Moderní totalita už nepotřebuje osobu vládce. Nemá tvář Hitlera ani Stalina – má neosobní povahu technologického systému, který člověka nejdřív naplánuje a pak ho i vyrábí marketingem a psychologií reklamy. Právě takovou diagnózu doby nabízí filozofka prof. Anna Hogenová, která propojuje Descarta, Husserla i Platóna do jediného příběhu o civilizaci, jež ztratila cit pro to nevýslovné – pro bytí, pravdu i hloubku slova.
Descartes a subjekt-objektová figura: když se i člověk stal předmětem
Kořeny problému sahají až k René Descartovi (1596–1650) a jeho tezi, že předmětem pravého myšlení může být jen to, co je clare et distincte – jasné a ohraničené. Novověk z toho udělal něco, co tu dřív nebylo: důležité je jen to, co má hranice, ono margo, jen ty předměty. Tak vznikla takzvaná subjekt-objektová figura myšlení – člověk je vždy subjektem, všechno ostatní objektem poznávání.
Tahle figura se stala základním předpokladem vědy a zůstává jím dodnes. Důsledek je závažný: předmětem se stal i sám člověk – pro psychology, pro politology. Byl pochopen jen jako animal rationale, zvíře rozumné, a biologie s přírodovědou se staly hlavním zdrojem porozumění člověku. Právě to je ta rána, které si člověk nevšiml. Nacisté v Židech neviděli lidi, viděli předměty – a byli to leckdy vzdělaní lidé. Subjekt-objektová figura neexistovala v Řecku ani ve středověku; je to věc novověku.
Svědomí, krásno a hranice matematického myšlení
Descartes toužil po jistotě v sobě – certitudo, ke které patří rectitudo, správnost postupu. Jenže ve správném postupu není stud, lítost ani svědomí. Slovo s-vědomí připomíná, že vědomí nemůže být jen racionální logikou a matematikou; musí vystoupit nad ně a získat vhled do podstat, které clare et distincte být nemohou.
Příkladem je krásno. Když je člověk dokáže vnímat celou bytostí, jak se v něm rozlévá a jde z něj ven, žádná definice ho nezachytí – matematika krásno definovat nedokáže. Descartes nám tak vzal schopnost brát vážně to, co není předmětné. A právě tato ztráta je jádrem moderní bezradnosti.
Slova jako studny: digitalita a ztráta hloubky
Nelhostejnost lze kultivovat, ale ne tím, že se dítě naučí definici. Musí se probudit v duši – a to je něco jiného než výchova, v níž je učitel subjektem a děti jsou jeho objekty. Podobně slova mají být přehluboké studny, k jejichž hloubce se člověk probouzí jako při zvuku zvonů. Bez tohoto hloubení se slova stávají pouhými předměty, kterým říkáme znaky.
Celá digitalita není nic jiného než slova proměněná na znaky – nuly a jedničky, kde jednička odpovídá pravdivosti a nula nepravdivosti. Právě proto dnes lidé stále hůř rozeznávají dobro a zlo, pravdu a lež: nejde to skrz slova, která se stala pouhými znaky bez hloubky. Řeč přitom byla člověku dána jako dar – v jednom slově se usebírají všechny významy, funkce a vztahy světa.
Řeč je domem bytí: ontologická diference a skok
Dnešní člověk žije jen v tom, co Němci nazývají Dasein – v pouhém „zde“ předmětů. Neví, že za všemi jsoucny, která nazýváme objektivní realitou, je transcendence, kde je bytí. To se nedá smyslově potkat ani vypočítat – dá se jen zrodit z napětí bytostného myšlení. Jsoucno je jsoucnem jen za podmínky, že se z něčeho ukazuje, že vyvstává; a to, co je nechává vyvstávat, je předobré – je to svět stromů, oceánů, hvězd i nás samých.
