Profesor Martin Kubala osm let vedl Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a dnes je jejím emeritním děkanem. Za celé funkční období se nepřestal ptát, kam tečou univerzitní peníze a proč fakulta přišla o nejlépe vybavené laboratoře. Čelil kvůli tomu pokusům o odvolání i podpisovým akcím. V rozhovoru popisuje, jak podle něj vznikl vysokoškolský ústav CATRIN, proč ho považuje za cestu, jak odklonit peníze mimo dohled fakulty, a proč nevěří férovosti některých velkých grantových soutěží.
Jde o jeho vlastní svědectví, zkušenosti a názory. Část z nich jsou vážná obvinění konkrétních lidí a institucí. Redakce je neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je Kubala formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Od progresivní univerzity k bezvýznamnosti
Celé české vysoké školství podle Kubaly hodnotit jednou větou nejde. Vedle fakult, které snesou mezinárodní srovnání, stojí pracoviště, kde by se na kvalitě dalo zapracovat. Svou vlastní univerzitu ale kritizuje bez obalu: podle něj má Univerzita Palackého v mnoha směrech máslo na hlavě.
Po revoluci se olomoucká škola vypracovala ve velmi progresivní univerzitu, která byla v jednu dobu v žebříčcích druhá v republice hned za Univerzitou Karlovou. Teď podle Kubaly nastoupila cestu k bezvýznamnosti. Co fungovalo, se rozbíjí, akademická samospráva se rozpadá a s ní i společenská smlouva akademické obce.
Na otázku, zda sedí označení „univerzitní mafie“, které v souvislosti s Olomoucí zaznívá, odpovídá Kubala přímo: pokud mafií rozumíme organizovanou skupinu, která si ne zcela vybranými metodami pomáhá k vlastnímu prospěchu na úkor druhých, pak to potvrdit lze. Ústav CATRIN považuje za zhmotnění a symptom prostředí, které se na univerzitě začalo prosazovat.
Výzkumná centra za tři miliardy
Příběh podle Kubaly začíná kolem let 2008 a 2009. Přírodovědecká fakulta se tehdy rozhodla vyčlenit část výzkumných kapacit do takzvaných center. Ta nezajišťovala výuku, soustředila se jen na výzkum. Katedry do nich převedly část lidí i přístrojů a fakulta na ně směrovala velké granty.
Klíčovou roli hrály granty z operačních programů Evropské unie, fakulta ale přidávala i vlastní vklad: povinné dofinancování, přístroje a lidi. Do center se kvůli vykazování monitorovacích indikátorů převáděly i další granty, které tam převádět nebylo nutné. Investice včetně dotací podle Kubalovy paměti přesáhly zhruba tři miliardy korun. Vznikly moderní laboratoře a mezinárodně konkurenceschopné zázemí, které fakultu obrovsky posunulo.
Peníze na výuku zdaněné víc než peníze na vědu
Rovnováha se podle Kubaly začala vychylovat v roce 2014, kdy se děkanem stal profesor Frébort, zároveň ředitel jednoho z center. Ten při dělení fakultního rozpočtu podle Kubaly směroval peníze do center na úkor kateder. Nerovnováha byla tak výrazná, že Frébort po čtyřech letech mandát neobhájil a děkanem byl zvolen Kubala.
Mechanismus Kubala vysvětluje jednoduše. Peníze od ministerstva školství jdou ve dvou proudech: na výuku a na vědu. Z obou se odvádí na děkanát a rektorát, o výši procenta ale rozhoduje děkan. Peníze na výuku byly podle Kubaly „zdaněny“ mnohem víc než peníze na vědu, ze kterých žila hlavně centra. Jako nový děkan procenta srovnal – peníze jako peníze. Zdůrazňuje, že nešlo o nic osobního: sám byl zaměstnancem jednoho z center, ale dosavadní stav považoval za nefér.
CATRIN: laboratoře vedle fakulty
Pro univerzitu šlo zatím o vnitřní záležitost fakulty. Ředitelé center ale podle Kubaly začali fakultu rozbíjet a s pomocí tehdejšího rektora Jaroslava Millera prosadili projekt vysokoškolského ústavu, který později dostal jméno CATRIN. Nejmodernější laboratoře a přístroje tak skončily mimo fakultu – v jednotce, která stojí vedle fakult a spadá přímo pod univerzitu.
Za klíčovou motivaci Kubala považuje snahu odklonit univerzitní peníze od fakulty tak, aby do nich neviděl děkan ani akademický senát fakulty. A to se podle něj nakonec povedlo. Z institucionální podpory ministerstva jde dnes do ústavu necelých sto milionů korun ročně. Podstatnější balík ale tvoří granty, které už fakultou neprocházejí a míří rovnou do center.
