Okurková sezóna se ani letos nekonala. Zatímco jedni odjeli na dovolenou, jiní stihli o prázdninách posvětit akcelerační oblasti pro výstavbu větrných parků a přidat k tomu ještě několik rozhodnutí, u kterých se běžnému člověku tají dech. Ohlédnutí za červencem a srpnem očima publicisty a písničkáře Ivana Hoffmana vede od festivalových pódií přes důchodovou debatu a srpnová výročí až k Oděse, k slyšení o covidu a k větrníkům, které mají vyrůst v české krajině.
Prezident na festivalech a politizace kultury
Léto patřilo fesťákům a ty důležité stihla navštívit i hlava státu. Vznikl z toho něžný vztah: prezident miluje kulturu a kultura zbožňuje politiku. Při pohledu na publikum, které prezidentovi tleská, to skutečně vypadá, že politika a kultura k sobě odjakživa patří.
Pamětník si ovšem vybaví pojmy jako kulturní politika nebo politizace kultury a vnímá kontrast s dobou, kdy na festivalech panovala atmosféra protestní, alternativní a latentně protirežimní. Potlesk pro současného prezidenta je z tohoto úhlu politická anomálie a kulturní tragikomedie zároveň. Vysvětlení nabízí generační výměna: dorostlo publikum nezatížené historickou pamětí, chatrně vzdělané a bez životní zkušenosti. Když se taková cílová skupina potká s produktem profesionálního politického marketingu, s prezidentem motorkářem, který trousí triviální moudra a je ho plná televize, vzniká láska na první pohled.
Kdykoli se kultura zaplete s politikou, riskuje svou kulturnost. Je celkem jedno, jak se to zapletení přihodí. Když oficiální umělci podepisovali Antichartu, tedy nesouhlas s manifestem, který přitom nečetli, bylo to servilní a nedůstojné. Když titíž lidé později sehráli roli sametových revolucionářů, byl z toho kýč. A když se dnes seriálové herečky a aktivističtí pěvci angažují na podporu prezidenta, aniž by mu cokoli hrozilo, je to prostě směšné. Umělci se v roli avantgardy ohlašující novou dobu osvědčují jen vzácně, obvykle po staru reprezentují tu stávající.
K politizaci kultury přitom nedošlo náhodou. Komedianti se osmělili kibicovat do politiky až ve chvíli, kdy z ní úpadek politické kultury udělal pokleslé divadlo, tedy jeviště, na kterém jsou doma. Výsledkem je demokratické panoptikum, ve kterém jsou kultura i politika k vidění jako kuriozity.
Duhový pochod, menšiny a přízeň médií
Osmého srpna se Praha stala kulisou dalšího duhového pochodu, tentokrát pod mnohoznačným heslem Časy se mění. Pochody lidí, kteří mají potřebu demonstrovat svou jinakost, jsou dávno běžné. Méně jasné zůstává, co je jejich smyslem. Organizátoři je prezentují jako boj za lidská práva, účastníci je berou jako příležitost být mezi svými a nezastírají ani rozměr seznamky.
Společensky jde o vážné téma, protože se dotýká ochrany menšin i averze vůči nim. Jsou menšiny, které u většiny vzbuzují soucit, menšiny, ze kterých jde strach, a menšiny, které většina vnímá jako ostudu. Když se před lety stát pokusil ušetřit na dávkách pro handicapované, sešli se před ministerstvem práce a sociálních věcí nevidomí s transparentem, na kterém stálo, že jsou slepí, ale nejsou blbí. Sympatie veřejnosti tehdy nepatřily úředníkům a nikoho nenapadlo podezírat tuto menšinu z exhibicionismu. U duhových pochodů je to naopak a nápadné je i jejich mediální pokrytí. Vysvětlení se nabízejí dvě: mezi novináři je homosexuálů početně zastoupeno hodně a liberální média mají vášeň pro všechno, co je tabuizované a divné.
