Česká lékařská komora před letošní sezónou respiračních nemocí vyzvala své členy, aby pacientům očkování proti chřipce a covidu-19 aktivně nabízeli. Ke covidové době se proto vrací Jaroslav Janošek, editor vědeckých textů a člen Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků (SMIS), který vyučuje metodiku vědeckých studií. Jeho optikou nejde o otázku pro, nebo proti očkování, ale o to, co data skutečně ukazovala a jak s nimi stát a odborná veřejnost naložily.
Antigenní testy ze slin a reakce ministerstva
Bod zlomu Janošek klade ke konci roku 2021. S doktorkou Zelenou a dalšími kolegy tehdy dělal sérii studií o antigenních testech, které navrhli na Zdravotním ústavu v Ostravě. Nesrovnávaly je jen s PCR, která zachytí i mrtvý virus a úlomky genetické informace, ale se živým virem schopným nakazit dalšího člověka.
Výsledek byl podle něj jednoznačný. Původní testy s hlubokým výtěrem z nosu zachytily infekční lidi zhruba v 97 procentech, což s výsledkem za deset minut bylo výborné. Testy ze slin a z přední části nosu, které se plošně používaly ve školách a na pracovištích, se ale ukázaly jako téměř k ničemu.
Zjištění podle Janoška prezentovali na ministerstvu. Čekal, že se povinné testování upraví nebo zpřísní. Ministerstvo podle jeho popisu místo toho dalo najevo, že hlavně nechce, aby se výsledky dostaly ven před volbami. Do té doby věřil, že se chyby dělají v dobré víře. Od té chvíle si podle svých slov začal říkat, že „tam něco nehraje“.
Proč se společnost rozdělila: víra místo vědy
Ostré rozdělení na propagátory vakcín a jejich kritiky vysvětluje Janošek vírou a touhou. Lidé potřebovali věřit, že se dělá maximum, a ve chvíli, kdy začaly vycházet podpůrné studie, dostala tahle víra razítko vědy. Jen málokdo umí studii otevřít a posoudit, jestli je správně postavená a vyhodnocená.
Situaci podle něj zhoršuje, že žádná z covidových studií nezveřejňuje surová data. Proto zůstává společnost rozdělená dodnes, a to už nejen kvůli covidu, ale kvůli očkování obecně. Téměř každý zná někoho, kdo tvrdí, že po vakcíně už není zdravotně jako dřív. Lékaři takové případy většinou nehlásili a sami pacienti často nevěděli, že je mohou ohlásit sami. Jakmile se věda zamění s vírou, pochybovač je podle Janoška „bezvěrec ve státě věřících“ a nemá šanci být slyšen.
Schválení vakcín pro děti na třech případech
Nejvyšší úroveň důkazů představují prospektivní randomizované studie, které si u vakcín dělaly samy farmaceutické firmy. U dětí, kterými se Janošek zabýval, ale probíhaly na malých vzorcích a žádnou přesvědčivou účinnost nenašly.
Jako příklad uvádí údaj o 75procentní účinnosti, který se dostal do schvalovací zprávy. Stál na tom, že lehkým covidem onemocněly dvě děti v neočkované skupině a jedno v očkované. Interval spolehlivosti, tedy rozsah, kde může skutečná hodnota ležet, sahal od minus 370 do plus 100 procent. To už ale zůstalo zastrčené v textu, který nikdo nečetl. Schválení vakcín pro děti tak podle něj víceméně stálo jen na důkazu, že vakcína vyvolá tvorbu protilátek.
Prodělaná nemoc, očkování a protilátky
Na námitku, že nejlepší ochranou bylo vždy prodělat nemoc, Janošek odpovídá, že věc je složitější. Spolu s profesorem Komárkem publikoval práci, podle níž se člověk po prodělaném covidu dostával na jednotku intenzivní péče se stejnou, téměř nulovou pravděpodobností bez ohledu na to, jestli byl očkovaný.
Klíčový je podle něj rozdíl mezi protilátkami po nemoci a po vakcíně. Na podzim 2021 už první vlna očkování vyprchala a mezitím přišly varianty alfa a delta. Kdo nemoc prodělal, byl dobře chráněný. Kdo byl jen očkovaný proti původnímu viru, chráněný být nemusel, i když protilátky měl. Rozlišovat oba typy protilátek šlo, jen se to nedělalo. Přeočkování původní vakcínou pak podle Janoška jen znovu posílilo odpověď proti starému viru: organismus má protilátek spoustu, ale místo seknutí sekerou do viru buší malinkými kladívky.
