J. Štefec prošel prostředím, které dnes kritizuje: v devadesátých letech pracoval na ministerstvu a do kanceláře mu tam přišla nabídka úplatku. V rozhovoru popisuje, jak podle něj funguje korupce kolem zbrojních zakázek, proč stát přeplácí radary i rakety, proč Česko nemá vlastní obrannou politiku a co spojuje kauzu Vrbětice s nedávnými drony na letišti v Lipsku. Jde výhradně o jeho vlastní svědectví, zkušenosti a názory – část z nich jsou vážná obvinění a nedoložené domněnky. Redakce je nijak neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je host formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Úplatek 30 milionů a jak se domlouvají první kontakty
Štefec vzpomíná na situaci, kdy za ním do kanceláře přímo na ministerstvu přišel člověk a nabídl mu 30 milionů korun za konkrétní věc. Šlo o tehdejší vývozy do zahraničí; podrobnosti prozradit nechce, i když je to podle něj stará historie. Nabídku odmítl, muži řekl, ať zapomene, že se znají, vyhodil ho z kanceláře a šel věc „napráskat“ na tehdejší Vojenské obranné zpravodajství.
Tam ho vyslechli a zpravodajec mu podle jeho líčení řekl, že je hloupý, protože to měl vzít – zpravodajská služba by pak sledovala stopu peněz. Na Štefcovu otázku, co by se s penězi stalo, zpravodajec s vážnou tváří odpověděl, že by si je mohl nechat, jen by je musel zdanit. Pak se rozesmál: samozřejmě by se peníze uložily se záznamem, aby bylo jasné, že Štefec je mimo podezření a že nabídku ohlásil.
Takhle podle něj vznikají první kontakty. V divokých devadesátých letech se to ještě odehrávalo v kancelářích, dnes se podobné nabídky probírají na recepcích, v restauracích, venku v terénu, daleko od mobilních telefonů, nebo v prostorách spolehlivě chráněných před odposlechem – tedy před každým kromě jejich majitelů. Tohle se podle Štefce nezměnilo a funguje to dál na obraně, na policii i na mnoha dalších ministerstvech. Lidé, kteří se mu po jeho vystoupeních ozývají, mu prý říkají, že se to děje všude a že systém je totálně prokorumpovaný. Velmi významnou součástí korupčních schémat jsou podle něj i evropské peníze.
Šedá eroze rozpočtu: radary VERA-NG a rakety RBS 70 NG
Největší peníze podle Štefce pochopitelně tečou ve velkých nákupech, děje se to ale i v malých – když jednotlivé složky armády nakupují třeba kopírky nebo tiskárny, protože lidé v rámci resortu spolu mluví. Základem je vždycky dostat požadovanou sumu do rozpočtu.
Jako příklad uvádí nákup pasivních sledovacích systémů VERA-NG. Výrobce je podle něj v konfiguraci, kterou si armáda objednala, ocenil zhruba na 340 milionů korun, což byla reálná cena – za podobnou ji kupovala i Severoatlantická aliance pro své mise, například v Afghánistánu. Pak ale podle Štefcova líčení na scénu nastoupil majitel firmy, praštil do stolu a řekl, že za takové peníze se to české armádě neprodá: cena bude miliarda 200 milionů a armáda dostane slevu 10 milionů. Kdo slevu poskytne, má totiž nárok na zálohu. Integrátor – ne samotný výrobce – tak podle něj dostal jako zálohu 340 milionů, tedy výrobní cenu systému, a zbytek šel jako víceméně čistý zisk do kapsy majitelské korporace. Armáda se přitom na vývoji systému finančně podílela a stát by měl podle smlouvy dostávat podíl z dalších prodejů; pokud Štefec ví, neděje se to.
Navýšení ceny se podle něj zdůvodnilo posudkem firmy, která nikdy neměla se zbraněmi nic společného: cena byla „v místě a čase obvyklá“. Tím se myslelo v Česku v daném okamžiku – Štefec přitom tvrdí, že zná ceny, za které podobnou konfiguraci koupil Omán nebo Vietnam, a obvyklá rozhodně nebyla.