Vedle mediálního pokrytí stojí za pozornost i to finanční. Duhový pochod a doprovodný festival dlouhodobě politicky podporuje a zároveň dotuje Praha, přičemž granty schvaluje zastupitelstvo hlavního města. Otázka, zda by se akce po letech neuživila sama, ovšem nikoho netrápí. Praha ji prezentuje jako významnou politickou událost, a právě tato politická záštita je pro celý podnik zásadní. Bez ní by si většinová veřejnost myslela, že jde jenom o deviantní sex.
Že diskriminace a násilí vůči homosexuálům existují, je třeba objektivně uznat. Islamisté ovšem příležitostně masakrují i mládež v tanečním klubu, křesťany na vánočním trhu nebo novináře v humoristické redakci, takže homosexuálové nejsou extra ohroženým druhem. Nesrovnatelně ohroženější menšinou jsou dnes v Evropě Ukrajinci v branném věku, kterým na útěku hrozí pronásledování za to, že nechtějí zemřít ve válce.
Důchodci jako terč: co stát ušetří, zmizí v komíně
Do letní debaty vstoupil Alexandr Vondra tezí, že důchodci spotřebovávají a neprodukují, a otázkou, zda ten zářez v rozpočtu stojí za to. Myšlenka není nijak originální. Je to politický evergreen, který míří na mladé liberální voliče a spolehlivě osloví sebestředné egoisty. Jenže i důchodci jsou zajímavá cílová skupina a ucházet se o jejich hlasy je stejně legitimní. Vstřícnost vůči nim navíc padá na úrodnou půdu, protože minulá vláda je vzala na hůl a znehodnotila jim třetinu úspor. O adekvátní kompenzaci způsobené újmy přitom nejde ani náhodou.
Snaha ušetřit na důchodcích je jádrem ekonomické disciplíny, která si říká důchodová reforma. Čím vášnivěji politici šermují demografickými prognózami, grafy produktivity a bilancí státního dluhu, tím podezřelejší jsou z rozmíchávání mezigenerační nevraživosti, kterou tradičně živí lidská závist. Důchodce je vděčné líčit jako parazity, na které mládí dře. Představa, že když se jedněm vezme, druhým bude přidáno, je ovšem naivní. Peníze, o které byli senioři připraveni, vyletěly komínem a poprali se o ně zbrojaři, developeři, lichváři a spekulanti. Cokoli stát ušetří na občanech, zmizí přesně v té černé díře, kterou se občanům vyhrožuje. Kudy peníze státním rozpočtem protékají a jak velká část je předem vázaná, ukazuje přehled o tom, kam jdou naše daně.
Debata se přitom posunula ještě dál. Investor Václav Dejčmar přišel s návrhem, aby se po vzoru věkové hranice osmnácti let nevolilo ani posledních osmnáct let života, tedy aby se tato doba odečítala od statistické naděje dožití. U mužů, kteří se v průměru dožívají 77,5 roku, by volební právo končilo těsně před šedesátkou, u žen s nadějí dožití přes 83 let o několik let později. Snadno to lze číst jako provokaci, jenže rezignace na mezigenerační solidaritu je asociální a krátkozraká.
Důchodci, kteří spotřebovávají a neprodukují, mají v politickém systému nezastupitelnou roli. Disponují životní zkušeností, která je předurčuje korigovat ve volbách neuvážené preference rozmazlených progresivců. Seniorní hlasy vyvažují extrémy, brzdí ideologické fanatismy a udrží jakous takous historickou kontinuitu. Proti tomu stojí seriózně vedená diskuse o snížení volebního věku na šestnáct let, pro které se přimlouvá i prezident. Politik se řídí tím, co považuje za výhodné pro sebe, a nic víc za tím nápadem hledat nelze. Prezident, který se sám omlouvá tím, že ve třiadvaceti letech vítal okupační vojska jako nezralý mladík, přitom nebyl nezralý, ale konformní s režimem, ve kterém dělal kariéru.
