Přílepek §308a: zákon bez jasné definice jako nástroj cenzury
V roce 2024 schválil český parlament zákon obsahující přílepek označený jako §308a, jenž kodifikuje nový trestný čin — neoprávněnou činnost pro cizí moc. Klíčové na tomto ustanovení je, co zákon nedefinuje: kdo rozhoduje o tom, že konkrétní názor slouží zájmům cizí velmoci, a na základě jakých kritérií. Zákon přišel formou přílepku k jinému zákonu — připojen k předpisu, který s mediální oblastí přímo nesouvisí. Právě to je charakteristickým rysem moderní cenzury: nevypadá jako cenzura. Je zabalena do eufemismů jako ochrana před dezinformacemi nebo obrana před cizím vlivem.
Gumová formulace zákona umožňuje roztáhnout výklad tak, aby zasáhl kohokoliv. Zákon postihuje i přípravu takového činu — což dále rozšiřuje prostor pro jeho zneužití. Pokud je zkrátka váš názor někým označen za nežádoucí, stačí to k zahájení trestního řízení. Natálie Vachatová ze Společnosti pro svobodu slova tuto nebezpečnou pružnost zákona veřejně rozporovala; zákon je napsán tak, aby se do něj dalo vejít. Česká republika tím vstupuje do terénu, kde hranice mezi zákonným projevem a trestným činem přestává být jasná.
Cenzura nemá počátek — mění jen podobu
Propaganda a cenzura nejsou vynálezy moderní doby. Jsou staré jako lidská společenství. V pravěkém kmeni potřeboval náčelník udržovat svou legitimitu — šaman nebo kněz plnil funkci propagandisty a držel kmen v povinné úctě a programované nevědomosti. Struktura zůstala nezměněna; mění se jen technologie.
Orwell v románu 1984 ukázal cenzuru násilnou a viditelnou — člověk věděl, že se bojí. Huxley v Konci civilizace šel dál: jeho lidé ani nevěděli, že jim něco chybí. Byli spokojeni, šťastní, udržovaní drogou zvanou Soma. Soudobá česká situace se pohybuje někde mezi oběma modely: materiální dostatek a konzumní zaměstnanost vědomí vedou k tomu, že velká část populace o cenzuře nepřemýšlí — protože nepociťuje nedostatek. Fialově orientovaný mediální mainstream se o to postaral velice důkladně.
Tři typy cenzury fungují v Česku zároveň
Historicky se cenzura dělí na předběžnou a následnou. Předběžná cenzura — tedy záměrné bránění publikaci ještě před jejím vznikem — dominovala do konce 50. let, kdy Federální úřad pro tisk kontroloval obsah předem. Za normalizace pak nastala ještě rafinovanější podoba: formálně žádný cenzurní orgán neexistoval, ale každý novinář věděl, co si může dovolit. Logická reakce každého, kdo chtěl zachovat místo a schopnost živit rodinu, bylo autocenzurovat se. Napsal méně, než mohl.
Dnes v Česku tato tři schémata koexistují. Předběžná cenzura funguje v České televizi a Českém rozhlase formou výběru, kdo vůbec dostane přístup k mikrofonu. Existují nepsané blacklisty — žádný seznam nikde neleží, ale výsledek je stejný jako v normalizaci: určití lidé do studia prostě nepřijdou. A pokud přijdou, redaktor to odvolá v poslední chvíli. Následná cenzura pak dopadá na ty, kteří přesto proniknou — prostřednictvím mediálního zneviditelnění, nepsaných dohod a spirály mlčení.
Autocenzura: nejúčinnější cenzura je ta, kterou si novinář provede sám
Průzkumy opakovaně potvrzují, že autocenzura v českém mediálním prostoru existuje a je rozšířená. Učitelé říkají dětem, aby o určitých věcech ve škole nemluvily. Novináři si uvědomují, jaká témata jsou bezpečná a která by mohla zkomplikovat jejich kariéru. Spirála mlčení — teorie německé socioložky Elisabeth Noelle-Neumannové ze 70. let — popisuje právě tento mechanismus: jedinec zjistí, jaký názor je ve skupině dominantní, a pokud má odlišný pohled, raději mlčí. Protože ví, že odchylka od skupinového konsensu ho sociálně, a dnes i ekonomicky, poškodí.
V prostředí mainstreamových médií to funguje obzvláště silně. Novináři sdílí jednu sociální bublinu — politicky, hodnotově i kariérně. Začali si mezi sebou udržovat skupinovou soudržnost a vzájemnou ochranu. Kdo se odchylí, je vytěsněn. Kdo zveřejní informaci, která skupinový konsensus zpochybňuje, časem přijde o práci. Není to výsledek vědomého spiknutí — je to systémový tlak, který funguje automaticky, bez příkazů shora.
Vstup do Evropské unie a nová architektura informačních toků
Kořeny moderní mediální homogenity v Česku sahají do doby vstupu do Evropské unie. Brusel přinesl nejenom pokyny a regulace, ale především způsob uvažování — autoritu, která se nepodrobuje diskusi. Tehdejší komisaři přijížděli do Prahy a chovali se k Čechům vysoce autoritativně: o věcech, které byly v Bruselu rozhodnuty, prostě nebylo možné debatovat. A česká strana přijímala tyto postoje bez odporu — zčásti proto, že neměla dost informací, zčásti proto, že nechtěla ohrozit výhody vyplývající ze členství.
Veřejnoprávní média byla první oblastí, kde se tato ideová homogenizace projevila. Redakce obsadili lidé s odpovídajícím ideovým ukotvením, kteří si za kolegy vybírali podobně smýšlející. Soukromá média pak proces napodobila — nikoli z příkazu, ale proto, že trh sdílení pozornosti odměňuje konformitu. Vlastník soukromého média chce sledovanost; sledovanost je jednodušší udržet tím, že se novinář pohybuje v bezpečném ideovém středu, než tím, že provokuje. Výjimky existují — jako CN Prima News — ale jsou příznačně vnímány jako záchranný ventil pro ty, kteří se nechtějí vzdát vlastního úsudku.
Česká televize a zákon: paragraf 2 versus realita
Zákon o České televizi v paragrafu 2 ukládá veřejnoprávnímu médiu povinnost otevírat vysílací prostor různým názorům bez ohledu na politické, náboženské nebo jiné rozdíly — a umožnit občanovi utvořit si vlastní úsudek. Znění zákona je jasné. Realita je jiná.
Debaty ve veřejnoprávních médiích dnes neslouží hledání pravdy, ale produkci konfliktu. Formát se změnil: místo šesti lidí, kteří se kultivovaně neshodují na faktickém základě, jsou dnes k moderátorovi přizváni dva nebo tři, kteří na sebe křičí. Výsledkem není objasnění problému, ale jeho zastření — diskuse se smrskne na boj o nálepky, nikoli na věcnou polemiku. A to přesně vyhovuje těm, kteří nemají zájem, aby veřejnost problémům skutečně rozuměla.