Přístroje na kartách fakulty, ale bez přístupu
Důsledky dopadají i na katedry. Ty zapojují studenty do grantových projektů a vypisují jim témata bakalářských, diplomových a disertačních prací navázaných na aktuální výzkum. K některým přístrojům ale fakulta podle Kubaly ztratila přístup, takže musela měnit sylaby praktik a některá témata diplomových prací už vypsat nemůže.
Kdo fakultu do vlastních laboratoří nepustí? Podle Kubaly rektor. Situaci označuje za absurdní: přístroje i laboratoře jsou stále na majetkových kartách Přírodovědecké fakulty, která za ně nese plnou odpovědnost, ale nemůže s nimi disponovat ani je užívat. To je podle něj v rozporu s platným řádem o nakládání s majetkem. Rektoři přesto podle Kubaly stojí na straně těch, které označuje za okupanty nelegálně užívající fakultní laboratoře a přístroje.
Proč vysokoškolské ústavy, když existuje Akademie věd
Zda jde jen o olomoucký problém, Kubala jednoznačně říct nechce. O tak flagrantním porušování legislativy jinde neví, k němu se ale dostávají informace, že s vysokoškolskými ústavy mají potíže i jiné univerzity. Vůbec podle něj není jasné, proč by takové jednotky měly vznikat, když vedle univerzit funguje síť ústavů Akademie věd. Síla univerzit je v propojení výuky s výzkumem: studenti se rovnou dostanou k aktuálním otázkám a mohou přispět vlastními nápady. Kdo se nechce věnovat studentům, ať jde do Akademie věd, říká Kubala.
Obchodní model ústavu popisuje jako vyzobávání rozinek. Univerzitní činnosti rozděluje na takové, které vyjdou nastejno (výuka v bakalářském a magisterském stupni), na dobročinné (popularizace pro veřejnost) a na lukrativní. Mezi ty patří doktorské studium, na které jde dotace z ministerstva a kde doktorandi představují nejkvalifikovanější a z pohledu poměru ceny a výkonu nejvýhodnější pracovní sílu. Stejně se dělí i granty. CATRIN si podle Kubaly chce brát jen lukrativní část: výnosné granty a doktorandy, bez péče o studenty nižších stupňů, s níž souvisí akreditace, přijímačky a státnice.
Kdo v ústavu pracuje a proč vznikl
CATRIN tvoří části tří výzkumných center, dvou z Přírodovědecké a jednoho z Lékařské fakulty. Jejich zaměstnanci do ústavu kmenově přešli. Ústav má ředitele, tři „meziředitele“ z řad bývalých vedoucích center a jednotlivá výzkumná oddělení. Formálně jde o zaměstnance Univerzity Palackého, typicky vědecké pracovníky. Na výuce se podle Kubaly podílí jen pár jednotlivců a ústav jako instituce vůbec ne. Kvalifikačních prací pod vedením jeho pracovníků je málo a doktorand tam podle Kubaly v tuto chvíli nepůsobí žádný.
Problematický je podle něj i výzkum. Jednou ze silných motivací pro vznik ústavu byla podle Kubaly kauza zfalšovaných dat v publikacích profesora Zbořila: když se začala prošetřovat, souběžně se objevily úvahy o zřízení vysokoškolského ústavu. Dnes podle Kubaly CATRIN do značné míry slouží i jako útočiště před akademickou odpovědností, vedení ústavu tyto praktiky kryje a objevují se další neetické praktiky.
Kubala se podepisuje i pod obraz, který zazněl v jednom z dřívějších rozhovorů: ústav podle něj vysává ze systému obrovské prostředky, které by mohly jít na rozvoj fakult a podmínek pro studenty, pracovníci ústavu z velké části nelegálně užívají laboratoře a přístroje pořízené z peněz přidělených fakultě a fakulta nedostala žádnou kompenzaci. Přímé i nepřímé škody podle tohoto odhadu přesáhly miliardu korun, škody na pověsti jsou nevyčíslitelné.
Ke grantům vedou kontakty
Kdo rozhoduje, komu peníze připadnou? Na Univerzitě Palackého je podle Kubaly v tuto chvíli nejdůležitější dostat se k rektorovi. Někdy hrají roli i kontakty výš, na úrovni ministerstva nebo Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace.
