Cestovatel, fotograf a bloger Ladislav Větvička, autor více než dvaceti knih a opakovaný držitel ocenění bloger roku, jezdí do zemí, kterým se turisté obvykle vyhýbají. V rozhovoru popisuje, co podle něj spojuje počátek bojů v Sýrii a krvavé události na kyjevském Majdanu: ozbrojence, kteří začali střílet ze střech do demonstrantů. Tentýž scénář podle něj funguje i jinde. Jde o jeho osobní výklad a postřehy z cest.
Na Podkarpatskou Rus se Větvička vrací dlouhá léta. Zažil tam i začátek Majdanu, kdy místní snili o evropských dotacích, a už tehdy je varoval, že je unie nevezme. Dnes zemi pátým rokem drtí válka.
Sýrie: bezpečná země, kde najednou začali střílet ze střech
Sýrie byla jednou z prvních zemí, o kterých Větvička na blogu psal. Strávil tam asi deset dní, najezdil kolem tisíce kilometrů a podle svých slov se tam cítil „naprosto perfektně“. Režim Bašára Asada popisuje jako jednoznačně totalitní a socialistický, srovnatelný s husákovským Československem 80. let – s vládnoucí stranou Baas a policií, která dbala na to, aby turista neměl důvod psát o zemi nic špatného.
O to víc ho zarazilo, když o rok později propukly nepokoje. „Kde se tam vzali lidé se zbraněmi?“ ptal se tehdy. Podle něj bylo naprosto jednoznačné, že převrat či nepokoje připravuje někdo ze zahraničí: najednou do demonstrantů střílel ze střech domů někdo ozbrojený. Větvička k tomu nabízí vlastní pohled do mapy – hranice s Izraelem byla zcela uzavřená, na východě v Iráku stály americké jednotky a volná zůstávala jen severní hranice s Tureckem. „A jakpak se tam asi ty zbraně dostaly?“
Majdan podle stejného scénáře
Když se o tři roky později začalo něco podobného dít na kyjevském Majdanu, Větvička se prý díval na okolní budovy s otázkou, ze které střechy se tentokrát začne střílet. Podle jeho svědectví to přišlo zhruba o dva měsíce později – z vedlejšího hotelu a ze střech dalších domů.
Za tím vidí stále stejný princip, jak společnost rozeštvat a zlikvidovat. Odkazuje přitom i na český 17. listopad 1989: dnes podle něj už nestačí jeden agent Zifčák přikrytý vlajkou, takový obraz už nikoho nevyburcuje. „Dneska potřebuješ těch lidí postřílet bohužel mnohem více,“ říká. Ukázalo se to podle něj v Sýrii i na Ukrajině – a čím dál, tím je to krvavější.
Válka za humny, o které česká média nereferují
Na otázku, zda jsou Češi o dění na Ukrajině dobře informováni, odpovídá Větvička jednoznačně: nejsou. Novináři podle něj „vymřeli někdy před 30 lety“ – za novináře považuje lidi, kteří do země přijedou, dělají reportáže na místě a mluví s místními. To podle něj nemá ani Česká televize; pokud někoho takového má, tlumočí jen předepsané režimní narativy.
Sám byl letos na Ukrajině čtyřikrát. Dál na východ už kvůli bezpečnosti nejezdí, pohybuje se zhruba 100 až 150 kilometrů od slovenské a maďarské hranice. Nikdy prý neslyšel, že by kdokoli z českých médií zachytil, jaká je tam situace a co si lidé o válce opravdu myslí. Zpravodajství o zemi, která je prakticky naším sousedem, označuje za zkreslené a jednostranné – za „režimní propagandu“.
Ukrajina zblízka: stanné právo, ulice plné žen a temná prognóza
Kontakty má Větvička od Užhorodu přes Kyjev až po místa, která dnes spadají pod jurisdikci Ruské federace. Demonstrace proti prezidentu Volodymyru Zelenskému tam podle něj prakticky neprobíhají: v zemi platí stanné právo a za jakoukoli „hloupost“ může člověk okamžitě skončit ve vězení. Na svých letošních cestách nebyl svědkem jediného protestu – lidé si dávají pozor, co na ulici říkají.
Na ulicích dnes podle něj vidíte z 80 procent ženy. Muži se buď schovávají, odešli do Česka či na Slovensko, bojují na frontě – nebo už jsou dávno pohřbení. Jeho prognóza je stručná: pokud válku nezastavíme a budeme dál financovat tamní režim, skončí to tím, že si Rusko vezme celou zemi až po Podněstří.
