Bývalý příslušník amerických námořních speciálních sil Clint Emerson sloužil přes dvacet let u Navy SEALs, mimo jiné u jednotky známé jako SEAL Team 6, a to nikoli jako útočník, ale v její zpravodajské části zvané Black Squadron. Ve čtyřhodinovém rozhovoru popisuje, jak se dostal od zásahů na tankerech v Perském zálivu a od invaze do Iráku k budování programu, který měl speciální síly naučit nepřátele nejdřív najít a zaměřit — a k operacím, při nichž se místo výbušnin používaly stopovací zařízení, kamery ve zdech aut a falešné tváře.
Jde výhradně o jeho vlastní svědectví, zkušenosti a názory. Řada popisovaných akcí je z principu neověřitelná, protože se týká utajovaných programů, a část textu obsahuje vážné výhrady vůči konkrétním institucím i nadřízeným. Redakce tvrzení nijak neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je Emerson formuluje, a úsudek nechává na čtenáři. Tam, kde má některé z tvrzení oporu ve veřejně doložených faktech, doplňujeme stručnou poznámku pod čarou.
Výcvik proti delfínům, kteří umějí zabít potápěče
Jednou z nejzvláštnějších epizod devadesátých let byl podle Emersona cvičný ponor, při němž nebyl protivníkem člověk, ale zvíře. Jeho četě oznámili, že se bude potápět proti delfínům — a na doplňující otázku, jestli jde o nějakou techniku, prý přišla odpověď, že jde o skutečné delfíny cvičené k vyhledání a usmrcení nepřátelských potápěčů.3 Sedm dvojic potápěčů rozvezli za bílého dne doprostřed zálivu u San Diega s instrukcí, že je zvíře najde a označí.
Emerson líčí, že si lehl na dno a předstíral písek, zatímco jeho velitel čety se objal s pilířem mola. Nejdřív prý slyšel jen sonarové cvakání, které se pod vodou ozývá ze všech stran, potom dostal ránu doprostřed zad. Když se převalil, viděl proti slunci siluetu svého velitele, jak si s delfínem vyměňuje údery: muž se rozmachoval pod vodou v pomalém pohybu, zvíře couvlo a pak ho vždy znovu udeřilo do dýchacího přístroje na hrudi — pokaždé tvrději, protože se mu neodpojoval polystyrenový kužel, kterým se značí zásah. Konec přišel, až když velitel kužel sám odepnul.
Podle Emersona jsou to výjimečně inteligentní zvířata, která ve smečce dokážou zabít i žraloka bílého, a mezi vojáky kolovaly historky o jednom delfínovi, jenž údajně několika mužům zlomil žebra a záda a byl proto vyřazen ze služby. Tvrdí také, že tato zvířata byla nasazována i v zahraničních přístavech. Pointa historky je v jeho podání jiná než dobrodružná: před 11. zářím 2001 měly týmy tolik času, že sloužily hlavně jako živý výcvikový materiál pro někoho jiného.
Nájezdy na tankery: jak se vynucovalo embargo
Reálnou práci měl v té době podle Emersona jediný tým — ten jeho, protože jako jediný operoval na Blízkém východě a měl na starosti prosazování embarga uvaleného na Saddámův Irák. Pašerácké tankery podle jeho popisu vyplouvaly z iráckých vod úplně zhasnuté a držely se dvanáctimílové čáry íránských výsostných vod, aby se vyhnuly kontrole.
Trik spočíval v radarovém stínu. Malé čluny předstíraly rybářské lodě, nechaly tanker projet a teprve pak se zařadily za jeho nástavbu, kterou radar nevidí. Následovalo dorovnání rychlosti bok po boku, hák, úzký hliníkový žebřík o šířce patnácti centimetrů a výstup po boku plavidla jedoucího dvacetiuzlovou rychlostí za mizerného stavu moře. Polovina týmu mířila na můstek, druhá do nouzového kormidelního stanoviště; loď se pak stočila do mezinárodních vod a předala silám NATO. Kromě velkých tankerů šlo o množství dhaú, na které se podle Emersona skákalo přímo z člunu.
