Americký prezident opakuje, že na Írán „něco velkého“ teprve přijde, izraelský premiér Benjamin Netanjahu je připraven jednat „v kteroukoli chvíli“ a v Teheránu začínají tvrdé hlasy otevřeně mluvit o jaderné bombě. Kam válka na Blízkém východě směřuje a proč se její dopady propisují do ulic evropských měst, rozebírá šéfredaktor švýcarského týdeníku Die Weltwoche Roger Köppel. Jeho čtení je nemilosrdné: politika, která měla Íránu zabránit v jaderné zbrani, ho k ní spíš dotlačila – a evropské elity platí za válku na Ukrajině ztrátou důvěry vlastních voličů.
Teherán začíná nahlas mluvit o bombě
Íránští zastánci tvrdé linie už se netají tím, co dřív jen naznačovali. Konzervativní poslanec Kamran Ghazanfarí prohlásil, že pokud by byla existence Islámské republiky vážně ohrožena, nový nejvyšší vůdce by mohl otázku jaderných zbraní přehodnotit. Místopředseda teheránské městské rady by zprávu o posunu k jaderné zbrani uvítal. Poslanec Hosejnalí Hádží Delígání předložil návrh zákona na vystoupení ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní s argumentem, že členství Írán stojí víc od chvíle, kdy rada guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii postoupila jeho případ Radě bezpečnosti OSN.
Paradox je zjevný: duchovní vůdce, jehož fatva jaderné zbraně v Íránu výslovně zakazovala, zahynul hned v úvodní fázi války. Spolu s ním zmizela i náboženská pojistka, která džina držela v lahvi.
Köppel vidí konflikty v regionu jako „biblické“ spory staré tisíce let. Doufá, že zůstanou regionální, jenže když do hry vstupuje náboženství, ideologie a teď i jaderné zbraně, nelze vyloučit, že region vybuchne. Od začátku podle něj hrozilo, že boj proti hypotetickým íránským jaderným zbraním se změní v sebenaplňující proroctví. Před několika měsíci vedl rozhovor s bývalým íránským ministrem zahraničí, který mu odpovídal řečnickými otázkami: proč bychom neměli mít jaderné zbraně, když je má Izrael, Spojené státy i Pákistán? Jsme snad méněcenná civilizace?
Motivace k bombě tedy roste. Jak blízko k ní Írán je, se říct nedá – Íránci jsou podle Köppela sofistikovaní vyjednavači i blufaři, kteří své nejspíš neexistující jaderné zbraně používali jako vyjednávací kartu. Nad celou věcí visí mlha války a mlha propagandy.
Trump: program je zničen, a o pár dní později dva týdny od bomby
Moderátor připomíná, jak se Trumpova slova převracejí. Jednou Írán jadernou zbraň mít nesmí, podruhé ji díky loňské operaci Midnight Hammer mít nikdy nebude, protože program leží pod stovkami tun žuly. A o pár dní později musel Trump letos znovu zasáhnout, protože Írán byl prý dva týdny od bomby. Jak se má kdokoli v americkém postoji vyznat?
Pro Evropu je podle Köppela klíčový Hormuzský průliv, protože ekonomiky Evropské unie, zvlášť německá, slábnou. Prezidentovy výroky působí absurdně: v létě 2025 po rychlých úderech v podstatě ohlásil splněnou misi a zničený jaderný program, pak přišel úplný obrat a společně s Izraelem do Íránu udeřil znovu.
Köppel ale přiznává Trumpovi i zásluhu. V kritice je podle něj hodně pokrytectví, protože Trump jen pokračuje v americké politice vůči Íránu od nástupu Chomejního k moci v roce 1979. Všichni američtí prezidenti slibovali Írán zastavit a zadržet, Íránci označili Spojené státy za velkého satana a podnikli proti nim řadu teroristických útoků. Trump aspoň slova proměnil v činy. Köppel se ale obává, že ho potkalo totéž co Putina: podcenil protivníka. Jako Putina zaskočil odpor Ukrajinců, Američany zaskočilo, že přesné údery válku neukončily a režim nesvrhly. Teď za to platí vysokou cenu.