Pohostinnost není zásluha režimu
Větvička nesouhlasí s tím, že by příjemnou atmosféru a přátelské přijetí v bývalých sovětských republikách mohl připsat autoritářskému režimu. Bezpečí pro turisty bylo podle něj běžné v husákovském Československu stejně jako v Sýrii, kde měla policie zjevně instrukce, aby nevznikala nedorozumění.
Ilustruje to historkou z Damašku. Do centra dorazil ve dvě ráno, hotel s jeho rezervací spal a nikdo neotvíral. Cestou k jinému hotelu narazil na policejní auto. Důstojník nechápal, proč ho dovnitř nepustili, a vydal se s ním zpátky i s vojákem s kalašnikovem – a když na bouchání nikdo nereagoval, začalo se do dveří tlouct pažbou samopalu. „To je prostě ten totalitní přístup,“ shrnuje Větvička: turista musí mít vše, aby pak doma hezky vyprávěl.
S tím, jak se lidé chovají mezi sebou, to ale podle něj nesouvisí. Syřané se k němu chovali „naprosto špičkově“, na rozdíl od Maroka, kde se necítil příliš příjemně, a Íránce označuje za nádherný národ. V postsovětských zemích žijí Slované, Arméni a Gruzínci i turkické národy jako Ázerbájdžánci, Uzbeci či Tádžikové – a všude se cítil dobře. Rozhoduje podle něj kultura vštěpovaná od dětství: host do domu, Bůh do domu.
Konflikty v postsovětském prostoru: zásah zvenčí i staré křivdy
Proč konflikty v Arménii, Ázerbájdžánu, Gruzii či Čečensku propukly až po rozpadu Sovětského svazu? Větvička odhaduje, že z 80 procent jsou dané zvenčí – placené, cílené nepokoje, které někomu vyhovují, v tomto regionu typicky namířené proti Rusku.
Druhou příčinou jsou podle něj staré křivdy, které pod „těžkou botou“ centra, tajné policie a obyčejné policie jen doutnaly. Arméni v Náhorním Karabachu pod ázerbájdžánskou jurisdikcí chtěli učit děti více o vlastní historii a Ázerbájdžánci jim v tom bránili. Abcházci a Osetinci jsou podle něj svébytné národy s vlastním jazykem a kulturou, k nimž se Gruzínci nechovali hezky – a jejich touha po autonomii vyústila v otevřené války. Čečenský problém pak byl podle něj financován ze zahraničí. Obě velmoci, Amerika i Rusko, mají podle Větvičky „máslo na hlavě“ a takové situace často zneužívají.
Nostalgie po Sovětském svazu
Z patnácti bývalých svazových republik navštívil Větvička dvanáct či třináct a v žádné nepotkal člověka, který by po sovětské době necítil jistou nostalgii. Lidé podle něj vidí reálně politický útlak i tehdejší ekonomické problémy, ale po dvaceti či třiceti letech dokážou ocenit, že ve velkém celku mohli obchodovat a měli jednotnou měnu. Gruzínci dodávali koňak, Arméni ovoce a moruše, pobaltské republiky technické výrobky.
Jugoslávie: agentka v Lublani a dva kmeny na jednom území
Souvislost se stejným vzorcem vidí Větvička „stoprocentně“ i v bývalé Jugoslávii. Před rokem či dvěma četl vzpomínky americké tajné agentky, která v létě 1990 monitorovala situaci v Lublani. Podle nich někdo zneužíval ekonomické problémy a pnutí mezi republikami – bohatší Slovinci si stěžovali, že peníze odváděné do Bělehradu končí v chudších oblastech, třeba v Kosovu.
V národnostně jednolitém Slovinsku podle těchto vzpomínek nebylo „moc co na práci“, a agentka se proto přesunula do Chorvatska, kde žily srbské a chorvatské komunity vedle sebe a možností vyhrotit situaci bylo víc. Větvička připomíná výrok Miroslava Macka, že když na jednom území žijí dva různé kmeny, je jen otázkou času, kdy ten životaschopnější druhý vyžene, vysídlí nebo pobije. Je přesvědčen, že Jugoslávie byla zneužita podobně, jako se o to pak někdo pokoušel v postsovětských zemích.
