Jimmy Watson prošel námořní pěchotou, bezpečnostní agenturou Blackwater v Iráku i jednotkami Navy SEAL. Na bagdádském náměstí Nisúr velel týmu, jehož členové byli odsouzeni a později omilostněni, a od roku 2017 byl strážcem, důvěrníkem a nakonec i šéfem byznysu Johna McAfeeho. V dlouhém rozhovoru líčí, jak vypadala válka soukromých kontraktorů, jak McAfee vydělával na kryptoměnách, jak oba utíkali před americkou justicí a proč nevěří, že se McAfee ve španělské cele zabil sám.
Jde výhradně o Watsonovo vlastní svědectví, vzpomínky a názory – část z nich jsou vážná obvinění a nedoložené domněnky. Redakce je neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je Watson formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Blackwater v Iráku: diplomatické pasy a střelba bez varování
K Blackwateru se Watson dostal poté, co ho napoprvé nevzali k jednotkám SEAL. Po výběrovém kurzu ho firma hned druhý den poslala přes Frankfurt a Jordánsko do Bagdádu. Kontrakt pro americké ministerstvo zahraničí podle něj nebyl žoldnéřský: kontraktoři dostali úřednickou platovou třídu a černé diplomatické pasy, vyměnili uniformu za civil a vousy a s kulomety vozili diplomaty na schůzky na irácká ministerstva. Často šlo podle Watsona jen o kávu a fotografie, kvůli kterým se riskoval celý tým.
Pravidla použití síly byla v prvních letech velmi volná. Když měl kontraktor pocit, že je ohrožen on, tým nebo vybavení, smrtící síla byla povolena bez dalších otázek a varovné výstřely byly zakázané. Hlášení o zastřelených „mužích v branném věku“ prý psal na kus obalu od polní dávky. Za varovný výstřel na auto, jehož posádka se podle něj jen hádala, mu hrozil vyhazov. Autobomby byly takovou hrozbou, že přežití znamenalo „já, nebo oni“. Dva kontraktory britské firmy Aegis, kteří dělali podobnou práci jako on, podle něj unesli a jejich hlavy se po dvou měsících našly v Tigridu.
Watson tehdy válce věřil. Většina lidí ji podle něj podporovala, protože Irák měl mít jaderné zbraně. Už tehdy ale viděl, kolik peněz válka spolkne: betonem, kterým obehnali zelenou zónu, by se prý dalo vydláždit deset amerických dálnic. Téměř čtyři roky jezdil jako střelec ve věži vedoucího vozu jednotky rychlé reakce na pomoc napadeným konvojům, sbíral oběti raketových útoků a jednou ho zranila střepina granátu.
Náměstí Nisúr: rozhodnutí, které si Watson vyčítá dodnes
V den, kterému se v Bagdádu říká Krvavá neděle, velel Watson týmu Raven 23. Po explozi a hlášení, že jiný tým byl napaden, rozhodoval, zda vyjet a uzavřít kruhový objezd. Vnitřní hlas mu prý říkal, že to dopadne špatně, přesto dal pokyn k výjezdu. Na náměstí Nisúr pak začala střelba, při které zahynulo mnoho lidí. Za rozhodnutí přebírá plnou odpovědnost a říká, že by raději ten den sám zemřel, než aby jeho muži prožili to, co následovalo.
Členové týmu byli odsouzeni – podle Watsona tři zhruba k 35 letům a Nick Slatten na doživotí. Proces byl podle něj prohraný od začátku: jeden z členů týmu začal spolupracovat s vyšetřovateli a vypověděl jinak, obžalovaní na radu obhájců nesvědčili a porota bez zkušenosti s válkou v nich viděla vrahy. Podle verze odsouzených, na kterou se v rozhovoru naráží, vláda smazala záznam z dronu, který měl jejich nevinu prokázat, a několik agentů FBI proces později označilo za frašku. Watson je přesvědčen, že muži byli odsouzeni předem. Vyšetřovatelé FBI se navíc kvůli raketovým útokům dlouho nedostali ani na místo činu.