Budoucnost každopádně patří důchodcům. Vymezit se proti těm dnešním je vzkaz pro ty budoucí, protože dokud lidé nebudou nesmrtelní, budou svou životní dráhu uzavírat právě jako senioři. A v tom, že spotřebovávají a neprodukují, nejsou sami. Za peníze vyhozené komínem lze podle stejné logiky považovat i výdaje na děti, na lidi s handicapem nebo na rodiče na mateřské. Diskutovat se ostatně dá i o platech poslanců a senátorů, o produktivitě armády byrokratů a o financování volnočasových aktivit prezidentského páru. Především jde ale o generaci, která vybudovala vše, co se po změně režimu zprivatizovalo nebo zcizilo, a která si důchod skutečně odpracovala.
Srpen 1968 a suverenita, kterou jsme neměli
Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy je po půl století zavátá nánosem účelových dezinterpretací a dnešním propagandistům se hodí jako alibi pro obecnou rusofobii. Kdyby se držely historické pravdy, nemohly by srpnem 1968 strašit děti před spaním ani jejich rodiče. Pro lidi, kteří prožili druhou světovou válku, únor 1948, padesátá léta a pak uvolněnou atmosféru šedesátých let, byl srpen především tragickým nedorozuměním. Jedno ze spontánních hesel na pražských ulicích znělo, ať se Lenin probudí, protože Brežněv se zbláznil.
To, co československá veřejnost vnímala jako obrodný proces a revitalizaci socialismu, vyhodnotili Sověti a jejich satelity s výjimkou Jugoslávie a Rumunska jako kontrarevoluci. Podstatné je, že poptávka po změně režimu na kapitalistický byla tehdy prakticky nulová. Okupanti Československu nevnutili socialismus ani komunismus, vnutili mu socialismus bez lidské tváře, byrokratický, dogmatický a nevkusný, a prostřednictvím domácích kolaborantů nad ním zavedli dozor.
Mluví se o ztrátě státní suverenity. Ta ovšem v sovětském bloku existovala jen formálně a československý pokus o vlastní originální socialistickou cestu byl z hlediska geopolitiky naivní. Na sbližování režimů ještě nedozrál čas: Západ neměl zájem na atraktivním socialismu u konkurence, Východ v něm neviděl příležitost, ale zbytečné riziko. Okupace navíc fatálně kompromitovala socialistické a komunistické strany v západní Evropě, protože srpen 1968 se bral jako důkaz, že socialismus už reformovat nelze. Kudy by se historie ubírala bez sovětských, polských a maďarských tanků, zůstává spekulací. V Evropě rozdělené železnou oponou se nabízela neutralita, jenže na tu je potřeba kuráž a sebevědomí, kterých se českým politikům nedostávalo ani po listopadu 1989.
Srovnání s pozdějšími okamžiky se nabízí samo. Lisabonskou smlouvu ratifikoval prezident Klaus jako poslední hlava státu ze všech členských zemí Evropské unie, protože se proces snažil legálně pozdržet, a po podpisu prohlásil, že Česká republika tím okamžikem ztrácí svou suverenitu. V srpnu 1968 Československo ztratilo suverenitu, kterou reálně nemělo. Jakmile jí o dvacet let později po rozpadu východního bloku nabylo, dobrovolně se jí vzdalo vstupem do Evropské unie a NATO. Místo vojenské okupace Moskvou, se kterou se většina občanů časem smířila, je dnešní většina smířena s ekonomickou okupací Bruselem, respektive Německem. Generace okupovaná Moskvou byla ponížená, ale soběstačná. Ta dnešní je vytunelovaná a závislá, takže kolaboruje bez donucení, dokonce s pílí, a dozor tanků k tomu není potřeba.
Ukrajina bez moře: Oděsa a konec námořního obchodu
Z Ukrajiny se přes prázdniny stal de facto vnitrozemský stát. Od konce července nevplula do ukrajinských černomořských přístavů ani jediná zahraniční loď. Blokádu přitom nikdo formálně nevyhlásil a žádný admirál neposlal flotilu zatarasit vjezd. Mezi dvacátým červnem a dvacátým červencem zasáhlo Rusko v oblasti velké Oděsy dvacet osm civilních plavidel, rejdaři si spočítali riziko a lodě přestaly přijíždět. Klasická námořní blokáda už není potřeba, stačí dost vysoké pojistné.
