Ladislav Větvička, ostravský cestovatel, několikanásobný bloger roku a autor více než dvaceti knih, jezdí tam, kam cestovky nevozí: na Kavkaz, do střední Asie, na Podkarpatskou Rus i do západní Afriky. V rozhovoru líčí, co na cestách viděl a slyšel, a vyvozuje z toho ostré soudy o české politice, o Evropské unii i o Ukrajině. Jde výhradně o jeho vlastní zkušenosti a názory; část z nich jsou vyhrocená hodnocení zemí, institucí a politiků. Redakce je neověřuje ani nevyvrací, předává je tak, jak je host formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Dvě stě minut zpoždění cestou z Ostravy
Do studia dorazil se dvouhodinovým zpožděním. Ráno vstával v pět, aby byl v Praze se dvěma hodinami rezervy, jenže jeho vlak z Ostravy nabral skoro 200 minut zpoždění. Podle něj se to netýkalo jednoho dopravce: zpožděné byly spoje Leo Expressu, RegioJetu i Českých drah.
Srovnání má čerstvé. Týden předtím se vrátil z Tádžikistánu a Uzbekistánu, kde podle něj vlaky jezdí na minutu přesně, jsou čisté a mají pohodlná sedadla. V českém vlaku nabízeli jen teplou plzeň za padesát korun za třetinku, a tak si nekoupil nic. „Hrozné, co se v této republice děje,“ shrnuje.
Země si vybírají jeho, ne on je
Na otázku, podle čeho cíle vybírá, odpovídá, že si nevybírá on je, ale ony jeho. Už v jedné ze svých prvních knih, Tajemství bohatých, uvedl kolem roku 2008 jako příklad dlouhodobého cíle kavkazské země – Arménii, Gruzii, Ázerbájdžán a Severní Kavkaz – a pak na to úplně zapomněl. Teprve nedávno si uvědomil, že ho tam něco táhne. Roli hrají levné letenky i to, že je daná země něčím zajímavá.
Do Gruzie jezdí s přáteli na takzvané mikrovýpravy posledních zhruba pět let třikrát až čtyřikrát ročně. Láká ho, že je tam všechno: od velehor přes subtropy v Adžárii po sběr vína a mandarinek v prosinci. Mezi jeho cíli jsou i Palestina, Tatarstán a Dagestán, dříve také Karabach, kam už se podle něj jet nedá, protože ho „ukradl Ázerbájdžán“.
Třetím rokem jezdí do střední Asie a doporučuje ji každému. V Uzbekistánu vyzdvihuje historická města Samarkand, Bucharu a Chivu, v Tádžikistánu hory, na které Češi ještě nepřišli. Připomíná, že před deseti lety všem doporučoval Albánii a lidé mu říkali, že je pitomec, protože tam je bída. Dnes už to vědí, a až objeví i střední Asii, ceny tam podle něj vyletí.
Konzervativní Češi a Polsko, které nás předběhlo
Předsudky vůči takovým zemím podle Větvičky Češi mají, a to stoprocentně. Jsou konzervativní, na rozdíl od Poláků. Když létá ze své domovské základny, letiště v Katovicích, bývají letadla do zajímavých míst plná Poláků, Čechů je na palubě jeden, dva, tři. Jako příklad uvádí Tuzlu v Bosně, odkud je to autobusem do Sarajeva dvě hodiny, nebo Sedmihradsko, kam se dá letět i z Bratislavy. Češi podle něj čekají, až jim soused ukáže fotky a řekne, že tam je to krásné. Bez toho sami nikam nejedou.
Na otázku, jestli za tím není i to, že jde o bývalé sovětské republiky, odpovídá kritikou na domácí adresu. Vidí v tom důsledek české nadřazenosti: „My si o sobě myslíme pořád, že jsme pupek světa a že jsme mnohem lepší než ty země na východě.“ Když před deseti či patnácti lety psal blogy o Polsku a fotil tamní dálnice, nikdo mu nevěřil. Poláci podle něj Čechy předběhli o deset let, a přesto se na ně Češi dívají svrchu.
Příkladem jsou mu právě dálnice. Poláci se podle něj dnes dostanou z Ostravy až k Baltu po dálnicích zadarmo, kdežto Češi si platí dálniční známky. Nechápe, proč by měli lidé odvést peníze na daních, vláda za ně postavila dálnice a pak po občanech chtěla ještě poplatek za známku. „To je něco neuvěřitelného,“ říká.