Stejně podle něj dopadl nákup protiletadlových raket RBS 70 NG. Jsou prý dobré proti dronům, ale v dešti a chumelenici mají problém a Česko jich má jen pár, takže by dlouho nevydržely. Jednotková cena byla podle Štefce 2,63krát vyšší, než jakou za stejné rakety zaplatila Argentina – a to i přesto, že výrobcem a dodavatelem bylo Švédsko, tehdy stejně jako Česko člen Evropské unie, takže podmínky měly být výrazně výhodnější. I tehdy prý cenu zdůvodnil posudek znalecké firmy.
Prezident, chybějící obranná doktrína a armáda bez plánu
Prezident je podle Štefce skutečně vojákem NATO, prokazatelně ale ne vojákem České republiky. Kdyby jím byl, choval by se podle něj „stejně hnusně“ jako on sám – snažil by se řešit korupční řetězce a dbal by na to, aby armáda dostávala věci, které Česko skutečně potřebuje k obraně svých obyvatel a území.
Česká republika podle něj nemá žádnou vlastní obrannou politiku, protože k ní chybí obranná doktrína – dokument, který definuje a vyčísluje hrozby. Za primární hrozbu Štefec považuje Rusko: pokud dojde k vyprovokované válce, Rusko podle něj nebude váhat použít jaderné zbraně a na českém území jsou minimálně jeden až dva cíle pro jaderný úder, na který stát vůbec není připravený. Nedefinované zůstávají i další hrozby, do značné míry imigrace a přírodní katastrofy. Armáda podle něj nedokázala pořádně pomoci ani při povodních v roce 2024 – mostní vozidla si musela půjčit od zbrojaře Strnada. Při covidu zase převážela roušky za mnohem vyšší náklady, než by účtovala běžná logistická firma.
Vojenská strategie by měla na doktrínu navazovat, česká ale podle Štefce na žádnou nenavazuje a nevychází z reálných rozborů. Z ní by se přitom mělo odvíjet vybavení armády, potřebný počet lidí i způsob náboru. Profesionální armáda má podle něj zhruba 4500 až 5000 lidí, což odpovídá přibližně dvoudenní spotřebě vojáků ve válce na Ukrajině – a nikdo neřeší, jak rychle by se takto spotřebovala. Zahraniční ani obranná politika se podle něj nepíše nikde, protože vládne totální chaos vzniklý faktickým rozpadem státní správy.
Politiku určují politici, analýzy k ní ale mají dodávat zpravodajské služby. Bezpečnostní informační služba podle Štefce jedná v rozporu se zákonem už tím, že vydává veřejné zprávy – zákon jednoznačně stanoví, kdo má její informace dostávat. „Jestliže ty informace jsou veřejné, tak co to je za zpravodajskou službu? Tajnou notabene,“ ptá se.
Kontrolní úřad na okraji a audit závislý na ministrovi
V armádě podle Štefce existují dva systémy, které by ji mohly chránit před nafukováním cen i vnějším tlakem. Prvním je Úřad pro obrannou standardizaci, katalogizaci a státní ověřování jakosti, který má dohlížet na kvalitu výrobků dodávaných armádě. Úřad je podle něj odsunutý na periferii a existuje snaha ho úplně zlikvidovat, přestože ho i jeho kompetence stanoví zákon. Ministerstvo ho nebere v úvahu a vojáci tvrdí, že jim překáží, protože „chce koniny“ – takový výrok prý před pár dny slyšel od jednoho z nejvyšších funkcionářů armády. Úřad ovšem podle Štefce žádné koniny nechce, jen trvá na tom, aby výrobce dodával přesně to, co stanoví technické specifikace.
Druhým je odbor interního auditu. Funguje a píše zprávy, jeho šéf je ale podle Štefce závislý na ministrovi obrany, respektive na konkrétních lidech na ministerstvu, protože ministr chod resortu obvykle příliš nezná. Kvalita zpráv tomu odpovídá – a když už na něco upozorní, ministr nebo lidé kolem něj to zpochybní jako nesmysl.