Moderátor se srovnáním s Putinem nesouhlasí. V Íránu podle něj žádná vojenská cesta k úspěchu neexistovala a zpravodajci i armáda to prezidentovi říkali; Rusko mělo aspoň reálnou šanci dotlačit Ukrajinu k dohodě, jak ukázala jednání v Istanbulu, než se rozpadla. Válka tak možná dohnala Írán přesně k tomu, čemu chtěl Trump zabránit. Přesuny bojové síly do regionu před izraelskými volbami a americkými volbami 3. listopadu navíc naznačují, že Spojené státy chystají další krok – s možnými katastrofálními dopady na trh s energiemi, zvlášť v Evropě.
Francie: na školy peníze nejsou, na Ukrajinu ano
Víkendové násilí ve Francii začalo kvůli školám, jde ale o víc. Francie nemá peníze na opravu školství, a přesto dál posílá peníze Ukrajině. Köppel to označuje za naprosté šílenství. Prezident Zelenskyj podle něj žádal Evropskou unii o dalších 70 miliard a pohrozil, že pokud je nedostane a Ukrajina padne, dorazí do Evropy 20 milionů uprchlíků. Köppel v tom vidí diplomatické vydírání.
Evropští podporovatelé z ukrajinského prezidenta podle něj čtyři roky dělají světce, Johanku z Arku a obránce západních hodnot, přestože vede jeden z nejzkorumpovanějších režimů. Na Ukrajině se podle Köppela staví pomníky kolaborantům s nacisty, kteří se za druhé světové války podíleli na vraždění zhruba milionu Židů a 100 000 Poláků, a tito lidé jsou dnes národními hrdiny. Že se na jejich stranu staví zejména Německo, působí jako hollywoodská hororová komedie – kdyby to nebylo tak vážné.
Na druhé straně stojí země, které jsou v podstatě na mizině. Emmanuel Macron, „herec metodou“ s brýlemi Ray-Ban, který chce vždy působit hladce a v pohodě, je podle Köppela naprosté selhání a nejhorší francouzský prezident od roku 1945; generál de Gaulle se v hrobě obrací. Francie i Německo jsou pro něj metaforou tragédie Evropské unie: takový výsledek přinese politika, která na první místo nestaví vlastní zemi, ale internacionalismus odtržený od každodenní reality lidí. Politici jsou teď za škodlivou strategii trestáni.
Francouzi mají k revolucím a velkým demonstracím romantický vztah, je to součást jejich identity od Velké francouzské revoluce. Teď se ale situace vymkla kontrole. Köppel v ní vidí předzvěst toho, co by mohlo přijít, kdyby prezidentské volby vyhrála Marine Le Penová a její Národní sdružení: pak by podle něj v ulicích propukla občanská válka. Na protestech vidí krajně levicové extremisty, mnoho migrantů z Afriky, hořící synagogy a loni hořící kostely; hořící mešity neviděl. Jde o kulturní válku. Evropská unie hoří, a přesto utrácí na Ukrajinu peníze, které nemá.
Protesty přitom začaly nevinně. Studenti demonstrovali proti špatnému stavu škol a chybějícím učitelům a chtěli víc peněz na vzdělávání. Nespokojená je i levice, která se ptá, proč Francie financuje válku penězi, jež zoufale potřebuje doma. Pak ale přišla eskalace: krajně levicoví radikálové z takzvaného černého bloku ničili majetek a napadali policii, zraněných policistů byla řada a v davu bylo i mnoho migrantů. Pravicových skupin Köppel mnoho neviděl. Jde o městský jev, tedy o prostředí, kde vládne levice – o protest levice za ještě levicovější politiku v zemi, která je na mizině. A zároveň o velmi silné vyjádření nedůvěry prezidentu Macronovi.
