Týdenní redakční porada týdeníku Echo se točí kolem jedné otázky: může být empatie nespravedlivá a jak její přepjatá podoba mění politiku? Panel postupně přechází od eseje o stinné straně soucitu přes spor Polska a Ukrajiny o paměť druhé světové války až po debatu o tom, zda má Ukrajina problém s nacionalismem, nebo s fašismem, a krátce zavadí i o aktuální tahanici mezi vládou a prezidentem Petrem Pavlem.
Empatie jako bodový reflektor — proč může být nespravedlivá
Hlavní teze úvodního bloku zní, že empatie není sama o sobě ctností, kterou by stačilo neustále navyšovat. Panel se odráží od knihy psychologa Paula Blooma Proti empatii a popisuje empatii jako bodový reflektor: nasvítí konkrétní osobu nebo úzkou skupinu, a vše ostatní v jejím okolí přehlíží. Z této logiky pak vyplývá, že emocionální vžívání se do druhého je z definice nespravedlivé — vždy někoho vybírá a jiného nechává ve stínu.
Druhým motivem je přepólování západní politiky posledních deseti let. V této perspektivě byla empatie povýšena na královnu ctností: Barack Obama mluvil o tom, že deficit empatie by Američany měl tížit více než schodek rozpočtu, Ursula von der Leyenová označila empatii za to, čím se Evropa vymyká, a apelovala na ni v souvislosti s covidem. Jakmile se ale s empatií „začne přehánět", začne podle panelu sklouzávat do tyranie — z dobré ctnosti se stane nástroj, který překrucuje politiku a oslabuje schopnost společnosti dohodnout se na společném zájmu.
Utonulý chlapec na pobřeží, migrační krize a tyranie soucitu
Konkrétním příkladem, na kterém debata empatii ilustruje, je ikonická fotografie dvouletého utonulého dítěte vyplaveného v září 2015 na tureckém pobřeží. Snímek se během několika hodin dostal na titulní strany světových deníků a podle citované analýzy strategické komunikace NATO významně ovlivnil migrační politiku v Evropě i v Kanadě. Z odstupu deseti let panel argumentuje, že chladnější, ale stále soucitná racionalita mohla být tehdy užitečnější než vlna emocí, ze které vzešlo „my to zvládneme" — a dnes Němci přiznávají, že to nezvládli.
Téma má i pokračování v krizi na polsko-běloruské hranici, kde Polsko stálo na principu suverenity nad vlastním územím a první reakcí západního mainstreamu bylo obvinění z popření empatie. Postupem času se ale i tento diskurz proměnil a migrace už není čtena tak ostře optikou citů. Z toho panel vyvozuje obecnější bod: pokud se politika dělá citem a nikoli rozumem, soupeř postupně získává „ďábelskou nebo nelidskou" podobu — z politického protivníka se stává zrůda. Tady se debata dotýká i myšlenek Reného Girarda a předznamenané cancel culture: absolutizace pozice oběti nakonec vede k větší polarizaci, ne k jejímu rozpuštění.
Sebevražedná empatie a hierarchie soucitu
Argument se v této pasáži vyostřuje: čerstvá kniha Sebevražedná empatie evolučního psychologa Gada Saada posouvá tezi dál a popisuje empatii jako civilizační defekt. Pokud se kultura sama označí za pachatele a vše se podřídí ochraně domnělých obětí, je společnost ochotná tolerovat, že v jejím rámci dostává status nelegálního migranta přednost před domácím občanem a zločinec před obětí.
Druhým bodem je hierarchie empatie — empatie není „škálovatelná" ctnost. Vžít se lze do konkrétního člověka nebo malé skupiny, ne do několika znepřátelených stran zároveň, takže politické rozhodování potřebuje racionalitu, kterou pouze podpírá soucit. Panel zároveň upozorňuje na to, jak je empatie selektivní: roztomilé děti a sympatičtí lidé vyvolávají mnohem víc soucitu než ti odpudiví, neobratní nebo sociálně méně přitažliví. V tomto smyslu byla podle jednoho z účastníků empatie po útoku v íránské dívčí škole — kde podle citovaných čísel zahynulo 160 až 180 dětí — v západním tisku nápadně chudá, protože k ní chyběly mediálně silné záběry.