Pozoruhodné je, jak málo pozornosti tomu věnovali mainstreamoví analytici. Při naprosté ruské vzdušné převaze nejsou Ukrajinci schopni přístavy ubránit, takže není rozumný důvod předpokládat, že je ochromení námořní dopravy dočasné. Pravděpodobnější je, že přes Oděsu se už nikdy nic nevyveze ani nedoveze a že přístavním městem zůstane, jenže ruským.
Důsledky jsou ekonomické i vojenské. Jako vnitrozemský stát je Ukrajina pro západní sponzory neatraktivní, protože investovat do ukrajinské půdy či nerostného bohatství nedává pro fondy typu BlackRock nebo Vanguard smysl, když nelze vyvézt obilí ani železo. Zásobovat zbraněmi a střelivem zemi odříznutou od moře je komplikovanější, a protože Rusové zároveň loví ukrajinské lokomotivy, docházet bude kromě pěchoty i munice. Zajímavá zůstává Ukrajina pro západní politiky a pro zbrojaře: dá se jí strašit a odůvodňovat militarizace Evropy. Boj s Ruskem do posledního Ukrajince je pro alianci výhodný podle hesla, že cizí krev neteče. Západ má zájem na vyčerpávání Ruska, cena, kterou platí Ukrajinci, ho ale netíží. Ivan Hoffman to shrnuje tvrdě: na Ukrajině se odehrává asistovaná sebevražda a to, co se tváří jako pomoc trpícímu, je čirý cynismus.
Cesta od mezinárodně garantované neutrality ke státní nicotnosti podle něj ztrátou moře neskončí. Reálně hrozí, že Ukrajina přijde i o západní území, která kdysi patřila Polsku, Maďarsku a Rumunsku. Sen ukrajinských nacionalistů předělat ukrajinské Rusy a odvléct je na Západ byl přitom stejně naivní jako sen Rusů předělat ukrajinské banderovce a odvléct je na Východ. Výsledkem strkanice je rozvrácený stát, jehož občané se rozutekli do světa, a svět už na ně hledí přes prsty a spekuluje, jak je poslat zpátky vstříc smrti, před kterou utekli. Kdy bude Oděsa připojena k Rusku, je dnes otázka pro generály, ne pro vyjednavače. Za den, kdy Ukrajina Oděsu ztratila, bude podle Hoffmana historie považovat 2. květen 2014, kdy v oděském Domě odborů zahynuly desítky lidí.
Írán, Trump a hrozba dalších ohnisek v Evropě
Zatímco donedávna běžely zprávy o konfliktu Spojených států a Izraele s Íránem takřka v přímém přenosu, příval informací náhle ustal. Amerika se tváří, že vyhrála, a stejný pocit vítězství prezentuje i Írán. Donald Trump přešel od ostré střelby k ostré a občas i vulgární rétorice, k čemuž může mít víc důvodů: buď mu došly rakety, nebo kuráž, nebo dostal rozum. Íránci se Američanů zjevně nebojí, na výhrůžky odpovídají výhrůžkami a předvedli, že nemluví do větru. Už teď je jasné, že útok na Írán přišel Spojené státy draho, ekonomicky i ztrátou prestiže. Ukázalo se, co se stane, když má moc politik, který hledí jen na to, co by komu zničil, a chybí mu pud sebezáchovy.
Rčení o tom, že když se dva perou, třetí se směje, tady neplatí, pokud tím třetím míníme Evropu. Írán se nechal slyšet, že v případě další eskalace zaútočí na americké vojenské cíle v Evropě. Řecko proto začalo přesouvat protivzdušné systémy Patriot do okolí spojeneckých základen a vedení NATO vzkázalo, že je připraveno čelit jakékoli hrozbě.
S koncem studené války jako by ztratil smysl mír. Svět je vtahován do válečného víru, přičemž zaútočit je stále snazší a levnější, zatímco bránit se je čím dál komplikovanější a nákladnější. Šance nebýt poražen je větší než šance někoho porazit, přibývá těch, kdo nerespektují stará pravidla, a slábne schopnost silných vynutit si poslušnost. Čím je svět složitější, civilizovanější a propojenější, tím snazší kořistí je pro barbary, kterých mezi vlivnými politiky přibývá a kteří se za své barbarství nestydí.