Právě tady podle něj vznikaly postupy a vybavení, které se dnes berou jako samozřejmost. Ostatní týmy se prý snažily do regionu dostat jen proto, aby jejich lidé získali operační zkušenost — v době, kdy se jinde nedělo prakticky nic.
Ropná plošina, kterou začala válka v Iráku
Za nejvýznamnější akci své kariéry označuje Emerson obsazení irácké plynové a ropné plošiny, kterým podle jeho slov válka v Iráku začala.1 Smyslem mise bylo zabránit ekologické katastrofě — obavou bylo, že režim plošiny zapálí a zopakuje scénář z první války v Zálivu.
Tým podle jeho vyprávění dlouho nacvičoval tichou variantu: ponor z odstupu, uzavření ventilů a výstup po boku konstrukce. Na poslední chvíli ale velící kapitán rozhodl, že se k plošině přijede přímo na rychlých člunech, protože bylo potřeba prokázat jejich užitečnost. Emerson to komentuje jako paradox — velení, které jinak úzkostlivě omezovalo riziko, poslalo lidi bez momentu překvapení proti objektu osvětlenému jako vánoční stromek. Jeden z nováčků prý celý plán označil za sebevražednou misi a nakonec se sám rozhodl u jednotky skončit.
Zpravodajský odhad zněl tři ozbrojenci a jeden rukojmí. Podle Emersona jich nakonec bylo víc než dvacet, rukojmí žádný, na plošině se našly ruční protiletadlové a protitankové zbraně a nálože umístěné pod hladinou. Objekt měřil zhruba kilometr a měl sedm pater z ocelových roštů, kterými je vidět nahoru i dolů; jeho vyčištění zabralo hodiny a skončilo předáním námořní pěchotě. Při debriefingu prý vyšlo najevo, že první výstřel celé války padl nedopatřením — nervóznímu střelci na přídi ujel palec na spoušti těžkého kulometu a zasáhl přesně to ropné potrubí, kvůli jehož ochraně tam celý tým byl.
Silnice na sever: Násiríja a Tikrít
Po obsazení plošiny dostal tým podle Emersona rozkaz bez konkrétního cíle: nasednout a jet na sever. Vozidla si vypůjčili od armády, neměla žádné pancéřování a posádky z nich sundaly dveře; protitankové rakety se přivazovaly stahovacími páskami ke všemu, kam šly připevnit. Cestou po hlavní silnici z Kuvajtu vzpomíná na pohled nalevo a napravo, kde stála v řadách seřazená technika námořní pěchoty postupující na sever.
U Násiríje podle jeho popisu skončily představy o snadném tažení. Šlo o zákopovou válku, kolem stály vyhořelé americké tanky a zničené konvoje. Perimetr byl vytyčen kolem skládky nemocničního odpadu, takže muži spali na zemi poseté injekčními jehlami, které se za slunce třpytily na povrchu. Emerson tvrdí, že tehdy kolovala informace o iráckých fedajínech, kteří se v noci vkrádali do zákopů a podřezávali vyčerpané spící mariňáky — a že on a jeden kolega dostali od velení diskrétní úkol vytahovat mrtvé z předních zákopů a stahovat je dozadu, aby to nevidělo mužstvo a neklesla morálka. Popisuje to jako emočně nejtěžší okamžik své kariéry: byli to podle něj kluci, kterým se dalo dívat do očí.
Vyčerpání líčí jako samostatného protivníka. Jednou prý ráno zjistil, že celý konvoj o několika desítkách vozidel usnul i s řidiči, zatímco čelo kolony už dávno odjelo, a musel běžet podél řady a lidi budit. Když se dostali za perimetr námořní pěchoty u Tikrítu, propukla podle jeho vyprávění střelba přímo uvnitř obranného kruhu — obránci se v noci utábořili kolem nevyčištěného prostoru, takže se ozbrojenci probudili uvnitř. Při té přestřelce si prý poprvé všiml, že standardní munice ráže 5,56 mm procházela zasaženým mužem tak snadno, že ještě dlouho pokračoval v chůzi, přestože v něm bylo asi dvanáct průstřelů. Samotné obsazení Tikrítu, od kterého se čekala krvavá lázeň, bylo nakonec podle Emersona tíživě prázdné: město bylo opuštěné a Saddámův palác vyrabovaný.