Macron označil záběry za nesnesitelné a nařídil úřadům některé demonstrace zrušit, právo na protest ale hájil. I to patří k francouzské tradici – velké demonstrace a nepokoje zažila Francie v roce 1968, v roce 2005 i za revoluce. Mechanismus je pokaždé stejný: legitimní protest se zvrhne v násilí. Köppel v tom vidí symbol nefunkční Evropské unie, jejíž dva pilíře, Francie a Německo, jsou v hluboké hospodářské krizi.
Protesty napříč Evropou a triumf moralismu
Protesty se neomezují na Francii – probíhají v Itálii, Belgii, Albánii, Portugalsku i Španělsku, v Lisabonu i v Miláně. Proč souběžně v tolika zemích? Köppel mluví o „triumfu moralismu“: určité skupiny se díky své ideologii a hodnotám cítí legitimizovány stát nad zákonem a dělat, co chtějí. Agresivita roste, zvlášť na levici, a podle Köppela ji živily samy vlády.
Inspiraci vidí ve vývoji ve Spojených státech, kde se do politického establishmentu prolomil prezident outsider, symbol nespokojenosti milionů Američanů s kurzem země. Když ekonomika klesá a peníze docházejí, kyvadlo se vždy vychýlí ke konzervativcům. Totéž se děje v Evropě – jenže tady „impérium vrací úder“. Vlády delegitimizují demokratický vzestup pravice u volebních uren a levice se cítí bez zábran, jako obránce civilizace proti barbarským hordám zprava. V Německu se k velkým demonstracím přidávali i politici.
Miliony lidí přitom volí pravici – ne nacisty ani pravicový extremismus, nanejvýš pravicový populismus. Chtějí změnu politického kurzu, politiky, kteří hájí národní zájem, a konec války na Ukrajině. Weidelová z AfD i Marine Le Penová o víkendu ve dvou velkých rozhovorech řekly, že po svém zvolení by podporu Ukrajiny zastavily. Státy Evropské unie podle Köppela procházejí krizí identity.
Německo: firewall proti AfD a riziko nepokojů po volbách
Je víkendové násilí vrcholem, nebo teprve začátkem? Köppel jako „věčný optimista“ doufá, že se situace uklidní. Po druhém zamyšlení ho ale znepokojuje Německo, nejdůležitější stát Unie. AfD, demokratická pravicová opozice, v průzkumech stále posiluje, média ji přitom nálepkují jako pravicově extremistickou, až nacistickou stranu a establishment kolem ní postavil takzvaný firewall. Podobně je tomu ve Francii.
Pokud tyto strany vyhrají příští volby, což považuje za dost pravděpodobné – ve Francii v roce 2027, v Německu v roce 2029, pokud vláda vydrží –, přijdou podle Köppela masivní protesty levice a nepokoje. Kdo pravděpodobné vítěze voleb předem démonizuje jako nacisty, nelegitimní a nedemokratické, vytváří atmosféru, v níž se část levice cítí oprávněna demokratické rozhodnutí potírat. Srovnává to s nepokoji, které zažila americká města za prvního Trumpova mandátu.
Moderátor připomíná, že navzdory démonizaci AfD v posledních dvou spolkových volbách rostla. Proč snaha vlád vykreslit druhou stranu jako zlo selhává?
Levice jako větší hrozba a kdo zakládal AfD
Pro Köppela jsou levicové strany a krajní levice nebezpečnější než pravicoví extremisté, které omlouvat nechce. Kdyby AfD rozpoutala nepokoje jako teď ve Francii, média by podle něj šílela a psala o návratu jednotek SA a hnědých košil. Francouzské nepokoje přitom zlehčují jako legitimní obavy studentů, přestože jsou mimořádně násilné. Politický i mediální establishment pravicové nebezpečí líčí v nejtvrdších barvách a levicové bagatelizuje.