Kosovo, Krajina a americká základna
Samotný problém je ale podle Větvičky starý 150 až 300 let. Turci, potažmo islám, se tlačili na sever a před náboženským i národnostním útlakem utíkali Chorvaté i Srbové do různých údolí – proto byla například Bosna tak národnostně promíchaná. Nejvíce uprchlíků skončilo na území Rakouska-Uherska, v dnešní chorvatské Krajině, kde po desítky let jako hraničáři chránili habsburskou hranici před osmanským vlivem. Paradoxně pak v roce 1995 byli pravoslavní obyvatelé Krajiny Chorvaty vyhnáni a skončili v Srbsku a v Republice srbské.
Kosovo samo podle něj žádný strategický význam nemá – je to „hromada kamení a hor“ s krásnými lesy u hranice s Černou Horou, bez moře a jen s dálnicí ze severu na jih ke Skopji. Hodilo se proto podle Větvičky nejspíš jen jako místo pro základnu Camp Bondsteel, kterou považuje za druhou největší americkou základnu po německém Ramsteinu.
Padesát zdrojů a VPN: jak se dostat k informacím
Recept na práci s informacemi podle Větvičky není složitý: sledovat co nejrůznější zdroje. Když píše své pravidelné komentáře, je to tři až čtyři hodiny práce a v počítači má otevřeno padesát zdrojů. Kdo chce vědět, co se děje v Íránu, musí číst i izraelský tisk nebo New York Times; kdo sleduje Ukrajinu, musí mít otevřené i ruské Izvestija.
Česko přitom podle něj v tomto ohledu patří k nejtotalitnějším zemím. V Uzbekistánu, Tádžikistánu a všude jinde, kde byl, se mu otevřou všechny zdroje okamžitě, kdežto u nás se řada stránek neotevře – ne že by byly zakázané, ale prostě nenaběhnou. Musí proto přes VPN, aby se síť tvářila, že je v jiné zemi. Je to podle něj jediná cesta k informacím z různých úhlů pohledu, ale tak časově náročná, že ji nikomu nedoporučuje.
V čem se mýlil: Náhorní Karabach
Kde se mýlil? Větvičkovi minulý týden vyšla kniha s texty z roku 2015 a při jejím čtení prý zjistil, že není co opravovat – předpovědi odpovídaly tomu, kam se situace vyvinula. Překvapil ho ale Náhorní Karabach. Byl tam asi desetkrát a nevěřil, že by se Arméni vzdali a ze země odešli. Ve vesnicích mu lidé ukazovali staré zrezivělé pušky s tím, že když přijdou „Turci“, jak říkají Ázerbájdžáncům, nejdřív postřílejí je a pak, kdyby nebylo zbytí, sami sebe.
Arméni podle něj udělali chybu, kterou dělají všechny státy: připravovali se na válku, která už byla. Čekali tanky a pevnou frontu jako v roce 1991, nepočítali s drony a s granáty, které v noci padají vojákům do zákopů. Postup ázerbájdžánských jednotek byl tehdy asi kilometr za den. Zhruba před čtyřmi lety mu arménský ombudsman po první válce ukázal záznamy toho, jak se Ázerbájdžánci chovají ke hřbitovům a památkám – „příšerná podívaná“. Větvička se obává, že totéž dnes proběhlo na celém území Náhorního Karabachu, včetně likvidace staletých klášterů. Co se tam děje, podle něj nevíme.
Jinak ho nenapadá nic, co by neodpovídalo jeho předpovědím – a to včetně Česka, což ho mrzí. Je skeptický.
Jak poznat hlupáka
Jeden ze svých textů uvedl Větvička tezí „Učit hlupáka je jako léčit mrtvého“. Jak hlupáka poznat? V hospodě nebo v televizi velmi rychle. U politiků je to prý snadné, protože se „odkopou“ rychle a navíc se soustřeďují do některých konkrétních stran. Na ulici je ale nepoznáte – vypadají jako normální lidé. Teprve když s nimi přijdete do styku, zjistíte, s kým máte tu čest.
Závěr
Větvičkův pohled spojuje desítky cest od Damašku přes Kyjev a Kavkaz po Balkán do jednoho vzorce: skutečné napětí a staré křivdy existují, ale konflikty podle něj z velké části rozdmýchávají a platí vnější hráči – a střelba ze střech do vlastních lidí je jejich osvědčeným nástrojem. České zpravodajství o válce u sousedů považuje za jednostranné a k informacím se prý dá dostat jen přes desítky zdrojů a VPN. Sám si vybavuje jen jeden velký omyl – odhad, jak dlouho vydrží Náhorní Karabach.
