Imunolog Karel Drbal v rozhovoru mluví o tom, co ho na covidové éře znepokojuje nejvíc — o zbytkové plazmidové DNA v mRNA vakcínách, o podle něj přehlížené roli pomocných látek ve vakcínách, o podceňované zátěži nákazami z klíšťat i o novém odborném spolku, který spoluzakládal.
Jde výhradně o jeho vlastní odborný pohled, zkušenosti a názory — část z nich jsou sporné hypotézy a domněnky, které nemají oporu v převažujícím stanovisku oboru. Redakce je nijak neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je Drbal formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Zbytková plazmidová DNA ve vakcínách
Otázka, jestli se plazmidová DNA z výroby může přepsat do DNA očkovaného, je podle Drbala potenciálně velmi vážný problém — a nikdo se mu prý nevěnuje. Označuje to za ticho po pěšině a za nejhorší výsledek celé covidové doby.
Přenos bakteriálních plazmidů a jejich úlomků do lidského genomu je podle Drbala jev, o kterém se z laboratoře ví, že je možný. U vakcín se podle jeho líčení stalo něco navíc: fragmentovaná DNA byla cíleně dopravena dovnitř buňky, konkrétně do endozomu, který z okolí pohlcuje látky včetně lipidových nanočástic. A přesto se podle něj řeklo, že se nemůže nic stát. Drbal to považuje za selhání vědecké komunity, protože nikoho prý nenapadne se na to podívat.
Je přesvědčen, že téma bude mít ještě důsledky, a míní, že by se mu mělo věnovat některé ze specializovaných národních pracovišť. Sám ale pochybuje, že to někdo zvedne.
Jiný výrobní proces, nebo stejný produkt?
Podle Drbala regulátoři přistoupili na to, že schválený přípravek je chemicky čistý. Původní mRNA se podle jeho popisu syntetizovala chemicky, jenže proočkovat takto celý svět by bylo příliš drahé — a tak se přešlo na výrobu pomocí bakterií. Zbytková bakteriální DNA se rozsekala na kousky a regulátor to podle Drbalova líčení odbyl slovy, že to nevadí.
S tím Drbal nesouhlasí: jiný výrobní proces podle něj znamená jiný produkt, u kterého musí být znovu provedené zkoušky. Tvrdí, že na to upozorňoval už asi před rokem a půl v jedné diskusi.
Sám dodává, že podobná technologie se běžně používá i k výrobě jiných biologických přípravků, které se dnes normálně používají k léčbě. Zásadní rozdíl je pro něj v tom, že tam se zbytky DNA do buněk nevpravují — a to je podle něj úplně jiná situace.
Limit deseti nanogramů a fragmentace DNA
Regulátor podle Drbala stanovil, že v dávce smí být nejvýše deset nanogramů plazmidové DNA — tedy velké kruhové molekuly o několika tisících bázích. Jenže rozsekáním této molekuly podle něj vznikly z jedné mnohé stovky kousků, takže se řádově zvedlo množství molekul DNA, které mohou dělat neplechu.
Fragmentovaná DNA navíc podle Drbala vyvolává v imunitních buňkách silnou odpověď, protože je pro tělo znakem něčeho, co tam nepatří. Norma, o kterou se regulátor opřel, se podle něj vztahuje k něčemu úplně jinému — a přesto se podle jeho slov produkt pustil do světa.
Vojenský rozměr a očkování aerosolem
Na otázku, zda je technicky možné očkovat populaci rozprašováním aerosolu, Drbal odpovídá, že neví, s čím zachází vojenský průmysl, a že tyto úvahy často míří do konspiračních vod. Rovinu vojenského zájmu ale nezlehčuje — připomíná, že mnoho věcí kolem vakcín bylo s armádním prostředím spojené, včetně nemocí z války v Perském zálivu, a že voják v tomhle slouží tak trochu jako pokusný králík, protože musí sníst všechno.
Zaujalo ho, že jediná země, která v pandemii postupovala jinak — Švédsko — nebyla členem NATO. Jak by k tomu přistupovali dnes, se podle něj nedozvíme; snad až při další pandemii.
Samotné rozprašování aerosolu nad městem považuje za nerealistické. Kdyby si člověk propočítal, kolik látky by musel rozprášit třeba nad New Yorkem, aby to mělo účinek, vyšlo by mu podle Drbala nesmyslné množství — odkazuje na studii, která podobně počítala množství antraxu potřebné k zamoření New Yorku. Šanci má podle něj jen cílené použití na krátkou vzdálenost nebo v rámci jedné místnosti.
Pomocné látky ve vakcínách a spor o autismus
U tématu autismu Drbala překvapuje, že vědecký hlavní proud tvrdí něco, co je podle něj hrozně těžké prokázat — totiž že souvislost mezi očkováním a autismem neexistuje. Studie se podle něj vždy týkaly jen konkrétních vakcín a většina těch, které závěr o neexistující souvislosti tvrdily, byla podle jeho hodnocení nějakým způsobem špatně udělaná; někdy to podle něj bývá téma zpracované na zakázku. Vytváří se tak dojem, že o tom víme všechno, ačkoli podle Drbala zdaleka nevíme.