Jako příklad uvádí Berlín: s palestinským šátkem kolem krku nemáte žádný problém, se židovskými symboly víry už je to nebezpečné. Podobně v Anglii a ve Francii. Konflikt na Blízkém východě atmosféru přiživuje, ale neospravedlňuje – je to podle Köppela jedovatá směs, molotovův koktejl politických tendencí.
Hlavní problém Německa vidí v tom, že se bojuje proti demokracii samotné: vládnoucí strany se snaží pravicovou opozici delegitimizovat a dokonce zakázat, přestože má v průzkumech kolem 30 procent a v některých spolkových zemích přes 40 procent. To už není okrajový jev.
Köppel zná AfD zblízka. Když byl v polovině nultých let šéfredaktorem deníku Die Welt v Berlíně, budoucí zakladatelé strany psali jako publicisté a redaktoři do jeho listu. Šlo o frustrované členy CDU, podle nichž se strana pod kancléřkou Merkelovou posunula příliš doleva a konzervativci zůstali bez domova. AfD má populistické prvky a provokativní styl, což je podle něj u opozice v pořádku, ale v žádném případě není antidemokratická a nechce zničit německý Základní zákon. Naopak: program prosazuje přímou demokracii podle švýcarského vzoru, neutrální zahraniční politiku, mír s Ruskem a skepsi k velkému zbrojení. Označovat ji za nacisty je podle Köppela travestie a karikatura skutečných nacistů.
Co zakladatelům vadilo? Především migrační politika Merkelové, která podle nich otevřela hranice nesprávným lidem a dovolila zneužívat azylové právo. Migrace je pro vzestup AfD téma číslo jedna. Strana ale začínala jako uskupení profesorů a manažerů ve výslužbě, které znepokojoval vývoj eura: dluhy, finanční krize let 2008 a 2009 a záchrana Řecka. Vznikla na západě Německa. Skutečnou energii dostala po roce 2015, kdy se otevřely hranice a CDU i ostatní konzervativní strany byly jednoznačně promigrační. Do Německa podle Köppela přicházelo mnoho zločinců, nikdo to neřešil a média nazývala nacistou každého, kdo azylovou politiku kritizoval.
Pak strana začala růst na východě. Východní Němci jsou chudší, protože vyšli ze zkrachovalé NDR, a Berlín jim vzkazoval, ať si utáhnou opasky. Když viděli, jak migranti dostávají sociální dávky, „začala hořet střecha“. Válka na Ukrajině pak AfD dodala další energii.
Migrace a vady konstrukce Evropské unie
Moderátor se ptá, proč vlády v Německu i jinde dávají přistěhovalcům lepší podmínky než vlastním občanům. Köppel jako Švýcar zásadně odmítá vstup své země do Unie a mnozí Švýcaři podle něj považují EU za intelektuální omyl: všichni odpovídají za všechno, ale nikdo za nic konkrétního. Ukázala to krize eura – společná měna pro rozdílné ekonomiky nefunguje a účet nakonec zaplatí Němci.
Stejně selhal azylový systém. Hraniční státy jako Itálie nebo Řecko měly registrovat uprchlíky z Afriky a Blízkého východu. Italové je ale neregistrovali, protože by za ně pak odpovídali – dávali jim jízdenky do Švýcarska a do Německa. Všichni to viděli, vlády však lidem tvrdily, že mají vše pod kontrolou a že jde o chudáky, kterým jde o život. Migrantům Köppel nic nevyčítá: jednali racionálně, přišli z chudých zemí sužovaných válkami a viděli, že azylové právo nikdo nehájí. Kdo problém pojmenoval, byl označen za nacistu – a tak vzniká nespokojenost, občanské napětí a opozice.
