Rozloučení s celoživotním přítelem, školství, které nikdo nezreformoval, dva téměř totožné grafy české a německé ekonomiky a nakonec strana, která podle všeho zapomněla, že se kromě vládnutí musí i budovat. Václav Klaus prošel v jednom rozhovoru vším, co ho v posledních dnech zaměstnávalo.
Poslední týdny Milana Knížáka
Do tří týdnů před smrtí byl Milan Knížák doma a do jisté míry soběstačný. Nepohyboval se dobře, pomáhal si vozíkem s držadlem, ale zvládal to. Pak přišel pád i s vozíkem — a už nebylo jak ho postavit. Od té chvíle ležel v nemocnici a podle Klause se nepostavil, troufá si říct, že se ani neposadil.
Nesl to hrdě a sebevědomě, dával najevo co nejmíň. Klaus ale cítil, že takhle silný člověk nechtěl žít ve stavu bezmoci, v jakém nikdy předtím nebyl a jakému se celý život bránil. Naznačoval mu, že by si přál, aby se ten konec neprotahoval.
Přátelství, které se dá datovat e-mailem z června 1996
Deníček si nikdo z nich nepsal, přesný začátek přátelství tedy nikde zapsaný není. V kanceláři se ale našel e-mail z června 1996 — z chvíle, kdy po volbách chyběl dosavadní vládní koalici ODS, KDU a ODA jediný hlas a nevědělo se, co bude dál. Knížáka tehdy popudilo, co si k tomu dovolovali Zeman i prezident Havel, a pustil se do toho.
K e-mailu přiložil svůj text, který ve stejné době publikoval v Reflexu. Končil větou, že Klaus v úsilí něco s touto zemí udělat zešedivěl — a že ho za to má rád. Že si oba občas leccos štěkli, na tom nic neměnilo.
Národní galerie byla jen část příběhu
Souboje kolem Knížáka začaly už ve chvíli, kdy se stal rektorem Akademie výtvarných umění. Národní galerie přišla až potom a byl to spor o jiné pojetí instituce státu, ne jen o vedení jednoho domu. Patří to k velkým věcem, které po sobě zanechal — ale tvrdit, že to bylo to nejdůležitější, se Klaus zdráhá.
Nejdůležitější je podle něj celek Knížákova života, jeho naprosto konzistentní chování a postoje k lidem i ke světu. To je dílo, které udělal sám se sebou, a v tom je neopakovatelný. Vedle obrazů, kterých má Klaus doma i v institutu od malých formátů po plátna přes celou stěnu, zůstává i sbírka, o níž veřejnost skoro neví: celé třetí patro zámku v Lednici s loutkami od pěti centimetrů po dva metry.
Provokatér? Nálepka, která sedí na někoho jiného
Slovo samorost je férové, Klaus by ho ale nepoužil. Knížák byl prostě svůj, stál si za svým a nesnášel lež a přetvářku — proti té vystupoval rezolutně. Právě proto Klaus v posledních dnech opakovaně vstupoval do médií a polemizoval s větami, že Knížák byl provokatér.
Provokatérství dělají někteří kvaziumělci díly, která mají provokovat záměrně. Knížák to nepotřeboval. Říkal nahlas a bez zábran, které má většina lidí, to, co si myslel. Že se to někdy někomu nelíbilo, z něj provokatéra nedělá.
Návrh zrušit deváté třídy míří vedle
Předseda Poslanecké sněmovny Okamura se nechal slyšet, že by zrušil deváté třídy základních škol. Klaus se přidává ke komentáři Iva Strejčka: je to diskusní otázka, ale zároveň úplně poslední téma, kterým by se mělo začít rozplétat neřešitelné klubko problémů českého školství.
Sám patří ke generaci, která chodila do osmiletky, žádnou devátou třídu tedy neabsolvoval a jejím obhájcem není — deváté třídy se ostatně v minulosti opakovaně zaváděly a rušily. Sporná je i úspora: zdá se, že vyčíslené číslo přesné nebylo. Tudy cesta nevede, i když zásadní změna je nezbytná.
Vysoké školy slevují z nároků
Vysokoškolský pedagog, kterého do studia nešlo pozvat, protože by to podle vlastních slov nemohl říct nahlas, aniž by riskoval místo, popisuje jednoduchou věc: jeho škola postupně slevuje z nároků na studenty. Ne v okrajových oborech, ale i tam, kde jde o náročné technické a přírodovědné studium. Lidem na vysokých školách z toho samotným není dobře.
