, že za těmito věcmi kardinál pevně stál. Pravda je podle něj jednou liberální a jindy konzervativní, a tak Duku jedni měli za liberála a druzí za tradicionalistu. Sám se prý snažil naplňovat své biskupské heslo In spiritu veritatis, v duchu pravdy.
Na otázku, zda lze uznat „pravdu“ toho, kdo tvrdí, že existuje osmdesát pohlaví, Rob odpovídá, že dnes je velké pokušení utíkat z reality do idejí. Zásah do těla podle něj neznamená, že se člověk celý proměnil, to by musel vyměnit každou buňku. Hlásí se k Aristotelovi, občas v kombinaci s Platonem, a k filozofické a křesťansko-židovské tradici, která podle něj tyto otázky řeší jasně. Nad tělem je ještě srdce a nad srdcem rozum, připomíná.
Chybí výrazný hlas církve? Papež Lev a Pochod pro život
Moderátor si před výročím pouštěl Dukova kázání a vybavují se mu věty o tom, že se nemáme bát a mlčet, jinak se bát a mlčet budeme, nebo že ze svobody couváme zpátky do otroctví. Ptá se, jestli dnes výrazný církevní hlas nechybí.
Rob radí počkat. Biskupský sbor se podle něj výrazně obměnil a omládl a při svěceních se často mluví o odvaze. Za výraznou osobnost považuje papeže Lva: jako církevní právník vyvažuje na obě strany, vede loďku církve opatrně a nedělá prudké tahy kormidlem, přitom ale stojí jasně na straně života. Už jako student a mladý kněz se prý účastnil pochodů pro život. Rob proto čeká, zda čeští biskupové papeže následují a Pochod pro život podpoří.
Moderátor namítá, že účastníky pochodu někteří lidé označují za blázny a radikály, přestože to byli odpůrci, kdo průvod v předchozím ročníku zablokovali a vulgárně napadali rodiny s dětmi. Rob o tom mluvil s organizátory: ti trvají na tom, že v demokracii mají svobodu se takto projevit a policie je má chránit. Rob přiznává, že letos měl strach, aby se příště někomu něco nestalo, a doufá, že policie bude dělat svou práci.
Mučedníci a poslední noc u lůžka
Z osobních vzpomínek Rob vyzdvihuje Dukovu lásku k mučedníkům španělské a mexické revoluce. Na sklonku života kardinál dostal cenu svatého José Sáncheze, mladého mučedníka mexické revoluce, a miloval Knihy makabejské, které se v církvi čtou právě v době jeho výročí. Kardinálský purpur podle Roba Duka nechápal jako připomínku císařských zvyklostí, ale především jako znamení krve.
Se sestrou Dominikou kardinála doprovázeli až do konce. Sestra ho zavolala do nemocnice a u lůžka bděli až do třetí hodiny ranní 4. listopadu, i když Rob přiznává, že sám usnul jako apoštolové v Getsemanech. Kardinál podle jeho slov vykrvácel a odešel oděn do své krve. Doporučuje číst příběhy mexických a španělských mučedníků, z nichž lze podle něj načerpat Dukovu spiritualitu.
Nejateističtější národ? Rob nesouhlasí
Tvrzení, že Češi jsou nejateističtějším národem Evropy, Rob odmítá. Na starých obrazech je podle něj Evropa kreslena jako krásná dáma, jejímž srdcem jsou země Koruny české. Komunisté se snažili vymazat výuku náboženství ze škol a Rob by se rád inspiroval Slovenskem, kde si žáci povinně volí mezi náboženstvím a etikou. Zavedení by ale podle něj vyžadovalo dialog církví s vládou a ministrem školství.
Na otázku, kolik je věřících, odpovídá, že všichni, protože se všichni rodíme jako hledači Boha. Odkazuje na tabulky Českého statistického úřadu z posledního sčítání lidu, kde lidé mohli volně napsat své vyznání. Z nich podle něj plyne, že dobrovolně se k ateismu přihlásil jen malý počet lidí a že jich proti předchozímu sčítání výrazně ubylo, o čemž se prý veřejnost nedozví. S nadsázkou dodává, že satanistů je víc v Brně než v Praze.