Ostravské moře a poddolovaná krajina
Dálnici do Ostravy se přezdívá Ostravské moře, protože se zvlnila. Obvyklé vysvětlení zní, že do podloží přišla struska, která tam nepatřila, a nikdo za to nenese odpovědnost. Větvička je tu opatrnější. Sám si to dřív myslel – levnější struska místo správného materiálu je podle něj typický český tunel.
Když ale kolem let 2012 a 2013 jezdíval z Ostravy na letiště v Katovicích, polská dálnice byla naprosto rovná. Česká se zvlnila jako první, jenže zhruba po pěti letech se zvlnila i ta polská. Příčinu proto vidí spíš v poddolované krajině: všude, kde se silnice houpe, i v Polsku, je prý na obzoru halda nebo těžní věž. Za další typicky český tunel ale považuje to, že se dálnice dnes za obrovské miliardy opravuje.
Cestovat sám, bez cestovky
Na cestách sedává s místními v jejich hospodách, ne v turistických pastech. Recept má jednoduchý: cestovat sám. Ve dvou už to podle něj není ono, ve čtyřech až šesti je to nemožné. Osamělého cizince, který se marně snaží domluvit s číšníkem, lidé sami osloví – v taxíku, v hotelu i na ulici. Přestanou mít z cizince obavu a začnou normálně mluvit.
Přiznává, že předsudky má i on a že ho země často překvapí. Posledních pár let ale jezdí do podobných míst. Příjemným překvapením byla Gambie v západní Africe, kde byl poprvé: úzká „nudle“ podél řeky, zhruba čtyřicet kilometrů na každou stranu a asi dvě stě kilometrů do vnitrozemí. Mluví se tam anglicky a podle něj je znát, že jde o bývalou britskou kolonii: na vstřícnosti k turistům, na relativní čistotě i na „jistém typu britského pořádku“. Výhodou je i to, že let trvá jako do Karibiku zhruba osm hodin, ale Gambie leží ve stejném časovém pásmu jako Paříž nebo Londýn, plus minus hodina.
Z českých zdrojů se podle něj o těchto zemích dá leccos dozvědět, když člověk hledá, třeba na cestovatelských blozích nebo na Wikipedii. Chybí ale to, co ho zajímá nejvíc: jak tam lidé žijí, jaká je životní úroveň, kolik stojí benzín, pivo, chleba nebo ubytování. Politickou situaci si předem nezjišťuje a komentuje ji až zpětně. Hlídá jen, jestli se v zemi nechystá převrat, protože vlítnout „zrovna doprostřed státního převratu“ by bylo nepříjemné.
Gruzie, Arménie a stejný model přetahované
Gruzie byla podle Větvičky poslední dva tři roky zajímavá, protože se to tam houpalo ze strany na stranu. Jako sousední zemi Ruska se ji podle něj někdo z Evropské unie snažil dostat do podobné situace, do jaké se v roce 2014 dostala Ukrajina – připoutat ji těsněji k unii. Kdyby ale Gruzie s unií zjednodušila celní styk, přišla by podle něj o možnost vyvážet do Ruska, svého nejdůležitějšího partnera. Rusko totiž nedovolí, aby přes jeho hranice bez cla proudilo zboží z unie. Gruzii proto podle něj hrozil podobný scénář jako Ukrajině.
Že protesty ustaly, přičítá tomu, že nastoupil prezident Trump a zastavil peníze pro místní neziskové organizace. Protesty pak podle něj skončily prakticky ze dne na den: „Když je nemá kdo platit, tak oni protestovat nebudou.“ Na námitku, že sbližování s unií byla nakloněna tehdejší prezidentka, odpovídá, že nejsilnější politická strana nikoli. Ta podle něj patří místnímu miliardáři, podobně jako u nás, jen má tamní miliardář větší slovo a větší vliv.