Dvě rychlosti jedné války
Nejostřejší kontrast celé invaze vidí Emerson v jedné noci u Násiríje, kdy do prostoru dorazila elitní jednotka z východního pobřeží kvůli osvobození americké zajatkyně Jessicy Lynchové z místní nemocnice.2 Podle jeho líčení přiletěli vrtulníky ve vyžehlených uniformách, nasedli do předem připravených pancéřovaných vozů a projeli kolem mužů, kteří tou dobou už týdny spali v hlíně pod svými nechráněnými auty. Akci samotnou popisuje s obdivem — přehradná palba z těžkých kulometů, útočný tým na patře, zajatkyně venku — i s tichou závistí lidí, kteří ji sledovali zpovzdálí a pak se vrátili pod svá vozidla.
Na velení své vlastní operace nemá Emerson dobré slovo. Popisuje tábor v Kuvajtu, kde se před začátkem války objevila řada záložních důstojníků, kteří podle něj přišli z kancelářských míst, aby si doplnili chybějící bojovou zkušenost. Jeho jednotka jim vzkázala postoj dvěma nápisy z kartonu vyvěšenými u vjezdu do tábora: „Lvi vedení psy“ a „Nikdy předtím nebylo tak málo lidí vedeno tolika veliteli“. Sám tehdy sloužil jako nejstarší poddůstojník čety a odmítal vynucovat předpisy o uniformách s odůvodněním, že jediné, na čem před válkou záleží, je morálka.
Při závěrečném hodnocení podle svých slov nadřízeným řekl, že opatrné vedení připravilo jeho muže o to, k čemu byli léta cvičeni. Konstatuje přitom sám, že jde o pochopitelné selhání generace, která desítky let nezažila skutečný boj, a že se to během několika dalších let změnilo — jen za cenu toho, že první vlna sloužila jako pojízdné výcvikové kolo.
Pohovor, kde se kreslí vrátnice
Po návratu z Iráku Emerson podle svých slov zahodil papíry na důstojnickou dráhu a přihlásil se do nově vznikajícího programu, o kterém mu nikdo nedokázal říct, co obnáší. Výběrové řízení začalo tím, že ho posadili zády k místnosti a dali mu tužku a papír s pokynem, aby nakreslil vrátnici, kterou před dvěma minutami prošel. Následovalo popsání toho, co viděl, situační otázky typu co uděláte, když do baru v zahraničí vejde muž se samopalem přes rameno, sestavení hrsti rozebraných propisek různých značek na čas, pár příkladů z algebry — a nakonec žádost, aby zpaměti odříkal jména všech lidí, kteří se mu za zády představili. To se mu podle vlastního přiznání nepovedlo vůbec.
Zadání pochopil až po nástupu. Speciální síly podle něj uměly výborně poslední fázi operace — cíl zlikvidovat. Slušně zvládaly i jeho zaměření, pokud šlo o venkovský terén a průzkumné týmy. O tom, jak někoho vyhledat a zaměřit v městském prostředí, ale komunita podle Emersona nevěděla prakticky nic. Malá skupina lidí dostala neomezený rozpočet, přístup napříč washingtonskými agenturami a pokyn tuto mezeru zaplnit.
Klíčové zjištění bylo podle něj organizační, ne technické: jakmile má člověk pevnou pozici na ambasádě, otevře se všechno ostatní. Odtud se program rozrostl přes výcvikové kurzy a buňky u obou skupin námořních speciálních sil až k certifikaci na úrovni Velitelství speciálních operací. Emerson mimochodem zmiňuje i jazykový detail, který o věci hodně vypovídá: dřívější termín pro operační přípravu bojového prostoru se musel přejmenovat na přípravu prostředí, protože slovo bojiště se Kongresu nelíbilo — znělo, jako by se tam mělo dít něco nekalého.
Teorie remorkérů
Jedinou větou, kterou si podle svých slov nese dodnes, byla otázka od McRavena — důstojníka, který později velel Společnému velitelství speciálních operací. Zněla zhruba takto: kdybych vás dnes poslal samotného do Číny, jak byste vyřadil letadlovou loď? Emerson vysvětluje, proč je to na první pohled nemožné — do země se člověk musí dostat, přístavy mají vrstvenou ochranu a k lodi samotné se nikdo nepřiblíží.
