Otázka, jestli stát a společnost berou obyčejným lidem víru, má v podání Jana Konfršta obrácenou odpověď, než jakou by čekal ten, kdo ji klade. Nic se nebere. Vyměňuje se — a výměna má svou cenu.
Stát víru nebere, vyměňuje ji za víru v instituce
Stát se podle Konfršta chová přesně opačně, než jak zní obvyklá stížnost: žádnou víru neodebírá, jen vnucuje jinou. Víru ve stát. Víru v to, že se instituce postarají a zařídí, aby se člověk měl dobře a pohodlně.
Logika té nabídky je jednoduchá — pohodlí a jistota za poslušnost. Musíš pracovat, musíš plnit zákony, ovšem zákony světské, ne ty niterné. Kde se poslušnost odehrává v praxi, ukazuje rozdělení rozhodování mezi obec, kraj, stát a jednotlivé úřady: táž instituce, která má člověku pomáhat, mu zároveň ukládá povinnosti.
Cenou je víra niterná, ta, se kterou se člověk podle Konfršta rodí. Nahradí ji víra vnější, víra v instituce. A ty se ve chvíli, kdy přestaneš být poslušný, obrátí proti tobě.
Tříska v oku bližního, trám ve vlastním
Biblický obraz třísky v oku bližního a trámu ve vlastním má u Konfršta jediné jméno: egoismus.
Večerní rekapitulace všedního dne končí přáním obstát sám před sebou a říct si, že to bylo dobré. Jenže kdo chce takhle obstát, nemůže chyby hledat u sebe — hledá je tedy u druhého. Všechno negativní, co se přes den přihodilo, pak patří tomu, kdo nerozuměl, kdo se protivil, kdo za to může. On, ne já.
Právě tenhle přesun zodpovědnosti je oním trámem, který ve vlastním oku vidět není.
Poutník: Ježíšův život bez fascinace utrpením
Kniha Poutník, která nabízí jiný pohled na život Ježíše Krista, vyšla v květnu 2020 v nákladu dvou tisíc výtisků. Za necelých šest let se rozebrala a při zařizování dotisku prý nakladatelství i distribuce reagovaly překvapením, že se to u titulu tohoto typu vůbec povedlo.
Proč lidé takovou knihu kupují? Knižní trh je přesycený a nabídnout něco skutečně nového je dnes obtížné; pokud se dva tisíce výtisků prodaly systémem „jedna paní povídala“, pak podle Konfršta proto, že čtenáře zaujala jiná možnost, než jakou standardně nabízejí církevní instituce. Otázka, proč z církevního podání vystupuje především ukřižování — utrpení, hřích, nečistota, strach a vina —, tak dostává praktickou odpověď: existuje i varianta prožít život ne v utrpení, ale v radosti, v lásce a v přátelství. A ten, o kom kniha je, podle Konfršta takto skutečně žil.
Když běžné věci přestaly být běžné
Filozofická rovina má i velmi konkrétní podobu. Redakce, která rozhovor pořizuje, k tématu přidává vlastní rekapitulaci zážitků z doby epidemických opatření — a z toho, co ve společnosti podle ní přetrvává dál.
Při nákupu techniky ve firmě Megapixel obsluha odmítla redakci obsloužit a zboží vydala až po dohadování o právech; když redakce popsala průběh i s příslušnými paragrafy do veřejného hodnocení na Googlu, přišla z firmy omluva a informace o proškolení personálu. Na pobočce Vodafonu na Národní třídě v Praze se personál pustil do zákazníka kvůli chybějící roušce a sáhl po tísňovém tlačítku, aby přivolal policii. Úředník Komerční banky podle popisu redakce odmítl otevřít účet s odůvodněním, že jde o dezinformátory a že takto je vede ministerstvo vnitra. A firma, která redakci dlouhodobě za peníze spravovala web, spolupráci ukončila e-mailem s tím, že pracuje pro tehdejší vládu a vládní stranu a nechce si tuto zakázku ohrozit.
Ojedinělé případy to nejsou — spíš zrcadlo společnosti. A jsou jedním z hlavních důvodů, proč se redakce už pět let drží hesla nemlčme.
Kdyby Ježíš dostal ve zpravodajství minutu
Myšlenkový experiment: televizní štáb se dostane k poslední večeři a Ježíš má minutu na odpověď, jaká je nejdůležitější část jeho učení a co chce lidem vzkázat.