Mladé lidi, kteří si podle něj myslí, že v Evropské unii všude lítají pečení holubi, považuje za ovlivněné propagandou. Na západě se jim všechno líbí a nedochází jim, že granty a dotace nejsou všechno – podle Větvičky jsou naopak cestou do pekla. Starší lidé, se kterými mluvil, prý dobře chápali, že jde o past, ze které není úniku. Po Gruzii se podle něj dokonce chtělo, aby otevřela druhou frontu. Země má s Ruskem spor o Abcházii a Jižní Osetii, kde ruské mírové jednotky udržují setrvalý stav, ačkoli oficiálně jde o gruzínské území.
Že v Gruzii nezvítězila ideologie, nepřičítá ani tak ekonomickým úvahám jako praktické zkušenosti. Lidé podle něj viděli, jak skončil otevřený pokus o převrat v Kazachstánu, který byl naštěstí rychle ukončen, a jak to dopadlo na Ukrajině o deset let dřív. Podobný proces podle Větvičky teď probíhá v Arménii, kde se Evropská unie snaží rozmíchat nepokoje a vyvolat rozkol. Připomíná, že jde o zemi, kde podle jeho slov došlo ke genocidě: zhruba sto tisíc Arménů opustilo Náhorní Karabach. Nedá se prý říct, že byli vyhnáni – odešli „v uvozovkách dobrovolně“, utekli, protože tušili, jaká by byla jejich budoucnost pod muslimským vlivem v Ázerbájdžánu. Podle něj jde pořád o naprosto stejný model přetahované.
Kazachstán a senát s dvaceti lidmi
O ústavních změnách v Kazachstánu nevěděl. Byl tam loni jen na pár dní v Almaty, kam se vrátil asi po deseti letech od doby, kdy tam pracoval. Na ulicích podle něj nepoznáte, jestli země má senát nebo parlament a kdo funguje a kdo ne. Byl tam klid a pořádek.
Na otázku, jestli by se kazašskou cestou nevydal i u českého senátu, odpovídá rozpolceně. Na jednu stranu by ho rád zrušil, na druhou by měl spíš radost, kdyby fungoval. Senátorů by tam nemuselo být tolik jako dnes, stačilo by třeba dvacet, kdyby to byli chytří lidé – a takových se podle něj najde spousta. Z nějakého důvodu se ale do funkcí nakonec prohlasují lidé, kterých si člověk nemůže vážit a kteří jsou spíš směšní, jako je podle něj současný šéf parlamentu. Jeho jméno ani nechce vyslovit.
Systém, který vynáší průměr
Co se na cestách dozvěděl o politických elitách? Že rozhoduje systém. Takzvaný demokratický systém je podle Větvičky navržený tak, aby nahoru dostával lidi průměrné, spíš podprůměrné – ty, kteří jsou vidět, kteří do toho dají víc peněz a mají na billboardy. Připomíná staré rčení, že kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zrušili, a podle něj je naprosto přesné.
Občas systém vygeneruje zajímavou osobnost a dostane ji do parlamentu nebo do senátu, ale v principu to podle něj jinak být nemůže. Lidé jsou z toho znechucení, sami kandidovat nechtějí a vidí, že politika je „svinstvo“, které každého ovlivní. Řešení Větvička nevidí.
Pohled domů z Podkarpatské Rusi
Ze které země se mu Česko jevilo nejtíživěji? Za poslední rok dva si to podle něj říká skoro z každé. Naposledy se vrátil z Koločavy na Podkarpatské Rusi, kam jel s pěti přáteli. Nejdřív byli v Solotvyně u solných jezer na rumunských hranicích, pak v horách v Koločavě. Seděli v hostinci Četnická stanice, známém domě, odkud kdysi čeští četníci vyráželi honit Nikolu Šuhaje.
Okouzlila ho krajina i lidé: jak si dokážou užívat života, jak se krávy samy vracejí z pastvy domů, jak si lidé z mléka dělají sýry a prodávají je mezi sebou a že kousek dál stojí malý pivovar. Nikdo tam podle něj nikomu na první pohled neháže klacky pod nohy jako u nás. „Co jsme to za pitomce, že jsme si sami tak zkomplikovali život,“ říká si prý i na Ukrajině.
Ukrajina přitom podle něj ani zdaleka není ideální. Infrastrukturu má rozbitou a to prý není válkou, ale tím, že se krade: co patří ke státní správě, někde mizí. Silnice, komunikace i řemeslná zručnost jsou podle něj v příšerném stavu. Když ale člověk zapomene na tyto věci a podívá se na mezilidské vztahy, řekne si, že jsme se tady zbláznili. Podobně to vidí v sousedním Polsku a o Uzbekistánu ani nemluví. Češi podle něj už dvacet nebo třicet let bojují sami proti sobě a všechno se zhoršuje. Ví, že je to pesimistické, ale bojí se, že si každodenní život komplikujeme úplně zbytečně.
