Tažení proti korupci na Ukrajině má v posledních dnech jednoho viditelného protagonistu — bývalého šéfa prezidentské kanceláře Andreje Jermaka, kterého tamní policie zadržela a po složení kauce propustila. Klíčová otázka ale nezní, jestli kauza pomůže Ukrajině směřovat do Evropské unie, ale kdo za ní reálně stojí — a proč o tom v Kyjevě skoro nikdo nemluví.
Za korupční kauzou na Ukrajině mohou stát Američané — nebo Britové
Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že tlak na Jermaka přichází zvenčí. Možnost jedna: Američané. Donald Trump prosazuje novou politiku vůči Rusku, hledá cestu k dohodě a Jermak mu v tom stojí v cestě. Jeho odstranění je tedy první krok — a pokud nebude stačit, na řadě bude i prezident Volodymyr Zelenskyj.
Podpůrný argument přichází od člověka, který je o ukrajinské politice mimořádně dobře informovaný — bývalého sovětského agenta KGB Jurije Švece, jenž v 90. letech emigroval do Spojených států a denně publikuje ruskojazyčný YouTube kanál. Švec stojí jednoznačně na straně Ukrajiny, ale už nejméně dva roky veřejně mluví o tom, jak je Jermak zkorumpovaný. Vyprávěl mimo jiné historku, že kdo přijede na Ukrajinu jednat se Zelenským, musí se předtím sejít s Jermakem — jen aby naznačil, že to není prezident, kdo skutečně zařizuje politiku, ale šéf jeho kanceláře.
Stejně pravděpodobná je ale varianta druhá: za kauzou stojí Britové. V Kyjevě je britská tajná služba dlouhodobě silně přítomná a samotná britská vláda v posledních týdnech čím dál hlasitěji opakuje, že Ukrajina musí válku vyhrát. To je perspektiva, kterou Američané — na rozdíl od Britů — nikdy nesdíleli; Washington ji nechtěl dovést k vojenskému vítězství. Pokud britský establishment včetně listu The Economist dospěl k závěru, že Zelenského je třeba nahradit „svým" člověkem (uvádí se ukrajinský vrchní velitel Valerij Zalužnyj), pak by korupční kauza byla logickou cestou — odstranit Jermaka, snížit korupci, a teprve potom mít zemi, která je schopná skutečně bojovat, a ne jen krást.
Putinovo „blížící se" ukončení války je propaganda
Putin se nechal slyšet, že se válka chýlí ke konci, a unikly i dokumenty z Kremlu, podle nichž je ukončení války kvůli nespokojenosti elit, obyvatel a ekonomickým problémům pro Rusko nutností. Tomuto rámování ale nelze věřit — je to ruská propaganda, která má v Evropě konkrétní funkci. Když západní média opakují, že Putin je oslabený a Ukrajinci vyhrávají na bojišti, znamená to tlak na západní vlády, aby do války investovaly ještě více peněz.
Britové na tento narativ skočili a chystají se dát do Ukrajiny další prostředky. Evropa ale peníze nemá. Německo má potíže, potíže má i Česká republika. Premiér Andrej Babiš v denním tisku připomněl, že nikomu nikdy neslíbil, že Česká republika splní letos dvouprocentní cíl výdajů na obranu. Snaha hnát konflikt do vítězného konce by si přitom vyžádala investice, na které prostředky nejsou — a paradoxně to vyhovuje Rusům, kteří v reálu nikam nespěchají a každý den jsou na bojišti silnější, ne slabší.
Část deklarované nespokojenosti ruské společnosti je samozřejmě reálná — válka přináší potíže. Část ale směřuje opačným směrem: někteří ruští generálové a experti naopak otevřeně kritizují, že Moskva dělá příliš málo pro to, aby skutečně vyhrála. Podobně jako za Bidenovy administrativy v USA, kdy někteří věděli, že politikou Washingtonu nebylo Ukrajinu nechat vyhrát — protože to by mohlo vyprovokovat Rusko k použití jaderné zbraně.
Ukrajinská propaganda mezitím funguje neméně účinně. Pomáhá jí, že nový český ministr zahraničí má prý vůči Ukrajině stejnou politiku jako vláda Petra Fialy. Západní média pracují trvale ve prospěch Kyjeva a jejich úspěch je dobře měřitelný — přesvědčují západní veřejnost, aby do války dávala víc. The Economist k tomu nově píše, že Ukrajinu je třeba přijmout do Evropské unie co nejdříve, protože ji potřebujeme pro vlastní obranu proti Rusku. Tato úvaha ale stojí na vratké premise: rozšiřování NATO i EU o frontové území paradoxně oslabuje, ne posiluje.
Trump řeší Írán a Kubu, k Ukrajině se vrátí později
S Trumpem je problém v tom, že má vytyčené cíle, ale jejich časování se nedá odhadnout. Aktuálně se zjevně soustředí na Írán, pak možná přijde na řadu Kuba a teprve potom se vrátí k Rusku a Ukrajině. Kuba není vyloučená — americká armáda a další složky se zjevně připravují, aby byl vojenský zásah technicky možný, kdyby velitel rozhodl.
Roli ministra zahraničí Spojených států, který je potomkem kubánských emigrantů, lze hodnotit jako obrovskou. Hlavní cíl exilové komunity je zřejmý — získat zpět majetek zabavený za Castra. Ovšem skutečně velkou prioritou pro Washington není Kuba, ale Grónsko. New York Times tento týden napsaly, že USA o něm vedou tajná jednání s Dánskem. Tato kauza je strategicky výrazně významnější než kubánská a nejspíš za ní Trump skutečně půjde.