Zájem o křesťanství podle Roba roste i na Západě a v USA. Nový ateismus a ultralevice se podle něj vyčerpaly a mladým nic nedaly. Covid lidi uvěznil doma, zároveň je ale vypustil na oceán internetu, kde zejména generace Z našla inspiraci a odpovědi na otázky, které nosí v srdci.
Konec křesťanstva, ne křesťanství. Hradby i mosty
Moderátor se ptá, zda je západní Evropa, zejména Velká Británie a Francie, kvůli masové migraci už ztracená. Rob připomíná kázání dnes již blahoslaveného arcibiskupa Fultona Sheena, který podle něj už v roce 1978 řekl, že jsme svědky konce křesťanstva, nikoli křesťanství. Konec křesťanstva znamená, že se státy přestaly řídit etikou evangelia. Čím dřív to pochopíme, tím dřív může začít obnova. Církev podle Roba umírá, aby znovu vstala, jako její zakladatel; v severní Africe byly stovky diecézí a dnes jsou jich jednotky, a církev přesto pokračuje.
U migrace Rob trvá na rozlišení legální a nelegální. Státy mají podle něj přirozené právo migraci kontrolovat a církev po nikom nemůže chtít podporu nelegální migrace. Migrace přitom byla, je a bude, i Češi v minulosti hledali útočiště v cizině a prošli detenčními centry a tábory, kde si stát věci hlídal.
Na námitku, že společnost, která přijme příliš mnoho, nakonec nepomůže nikomu a nepřežije ani sama, Rob odpovídá otázkou biskupa Roberta Barona: co je důležitější, mosty, nebo hradby? Odpověď zní, že obojí. Připomíná také oblíbenou Dukovu tezi, že za papeže Františka jako by existovali tři papežové: skutečný, papež levicových titulků a papež těch, kdo s levicovými titulky bojovali. I František podle Roba řekl, že země, která nedokáže migranty začlenit, je přijímat nesmí. Církev to tedy vyvažuje, jen zesilovače některé hlasy zesílí a jiné přehluší.
Válka na Ukrajině: pat a nutnost dohody
K válce na Ukrajině Rob cituje Duku, který podle něj od začátku mluvil o patu. Ukrajina už podle Roba vlastně vyhrála, protože na začátku války stála v žebříčku armád daleko za Ruskem, a přesto tak dlouho vzdoruje. Zároveň připomíná, že by bez pomoci Spojených států a Evropy tak dlouho nevydržela, a že si na Moskvě vylámali zuby Napoleon i Hitler.
Hlavně ale vyzývá k realismu a dohodě. Ztráty jsou podle něj obrovské, jen za poslední měsíc má jít o 32 tisíc mladých lidí na obou stranách. „Doufejme, že včera bylo pozdě,“ uzavírá.
Křesťanský hlas na konzervativním fóru
Rob vystoupí jako jeden z řečníků na konzervativním fóru Společnosti pro obranu svobody projevu. Loni tam podle svých slov převzal ocenění in memoriam pro kardinála Duku. Akci popisuje jako konzervativní bublinu, kde by měl zaznít i křesťanský hlas, a těší se, že bude moci něco sdělit i naslouchat.
Odsudky za to, jak o Dukovi mluví, už podle svých slov zažil, ne od nadřízených, ale od přispěvatelů na Facebooku. Odpovídá Masarykovým heslem „nebát se a nekrást“, připomínaným před arcibiskupským palácem, a jeho výrokem, že demokracie je dialog, slušnost a zbožnost. Toho by se podle Roba měly držet obě strany, souhlasné i nesouhlasné. Zatím to tak prý nevypadá. Moderátor rozhovor uzavírá výzvou budovat ostrovy pozitivní deviace.
Závěr
Romuald Štěpán Rob líčí Dominika Duku jako otce a učitele, který dokázal vést dialog i tvrdě trvat na svém. Současné vedení církve nekritizuje přímo, radí počkat a věří, že výrazný hlas se vrátí. V otázkách migrace, rodiny a války na Ukrajině se drží linie, kterou připisuje kardinálovi: realismus, hradby i mosty a odvaha nemlčet. Jde o osobní vzpomínky a názory hosta, které si čtenář může posoudit sám.
