Slovo pokrok se do veřejného prostoru vrací od francouzské revoluce a hlásili se k němu anarchisté, komunisté i nacisté. Ve jménu pokroku se rozvíjela výroba i masově vraždilo, pokrokové bylo brát drogy a odmítat vojenskou službu, a dnes jsou největšími zastánci zbrojení progresivci. Ten zdánlivý paradox má jednoduché řešení: pokrok byl vždycky pojmem, který zakrýval něčí konkrétní zájem. Postavit se mu nelze, nechcete-li skončit v roli zpátečníka.
Pokrok jako argument těch, kdo mají moc
Pokrok je s oblibou zneužíván, protože je to klíčový argument těch, kdo mají moc a mohou si své zájmy s její pomocí posvětit. Zároveň v sobě nese téměř nepřehledný potenciál intelektuální nepřesnosti — přivlastňuje si ho úplně každý a každá skupina má vlastní definici, přestože žádná z nich nikdy nebyla ve společnosti dominantní.
Petr Robejšek na otázku, kterým směrem pokrok z dnešního dne vede, odpovídá bez váhání: zpátky. Jeho definice se nekryje s tou, která by zněla jako počet strojů na metr čtvereční. Za takovým měřítkem se skrývá pošetilost zděděná po Descartovi — představa, že všechno lze rozpoznat, řídit a ovládat. A ta se nebezpečně blíží totalitarismu. Právě proto má smysl trvat na přesných definicích, byť si člověk uvědomuje, že je vždy formuluje konkrétní subjekt s vlastním žebříčkem hodnot: jde o to vyvrátit falešné definice těch, kdo nás chtějí ve jménu pokroku dovést do technického feudalismu.
Nekonečný růst jako moderní mýtus
Z fenomenologického hlediska je pokrok moderním mýtem. Anna Hogenová ho odvozuje od myšlenky, že všechno má svou podstatu ve vůli k moci — od Nietzscheho, jenž zemřel v roce 1900 a po němž se ve dvacátém století rozhostil nihilismus.
U Platóna měl vývoj každého procesu podobu růstu k dokonání vlastní dokonalosti: rostlina doroste a víc už nemůže. Dnešní pojem pokroku má ale v sobě nekonečný růst, který nemá nikdy dost. Všechno musí být překonáno — Heidegger tomu říkal přemocňování. Projevuje se to i v korporátním prostředí, kde lidé musejí být stále výkonnější a stále víc ze sebe vydávat vůli k moci. Moc je silou a síla se ukazuje jen tehdy, když sama sebe přerůstá; člověk tak musí celý život přerůstat sám sebe, což ho nakonec zničí. Věčný závod, v němž není vítěz, protože každý vítěz musí být zase překonán. Mýtus spočívá v tom, že nám chce namluvit, že pampeliška může růst do nekonečna.
Mutace pojmu pokrok po roce 2020
Od roku 2020 zažíváme mutaci pojmu pokrok, viditelnou pro každého, kdo chce vidět. Nejmocnější, zejména finanční elity světa definují pokrok ze svých zájmů a podle svých zájmů — s tím důsledkem, že lidem se vede stále hůře. Společnost zhloupnutá konzumem tuhle tendenci nezpochybňuje. Nechá si to líbit a nejlépe se to pozná na zamilovanosti do všeho technického.
Vize, které nabízejí lidé typu Petera Thiela nebo Harariho, jsou filozoficky zoufalé — postavené vedle Husserla, Jasperse nebo Hannah Arendtové jde o neúnosné hlouposti. Vycházejí z hlav, které definují pokrok v číslech, nebo jsou koupeny ekonomickou sektou, jež jenom počítá. V procesu neustálého zvyšování produktivity, jehož vyústěním je digitalizace všeho, se přitom tito lidé sami stali obětmi čísel — nul a jedniček, mezi nimiž není žádný rozměr a žádné přechody, jen buď a nebo.
A protože to není legrace, ačkoli si většina našeho i všech západních národů myslí, že je všechno v pořádku, patří sem i tvrdá věta: jsme existenčně ohroženi. V okamžiku, kdy zmizí hmotná měna a normální bankovky, je prohráno. Kdo nebude moci platit hotovostí, jak sám chce, stává se otrokem těch, kdo ho chtějí řídit.
Člověk, který sám sobě nepatří
Namítnout se dá ledacos: hmotných požitků máme přece spoustu a svobodně se rozhodujeme, jestli si koupíme tyhle těstoviny, nebo jiné. V čem se tedy máme hůř?