Klausův salon, „velký český samotář" a politika bez vlísávání
K tématu empatie se panel vrací oklikou přes salon týdeníku Echo k pětaosmdesátým narozeninám Václava Klause. Společným jmenovatelem rozhovorů v salonu je teze, že na rozdíl od dnešní doby, kdy politici „vlísávají se" do pozornosti publika a voliči rozhodují podle emocí, Klaus nikdy svému publiku nepodlézal — byl spíš provokatérem a antipólem dnešní citově řízené politiky. Z této perspektivy zazní i titulek Klaus, velký český samotář; ten formuloval v salonu Milan Uhde.
V debatě se přepravuje i druhý motiv: Klausovo provokatérství je dnes pro českou společnost špatně stravitelné. Jeden z účastníků míní, že není málo empatická, ale přílišně empatická — ve jménu citu vůči těm, koho Klausovy názory zraňují, raději provokatéra utlumí, než aby s ním šla do otevřené polemiky. Salon zároveň připomíná, jak vypadaly politické zápasy 90. let a obrovské společenské a majetkové předělení doby; Milan Uhde podle zmínky vysvětluje, proč tehdy s Klausem sympatizoval, a salon cituje i Pavla Rychetského. Petr Nečas v něm popisuje, že se k němu Klaus choval laskavě a lidsky, a Dušan Tříska, který si podle vlastní reflexe s Klausem v 90. letech užil své, na to ironicky reaguje, že „to bude asi nějaký jiný Klaus".
Polsko a Ukrajina: spor o paměť, UPA a Volyň
Druhý velký blok debaty je nejvážnější roztržkou mezi Ukrajinou a Polskem od vypuknutí války. Spouštěčem je rozhodnutí prezidenta Volodymyra Zelenského vyznamenat jednu z bojových jednotek titulem odkazujícím na hrdiny Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Lech Wałęsa reagoval prohlášením, že si sundává ukrajinskou vlajku z klopy saka; vzácně se shodují i prezident Karol Nawrocki a premiér Donald Tusk.
Z polské perspektivy je UPA primárně strůjcem etnických čistek na Volyni a v dalších částech dnešní západní Ukrajiny — počet polských obětí se v různých odhadech pohybuje řádově mezi padesáti až sto dvaceti tisíci, podstatné ale je, že šlo o plánovitou, cílenou akci, která z polského pohledu naplňuje definici genocidy. Z ukrajinského narativu naopak UPA stále silněji vystupuje jako významný mezník boje za nezávislost; pro stát ve válce je to přitažlivá hrdinská tradice, kterou ovšem sovětská Ukrajina, z níž pochází i samotný Zelenskyj, dříve buď ignorovala, nebo vnímala negativně. Po roce 2014 a zvlášť po roce 2022 začal étos UPA na Ukrajině zesilovat a polsko-ukrajinské třenice o paměť bobtnaly — vyznamenání jednotky bylo jen poslední kapkou.
Reakce přišla i mimo politiku: Twitter a další sociální sítě vřely, Poláci a Ukrajinci si na sebe sypali dlouho potlačované resentimenty. Ukrajinská strana podle panelu začala chápat, že problém narostl, a vyslala do Varšavy šéfa vojenské rozvědky Kyryla Budanova jako jednu z nejvlivnějších postav ukrajinské politiky; jeho mise ale podle panelu žádný kompromis nepřinesla. Téma bude pokračovat: v Gdaňsku za pár dní začíná mezinárodní konference k rekonstrukci Ukrajiny, na kterou Zelenskyj podle všeho navzdory plánu nedorazí.