Aktuální hrozba spočívá v oblibě snadných cílů. Zničit plynovod, poškodit rafinerii, potopit loď nebo vypálit sklad nikdy nebylo snazší a devastovat něco, co nikdo nebrání, dá menší práci než organizovat tankovou bitvu. Válčí se bez pravidel, dovoleno je cokoli a politika je tím primitivnější a bezohlednější. Teoreticky by silnější mohli ustoupit, pravděpodobnější ale je, že místo prodělečné drahé obrany proti levným útokům sáhnou po jednoduchém řešení a odpovědí na levné drony atomovkou. Platí to pro Američany v Íránu stejně jako pro Rusy na Ukrajině. A přiberou-li se k tomu ještě systémy umělé inteligence, odpadne i poslední šance, že někdo na poslední chvíli použije selský rozum.
Covidová lež má dlouhé nohy
Bývalý hlavní vládní imunolog Spojených států Anthony Fauci si užil pozornost, po které toužil, byť zrovna o tenhle druh popularity nejspíš nestál. Před americkým Kongresem vypovídal opakovaně a jedno z nejpozoruhodnějších slyšení proběhlo koncem července 2026 před senátním výborem. Přestože se během něj více než stokrát odvolal na pátý dodatek ústavy, který nikoho nenutí svědčit sám proti sobě, z jeho vlastního deníku i z položených otázek se veřejnost dozvěděla o praktikách před covidem a během něj víc, než mnozí chtěli slyšet.
Hlavní poznatek zní, že covidová lež má dlouhé nohy. Obelhaní, poškození a zesměšnění lidé totiž o pravdu nestojí a reakce na skandál v Kongresu byla slabá. Obelhaný člověk bývá alergičtější na ty, kdo se obelhat nenechali, než na ty, kdo ho obelhali, takže se pachatelé mohou na své oběti spolehnout a místo veřejného pobouření nastupuje stockholmský syndrom. Přesto přibývají informace o pozadí pandemie, o cenzuře, manipulaci veřejného mínění, o podvodech i korupci provázející očkování klinicky chatrně testovanými preparáty, a roste tlak na zveřejnění dosud utajovaných dat.
Fauciho vystoupení nebylo v Hoffmanově čtení reakcí experta, ale pachatele. Trestní stíhání mu reálně hrozí, přestože ho Joe Biden preventivně omilostnil, a jeho právníci už oznámili založení fondu na sbírku peněz pro obhajobu, o níž se předpokládá, že bude drahá. Hlavou covidové mafie nebyl, její tváří ale nepochybně: předurčovaly ho k tomu desítky čestných doktorátů, úctyhodná publikační činnost a práce pro několik amerických prezidentů. Úpadek nejlepších bývá nejhorší a žádný jiný dealer v dějinách neprodal miliardy dávek očkování navíc, mnohdy lidem, které to zdravotně poškodilo. Postupně navíc vychází najevo, že smyslem lockdownů, které politikům poradil, nebyla ochrana lidí před nákazou, ale obava, že si lidé vytvoří přirozenou imunitu dřív, než se rozjede vakcinační byznys.
Česká odborná i laická veřejnost je vůči podobným zjištěním rezistentnější než covid vůči očkování. Ministerstvo spravedlnosti odebralo razítko soudní znalkyně genetičce Soně Pekové, která měla oprávnění zpracovávat posudky v molekulární genetice, biologii a mikrobiologii; úřad rozhodnutí odůvodnil závažným porušením znaleckých povinností a podjatostí. Jádro sporu je ovšem podle Hoffmana jinde: Peková jako první označila covid-19 za virus, který vznikl v laboratoři, a navíc dokázala na covid testovat za částku v řádu stokorun, čímž rozlítila laboratoře rozjíždějící covidový byznys. Odebrání razítka je součástí snah udržet covidovou lež při životě a důvody nejsou odborné, ale politické. Andrej Babiš se sice za své covidové působení omluvil s tím, že byl obelhán, jenže lidé, kteří ho obelhali, působí ve zdravotnictví dál, jako by se nechumelilo. Peková se neodvolává ani nic nekomentuje, což je logické: handrkovat se o úřední štempl s lidmi, kterým nejde o pravdu, ale o reputaci, nemá smysl.