Odpověď zní, že člověk čím dál míň patří sám sobě. Nežije z vlastního pramene, který si usebral a uvlastnil skrze všechny prohry a výhry svého života. Patří geštelu — heideggerovskému pojmu pro všeobecnou objednávku, podle níž je každý člověk v této společnosti předem objednán k nějakému druhu života, aniž si to uvědomuje. Občas mu to dojde, když vyhoří, jak se to stává v medicíně nebo ve školství. Většinou si to ale nepropojí s tím, že technické myšlení chce člověka vyrábět, a dělá tím zásadní chybu: člověk se nevyrábí, člověk se k člověčenství probouzí. A tomu má sloužit vzdělávání a kultivace kulturou. Technici to většinou nevědí.
Pohodlnost, móda a snaha být cool
Jak je možné nadchnout lidi napříč generacemi pro placení prstenem nebo hodinkami a přesvědčit je, že je to činí svobodnými, když je pravdou opak?
Vysvětlení stojí na třech pilířích. Homo consumens je hloupý, není to homo sapiens. Ale i homo sapiens je pohodlný — a pohodlnost spolu s domnělou rychlostí a snadností všeho technického svádí lidi k tomu, aby se chovali tak, jak se chovají. Robejšek to ilustruje na výletech autobusem, kde elektronická pokladna u řidiče často selhává a autobus nabírá zpoždění, protože lidé nejsou schopni zaplatit právě tím, na co jsou hrdí. Třetím pilířem je hloupost v podobě módnosti a nápodoby: snaha být cool, být in, patřit k těm, kdo jsou obdivováni.
Kdy pokrok přestal být pokrokem
Kdy se tedy moderní člověk připravil o půdu pod nohama a kdy skončila dlouhá úspěšná tradice, v níž byl pokrok ještě pokrokem? Robejšek nabízí dvě data. Pro konzervativní strany, tedy pro pravici, končí éra v osmdesátých letech. Pro levici v letech devadesátých, kdy Blair a Schröder formulovali manifest třetí cesty.
V obou případech to znamenalo totéž: podnikatelé ovládli politiku. Nejsilnější mocenskou skupinou ve společnosti se stala podnikatelská vrstva, která si politiku prostě koupila — Thatcherovou stejně jako Schrödera a Blaira. Technika, podnikání a peníze se staly indiciemi i smyslem pokroku a my jsme se tomu poddali. Tím zmizely politicky organizované zájmy skupin, které od francouzské revoluce fungovaly v osvobozování člověka jako homo politicus a které ještě v minulém století vyústily v reprezentativní demokracii. Ta už dávno nefunguje.
Rozkaz místo pokynu
Geštel v nějaké míře existoval vždycky. Zajímavý je ale rozdíl v tom, jak se lidem sděluje, co mají dělat. Řečtí bohové nikdy nedávali rozkazy, dávali jen pokyny: přišel blesk, svět se rozsvítil, a ti, kdo byli předpřipraveni k pochopení, pochopili a věděli, co mají dělat. Se změnou Athén v Řím, který pak ovládal svět, přišly rozkazy. Dnes jsou produkovány nesmírně chytře — normální člověk vůbec nepochopí, že je veden za ručičku a ještě kopán do zadku. Naopak si myslí, že právě tohle je pokrok.
Důsledek je psychický i tělesný. Dnešní člověk neumí prožívat teďkost: pořád má před sebou úkol, který měl splnit už včera, nikdy není u sebe, nikdy není v klidu. Neví, že chvíle je chvílí právě tím, že v ní není žádný povel a žádná příčina, která ho do něčeho nutí. Je pořád na útěku od sebe samého — a odtud se odvíjejí všechny závislosti, ať už drogové, nebo závislost na slávě a moci. Člověk pak nežije vlastní život a nemá vlastní budoucnost. Padá to na něj i somaticky a projevuje se to na dětech, které si řežou ruku, aby vůbec něco cítily. Něco takového by mělo řvát do světa, aby se to zastavilo, a přitom se děje pravý opak.
Dobro, které si člověk nevzal za své
To, co je popsáno výše, se dá bez velké nadsázky nazvat zlem. Jenže zlo si nikoho nezíská — málokdo je natolik úchylný, aby otevřeně plédoval pro očividné zlo. Vždycky se to musí tvářit jako dobro. A pokrok je přece dobro: ušetří nám spoustu času i spoustu přemýšlení.
K obratu dochází tehdy, když člověk neví, co je podstatné. Když je zavalen daty, materiálem, myšlenkami a reklamami, nemůže se ani na chvilku zastavit a z vlastního pramene dojít k tomu, co je dobré a co ne. Nechává si dobro i zlo podsouvat. A pokud si podsouvané dobro nevezme za své, ocitá se stranou — proto jsou dnes národy a státy rozdělené tak, jak jsou.