Na toto pozadí všeho jsoucna přišla fenomenologie a její zakladatel Edmund Husserl, který byl paradoxně fantastickým matematikem. Mezi jsoucny a bytím je zvláštní rozdíl, takzvaná ontologická diference. K bytí se dostáváme pouze skokem – německy Ursprung, prapůvodní skok, blesk vhledu, po němž je člověk v úžasu (thauma) a najednou svobodný, kde se nebojí ani smrti. To je nádhera filozofie.
Umělá inteligence umí propojit fakta, ale nevýslovné jí zůstane skryté
Umělá inteligence dnes umí shromáždit obrovské množství informací – je to online knihovna. Fenomenologie přitom ukazuje, že každá myšlenka i každé faktum má v sobě noesis a noema: noesis je vznikání, noema je cíl poznávání. Umělá inteligence má jedinou noesis – díky tomu, že elektrony létají tak rychle, propojí spoustu faktů (hotových noemat) a logicky z nich vylezou opravdu úchvatné výsledky. To umí a nesmírně pomáhá.
Nikdy v ní ale nebude to nevýslovné, vhled do toho, co Platón v Symposiu popisuje jako krásno o sobě a pro sebe – krásno, které už nemá žádný tvar, není v prostoru ani čase a rodí se jen v člověku ze setkání s bytím. Toto krásno se v člověku vyvíjí od krásných těl přes obdiv k moudrým zákonům a vědám až k podstatě, kterou nelze vyslovit, jen předávat v umění. To divadlo starých Řeků, Sofoklova Antigona – v tom už bytí je.
Nejsofistikovanější totalita nemá tvář diktátora: geštel
Nejsofistikovanější totalita je paradoxně dnes. Už není do světa přinesena přes osobu krále, Hitlera či Stalina – má neosobní povahu a je to geštel. Je to totalita systémů, struktur a logiky toho, co je technologické: člověka nejenom předem naplánuje, ale pak ho i vyrábí marketingem a vším, co marketing přebírá z psychologie – třeba oním skrytým dvacátým čtvrtým obrázkem ve vteřině reklamy. Člověk pak končí jako pouhá loutka systému.
Útěk před smrtí a návrat k pravdivosti
Směřujeme k přetechnologizované společnosti a pokusům propojit vědomí se strojem – jednoznačně a čím dál rychleji. Transpersonální ale umí jen člověk. Platón vypráví mýtus o duších, které se po tisících letech vracejí do nového života a procházejí polem, kde vše jen mizí a hoří v popel; tuto absolutní nevyhnutelnost zániku duše cítí jako deinon, nejvyšší hrůzu. Pak dojdou k řece Amelés, bezstarostné: kdo se napije víc, než je jeho vlastní míra, zapomene na hrůzu zanikajících věcí a v příštím životě bude žít jen pro předměty.
Takový je bios apolaustikos, život pro rozkoš, moc a peníze – a ten úlevu nepřináší, naopak. Kdo se naproti tomu smíří s nevyhnutelností vlastní smrti, žije hlouběji: promění ono „teď“ v jiný život, dokáže vidět a chápat to, co dřív neviděl, a jinak porozumí druhému. Člověk je totiž celý život na útěku od sebe samotného – sám si svůj život krade, protože neumí prodlévat, být ve chvíli, v níž ho žádná příčina k ničemu nenutí. Proto potřebuje rauše a utíká do Himálají, přesto smrti neuteče.
Kudy tedy vede cesta od otroctví ke svobodě? Skrze schopnost klást si otázky, které člověk myslí hluboce a které jsou pro něj děsivě důležité – a mít odvahu klást si i ty, kterých se bojí. Je to návrat k pravdivosti, vyrvání neskrytosti ze skrytosti. Vyžaduje to odvahu říkat věci, za které člověk může schytat i posměch – ale když se ho někdo opravdově zeptá, nemůže je neříct.
Závěr
Od Descartova clare et distincte až k technologickému geštelu se vine jediná linie: civilizace, která uznává jen to, co má hranice a dá se vypočítat, ztrácí přístup k bytí, k pravdě i k hloubce slova. Výsledkem je totalita bez tváře diktátora – neosobní systém, jemuž lze čelit jedině návratem k pravdivosti a odvahou klást si otázky, kterých se člověk bojí.