Větrníky: boj s mlýny, který teprve začíná
Boj s větrnými mlýny čeká zemi doslova, jakmile se obce a starostové rozhodnou nedovolit výstavbu větrných elektráren ve velkém. Současná vláda se chlubí tím, že počet akceleračních oblastí snížila na jedenáct, jenže jde o kouřovou clonu a partii, kterou ve velkém rozehrála vláda předchozí. Na Slovensku se podobný manévr chystá ještě velkoryseji, ze sedmi akceleračních zón má zbýt jediná, zatím ale jen v návrhu, který si mnozí předčasně vykládají jako hotovou věc.
Na dění kolem občasných zdrojů energie je dobře vidět, že dokud se nezmění systém, je jedno, kdo v něm vládne. V systému, ve kterém žijeme, se všechno točí kolem peněz, ať už je u moci Fiala, nebo Babiš. Větrná monstra se neprosazují proto, že by byla ekologická, protože prokazatelně nejsou, a ekonomická nejsou také: bez státem garantované dotované výkupní ceny elektřiny by je žádný developer nestavěl. Poškozují zdraví, hubí ptáky, devastují krajinu a jsou ošklivá. Stavět se přesto budou, aby stát nepřišel o miliardy podpory z Evropské unie. Politici dávají peníze přednost před veřejným zájmem prostě proto, že za veřejný zájem považují peníze.
Nejviditelnějším symbolem téhle posedlosti se stanou dvě stě sedmdesát metrů vysoké větrníky. Babišovy nejsou, ale postavené budou za Babiše, takže tak je bude budoucnost vnímat, pokud se k nim vláda nepostaví jinak. Občané v dotčených oblastech se už brání a přibývá zpráv ze zahraničí o tom, jaké problémy větrníky působí tam, kde je stavěli ještě v dobré víře, a kde se dnes rozebírají a od dalších parků ustupuje. Odpůrci tedy nejsou bez šancí, vyhráno ale nemají, protože na své straně nemají vládu. Dosud to vypadalo na boj s fialovci spojenými s developery, nyní to vypadá na boj s Babišem spojeným s developery.
Sankce na kresleného medvěda
Na závěr veselé zvířátko, byť tentokrát nemá k veselí důvod. Ukrajina uvalila sankce na autory a distributory animovaného seriálu Máša a medvěd. Ukrajinská ministryně kultury jej označila za nástroj ruské propagandy a úřady se obávají, že seriál, který dlouhodobě patřil na sociálních sítích k nejsledovanějším dětským pořadům v zemi, představuje hrozbu pro národní bezpečnost.
Je to projev nenávisti ke všemu ruskému. Mášu s medvědem by šlo nahradit kačerem Donaldem, národní bezpečnost by ale nejlépe zajistil dětský seriál s ukrajinským zvířetem v hlavní roli. Pokud takové neexistuje, bylo by dobré si ho rychle vymyslet. Při současném tempu ostatně přijde po šarvátkách s Polskem řada i na Bolka s Lolkem. Zbudou čeští pohádkoví hrdinové; u Křemílka s Vochomůrkou nebo u včelky Máji lze snad doufat, že pařezová chaloupka je neškodná.
Závěr
Dva prázdninové měsíce spojuje jedna linka: rozhodnutí se dělají kvůli penězům a veřejný zájem se ohýbá podle toho, kudy peníze tečou. Platí to o důchodové debatě, ve které se šetří na těch, kdo se nejhůř brání, o větrných parcích, které bez dotací nedávají smysl, i o válce, do níž se investuje tak dlouho, dokud se z ní dá něco vytěžit. Kultura mezitím splynula s politikou a společnost si zvykla na roli něčí periferie. Chladnutí, na které se dá po horkém létě těšit, tedy nejspíš nebude jen klimatické.