Hogenová připomíná dva dary, které podle mýtu bohové dali lidem, aby se z nich nestala pouhá zvířátka: aidós a diké. Aidós je stud, lítost a svědomí — hnutí, které vzniká v duši z bezprostředních zkušeností každodennosti a bývá korunováno pocitem nenaplněnosti a stálé ostražitosti, aby člověk neudělal chybu a někomu se neznelíbil. Naši politici se ale nestydí vůbec. Řeknou nesmysl, někdo jim to přímo doloží, oni se otřepou a jedou v tomtéž. Chybí jim kultivovanost, která vzniká teprve tehdy, když se logika a rozum prolnou s emocemi, vůlí a laskavostí.
Škola vede děti jen k animal rationale, k živočichu rozumnému. Nadstavba, která člověka odlišuje od zvířete i od stroje, se v ní neděje, a člověk se tak stává čím dál podobnějším loutce. Stačí se dívat na obličeje lidí kolem: chybí v nich obyčejná lidská reakce na situaci, která přichází. Všichni jsou stejně napudrovaní, stejně oblečení, stejně uměle veselí. To je odcizení a nihilismus, který mladí cítí, děsí se ho a utíkají před ním do bublin.
Od dostatku k nadbytku
Ekonomii si Robejšek vybral proto, aby porozuměl hospodářství, ne aby uměl počítat koeficienty, které se nakonec stejně zfalšují. A hospodářství se dá číst historicky. Dějiny lidstva se z velké části odehrávaly pod heslem dobře žít: nejdřív vůbec přežít, potom přežít déle a zajistit se do budoucna — klasická maslowovská hierarchie hodnot, jednoduchá teorie, která ovšem problém strukturuje líp než leckterá dnešní společenskovědní nebo ekonomická konstrukce.
Snaha dobře žít vyústila v odstranění nedostatku: hospodařit, hospodařit lépe, používat k tomu nástroje, zlepšovat výkony, zvyšovat produktivitu. Dostatku bylo dosaženo. Přitom pojem ekonomického růstu existuje v ekonomii sotva dvě stě až dvě stě padesát let. Předtím lidé nekalkulovali v pojmu růst a víc a ještě víc, nýbrž v pojmu dostatek. Selská rodina ve středověku věděla, že se její život odehrává v souladu s přírodou, děním a Bohem, v kolejích, které lze jen mírně vypérovat.
Se začátkem industrializace ve Velké Británii a posléze v Holandsku se objevila akumulace kapitálu a mechanizace. Z přístroje, který měl lidem zajistit dostatek a dobrý život, se stala mašina na ždímání lidí ve prospěch těch několika, kdo se dokázali dostat nahoru. Těm dole se dlouho dařilo odhazovat pár drobtů z bohatě prostřeného stolu a vznikla společnost blahobytu, přesněji řečeno nadbytku. Kapitalistická výroba totiž vytváří redundanci: vyrobit věci rychle není problém, problém je se jich zbavit a prodat je.
Protože to funguje stále hůř a je vidět, že to fungovat nebude, rozhodli se ti, kdo stroj ovládají, kolem roku 2020 bohatnout na úkor zbytku. Zatímco v sedmdesátých a osmdesátých letech měl ekonomický růst pozitivní konotaci i pro normálního člověka, dnes pro něj znamená robotizaci a ztrátu práce. A ti, kdo vládnou, už přemýšlejí o tom, jak spoutat člověka, kterého zbaví života, perspektivy i práce a v němž se bude hromadit zlost.
Zpátečník jako pozice, kterou stojí za to přijmout
Ekonomický růst jako model společenského vývoje budoucnosti neobstojí. Nejde o nový nápad: Max Weber i John Maynard Keynes už před sto lety říkali, že kapitalismus nemá budoucnost a že ekonomický růst není poslední moudro, které ekonomie vytvořila. Jejich myšlenky ale nebyly dost výnosné, a tak se neprosadily.
Robejšek se přesto označuje za historického optimistu. Systém nás dotáhl až do zrůdné chvíle, kterou symbolizují epizody typu vyzkoušení nové vakcíny, jejího nákupu politiky přes esemesky a následného tlačení do lidí. Právě proto je tahle doba zlomová a dává šanci přemýšlet o tom, jak změnit zdánlivě nevyhnutelný mechanismus. Cenou za to je smíření se s rolí zpátečníka a s tím, že se člověk ocitne v úzké skupince podezřelých na okraji.
Závěr
Pokrok byl a je slovem, které slibuje dobro a víc svobody, a přitom pokaždé nese něčí zájem. Jeho současná podoba stojí na představě růstu bez konce, který nemá nikdy dost — a ta představa mele člověka v korporátu stejně jako v obchodě u pokladny. Odpovědí není nový plán, ale schopnost zastavit se, vrátit se k sobě a rozeznat, co je vlastně podstatné. Nikdo jiný to za nás neudělá.
