Čtyři jednoduché věty jako osnova celého setkání: lokální je lepší než globální, pomalé lepší než rychlé, setkání tváří v tvář lepší než zprostředkované a vlastní lepší než cizí. Zní to skoro triviálně, ale právě od těchto artikulů se odvíjí rozhovor filozofky a fenomenoložky Anny Hogenové s ekonomem a politologem Petrem Robejškem o tom, proč se vyčerpaný hospodářský model drží u moci a co s tím zmůže jednotlivec.
Tázání je zbožnost myšlení
Hogenová popisuje vlastní postup: tam, kde cítí nedostatek pochopení podstatného, vzniká potřeba porozumět. V té potřebě prodlévá týdny, měsíce i roky, než se z ní zrodí otázka. Tázání je podle ní opravdová zbožnost myšlení, a probudit je ve studentech znamená zachránit je, protože pak si odpovědi hledají sami, ve zkušenosti, v četbě i ve filmech.
Bez toho napětí zůstává člověk v polospánku mýtu. S ním se v něm rodí celky, které nejdou popsat vědeckou metodologií, a vhledy končící v nevýslovnosti. Kdo je nemá, nikdy nebude žít sám ze sebe a nepřestane se bát smrti.
Nemoc jako odpověď, ke které se teprve hledá otázka
Fenomenologie a hermeneutika obracejí obvyklý postup. Nemoc, třeba rakovinu, neberou jako problém k vyřešení, ale jako hotovou odpověď, a teprve k ní hledají otázky, z jejichž pozadí ta nemoc nemohla nevzniknout. Obrácená dialektika, která teprve umožňuje rozumět.
Stejným způsobem se dá číst i dnešní svět. Válka na Ukrajině, dění v Gaze i v Libanonu, konflikt kolem Íránu jsou v tomto čtení už hotové odpovědi, které je potřeba jenom rozkrýt. Otázka pak nezní, co se stalo, ale z jakého pozadí se to nemohlo nestat.
Od hospodaření k čiré maximalizaci zisku
Robejšek staví odpověď na tom, co nazývá zrůdnou mechanikou ekonomického. Hospodaření mělo zachovávat a zlepšovat život lidí a po staletí bylo legitimní, funkční i prospěšné. Zvrhlo se ale v čirou maximalizaci zisku za každou cenu a nikdo podle něj tuto mechaniku nepopsal lépe než Karel Marx.
Systém se stále úžeji svírá kolem jediného jádra: na čem se dá vydělat víc, to se bude dělat. Zbytek se zaobalí do morálky a postará se o něj řada užitečných idiotů, kteří výsledek dál přenášejí, přikyvují a nezapomenou si u toho ohřát vlastní kašičku. Nejde přitom jen o politiku. Týká se to hospodářské, politické i mediální a akademické elity, které se dostaly do závislosti na počítání zisku pro sebe sama, ať už má podobu profesury, úřadu nebo výhodného byznysu.
Společnost, která zbožštila čísla
Společnost začala zbožňovat čísla, a aby popřela Boha, snaží se být Bohem sama. Odtud vedou představy o vyrobeném člověku a transhumanismu, které jsou jen mutacemi téhož. V diskusi zaznívá i tvrdší shrnutí: zabili jsme Boha a zbožštili racionalismus, a tím to skončilo.
Robejšek k tomu přidává paradox. Model kapitalismu byl od francouzské revoluce tak neuvěřitelně úspěšný, že se sám zpochybnil; dnes je unavený a dysfunkční. Kdo se ho ale odmítá vzdát, protože by se tím musel vzdát vlastního bohatství a moci, ten se podle něj postará o to, aby se v nejhorším objevila válka, aby se z epidemie stala údajná pandemie nebo aby se vedl spor o zrovnoprávnění desítek pohlaví. Takové věci obstojí jen proto, že jejich původci nepřipustí diskusi o tom, že jsou hloupé. Mají moc a mají peníze.
Kyvadlo, které strnulo v mrtvém bodě
Z téhož ale Robejšek čerpá naději. Vývoj společnosti si zpřístupňuje metaforou kyvadla: to, které se odkývlo úplně špatným směrem, teď strnulo v mrtvém bodě a obrací se zpátky. A čím dál bylo ve špatné poloze, tím větší bude zhoupnutí na druhou stranu.
V diskusi k tomu hned zaznívá stejně střízlivý doplněk. Když se lidem vede příliš dobře, začnou dělat hlouposti. Právě to je zárukou, že se kyvadlo bude pohybovat pořád.
Veřejná diskuse umlkla, zůstal rozhovor se sebou
Nejdéle se rozhovor zdrží u otázky, kde se učit diskusi, když ta veřejná je zahubená. Na univerzitách není svobodná půda pro svobodnou diskusi ani pro právo mýlit se, humanitní a sociální vědy selhaly a přírodní se v mnoha případech staly služkou. Místo argumentů se rozdávají nálepky, jednou marxisticko-leninská filozofka, podruhé kremelský šváb.
Hogenová vrací téma k tomu nejstaršímu. Rozhovor, který vedeme sami se sebou, je řecká péče o duši, epimeleia tés psychés, a ta byla pro Řeky nejdůležitější ze všeho. Kdo se přitom bojí vlastní smrti, zavře ji do své třinácté komnaty spolu s dalšími běsy a žije ve zbytku. A zlobí se na každého, kdo mu obsah té komnaty připomene.