Druhý aspekt je ryze německý a Köppel k němu chová jistý respekt. Němci jsou historicky „ti zlí“, rasismus byl za nacistů jejich státním náboženstvím. Angela Merkelová viděla příležitost odčinit historický dluh a vinu. Posílat na hranice speciální jednotky se psy, když Řekové kapitulovali, by stejně nefungovalo – a tak Německo řeklo: vítáme je, jsme dobří samaritáni. To je pochopitelné, ale vymklo se to kontrole a Němci si z toho udělali náboženství, i když si pomoc všem nemohou dovolit. Teď se musí do systému vrátit pořádek. Vidíme ozvěnu velkých politických chyb, které mají v Německu historické kořeny, ale i institucionálních vad Unie, které nefunguje ani euro, ani ochrana hranic.
Německo prohospodařilo dobré časy
Spojuje německá opozice migrační politiku s penězi pro Ukrajinu? Podle Köppela samozřejmě. Německo je pro něj velká země – je ze čtvrtiny Němec a k zemi má rodinné vazby – a obdivuje, jak se po válce obnovila a dobyla svět tentokrát ne tanky, ale výrobky a fotbalisty. Jenže nic se nesnáší hůř než řada dobrých dnů. Když máte hodně peněz, děláte největší chyby, a to se Německu stalo za posledních 30 let: vyhazovalo peníze oknem a zanedbalo hospodářskou kondici a produktivitu.
Teď mosty padají, vlaky nejezdí načas, infrastruktura i školy mají velké problémy a výsledky se zhoršují, přestože výdaje rostou. Köppel to nazývá měkkým socialismem. Když peníze dojdou a přijde recese, kyvadlo se vychýlí ke konzervativcům; Donald Trump je ztělesněním takové změny ducha doby – od sociálnědemokratické, liberální politiky velkých výdajů k tvrdší a úspornější politické krajině.
Válka na Ukrajině to celé vynáší na světlo a vnáší do debaty víc energie i agresivity. V Německu je podle Köppela téměř zakázáno zpochybnit vládní politiku: říct, že by se mělo sednout k jednacímu stolu s prezidentem Putinem, že Rusko má legitimní bezpečnostní obavy, že válka na Ukrajině byla strategickou chybou Západu, do níž byl Putin dotlačen, a že vypadá úplně jinak, než ji líčí hlavní média. Kdo to řekne, riskuje sankce nebo vězení – taková je podle něj dnešní evropská realita.
Od optimismu k pesimismu: Putin jako strašák evropských elit
Trump byl v letech 2016 i 2024 zvolen s mírovou rétorikou, že vyvede zemi z válek a nezačne žádnou hloupou novou. Pak podle moderátora otočil o 180 stupňů, chce se soustředit na Írán a ukrajinskou válku hodit na krk Evropanům. Co udělají evropské vlády pod tlakem zvenčí i od vlastních voličů?
Köppel byl po Trumpově znovuzvolení optimista. Trump podle něj přetnul gordický uzel diplomatického mrazu, kdy i neurážlivá zmínka o Putinovi platila za appeasement s ďáblem. Ne že by byl Matkou Terezou zahraniční politiky – jedná z nutnosti. Američané si uvědomují, že planetu už neřídí sami: Rusko zesílilo a brání se rozšiřování NATO, Čína se bleskovou rychlostí vydala na vlastní oběžnou dráhu. Riskovat jadernou válku v Evropě s Evropany, kteří nejsou připraveni bojovat, a pak je americkou kavalerií zachraňovat před nimi samými, není racionální americký zájem. Proto musí Trump s Ruskem uzavřít mír.
Teď je ale Köppel stále větší pesimista. Evropským elitám mizí legitimita rychleji než sníh v létě, a tak využívají obraz, který samy vytvořily – Putina jako Hitlera 21. století –, aby mobilizovaly emoce a získaly víc moci a peněz. Předsedkyně Evropské komise minulý týden představila rozpočet ve výši 2 000 miliard eur se záměrem, aby Unie jednou mohla vybírat daně a stala se státním útvarem s řadou suverénních práv. Válku a nepřítele Putina podle Köppela využívá k posílení vlastní moci, také vůči Spojeným státům, Číně a Rusku.