Sám Watson dostal imunitu pod podmínkou, že o svých konkrétních krocích nebude mluvit. Podle něj šlo i o politiku: tehdejší senátor Obama prý v televizi říkal, že kontraktoři musejí „shořet“, a tehdejší viceprezident Biden po zastavení případu odletěl do Bagdádu a tehdejšímu iráckému premiérovi Málikímu slíbil, že je Spojené státy stejně dostanou. Odsouzení nakonec dostali milost a jejich milosti s podpisy dnes visí ve studiu, kde se rozhovor natáčel.
Svědectví v uniformě a odveta FBI
Po návratu z Iráku se Watson propadl do alkoholu a opiátů na předpis, pak se z nich vyhrabal a proti všem předpokladům prošel výcvikem SEAL, získal prověrku pro přísně tajné informace a dostal se do odstřelovačské školy. Když se případ kontraktorů znovu otevřel, musel svědčit. Přišel v uniformě a jeho výpověď podle něj odporovala verzi ministerstva spravedlnosti, FBI i spolupracujícího člena týmu. Řízení tehdy skončilo jako neplatné; že kvůli jeho výpovědi, Watson netvrdí.
Obžaloba mu pak přes advokáta vzkázala, že pokud vypoví znovu stejně, zničí mu kariéru, a pokyn podle advokáta přicházel „z nejvyšších míst“. Watson vypověděl stejně. FBI poté poslala jeho veliteli memorandum, že na lavici svědků lhal – za křivou výpověď ho ale nikdo neobžaloval. Následovaly dva roky boje s námořnictvem, stížnosti na nezákonný nátlak velení, pobyt v psychiatrické nemocnici a nakonec odchod do výslužby se stoprocentním zdravotním zajištěním. Hnala ho prý hlavně zásada: viděl, jak FBI podle něj zničila životy Nicka Slattena, Paula Slougha, Dustina Hearda, Donalda Balla a dalších.
Strážce Johna McAfeeho: paranoia jako pracovní prostředí
Krátce po odchodu z námořnictva mu kamarád nabídl místo v ochrance Johna McAfeeho. McAfee prý chtěl toho nejlepšího bývalého příslušníka SEAL a Watson si řekl o 500 dolarů denně. Dům v Lexingtonu v Tennessee stál na kopci s volným výhledem, za plotem hlídali útoční psi a strážní pili whisky, kouřili trávu a sledovali grafy kryptoměn. Hned první noc Watson uviděl McAfeeho stát nad svou postelí. Pak ho McAfee nechal s ostatními vyhlížet z okna „světla“ ve tmě. Když Watson jako jediný přiznal, že nic nevidí, dostal druhý den obálku s penězi – aby vyhodil strážného, který světla „viděl“.
McAfee podle Watsona nevěřil nikomu, ani vlastní manželce, a za dva roky se stěhovali šestkrát. Jednou v domě nechali i sbírku starožitností, která by patřila do muzea. Kolem domu kroužila stále stejná auta, jednou je fotografoval muž s profesionálním fotoaparátem, na návštěvy jezdili lidé, kteří vypadali jako agenti CIA. McAfee prý v noci střílel skrz dveře i pod dům. Jednou Watsonovi ukázal telefon, na kterém živě četl textové zprávy všech lidí v domě.
Jediný den, kdy Watson McAfeeho opustil – vezl jeho manželku na letiště –, našel šéfa ráno v posteli modrého a sotva dýchajícího. Tři dny ležel na přístrojích a lékaři kromě stopy THC nic nenašli. McAfee pak tvrdil, že ho někdo otrávil vpichem do palce u nohy, když si obouval botu, jak se to podle něj dělá při zpravodajských likvidacích. Nejdřív přitom podezíral samotného Watsona.
Pevné disky se špínou na mocné
Hned v prvních dnech si Watson všiml sbalených kufrů u dveří. McAfee mu vysvětlil, že kdyby prezidentské volby vyhrála Trumpova soupeřka, odjel by ze země – na ni, na několik lidí z ministerstva spravedlnosti a na další politiky má prý terabajty „strašného“ materiálu. O pár dní později s ním Watson letěl do Miami, kde McAfee v kavárně předal dvěma mužům obálku s hotovostí a podle svých slov i s pevnými disky. Watsonovi pak řekl: „Synu, kdyby se mi něco stalo, nezabil jsem se. A informace o všech těch lidech budou zveřejněny.“ Teprve později Watson pochopil, že byl u vzniku takzvaného spínače mrtvého muže – pojistky, která má kompromitující materiál zveřejnit, když jeho majitel zemře.