Konfršt odpovídá dvěma slovy: buďte upřímnými. Upřímnost je pro něj protikladem egoismu, o kterém mluvil předtím. Kvalitní a smysluplný život stojí na tom, že je člověk upřímný k sobě, že v sobě hledá odvahu být svobodný a vlastnosti, které z něj dělají Člověka s velkým počátečním písmenem.
Vědomí jako paměť, do níž přispívá každý
Otázku, co je vědomí, slýchal Konfršt dvacet až pětadvacet let na setkáních, kterým se říkalo povídání, a odpovídal na ni z různých úhlů pohledu. Vychází z toho, že myšlenka je energie: zatímco jeden klade otázku a druhý si v duchu chystá odpověď, oba vysílají do prostoru kolem sebe energii svých myšlenek. Totéž dělají všichni ostatní — každý hodnotí svět skrze vlastní vlastnosti a tím obohacuje informační pole, které tu je od té úplně první myšlenky.
Toto pole si Konfršt představuje jako nekonečně obsáhlou paměť velmi kapacitního počítače: soubor všeho, co kdy kdokoli vytvořil. Vzpomínka pak není nic jiného než vytažení informace z té paměti. A protože je takové vědomí nekonečné, vždy přítomné a všudypřítomné, uzavírá to Konfršt jednou větou — vědomí je pro něj synonymem Boha.
Na život neexistuje jízdní řád
Člověk se podle Konfršta nerodí prázdný; přichází už s povědomím toho vědomí — narodil jsem se s Bohem v náruči, říká o sobě. Teprve pak nastupuje formování: výchova rodičů, škola, stát, zaměstnavatel. Tlak přílivu informací nekončí a pořád po člověku někdo něco chce, vždycky v zájmu toho, kdo stojí mimo něj. A rodič je také mimo něj.
Uprostřed toho tlaku stojí jednotlivec a rozhoduje, čemu podlehne a co přijme za své natolik, že to bude šířit dál. To je svobodná vůle a svoboda jako taková. Jenže svoboda a zodpovědnost by měly být rodné sestry, dvojčata — a jak je vyvážit, si musí každý rozhodnout sám. Když pak někoho hodnotíme zvenčí, že je dobrý nebo že má rezervy, soudíme někoho, v jehož botách jsme nechodili. Proto na život neexistuje jízdní řád.
Dívat se dovnitř, nebo ven
Žijeme v duálním světě: ano a ne, dobré a špatné, uvnitř a venku. Na otázku, jak těžké jsou obě disciplíny a čím se liší, odpovídá Konfršt paradoxně — pro něj venku a uvnitř neexistuje. Bůh je venku, ale je i v něm, je všudypřítomný, stejně jako vědomí. A tak nerozlišuje.
Co je na dnešní době dobré
Krásu, život a úkol. Tak zní odlehčená odpověď na otázku, co pozitivního vidí na dnešní době. Konfršt k ní dodává, že je šťastný, že žije, a rád, že si svého času zvolil právě tento čas zrození a právě tuto zem.
Narodil se na konci války, zažil krátké období třetí republiky, komunismus, revoluční rok 1989 i současnost — a je rád za všechno. Nebyl by tím, kým je, kdyby s čímkoli z toho bytostně nesouhlasil; všechno patří k rozhodnutí narodit se tehdy a tady. To zdánlivě špatné je podle něj jen zárodkem vyhodnocení, k čemu to mělo posloužit — jeho samotného prý posílilo a vyprovokovalo mimo jiné k tomu, aby napsal Poutníka.
Nejraději cestuji na zahrádku
Za velkého cestovatele se Konfršt nepovažuje. Nejčastěji jezdil na Slovensko, do hor a do Tater, dokud šlo ještě o jeden společný stát — hory byly jeho velkým poutním místem. Z pozdější doby zmiňuje cesty za krajany do rumunského Banátu, kde se potkával s potomky Čechů, kteří na začátku 19. století odešli kvůli nedostatku peněz i možností výdělku do krajiny tehdy zarostlé lesem.
Dnes ale cestuje nejraději na zahrádku. Ke konci života prožívá podle svých slov nejkrásnější období a nemá potřebu jezdit nikam: stačí otevřít oči, podívat se na svou partnerku, a je mu dobře tam, kde je.
Závěr
Celé Konfrštovo čtení drží jedna linka. Svoboda se neztrácí zákazem, ale výměnou — za pohodlí, za jistotu, za klid od institucí, kterým se vyplatí být poslušný. Protiváhou je upřímnost k sobě, zodpovědnost jako dvojče svobody a schopnost najít trám ve vlastním oku dřív než třísku v oku toho druhého.