Odpověď spočívá v tom, že se k cíli přiblížit vůbec nemusí. Stačí přejít o dvacet mol dál k remorkérům, které nemají žádnou ostrahu, a vyřadit je. Bez remorkérů se letadlová loď z přístavu nehne. Emerson popisuje, že tenhle jeden příklad mu proměnil představu o vlastní práci: podstatou není větší palebná síla, ale nalezení nejslabšího článku systému, který cíl drží v chodu. Přímý úder je jen jedna z variant, a zpravidla ta nejdražší.
Z operátora se stává operativec
Kurz, který podle Emersona postavil, začínal papíry na skryté nošení zbraně a průkazy odsouhlasenými státními zástupci velkých měst, pokračoval základy elektroniky a elektřiny, úpravami běžné spotřební techniky, otevíráním zámků, alarmy a sledovacími zařízeními. Následovalo fyzické sledování — a to podle něj učili Britové, muži z tamních zpravodajských a speciálních služeb, kteří měli zkušenost ještě ze severoirského konfliktu.
Praktická část probíhala v reálném městě: nejdřív obchodní centrum, pak několik bloků, pak celé město a nakonec sledování ve vozidlech na desítky kilometrů. Instruktoři podle Emersona schválně vodili studenty do prostředí, kde nemají co dělat — do obchodů s dětským zbožím nebo se spodním prádlem — a tam je konfrontovali, aby se naučili zůstat věrohodní. Žádná střelba, žádné výbušniny, žádné seskoky — a přesto jde podle Emersona o nejlepší kurz, jakým kdy prošel. Program se postupně zbavil externích dodavatelů a přestěhoval se pod křídla Národní bezpečnostní agentury, kde se dal vyučovat v zabezpečeném prostředí.
Cílem bylo podle Emersona vyrobit z operátora operativce. Operátor je muž v neprůstřelné vestě, s noktovizorem, který vykopne dveře. Operativec je tentýž člověk se stejnou zkušeností, jenže v civilním obleku a v business třídě letadla, bez celého týmu za zády. Odletí z domova, věc vyřídí a vrátí se — a veškerý úspěch i veškeré selhání leží výhradně na něm. Emerson to označuje za moderní obdobu původních žabích mužů z druhé světové války: minimum vybavení, maximum improvizace.
Lodě bin Ládina a první stopovací zařízení
První samostatnou operaci tohoto typu popisuje Emerson jako pokus označit plavidla spojovaná s Usámou bin Ládinem. Jejich seznam měl podle jeho slov podobu šanonu se sedmadvaceti plavidly a představa nadřízených byla, že se všechny objeví na jedné obrazovce jako v thrilleru. Prvním cílem byl menší tanker kotvící v přístavu v Džibuti.
Postup podle jeho líčení vypadal takto: opakované průzkumy pod záminkou nákupu v bezcelním obchodě uvnitř přístavu, kamerový vůz, který rozebrali a znovu složili s objektivy mířícími ven i dovnitř, a trpělivé mapování denního režimu přístavu a ostrahy u brány. Loď mezitím někdo přejmenoval přemalováním názvu na boku, poznali ji podle barevného schématu. Vnitřek plavidla prý získali tak, že do síťované kapsy batohu místního mladíka zabudovali kameru s vysílačem ukrytou v krabičce cigaret; signál sice uvnitř ocelového trupu zmizel, ale záznam se natočil lokálně a vybral se, jakmile mladík vyšel ven.
Samotné umístění zařízení popisuje jako nezajímavý okamžik: vyjít po žebříku, chovat se, jako by tam člověk patřil, a přístroj odložit na dřevěnou palubu. Podstatné je jediné — zařízení musí vidět na oblohu, aby zaměřilo satelity, a nesmí být zakryté kovem. Nejnapínavější byla podle Emersona cesta zpátky, kdy jeho kolega za volantem trval na tom, že je někdo sleduje, a improvizovali proto vyhýbací trasu. Zpětně to hodnotí jako práci amatérů, kteří měli štěstí na okolnosti.