Český prezident Petr Pavel tvrdí, že Trump dělá pro oslabení Severoatlantické aliance víc než sám Putin. To je pravda jen částečně — primárním rizikem pro NATO není ani Trump, ani jeho výroky o stažení Spojených států z aliance, ale to, že západní lídři ženou alianci do role, kterou ekonomicky a vojensky neunese.
Putin v Číně: dohody o palivech a méně plynu pro Evropu
Putin po odjezdu Trumpa z regionu zůstává v Číně a podle Kremlu šlo o cestu naplánovanou už od února. Tato verze sedí do logiky věcí — delegace je rozsáhlá a původně se měla schůzka konat ještě dříve, jen byla odsunuta kvůli návštěvě Trumpa. Výsledek čínsko-ruského jednání může být ve výsledku významnější než samotná Trumpova zahraniční politika minulých týdnů, z níž skoro nic nevzešlo.
Pravděpodobně padnou dohody o dlouhodobých dodávkách fosilních paliv. Západ to bude rámovat jako důkaz, že Čína i Rusko nemají jiné odbytiště — fakticky to ale znamená, že o to méně paliv zbyde pro Evropu. Pokud by chtěla Evropa v budoucnu obnovit dovoz plynu a ropy z Ruska, formálně to bude těžší — protože dlouhodobé čínské kontrakty zaberou kapacitu, která by jinak mířila na západ. Český plyn jde mezitím přes Německo a podobně se k nám dostávají i další zdroje energie, takže krátkodobě se na tom nic nemění.
Sudetoněmecký sjezd: skrytý cíl je tlak na Berlín přes Prahu
Začínající sudetoněmecký sjezd, který bude trvat až do pondělí, přiveze do Česka i spolkového ministra vnitra a bavorského premiéra. Otázka, zda to může poškodit česko-německé vztahy, má jednoduchou odpověď: ano — a možná je to dokonce záměr.
Sudetoněmecký mluvčí Bernd Posselt v rozhovoru pro Reflex minulý týden řekl něco, co stojí za přečtení nahlas: „náš problém, naše výhrady jsou vůči německé federální vládě. Problém je v tom, že v roce 97 dohodli se s Čechy bez nás a říkali, že vlastně naši nároky nejsou platné." Klíčové je, co znamená „naše nároky". Nejde o nároky vůči České republice — což si Češi často myslí — ale o nároky vůči německé vládě. Posselt to chápe tak, že za to, co se sudetským Němcům stalo během druhé světové války, může spolková vláda v Berlíně, protože ona je právní následovník nacistického režimu. A protože v roce 1997 Berlín řekl, že vyvlastnění majetku sudetských Němců neuznává jako svůj problém, sudetské landsmannschaft od německé vlády reparace nedostane.
Plán je tedy sofistikovaný: pokud sudetští Němci přijedou do Česka a začnou tady vyvolávat potíže — včetně potíží v bilaterálních vztazích Praha–Berlín — pak je možné, že chtějí využít Čechů jako páky, aby tlačili na německou vládu. Ano, jeden z účastníků sjezdu je člen vlády — ale zastupuje CSU, bavorskou stranu. Posselt zároveň otevřeně mluví o tom, že chce prohloubit integraci Evropské unie a velice často mluví o „Spojených státech evropských" — úplně stejný slovník, jaký používá český prezident.
Spekulace, která dává smysl: Posselt pochopil, že reparace od Berlína nejsou možné — německá vláda v roce 1997 nároky odmítla. Pokud ale vzniknou Spojené státy evropské, dveře k reparacím se otevřou znovu, jen o úroveň výš. Pro českou veřejnost, která se bojí, že někdo přijde brát majetek, by to byla paradoxně dobrá zpráva — pokud Posselt mluví pravdu, že nechce zpátky vyvlastněný majetek, ale jen peníze od německé (nebo evropské) vlády. Z principu by ale nejprve měla na peníze sáhnout Česká republika sama — chronologie roku 1938 a následující války je jasná.
Posselt mluví podobně, jako mluví Andrej Babiš — dlouho, hladce a vlastně neříká, co skutečně chce. Když se ho někdo přímo zeptá, jaký je cíl sjezdu, začne mluvit o evropské jednotě a o tom, že sudetští Němci nejsou revanšisté, ale mostem mezi národy. Jenže organizace má stanovy a programové prohlášení, kde jsou cíle a způsoby jejich dosažení napsané velmi jasně — a sjezd má za úkol tyto cíle propagovat a dosahovat. Přímo o nich Posselt mluvit zřejmě nebude. Bude ale strašně rád, že má v České republice tolik příznivců — a zvlášť toho na hradě.
Závěr
Tahy v ukrajinské korupční kauze, Putinova rétorika o blížícím se konci války i sudetoněmecký sjezd se dají číst jako tři ohniska, ve kterých se odehrává mnohem širší zápas — mezi americkou a britskou linií na východní frontě, mezi ruskou a západní propagandou a mezi pražskou a berlínskou interpretací poválečné rovnováhy. Veřejně se v každém z nich mluví jinak, než jaké jsou skutečné motivace aktérů — a kdo chce rozumět, musí číst víc mezi řádky než z titulků.