Absurdní to je, ne však neškodné. Formující se Evropská unie má podle něj výrazně autoritářský rys: národní státy jsou přehlasovávány, mluví se o omezení práva veta, potírají se nesouhlasné názory, cenzurují se sociální sítě i internet. Jako Švýcar se v takovém prostředí necítí dobře. A pokud Trump v příštích volbách dostane výprask, což považuje za velmi pravděpodobné, bude to pro evropské zastánce konfrontace s Putinem vzpruha: americký prezident, který „miluje Putina“, visí v provazech a oni mají v Evropě znovu volnou ruku.
Zelenskyj: pokud se USA postaví k Rusku, neobstojíme
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj reagoval na zprávu, že Trump zvažuje setkání s Putinem a Si Ťin-pchingem o ukončení války bez účasti Ukrajiny a Evropy. Bez americké podpory je to podle něj velmi těžké; pokud by Spojené státy oficiálně stanuly na straně Ruska, šlo by o historickou chybu a tragédii a Ukrajina by neobstála. Moderátor oponuje, že Ukrajina nevyhraje v žádném případě – ani kdyby Trump otevřel stavidla, žádné množství peněz a zbraní ruské výhody nepřeváží. Stažení podpory by ale porážku urychlilo. Listopadové volby v USA podle moderátora vyhrají demokraté, zahraniční politiku však dál řídí Trump.
Konec války by byl podle Köppela požehnáním. Před letními prázdninami strávil nějaký čas v Moskvě a nálada tam byla velmi ponurá. Jeden z velkých ruských průmyslníků, Andrej Melničenko, mu řekl, že jaderná eskalace je podle něj nevyhnutelná. Je třeba počítat i s ruskou propagandou, která pěstuje frustraci: Rusové se necítí jako agresoři, ale jako oběť nespravedlivého zacházení Západu. Je to zrcadlový obraz nálady v Evropě, která se cítí zcela v právu.
Při pohledu na Zelenského vystoupení se Köppel ptá, kde je odpovědnost prezidenta vůči vlastnímu lidu a kolik lidí ještě musí zemřít. Už Bible podle něj říká, že král, který vidí, že cizí vojsko neporazí, nemá posílat vojáky, ale diplomaty. Jako Švýcar z neutrální země si je vědom, jak snadno se soudí cizí prezident v tak těžké situaci. Mnoho lidí ve Švýcarsku i v Německu ale podle něj dostalo na Zelenského alergii – vadí jim jeho náročný postoj a způsob, jakým žádá a mluví.
Köppel ale vyzývá k sebekritice. Kdo ze Zelenského udělal ikonu, kdo ho uvedl na červený koberec a proměnil v hrdinu západních hodnot a předsunutou hlídku západní civilizace proti zlu z Východu? Evropa – a na začátku zčásti i Spojené státy – vytvořila prezidenta, který může přežít jen, dokud válka trvá. S jejím koncem podle Köppela skončí i Zelenského prezidentská kariéra.
Trump upřednostňuje vztahy s Moskvou, Evropa visí v provazech
Ať už Trump pojede s Putinem a Si Ťin-pchingem do Pekingu, nebo ne, další peníze Ukrajině podle moderátora nedá a chystá se soustředit na válku na Blízkém východě. Na sociální síti Truth Social napsal, že jeho rozhodnutí ohledně Ruska je jednoduché: vyjednává mír mezi Ruskem a Ukrajinou a nechce udělat nic, co by Rusko pošetile odehnalo od jednacího stolu. Kyjev, Brusel i Berlín by podle moderátora měly pochopit, že to, co dělal Biden i Trump za posledních 18 měsíců, je pryč a nevrátí se.