Nová technologie a šíření nemoci
Technologie mRNA nebyla podle Janoška nová v principu, ale v tom, že ji nikdo předtím nepoužil masově. Výhodou mělo být, že stačí vyměnit kousek genetické informace a vakcína proti nové variantě je hotová rychle. Studie vedlejších účinků ale neprobíhaly dost dlouho a objevily se pochybnosti o jejich provedení, k nimž přispěla i výpověď jedné whistleblowerky.
Svou roli hrála politická vůle. Lidé viděli, že na světě umírají miliony, a chtěli od vedení záchranu. Janošek přitom nepopírá, že vakcíny mohly mít velký smysl pro zranitelné, i když čísla o zachráněných životech považuje za výrazně nadsazená. Kde smysl mít nemohly, bylo zastavení šíření nemoci. Observační studie sice ukazovaly účinnost proti přenosu 40 až 60 procent, ta ale rychle mizela. Jediná prospektivní studie, která každý den testovala celé domácnosti nakažených, podle něj ukázala asi 30procentní ochranu před nákazou a žádný vliv na to, jestli nakažený covid přenese dál.
Tohle bylo známo koncem roku 2021, kdy se v Česku schvalovalo povinné očkování. A přesto se podle Janoška dodnes píše, že neočkovaní zdravotníci ohrožují pacienty. Zdravotník, který chodí do nemocnice nachlazený, je podle něj ohrožuje stejně, ať je očkovaný, nebo ne.
Vedlejší účinky a publikační zkreslení
O vedlejších účincích se podle Janoška s jistotou ví málo. Myokarditidy hlavně u mladých mužů jsou popsané a uznané. Kolik ale bylo lehčích případů, které nikdo nediagnostikoval, protože v přetížených nemocnicích na to nebyl čas, už se nezjistí. To by vyžadovalo prospektivní randomizovanou studii.
Stovky až tisíce popisů případů a studií na velkých populacích dávají protichůdné výsledky a jen málokterá ho přesvědčí o správném provedení. Navíc je podle jeho zkušenosti velmi těžké publikovat v dobrém časopise studii, která vedlejší účinky ukazuje. Rukopis nezamítnou, protože pak by šel jinam, ale nechají ho třeba rok ležet u editora. Tomu se říká publikační zkreslení: snáz projde to, co souhlasí s konsenzem.
Proč jsou čísla o účinnosti nadsazená
Observační studie berou data z databází a snaží se srovnat zdravotní stav očkovaných a neočkovaných, buď párováním podobných lidí, nebo statistickou úpravou. Ani jedno podle Janoška nefunguje dobře. Studie z Kataru i po pečlivém párování ukázala, že očkovaní umírali o 65 procent méně i na příčiny, proti kterým vakcína nijak nechrání. Takový rozdíl prozrazuje, že srovnávané skupiny se liší v něčem, co metoda nezachytí.
Nejnázornější je podle něj studie z dobrého časopisu, podle níž očkování chrání před dopravními nehodami. Autoři výsledky upravili na všechny možné sociální faktory a stejně jim vyšlo, že očkovaní bourají o 40 procent méně. Tady každý pozná, že nejde o účinek vakcíny, ale o rozdíl mezi lidmi, kteří se rozhodli očkovat, a těmi, kteří ne. Stejné zkreslení se ale méně viditelně promítá i do čísel o ochraně před covidem.
Smlouva s AstraZenecou a role peněz
Janošek v roce 2022 rozebíral předběžnou smlouvu mezi AstraZenecou a Evropskou komisí. Upozorňoval, že odpovědnost za případné vedlejší účinky nenese výrobce, ale jednotlivé státy, a to navzdory tvrzení ověřovatelů faktů, že nic takového neplatí.
Peníze podle něj hýbou světem za covidu stejně jako dnes a i současné kampaně jsou víc o penězích než o prospěchu lidí. Firmu, která si vyjednala zproštění odpovědnosti, chápe. Vlády, které mají chránit občany, ale podle něj neměly na výběr: kdyby odmítly vakcínu dostupnou jinde, lidé by je ve vypjaté atmosféře strachu „ukamenovali“. Jakmile se vakcína slíbila, musely podepsat cokoli. Janošek přitom zdůrazňuje, že covid nebyl nachlazení, ale vážná nemoc, na kterou zemřelo mnoho lidí.
Závěr
Janoškova kritika nesměřuje proti očkování jako takovému, ale proti tomu, jak se pracovalo s daty. Nepohodlná zjištění se podle něj odkládala, slabé studie se vydávaly za pevné důkazy a pochybnost se trestala jako hereze. Dokud se surová data nezveřejní, bude podle něj nedůvěra přetrvávat, a to i vůči novým očkovacím kampaním.