Co na discích bylo, neví. McAfee mluvil o nechutných a hrůzných věcech; po zveřejnění materiálů kolem Epsteina má Watson dojem, že mohlo jít o něco podobného, jistý si tím ale není. McAfeemu věří i proto, že měl podle něj zásadu nikdy neblafovat – co řekl, to platilo.
Kdo byl McAfee podle svého strážce
McAfee podle Watsona tvrdil už v sedmdesátých letech, že v počítačích jsou štěnice, a všichni se mu smáli. Watson připouští dvojí čtení: buď McAfee problém jen pojmenoval a nabídl řešení, nebo viry sám vytvořil a pak na ně prodával antivirus. Pracoval prý na programu Apollo a od Colina Powella měl děkovný dopis za práci na raketách Patriot, které za války v Zálivu sestřelovaly Scudy. Vládě daroval počítače – a vládu pak podle Watsona špehoval. „To není konspirace,“ zdůrazňuje.
V Belize byl McAfee podezírán z vraždy souseda, který mu údajně předtím otrávil psy, a před tamními úřady utekl. Sám vinu popíral. Watson ale popisuje, jak McAfee strážnému, který kopl do jeho psa, řekl: „Víš, co se stane lidem, kteří ubližují mým psům?“ Ve městech, kde žil, daroval hasičské auto. Policii prý nikdy, protože by to vypadalo jako úplatek – s darovaným hasičským vozem si ale podle McAfeeho člověk může ve městě dovolit cokoli.
Kryptoměny: sto tisíc dolarů za tweet
McAfee naučil Watsona kryptoměny a vyjednávání a brzy mu předal řízení celého byznysu. Vyjednávat bylo snadné, protože podmínky se nevyjednávaly. Když ruští oligarchové přišli s vodkou a dívkami kvůli velkému kryptoměnovému obchodu, Watson jim podmínky jen oznámil: platba každých 24 hodin převodem, v bitcoinech nebo etheru, a pokud nedorazí, obchod končí. Za jeden tweet si McAfee účtoval sto tisíc dolarů. Měl milion sledujících a podle Watsona tři čtvrtiny z nich udělaly, co řekl.
Když McAfee vyhlásil „minci dne“, třeba Dogecoin, cena vystřelila, on vydělal tři až čtyři miliony a Watson pár set tisíc. McAfeeho obchodníci radili podle matematiky, Watson vsadil na jeho vliv: mince podle něj nerostly díky číslům, ale proto, že je McAfee jmenoval. Tím se stal McAfeeho talismanem a nejbližším důvěrníkem. Na konferencích a plavbách, kde McAfee přednášel zdarma, čekaly u Watsonova stolu fronty firem a on si bral 20 až 30 procent z obchodů. Kdosi mu nabízel 400 tisíc dolarů jen za prozrazení mince dne; zavedl ho rovnou za McAfeem. Umělé nafukování kurzu a následný výprodej byly podle Watsona běžnou praxí zdatných programátorů a obchodníků, kteří tehdy trh ovládali – a dnes se to prý považuje za naprosto v pořádku.
Útěk do Kolumbie a McAfeeho zatčení ve Španělsku
Vyčerpaný drogami a paranoiou Watson nakonec z McAfeeho domu odešel a přišel skoro o všechno, co bylo psáno na jeho jméno. Pak mu zavolali dva agenti FBI, že s ním chtějí mluvit o době u McAfeeho. Souhlasil, nechal si slíbit letenku první třídou do Washingtonu – a místo toho odletěl do Kolumbie. Ve Spojených státech pak skoro dva roky nebyl. Téměř současně zatkli McAfeeho ve Španělsku, když chtěl z Barcelony odletět do Istanbulu, a skončil ve španělském vězení. Úřady podle Watsona potřebovaly oba: buď aby jeden svědčil proti druhému, nebo aby spolu stanuli před soudem.