Vrbětice a Lipsko: stejný scénář
Na otázku, co vlastně ve Vrběticích dělala soukromá munice v tak velkém objemu ve státním areálu, odpovídá Štefec nejnovějším případem: drony na letišti v Lipsku. Objevily se tam údajně až tři drony s trhavinou, podle médií se semtexem české výroby, který podle Štefce používá především ukrajinská armáda, nikoli Rusko. Média psala o obrovském riziku, protože terčem mohlo být letadlo naložené municí. Nikdo se ale podle něj neptá, proč na normálním civilním letišti v plném provozu stálo bez jakékoli ochrany ukrajinské letadlo nabité municí od podlahy po strop. Řeší se jen drony, za viníka byla okamžitě označena ruská strana, Německo zavřelo ruský konzulát v Bonnu, vypovědělo diplomaty a zavřelo i Ruský dům v Berlíně.
Úplně stejný mechanismus podle Štefce proběhl ve Vrběticích. Nikoho nezajímalo, kde se tam munice v takovém množství vzala a proč neodpovídala povolené obložnosti skladů. Sklady nepatřily armádě, ale státu, a stát je mohl pronajmout – měl ale například prostřednictvím báňského úřadu zajistit, aby obložnost i skladba munice odpovídaly kapacitě budov a vojenským předpisům. Právě na to by měl podle něj dohlížet i zmíněný úřad pro obrannou standardizaci, který má odborníky na munici i na obložnost skladů: měl ověřit, zda civilní firma plní smlouvu, a pokud ne, smlouvu upravit, nebo vypovědět. O plnění smluv se ale podle Štefce nikdo nezajímá. Obvinilo se Rusko a vypověděli se ruští diplomaté.
Z jeho pohledu je výmluvné, že nikdo nebyl obviněn a nepadlo ani trestní oznámení. Argument, že by Rusko podezřelé stejně nevydalo, považuje za bezpředmětný – vždyť i mezinárodní soud v Haagu vznesl obvinění proti Putinovi a žádá jeho vydání. Český soud tedy podle něj mohl klidně obvinit oba „univerzální“ ruské zpravodajce. S nadsázkou dodává, že i v Lipsku se nakonec ukáže stopa stejných agentů. Celé to podle něj svědčí o totálním rozpadu diplomacie nejen v Česku, ale v celé Evropě: používají se pořád stejné scénáře, které podle Štefce nachystaly zpravodajské služby, a jede se podle nich, protože se osvědčily.
Co mohl vézt šéf CIA do Moskvy
K nedávné návštěvě ředitele CIA Ratcliffa v Moskvě Štefec předesílá, že prakticky nikdo nic neví a vše, co se objevilo veřejně, je ve stylu „jedna paní povídala“. Jedna z variant je, že do Ruska něco přivezl. Velké letadlo amerických vzdušných sil s modulem pro VIP podle něj ukazuje, že se Američané obávali svých vlastních spojenců v Evropě – nebyli si jistí, co by se mohlo stát například nad Ukrajinou.
Přivezl prý určitě poselství pro ruskou zpravodajskou službu; Putin by se se šéfem CIA nesetkal, na této úrovni se nejedná. Zajímavostí je podle něj i souběžná návštěva papežova vyslance – a papež je ostatně také Američan. Štefec se domnívá, že válka na Ukrajině se chýlí ke konci a Spojené státy se snaží nenechat se vtáhnout do případné eskalace, která by skončila jadernými údery. Poselství podle něj mohlo znít zhruba takto: my se budeme držet stranou, zajistěte, aby nějaká provokace – podobná té v Gliwicích na začátku druhé světové války – nezpůsobila vzájemný jaderný útok, a vynechejte Ameriku. Spojené státy se budou snažit působit na Evropu, aby „neblbla“, ale nic negarantují a Rusko má volnou ruku.
Závěr
Štefcovo vyprávění skládá dohromady osobní zkušenost s odmítnutým úplatkem, konkrétní příklady předražených nákupů a kritiku státu, který podle něj nemá obrannou doktrínu, odstavuje vlastní kontrolní úřady a velké bezpečnostní kauzy uzavírá podle stejného scénáře. Jde o jeho svědectví a světonázor; jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