Stopovací zařízení v podrážce
Nejneobvyklejší způsob značkování se podle Emersona týkal člověka. Somálští spolupracovníci z puntlandské zpravodajské služby, které předtím sám cvičil ve sledování, prý za bílého dne zahlédli u silnice stát hlavního vyjednavače somálských pirátů, objeli blok, naložili ho do korby vozu a odvezli do bezpečného domu. Emerson ho popisuje jako mimořádně důležitou postavu: výkupné, které vyjednal, tvořilo podle něj podstatnou část somálské ekonomiky, a byl to prý týž hlas, který je slyšet v rádiu ve filmu Kapitán Phillips.
Problém byl politický. Somálští klanoví stařešinové museli s odstraněním takového muže souhlasit, jinak by spolupráce skončila — a jejich rozhodnutí přišlo tak, že se zadržený musí propustit. Emerson tvrdí, že proto s technikem z Black Squadron rozebrali jeho boty, dremelem vyfrézovali prostor pod stélkou, vložili tam stopovací zařízení, vše zalepili zpět a v botách chvíli chodili, aby seděly stejně jako dřív. Muže pustili, chování se mu podle Emersona nezměnilo, a zhruba za týden, kdy se stařešinové shodli jinak, ho podle jeho slov díky signálu znovu dohledali. Následovala série přeletů mezi letadly tak, aby se nedotkl žádného suverénního území, a soudní proces v USA.
Emerson mimochodem dodává, že samotné zařízení vymyslel muž, jehož jméno dnes zaznívá v souvislosti s údery na lodě podezřelé z pašování drog — admirál Mitch Bradley, dnes velitel Velitelství speciálních operací USA.7 V polovině nultých let podle Emersona pracoval na technické části jednoho ze společných velitelství.
Jemen: auto propagandisty al-Káidy
Nejrozsáhleji Emerson mluví o Jemenu a o muži, kterého označuje za nejúspěšnějšího náborového pracovníka al-Káidy vůbec — o Anwaru al-Awlakím.4 Připomíná, že šlo o amerického občana s vysokoškolským vzděláním, který vydával anglicky psaný magazín s návody na výrobu náloží a provozoval kanál v době, kdy internetové platformy prakticky nic nemazaly. Podle Emersona zradikalizoval víc mladých lidí než sám bin Ládin a stopy k němu vedly od útoku na bostonském maratonu přes střelbu na vojenské základně až po pokusy o útok s výbušninou ukrytou v obuvi a ve spodním prádle — proto se podle něj na letištích tak dlouho zouvalo.
Dronové údery na Awlakího podle Emersona několikrát minuly, a tak dostal jeho tým zadání označit auto, kterým Awlakího vozil řidič. Ten je podle jeho popisu parkoval nárazníkem těsně ke sklu nepřetržitě otevřeného obchodu, takže vozidlo bylo stále na očích pokladního — zjevně záměrně. Následovaly týdny průzkumu z kamerových vozů, obstarání identického vozidla ve městě a nácvik. Na vlastní akci prý ukradli dodávku od amerických vojáků, termitovým hořákem do její podlahy vyřízli poklop a shora ho zamaskovali připevněnou rezervou, takže při případné kontrole nebylo co vidět.
Emerson popisuje, že vůz řídil v celém převleku včetně masky a místního oděvu, zaparkoval vedle cíle, zapálil si cigaretu a tvářil se, že jen čeká. Když se pokladní odvrátil, muž vzadu otevřel poklop, sjel na vozovku, přesunul se pod cílové vozidlo a zařízení tam zalepil rychleschnoucí pryskyřicí. Stopovač podle jeho slov fungoval necelý den a pak přestal vysílat na všech kanálech naráz. Následoval týden panického prověřování jemenských telefonních sítí a rostoucí jistota, že operace praskla. Vysvětlení bylo prozaické: nadřízené velitelství přestalo platit účty za komunikační část zařízení. Zařízení podle něj nakonec začalo znovu vysílat a poskytlo obraz denního režimu, který se podle jeho slov později využil při zabití Awlakího.
Právě u Jemenu Emerson mluví i o mezích řemesla. Převleky podle něj chvíli fungovaly, protože je útočně používali jen oni, ale místní obyvatelé cizince stejně poznali — podle detailu, jak nosí oblečení nebo jak se pohybují. Několikrát se prý na to zeptal až zpracovávaný zdroj, který okamžitě věděl, kdo v hotelu byl jeho. Někteří spolupracovníci na to podle Emersona doplatili životem. A dnes je podle něj tenhle způsob práce v podstatě u konce: rozpoznávání obličejů, biometrické doklady a termovize, která masku prozradí, znamenají, že jakmile existuje technologie schopná převlek odhalit, přestane se dané vybavení používat úplně.