Majdan 2013: Chceme se mít dobře jako vy
Na článek o ukrajinském demografickém propadu, podle něhož úmrtnost čtyřnásobně převyšuje porodnost a země, která měla v roce 1991 přes padesát milionů obyvatel, se vylidňuje, Větvička dříve reagoval ostře a po ostravsku. Ukrajincům vzkázal, ať se nediví, když si třicet let do čela státu volí korupci a politiky podporované cizími mocnostmi. Komentář zakončil varováním: „My Češi se nesmějme. Jdeme stejnou cestou.“ Za tím si stojí i dnes.
Na Majdanu byl shodou okolností v prosinci 2013 a v lednu 2014, kdy tam měl obchodní jednání. Zažil milionové demonstrace, které byly tehdy ještě mírumilovné – nikdo nikoho nezapaloval a nikdo neházel molotovovy koktejly. Svých obchodních partnerů se zeptal, co vlastně chtějí. Odpověděli mu: „My se chceme mít dobře jako vy.“ Chtěli se zbavit korupce, cestovat do Evropy a mít normální politickou situaci.
Větvička jim podle svého líčení odpověděl, že je Evropská unie v životě nevezme. Francie podle něj nemůže souhlasit se vstupem Ukrajiny, protože to odporuje jejím základním zájmům: Ukrajina by byla zemědělskou konkurencí jedné z nejsilnějších zemědělských mocností unie. Ptal se jich také, co udělají, když místo oligarchů, proti kterým bojují, tedy proti Janukovyčovi, přijde jiný oligarcha, a co když bude válka. Odpověděli, že to se stát nemůže: vybojují si přidružení k Evropské unii a budou mít konečně dotace jako Češi.
„To si děláte srandu? Vy si myslíte, že prosperita je daná tím, že někde v Portugalsku někomu ukradneme z daní peníze a vrazíme je do cyklostezek?“ odpověděl jim. Partneři namítali, že Česko znají, byli v Karlových Varech i v Praze a viděli, jak to tam funguje. „No, to jste pěkní pitomci,“ uzavřel Větvička.
Ve svém blogu jim později vzkázal, že po roce 1990 byli jedním z nejbohatších států východu a promrhali naprosto všechno – průmysl, zemědělství i vlastní lidi. „Jste otroci ve vlastní zemi a můžete si za to sami,“ stálo v textu.
Co by bylo, kdyby nás do unie nevzali
Na námitku, že Česko do unie vzali, odpovídá otázkou: co by se stalo, kdyby nás nevzali? Přišli bychom podle něj o desítky miliard dotací, které ale skončily na cyklostezkách a na nejrůznějších školeních úředníků a ministerstev. Možná bychom podle něj měli lepší dálnice – dnes se vymlouváme, že nemáme hotovou ani základní dálniční síť.
Jako srovnání mu slouží Rumunsko, kam začal jezdit v letech 2004 a 2005. Tehdy byl rozdíl vidět na první pohled: u nás krásnější billboardy a auta, Rumunsko zaostalé a bez podpory. Po vstupu do unie v roce 2007 byly peníze podle něj okamžitě znát, zvlášť v hlavním městě. Letos v květnu byl v Sedmihradsku v Brašově, městečku, které doporučuje navštívit. Není si ale jistý, jestli se tam lidé mají lépe než v roce 2004 a jestli se podařilo pozvednout průmysl nebo zemědělství. A klade si stejnou otázku i doma: podařilo se nám od roku 2004 díky vstupu do unie opravdu něco postavit? Tím si jistý není.
Závěr
Ladislav Větvička měří Česko tím, co vidí jinde: přesné vlaky ve střední Asii, polské dálnice bez známek, pohostinné hospody v Koločavě. Z cest si odváží skepsi k Evropské unii, k dotacím i k demokratickému systému, který podle něj vynáší průměrné lidi, a varování, že Češi jdou podobnou cestou jako Ukrajina. Jde o jeho osobní zkušenosti a názory; jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