Má Ukrajina problém s nacionalismem, nebo s fašismem?
V téhle pasáži se debata otevřeně přesouvá k otázce, zda jde u Ukrajiny jen o nacionalismus, nebo skutečně o fašismus a v něčem i o nacismus. Jeden z účastníků panelu — z polské perspektivy — varuje, že vyhýbat se „těmto termínům" z diplomatičnosti spíš zatemňuje realitu, protože vedle samotného vyznamenání jsou tu i exhumace a slavnostní pohřeb Stepana Bandery, případně způsob, jakým je dnes na Ukrajině zobrazen památník polským obětem Volyně.
Současně panel odmítá moskevský narativ o „nacifikaci" Ukrajiny: jednotlivé kroky Zelenského jsou primárně vnitropoliticky motivované — snaží se získat ukrajinské nacionalisty, pro které není přirozeným spojencem, mimo jiné s výhledem na budoucí volby. Druhým motivem je styl ukrajinské zahraniční politiky, v němž Polsko vidí „sovětskou školu diplomacie" a určitou dávku bezohlednosti vůči těm, kteří už nemohou významně přispět. Polsko si přitom připomíná svou klíčovou roli v roce 2022 — zbraně v prvních týdnech, převzetí největší vlny uprchlíků a tlak na probuzení vlažného Německa po cestě tehdejšího premiéra do Berlína. Dnes ale podle panelu Ukrajina vnímá Polsko jako „levný terč".
Druhý hlas v panelu jde dál a tvrdí, že na Ukrajině existuje neonacistický problém i mimo symboliku divize SS Galizien nebo brigády Das Reich (v transkriptu zaznívá zkomoleně), kterou nosí na uniformách některé elitní jednotky. Připomíná, že tyto skupiny existovaly už před horkou válkou 2022 — chodily po Ukrajině, napadaly romské tábory — a že jde tedy spíš o fašistický, někdy i nacistický problém než „jen" o nacionalismus. To je podle něj relevantní také proto, že Evropská unie chce Ukrajinu přijímat ve zrychleném režimu, takže by se měla vážně zabývat tím, zda přijímaný stát ve své charakteristice nenese fašistické až nacistické elementy. Třetí hlas v debatě kontruje akademičtěji: Stepan Bandera ve 30. letech ještě nebyl nacista, ale fašista jistě byl — a obě kategorie se v běžné debatě často slévají, ačkoli se rozlišovat dají.
Pavel, Babiš a první narážky na neformální večeři na summitu NATO
V samotném závěru veřejné části porady moderátor avizuje další blok, který bude pokračovat na placené části: evergreen sporu mezi vládou a prezidentem Petrem Pavlem o tom, kdo z české reprezentace dorazí na neformální večeři v rámci summitu NATO. Z toho, co zaznívá ještě v otevřené části, je čitelná hlavní teze panelu: srovnávat současnou míru atak na Petra Pavla s tím, co kdysi zažíval Lech Kaczyński, je „úplně jiná kategorie". Otázku, kdo z dvojice Pavel–Babiš se v aktuální tahanici jeví trapněji, nechává panel pro paywall — slíbený detailní rozbor se ve veřejné části nedostavil.
Závěr
Hlavní linka první části porady je čitelná: empatie není sama o sobě ctností, ale nástrojem, který lze otupit i zneužít, a politika, která se řídí city místo rozumu, vede k větší polarizaci a démonizaci protivníka. Stejnou logikou se debata dívá na spor o paměť mezi Polskem a Ukrajinou — jako na ukázku toho, co se stane, když se hrdinské příběhy a oběti stanou nástroji vnitropolitického boje. A v narážce na český kontext panel připomíná Václava Klause coby politika, který právě toto vlísávání se publiku odmítal — a možná proto je dnes v české společnosti hůř stravitelný, než by si zasloužil.