Tichý vstup: udělat klíč a nezanechat nic
Poslední funkcí Emersona v aktivní službě bylo podle jeho vyprávění vybudovat u Black Squadron program utajeného vstupu — zámky, alarmy, vstup dovnitř a odchod bez jediné stopy, kterou by šlo přiřknout americké vládě. Dvoučlenná skupina měla podle něj rozpočet deset milionů dolarů, což sami považovali za obrovské peníze, dokud neviděli, že obdobné programy u federální policie i u civilní zpravodajské služby stály desetkrát tolik. Vyučit se proto jeli k britským speciálním jednotkám, u nichž oceňuje zkušenost nabytou během severoirského konfliktu, a k oběma americkým agenturám.
Podstata práce se dá podle Emersona shrnout jednou větou: cílem je, aby jednotka cíl vlastnila, takže úkolem jeho lidí bylo zajistit spolehlivý a opakovatelný způsob, jak se dovnitř dostat znovu. V praxi to znamená vyrobit klíč. Sám k tomu dodává i pointu, která z celé té práce dělá něco jiného než technickou disciplínu: existují jen dva důvody, proč se někdo tímhle způsobem dostane do vašeho domu, auta nebo na vaši loď — buď taktický, nebo technický. A pro majitele je podstatně lepší ten druhý, protože znamená, že ho někdo bude poslouchat a sledovat, místo aby po něm za pár dní přišli jiní lidé.
Maskovaní útočníci: zavržená varianta zásahu proti bin Ládinovi
Nejpodivnější zakázku prý dostal od velitele jednotky bez jakéhokoli vysvětlení: zamaskujte dvaadvacet mužů tak, aby vypadali jako Afghánci. Masky na míru se podle Emersona vyrábějí půl roku, takže sáhl po hollywoodských kontaktech — po producentovi, který v jižní Kalifornii provozuje filmové kulisy včetně věrné afghánské vesnice, a po maskérském studiu proslulém prací na hororových filmech.
Muži dostali protetické nosy, husté obočí, vousy, tónovací přípravky, do rukou samopaly a proběhli kulisami vesnice. Zadání znělo natáčet je vším možným — mobilními telefony, amatérskými kamerami i profesionálními bezpečnostními kamerami, ve dne i v noci. Emerson tvrdí, že když výsledek předložili veliteli, ten se na materiál podíval, poděkoval a tím to skončilo. Nikdo jim neřekl proč.
Souvislost pochopil podle svých slov až mnohem později. Jednou z variant zásahu proti Usámovi bin Ládinovi prý bylo provést celou akci v převlecích a nechat zásluhy Pákistánu — a zkouška měla ukázat, jak by muži vypadali, kdyby je zachytila cizí kamera. Sám k tomu dodává suchou úvahu, že varianta zřejmě nikdy nebyla myšlena vážně, protože takové tajemství by stejně nikdo neudržel. Zpětně v tom vidí jedinou ironii: kdyby se to bylo stalo takto, ušetřilo by to léta dohadování o tom, kdo vlastně bin Ládina zastřelil.
Fotka na vrátnici: konec kariéry
Odchod ze služby popisuje Emerson jako nejhorší období celé kariéry. Jednoho rána mu prý zavolal kolega z velitelství s tím, ať nejezdí do práce, protože jeho fotografie visí na všech kontrolních stanovištích u vjezdu na základnu. Následoval týden bez jakéhokoli vysvětlení, pak schůzka na parkovišti u obchodu v dešti, na které musel odevzdat všechny přístupové karty, a další měsíce ticha. Přiznává, že tehdy zhubl na dvaasedmdesát kilogramů a nevěděl, čeho se má bát.
Pomoc podle svých slov našel u Louise Freeha, bývalého federálního soudce a ředitele FBI, na kterého ho navedli známí.6 Ten mu prý po prvním telefonátu řekl jedinou uklidňující větu celé té doby — pokud si sám není vědom ničeho vážného, nemůže to být vážné — a nabídl, že věc pustí do médií. Emerson to odmítl a nechal si právníka jako pojistku, aniž by o něm komukoli řekl.