Tady už jde podle Kubaly o otázky, které by měly zajímat každého daňového poplatníka. O tom, že jsou grantové soutěže vždy otevřené a férové, přesvědčen není. Někteří lidé mají informace dřív, některé soutěže jsou vypsané tak, že se jich může zúčastnit jen někdo, nebo někdo dostává předem body, které jiný získat nemůže. Netýká se to všech soutěží, zdůrazňuje, ale jsou výzvy, kde šance uspět není rovná.
Exceles: pět miliard pro pět vítězů
Za exemplární příklad považuje výzvu Exceles z Národního plánu obnovy, v níž se rozdělilo pět miliard korun. Podmínkou bylo, že uspěje nejméně pět projektů, a uspělo jich právě pět. Podmínky byly podle Kubaly zřejmě nastavené tak, že se v celé republice přihlásili jen tři „nešťastníci navíc“, kteří nepochopili, kdo má vyhrát. Aspoň takový dojem soutěž podle něj budí – a nejen v něm, podobně ji vidí i další akademici.
Klade přitom otázku: proč se do soutěže o pět miliard přihlásilo v celé republice jen osm týmů, když jde o balík, na který by chtěl sáhnout kdekdo? Vítězná centra, například Národní institut virologie a bakteriologie, Národní ústav pro neurologický výzkum nebo Národní ústav pro výzkum rakoviny, navenek působí v naprostém pořádku. Česko je ale podle Kubaly na tom ve zdravotnickém výzkumu mnohem lépe, než aby zajímavou práci dělalo jen pět center. Mnoho pracovišť podle něj usoudilo, že nemají šanci, a vůbec se nepřihlásilo. Konkrétní omezení by bylo potřeba hledat v zadávací dokumentaci; pro něj je to ale velmi podezřelá soutěž.
Ještě názornější je podle Kubaly pokračování: původní výzva už doběhla a na stole je další program, který umožňuje podporu jen týmům, jež předtím uspěly v Exceles. To je podle něj nejlepší ukázka, jak lze omezit počet uchazečů.
Konec evropských peněz a nový most z rozpočtu
Exceles byl od počátku placený z evropského nástroje pro oživení a odolnost Next Generation EU. S koncem evropských peněz se objevila otázka, zda se nová centra stanou trvalou součástí české vědy, nebo se začnou rozpadat. Výsledky podle Kubaly určitě nějaké jsou, otázkou ale zůstává, zda odpovídají pěti miliardám.
Varování před rozpadem center Kubala nebere vážně. Drtivá většina zapojených výzkumníků podle něj sedí ve stejných budovách, laboratořích a kancelářích jako v roce 2022, kdy program začínal. Že by se „zhaslo“, podle něj nehrozí; jde spíš o formu nátlaku na vládu, aby vypsala další programy na udržení těchto struktur – opět takové, do kterých se nikdo jiný přihlásit nemůže. Tlak se podle Kubaly zřejmě vyplatil: ministerstvo zdravotnictví spolu s ministerstvem školství a Radou pro výzkum, vývoj a inovace připravilo nový nástroj, který má překlenout přechod od evropského financování k národní podpoře, s rozpočtem 750 milionů korun na pět let.
Politici pod tlakem, ne naopak
Zajímavý výzkum má podle Kubaly rozpracovaný i řada dalších týmů. Ministerstvo školství a grantové agentury typu GA ČR rozdělují peníze podle pravidel, která do značné míry platí pro všechny. Tady ale vzniká zvláštní finanční proud mimo tato pravidla, což Kubala považuje za nefér vůči většině, která standardně soutěží v GA ČR a podobných soutěžích.
Proč se vybraným týmům daří? Kubala má podezření, že díky vazbám na politiky, kteří rozhodují o vypsání výzev a vytvářejí soutěže v podstatě na míru. Tvrzení, že je české vysoké školství pod tlakem politiků, ale otáčí: podle něj jsou spíš politici pod tlakem některých aktérů z vysokého školství a vědy. Čím na ně dokážou tlačit, už prý dohlédnout nedokáže – mohou to být osobní vazby. Jak podobný neformální vliv na rozhodování státu funguje, přibližuje přehled lobbingu a neformálních vlivů.
Závěr
Martin Kubala vykresluje Univerzitu Palackého jako školu, která po letech vzestupu ztrácí směr. Vznik ústavu CATRIN pro něj není organizační změnou, ale odklonem peněz, laboratoří a přístrojů mimo dohled fakulty, za nímž vidí i snahu uniknout akademické odpovědnosti. Stejný vzorec – soutěže šité na míru několika vítězům a peníze tekoucí mimo běžná pravidla – podle něj ukazuje i program Exceles a jeho pokračování. Jde o jeho svědectví a názory; jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.