Zakázka ze Salvadoru: unést exprezidenta z Nikaraguy
V Medellínu utrácel za kokain a potřeboval peníze, a tak vzal skutečnou žoldnéřskou práci. Díky známému z jednotek SEAL se přes Telegram dostal k zakázce, o které se nejdřív jen za deset tisíc dolarů dozvěděl podrobnosti. V Salvadoru převzal kufr s penězi a v Nikaragui se sešel s bývalým příslušníkem SEAL a mužem, který o sobě tvrdil, že sloužil v Mosadu. Úkol od salvadorské vlády zněl: unést bývalého salvadorského prezidenta, který žil v exilu v Nikaragui, a to živého.
Nový salvadorský prezident podle Watsona slíbil, že exprezidenta do šesti měsíců od nástupu postaví před soud za rozkradení milionů z veřejných peněz. Plán počítal s injekcí ketaminu, přivázáním k surfovému prknu, převozem na čekající motorový člun a předáním salvadorskému námořnictvu. Tým létal na schůzky se salvadorskými vládními činiteli a jednal i s lidmi z CIA. Odměnou měla být volná ruka k lovu členů gangu MS-13. Akce ale selhala: exprezident žil ve střeženém areálu se psy a dostat ho ven živého bylo podle Watsona nemožné. „Kdyby ho chtěli mrtvého, bylo by to snadné,“ říká.
Zatčení v Texasu a čekání na společný proces
Po plavbě kolem Ibizy, cestách s ruskou přítelkyní po Thajsku a vypuknutí covidu se Watson vrátil do Texasu rozloučit se s matkou, protože počítal s tím, že ji už neuvidí. Cestou od kavárny je obklíčila černá SUV a asi patnáct agentů FBI v civilu ho zatklo jako ozbrojeného uprchlíka. Po několika dnech na samotce mu advokát řekl, že nejspíš dostane dvanáct let. Ministerstvo spravedlnosti ho chtělo držet ve vazbě a převézt do New Yorku, texaský soudce ho ale propustil do domácího vězení u rodičů. Tam měl čekat, až McAfeeho vydají ze Španělska a budou souzeni spolu.
McAfeeho smrt ve španělské cele a zřícení domu v Surfside
Tuto část příběhu Watson považuje za nejdůležitější. McAfee podle něj z vězení ve Španělsku přes manželku tweetoval, že pokud se mu cokoli stane, nezabil se sám, a že tři terabajty jeho informací jsou uložené v bytovém domě Surfside v Miami, jehož adresu uvedl. Bylo to dva týdny před jeho smrtí. V den, kdy prohrál spor o vydání a měl být převezen do USA, ho našli oběšeného v cele. Watson tomu nevěří: člověk, který se dozví, že konečně opustí celu, se podle jeho zkušenosti nezabíjí, a McAfee navíc miloval kamery a na velký proces se chystal.
Zhruba dvě hodiny nato se podle Watsona zřítil právě dům v Surfside a zahynulo kolem stovky lidí. Oficiální vysvětlení s netěsnícím bazénem považuje za nevěrohodné. Ozval se mu prý i majitel demoliční firmy, který měl sutiny odvážet pod přísným utajením, se zatemněnými okny a bez telefonu, do střeženého areálu. Za konspirátora se Watson nepovažuje a říká, že jen popisuje, co se stalo. Šanci, že se McAfee zabil sám, pokládá za mizivou: spíš ho podle něj někdo zabil, protože „bylo lepší, aby se nevrátil domů“, a zařídit smrt ve vězení není těžké. Připouští ale i jinou možnost – že šlo o poslední trik mistra šachisty.
Závěr
Krátce po McAfeeho smrti se Watson dostal na třídenní křesťanský pobyt pro veterány, který popisuje jako své obrácení, a jeho trestní případ byl podle jeho slov k údivu vlastního advokáta nakonec zastaven. Dnes žije s rodinou na Floridě a v prosinci mu vychází kniha o jeho životě. Celý rozhovor je jeho osobním svědectvím – od střelby na náměstí Nisúr přes McAfeeho kryptoměnové impérium až po pochybnosti o jeho smrti. Jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