Vysvětlení přišlo až u výslechu, kde před ním vyšetřovatel otevřel šanon s výtisky z jeho webových stránek. Šlo o vedlejší příjmy: podle Emersona velení tehdy prověřovalo zhruba dvacet lidí kvůli tomu, že jiný příslušník jednotky, Matt Bissonnette, vydal knihu o utajené operaci a inkasoval za ni honorář ještě v době aktivní služby.5 Emerson tvrdí, že tlak na velitele přišel shora a ten ho přenesl na vlastní lidi. Sám z toho vyvázl proto, že měl na svou budoucí firmu papíry podepsané celou linií nadřízených — což mu poradil kolega z pozemní armády, zvyklý na administrativu. Devatenáct dalších podle jeho slov takové štěstí nemělo; někteří měsíce zametali nástupní palubu a odznak jednotky už nedostali zpět.
Celé to komentuje větou, kterou v jednotce podle něj kolovala: je to plot plný žraloků a jednou vás kousne. A ještě jednou zopakuje, co považuje za trvalý rys velkých institucí — člověka zvednou a odhodí bez ohledu na to, kolik toho pro ně udělal.
Závěr
Emersonovo vyprávění není zpravodajstvím o válce, ale osobním svědectvím jednoho člověka o dvaceti letech uvnitř systému, který se během jeho služby zásadně proměnil — od jednotek trénujících pro válku, jež nepřicházela, přes improvizovanou invazi až po tichou práci jednotlivců s falešným pasem a stopovacím zařízením v kapse. Sám na několika místech přiznává, že řada operací, které popisuje, byla improvizací nezkušených lidí, kteří měli štěstí.
Jde o jeho zkušenosti, hodnocení a názory; jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám. Tam, kde se popisované události dotýkají veřejně doložených faktů, jsou tyto uvedeny níže.
Ověřená tvrzení
1 Koaliční speciální síly obsadily irácké ropné terminály Khawr al-Amaja a Al-Basra 20. března 2003 na samém začátku invaze; deklarovaným cílem bylo zabránit jejich zničení a úniku ropy. Shodně mezinárodní zdroje, 2003.
2 Americká vojačka Jessica Lynchová byla zajata 23. března 2003 u Násiríje a 1. dubna 2003 ji z tamní nemocnice osvobodila jednotka amerických speciálních sil; šlo o první úspěšné osvobození amerického válečného zajatce od druhé světové války. Zpráva generálního inspektora ministerstva obrany USA.
3 Americké námořnictvo provozuje program mořských savců od roku 1959 a oficiálně u něj uvádí výcvik delfínů a lachtanů k vyhledávání min, předmětů a nepřátelských potápěčů; výcvik k útoku na člověka dlouhodobě popírá. Americké námořnictvo.
4 Anwar al-Awlakí, americký občan jemenského původu a jeden z hlavních propagandistů al-Káidy na Arabském poloostrově, byl v září 2011 zabit americkým dronovým úderem v Jemenu; byl prvním americkým občanem cíleně zabitým při takovém úderu. Shodně mezinárodní zdroje, 2011.
5 Bývalý příslušník téže jednotky Matt Bissonnette vydal pod pseudonymem knihu o zásahu proti Usámovi bin Ládinovi bez předepsaného předběžného schválení; v roce 2016 se s americkými úřady vyrovnal a odvedl státu více než 6,6 milionu dolarů z honorářů a práv. Ministerstvo spravedlnosti USA, 2016.
6 Louis Freeh je bývalý federální soudce a ředitel FBI v letech 1993 až 2001; jeho firma později vedla vyšetřování toho, jak Pensylvánská státní univerzita nakládala s podezřeními na zneužívání dětí. Shodně mezinárodní zdroje.
7 Admirál Frank „Mitch“ Bradley velí od října 2025 Velitelství speciálních operací USA; v prosinci 2025 se stal ústřední postavou sporu o opakovaný úder na loď podezřelou z pašování drog v Karibiku. Shodně mezinárodní zdroje, 2025.