Konec to nemá. Kvalita vzdělání klesá a vzniká spousta škol a školiček, které po studentech nechtějí skoro nic. Profesor chemie vyprávěl o uchazeči, který u zkoušek nevěděl, co je periodická tabulka prvků — něco takového za celý život nezažil. Maturitu přitom ten člověk měl.
Školství, které nikdo nezreformoval
Nesoudnost neleží na jednotlivcích, ale na nezvládnuté polistopadové transformaci školství. Ve školství se nikdy nevynořil reformátor, člověk, který by změnu potáhl. Místo toho nastoupila lidová tvořivost postavená na dvou věcech: na rozbití jednotných osnov a na hesle, že co Čech, to vysokoškolák. Aby se druhé mohlo naplnit, musely jít požadavky dolů.
Ministr školství s tím nic nesvede — ani ten současný, ani nějaký chytřejší. Musel by to vzít za svůj cíl premiér a s ním společnost jako celek a dosavadní princip zrušit. Kdo by se toho chopil, Klaus neví.
Právo na vzdělání jako typický nesmysl
Od rodičů i studentů zaznívá, že přece mají právo na vzdělání. Klaus to odmítá jako jedno z takzvaných pozitivních práv. Liberál uznává práva negativní — nikdo mě nesmí blokovat. Pozitivní právo na vzduch, na vodu, na cestování na Aljašku či Antarktidu nebo na vzdělání člověk nemá.
Něco jiného je, že vlády v určité chvíli dospěly k závěru, že jistá úroveň školství má být všeobecnou povinností. To bylo přijato jako základní princip a jeho laťka se postupně zvyšuje, podle Klause až nadměrně. Chybou zůstává rozbití jednotného školství — a kolem něj vyrostlá suita výchovných poradců, asistentů a školních psychologů s bakalářskými tituly z genderových a podobných oborů.
Čína jde dopředu i ve školství
Pokud se Číně u nás pořád ještě za leccos smějeme, ve školství jsme za ní hodně daleko. Vidět je to i na mezinárodních konferencích, kde přibývá čínských řečníků — a jsou to vážení účastníci, kteří se navíc naučili anglicky, takže komunikace funguje. Čína nejde dopředu jen v čipech a autech.
Česká a německá ekonomika: dva skoro totožné grafy
Text publikovaný na Lidovky.cz vychází z grafu vývoje německé ekonomiky od roku 2002 do roku 2025, otištěného v jednom německém týdeníku. Při pohledu na něj bylo hned jasné, jak strašně se podobá křivce, kterou by šlo nakreslit o ekonomice české. Obě křivky se proto vynesly do jednoho grafu — a shoda je fascinující.
Rozdíl v první fázi vysvětluje doznívající rychlé dohánění Německa: v letech před pádem ekonomiky v roce 2008 a 2009 rostlo Česko rychleji, takže celkově vyšlo lépe. Když se ale roky před rokem 2008 odstřihnou a nechá se jen vývoj od té doby dodnes, jsou si obě ekonomiky podobné až nápadně. Německý text mluví o chronické stagnaci — a to platí i pro nás.
Závislost na Německu, nebo na světové ekonomice?
Slovo závislost Klausovi nesedí. Vysoký podíl obchodu s Německem je fakt, ale celé je to složitější: řadu věcí máme nastavených úplně jinak, a přesto je vývoj stejný. Hlavní závěr analýzy proto míří jinam — dominantní je vývoj světové ekonomiky, který přesahuje Německo i Česko. Vzestupy a pády se v obou zemích odehrávají ve stejnou chvíli.
Do stejné logiky spadá i otázka, jak moc naši ekonomiku ovlivňuje to, jak se vyspí Donald Trump. Vliv to má, ale hlavně přes světovou ekonomiku, tedy zprostředkovaně na Německo i na Česko. Přímý dopad do zahraničního obchodu mezi Českem a Spojenými státy zatím žádný dramatický obrat nepřinesl, přes všechny silácké výroky na obou stranách. Rétoriku je potřeba odlišit od skutečných dopadů a od časového zpoždění, s jakým přicházejí — v číslech to dnes vidět není.