Aby takový rozhovor k něčemu vedl, nesmí být pravda pouhou shodou věci a myšlenky, jak ji chápe Aristoteles nebo Tomáš Akvinský, ani jen koherencí, ani tím, o čem rozhoduje společensko-historická praxe. Musí to být neskrytost, ke které se člověk dostává jedině cestou negace. A jak připomíná Augustin, pravdu nestačí znát, je potřeba ji také milovat. Když člověk potká venku totéž, co má v sobě, ať už ve filozofii, v poezii nebo u druhého člověka, stanou se z toho jedna věc.
Pokora místo titánství
Prvním východiskem je podle Robejška uvědomit si, že nejsme všemocní. Nejlepší reakcí na to je víra, pokora a obrácení se k něčemu vyššímu, a s ním i odložení zátěže, kterou člověk přesvědčený o vlastním titánství nese, aniž by to tušil. Pravý opak titánství, osvícenství a racionalismu.
Feudalismus se svou krvavou krutostí je pryč, ale fenomén podle diskuse zůstal stejný: nejmocnější chtějí žít z toho, že zneužívají a zabíjejí druhé. Jen to není tak vidět. Občas se to provalí, jako v Epsteinově kauze, a lidé pak dělají, že o nic nejde, protože se raději neptají, co je za tím. Celé se to navíc odehrává ve světě, který je virtualizovaný a ve kterém si člověk jen namlouvá, že něco ví, něco znamená a něco zmůže.
Karteziánský řez a návrat k sobě
Karteziánství nezbožštilo jen rácio, důsledně také oddělilo ducha a tělo. Descartes položil mezi tělo a duši absolutní protiklad a řešil to pak Bohem a okasionalismem. Hogenová věří, že člověk může znovu najít tu jednoduchost, ve které se tělo a duše propojí.
Nejvyšší jistotu přitom popsal už Sokrates v Platonově dialogu Gorgias. Člověk musí vždycky zůstat u sebe, ať se děje cokoli; i když se mýlí a dělá chyby, za které se stydí, nesmí připustit rozpor sám se sebou, ani kdyby jeho lyra hrála falešně a falešně zpíval sbor, který řídí. Jenže právě takové rozpory se dnes vyrábějí a podsouvají s velkou lehkostí a stará se o to marketing propojený s psychologií. Návrat k sobě je proto možný jenom tázáním, ne další ideologií nalitou do lidí zvenčí.
Kyvadlo nelze zastavit uprostřed
Na otázku, jak kyvadlo udržet v rovnováze a nenechat ho zhoupnout z rácia do skupinek předpovídajících konec světa, přichází stručná odpověď: to nejde. Kyvadlo se kýve, to je conditio humana. S rozporností, s černou a bílou stranou, s vlastním doktorem Jekyllem a panem Hydem ideální řešení udělat nelze. Jde vždycky jen o dočasnou, relativně přijatelnou rovnováhu a o smíření se silami, které jsou mimo nás.
Zhoupnutí se dá nanejvýš trochu zpomalit. Podle Robejška teď kyvadlo stojí v mrtvém bodě, ale mnozí do něj tlačí dál, mimo jiné válkami, které se na sebe zvláštním způsobem řadí. Když Evropa zmizí pod bombardováním, bude zase co vyrábět a dá se jet dál.
Reprezentativní demokracie dosloužila
Odtud plyne Robejškův hlavní závěr. Je nejvyšší čas krizi využít a položit základy alternativního uspořádání společnosti, protože reprezentativní demokracie je dysfunkční a zcela selhala. Přímou demokracii označuje za umělou inteligenci lidského původu, tedy za nástroj, který lidé skutečně vytvořili. Reprezentativní demokracie byla svého času také vynálezem, jenže se vyčerpala a jako systém nefunguje. Ti, kdo mají zájem vykořisťovat zbytek národa ve svůj prospěch, ji obestavěli takovou bariérou možností zneužít a zkreslit, že tahle metoda dosloužila.
Rozčiluje ho, že i mimoparlamentní opozice pořád věří, že stačí založit stranu a dostat toho či onoho do parlamentu, aby se dalo něco změnit shora. Máme novou vládu, a co je jinak. Cesta vede podle něj jedině zdola: soustředit se na malý prostor, starat se o to, na co člověk dosáhne, a skládat z toho přímou demokracii. Cenou bude komfort, zvyky a dosavadní představy. K tomu se lidé budou muset naučit, že kvalitu vlastního života nelze vyjadřovat v číslech, ale je potřeba ji hledat ve slovech. Hlavní slovo zní jinak.
Posvátnost je nezištnost
Poslední slovo patří definici, kterou Hogenová našla u Heideggera: pravá posvátnost je nezištnost. K tomu přidává obraz z desáté knihy Platonovy Ústavy. Duše se vracejí do dalšího života a jdou polem, které se jmenuje Léthé a na kterém nic nezůstává. Cokoli tam vyroste, shoří a odejde do nicoty. Nemůžeme tedy žít pro pouhá jsoucna.
Na konci cesty přijdou duše k řece jménem Ameles, tedy Bezstarostná, a udělají jedinou chybu: pijí chamtivě, víc než je jejich vlastní míra. Ti, kdo pili nejchamtivěji, pak na tomto světě žijí už jenom pro jsoucna, pro zisk, majetek, slávu, moc a pro vůli, kterou vnucují druhým.
Závěr
Rozhovor nekončí návodem, ale výzvou. Nestačí vědět; je potřeba začít ovlivňovat okolí a stát se vlajkonošem změny. A protože nic není zadarmo, patří k tomu nevyhnutelně i ochota jít do rizika.