Současné evropské vlády podle Köppela visí v provazech. Kancléř Merz padá v průzkumech, prezident Macron je vyřízený. Pokud ve Francii a v Německu zvítězí Le Penová a AfD, ukrajinská politika se obrátí – a proto se Zelenskyj snaží využít šanci, dokud to jde. Američanům Köppel přiznává snahu najít mírové řešení, nejsou ale dost silní nebo dost odhodlaní, aby k němu přiměli evropské vlády a Ukrajince.
Hlavní nebezpečí vidí v tom, že Rusko vojensky porazit nelze. Mír v Evropě nelze mít proti Rusku, jen s ním – to je podle něj lekce dějin. V zájmu Zelenského je přitom obrovská eskalace, která by přinutila vstoupit do války i pozemní jednotky NATO; teprve pak by měl podporu, jakou potřebuje. Kdyby se ale Rusko dostalo do skutečných potíží, začalo by být opravdu nebezpečno, protože jde o jadernou mocnost. Köppel den předtím debatoval v rakouské televizi se dvěma hosty z médií a z jedné politické strany, kteří se cítili zcela bezpečně: Rusko je prý tak slabé, že se nemáme čeho bát. To považuje za naprostý omyl.
Evropané by proto měli americkému prezidentovi pomoci přivést mír domů a vrátit se k aljašskému řešení, které je ale podle Köppela už ze stolu. Putin platí obrovskou cenu, vojensky však vyhraje. Jde o opotřebovací válku, kterou Rusové prohrát nemohou – je pro ně existenční, rozhoduje o tom, zda zůstanou velmocí. Ruská porážka by vyvolala zemětřesení v mocenské struktuře země, a to by stabilitě a míru v Evropě neprospělo.
Drony nad Petrohradem a riziko přenesení války do Evropy
Zelenskyj se podle moderátora snaží dynamiku dál vyhrocovat. Ukrajina zasáhla most, po kterém vede jedna z hlavních ropných tras do Petrohradu, přestože Trump tvrdil, že Zelenskyj přislíbil energetickou infrastrukturu nenapadat. Úder na tak viditelný cíl podle moderátora míří k vyprovokování ruské reakce a Evropané s touto strategií nejspíš souhlasí.
Köppel připomíná, že ukrajinské drony zasahovaly infrastrukturu v Petrohradě i během tamního ekonomického fóra, kdy byl ve městě Putin. Navrhuje myšlenkový experiment: velké ekonomické fórum v texaském Austinu za účasti amerického prezidenta a íránské drony, které zasáhnou kritickou infrastrukturu města. Co by Američané udělali? Putin by si podle něj zasloužil Nobelovu cenu za trpělivost a zdrženlivost. Ruské kroky neobhajuje a morální lekce dávat nechce, mluví o realismu války.
Jsme podle něj uprostřed eskalace, ke které Evropané Ukrajincům sami pomáhají. Rusové údajně vytipovali v Evropě 120 legitimních cílů – továrny na drony a podporovatele války. Proč si myslet, že jednou neudeří, když dostávají nepříjemné rány? Řešení existuje jen jedno: brát vážně i ruské bezpečnostní obavy. Žádný vládnoucí politik v Německu, Francii ani Velké Británii to ale neřekne, protože vložili příliš mnoho politického kapitálu do úplné démonizace Putina jako nového Hitlera. S Hitlerem se nevyjednává, s ním se bojuje, jak řekl Churchill, na plážích, ve vzduchu i na moři až do vítězství. Jenže Putina neporazí – porazí sami sebe.
Závěr
Válka s Íránem i válka na Ukrajině podle Köppela vedou k opaku toho, co měly přinést. Teheránu, který přišel o duchovního vůdce i s jeho fatvou proti jaderným zbraním, dávají stále pádnější důvod bombu skutečně postavit. Evropě, jež platí za energie a posílá miliardy Kyjevu, se zatím rozpadá hospodářství i společenský smír – od pařížských ulic po průzkumy, v nichž sílí AfD a Národní sdružení. Köppel doufá, že politická změna přijde dřív, než válka přeroste ve střet, v němž půjde o jaderné zbraně i v Evropě.