Televizní rozhovor, který se zvrhl
Svůj předchozí televizní rozhovor řadí Klaus mezi tři nejabsurdnější za celé desetiletí. Moderátorka podle něj nedala prostor domluvit a držela se jediné teze — že Rusko napadlo Ukrajinu. Že se to stalo, nikdo nezpochybňuje; problém je, že o pozadí se mluvit nedalo.
Ještě předtím padlo hodnocení dění v Ceutě mezi Marokem a Španělskem, které Klaus označil za neuvěřitelně arogantní. Moderátorka podle jeho popisu trvala na tom, že marocká vláda tam lidi záměrně tlačí, aby vpadli na evropské území; vysvětlit, že to tak není, se ukázalo jako beznadějné. Když přišla řeč na výrok premiéra Babiše k témuž tématu, Klaus si ho nejen všiml — po dlouhé době mu za něj tleskal.
Nejvíc ho ale zarazila teze, že každý člověk má právo jít za lepším životem a žít v kterékoli zemi světa, kde si umane. Takhle holé, takhle bezprostředně to prý ještě nikdy neslyšel. Je to přesně ten typ pozitivního práva jako právo na vzdělání nebo právo na zdraví — s tím rozdílem, že tohle mu někdo řekl do očí.
Ukrajina: kontext, o kterém se nechce mluvit
Tragédie na Ukrajině je neomluvitelná a odpovědnost za to, že k ní došlo, nese podle Klause celá světová komunita — velmoci, OSN, Evropská unie i další organizace. Když se všechno zploští na otázku, kdo který den první překročil hranici, debata tím okamžitě končí. Že Rusko hranice překročilo, přitom nikdo nepopírá.
Podle Klausova čtení se na Ukrajině zejména po Majdanu roku 2014 rozběhlo pronásledování ruského obyvatelstva na východě země a bylo jasné, že se schyluje k něčemu děsivému. Mnozí tehdy křičeli, nikdo je neposlouchal, velmoci se dívaly jinam a Evropa mlčela. Dnes nemlčí a tváří se, že se má bojovat do posledního živého Ukrajince. Obhajoba Ruska to není — a otázkou zůstává, kde byly tyto ostré hlasy v době obsazení Krymu.
Kořen vidí Klaus jinde. Česko prošlo sametovou revolucí a transformací, která se přinejmenším tam, kde jsme, povedla. Ukrajina neudělala žádnou revoluci, sametovou ani nesametovou, a v Sovětském svazu nedošlo k žádné transformaci společnosti — politické, ekonomické ani jiné. Došlo jen k jeho zrušení, což dřív utlačované republiky uspokojilo. My jsme dělali revoluci proti komunismu, oni proti Moskvě. Druhou část ale nikdo neudělal a Ukrajina je obětí této netransformace.
Motoristé sobě mezi vládnutím a budováním strany
Motoristé sobě postaví kandidátky do komunálních voleb jen ve třech městech, o Senátu nemluvě. Klaus dovnitř strany nevidí, zvenčí to ale vypadá jednoznačně: strana má najednou několik členů vlády, zapadla do problematiky vládnutí a otázka budování strany jako takové zůstala trochu mimo. Dlouhodobě to podle něj možné není.
Samotný počet kandidátek přitom tolik neznamená. Postavit je v šesti tisících obcích České republiky nezvládne žádná strana; ve většině z nich kandidují místní sdružení typu „název města a sobě" nebo „občané toho a toho". Kdo o čem na téhle úrovni rozhoduje, ukazuje přehled kompetencí obcí, krajů a státu. Výrazný krok kupředu ale Motoristé neudělali ani tady.
Média teď vytahují jeho tři až čtyři roky starý výrok, ať se necpou do vlády, nejdřív se dostanou do parlamentu, tím se dostanou blíž k rozhodovacím procesům, a mezitím ať budují stranu. Prezentují ho jako aktuální kritiku. Řečeno to ale bylo v době, kdy se strana teprve stavěla na nohy — na dnešní situaci to výrok není.
Závěr
Rozloučení s člověkem, kterého Klaus považoval za neopakovatelného, se v jednom rozhovoru potkalo s tématy, jež spolu na první pohled nesouvisí. Spojuje je ale jedna věc: nároky. Školství, které je přestalo klást, ekonomika, která se veze na světovém cyklu, veřejná debata, jež odmítá kontext, i strana, která si myslí, že vládnutí nahradí práci na sobě.