Chybu podle něj udělal i Robert Kennedy, který je v Trumpově administrativě odpovědný za americké zdravotnictví: pod tlakem času slíbil, že téma autismu otevře a řekne, jak to je — a nakonec podle Drbala neoznačil za příčinu vakcíny, ale paracetamol, tedy látku běžně podávanou dětem na snížení teploty.
Prokazování je podle Drbala obtížné i proto, že autismus je celé spektrum příznaků a souběžný výskyt ještě neznamená příčinu. Prvotním podnětem byl podle něj nárůst počtu autistů ve Spojených státech, který označuje za katastrofu — v Kalifornii je podle jeho údaje autistou každý jedenatřicátý chlapec. Zároveň připomíná, že proočkovanost je v USA mnohem vyšší než u nás: děti tam podle něj dostanou do osmnácti let někde mezi šedesáti a osmdesáti vakcínami. Uzavírá, že dnes nelze říct, jak to spolu souvisí — možnosti tam podle něj jsou, ale nikdo je nezkoumá a téma se otevírá až zpětně nad daty, která se navíc podle něj většinou špatně hodnotí.
Soud o HPV vakcínách a podceněná role adjuvans
Drbal upozorňuje, že ve Spojených státech probíhá soud ohledně HPV vakcín a že jedním ze soudních znalců je spoluzakladatel Cochrane, Dán Peter Gøtzsche, který ale musel z této instituce odejít. Jde podle něj o obrovské spisy, které jeden člověk ani nemá schopnost přečíst, a spor se stále odsouvá.
Otázkou podle Drbala je, jestli za účinky HPV vakcíny stojí antigen, nebo adjuvans, tedy pomocná látka. Ve velké většině to podle něj bude právě adjuvans — které je ale z pohledu vakcinologů podle jeho slov úplně marginalizované, jako by podstatné bylo jen mít správný antigen. Drbal by to otočil: je dobře, že máme aspoň nějaký antigen podobný tomu, proti čemu bojujeme, ale to podstatné je adjuvans a právě to je podle něj potřeba zkoumat. Dodává, že za posledních dvacet let se v medicíně hodně bádalo nad mechanismy, jakými adjuvancia v těle fungují, a přesto to mělo na samotnou vakcinologii minimální efekt.
Lymská borelióza a klíště jako rezervoár nákaz
Lymskou boreliózu považuje Drbal za vážnou chorobu, jejíž výskyt v populaci se podceňuje. Většina nakažených ale podle něj nemoc nevyvine — lokální reakce bakterii zlikviduje hned v prvopočátku, takže po přisátí infikovaného klíštěte je pravděpodobnost onemocnění na úrovni procent, možná zlomků procenta. Nepravidelná skvrna kolem místa přisátí, erythema migrans, je podle něj naopak dobré znamení, že tělo reaguje a že člověk včas dostane antibiotika.
Borelie patří mezi spirochéty; Drbal je přirovnává k vývrtkám, které dokážou putovat tělem, a navíc si berou část svého povrchu od hostitele, takže se jejich povrch mění a unikají tím obraně. Stejnou schopnost má podle něj i řada dalších mikrobů a prvoků.
Problém nastává u lidí, kteří reakci nevyvinou a o infikovaném klíštěti vůbec nevědí — nakažené mohou být i milimetrové nymfy a promořenost klíšťat je ve střední Evropě podle Drbala vysoká. V laboratoři se přitom podle něj detekují tři nejčastější druhy borelií, ačkoli druhů je přes padesát. Reakci proti borelii má podle jeho odhadu zhruba třetina populace, aniž by ti lidé kdy onemocněli nebo se léčili; sám Drbal uvádí, že lymskou boreliózu prodělal.
Bez včasného nasazení antibiotik se nemoc podle něj může posunout do dalšího stádia. Přirovnává ji k treponemě, původci syfilis, u kterého třetí stádium napadá klouby. Podstatné je pro něj hlavně to, že klíšťata přenášejí ještě řadu dalších patogenů: při koinfekci se podle Drbala tělo chová jinak, a to se úplně ignoruje, protože se sleduje jen ta jedna známá borelie. Klíště je proto podle něj dnes rezervoárem vážných chorob u nás i v Severní Americe a v Americe se prý mluví o problému závažnějším než AIDS. V chronickém stádiu už bývá původce těžké dohledat, protože se nemoc přesune do podoby, která s ním nemusí souviset.
Po odchodu z akademické půdy: protilátky a automatizace laboratoří
Na odchod z akademické půdy se Drbal dívá spíš pozitivně — otevřely se mu prý obzory a konečně dělá věci, které mají smysl. Část času věnuje vnoučatům, takže o sobě mluví jako o dědečkovi na poloviční úvazek.
Vrátil se k tomu, čím začínal na počátku vědecké kariéry — k vývoji monoklonálních protilátek. Zakládá firmu, která bude připravovat protilátky na zakázku pro konkrétní protein nebo jinou strukturu; dělá se to podle něj sofistikovaně a kvalitně. Druhou linií je firma na automatizaci laboratoří: místo aby si zákazník nakoupil stroje, na které se pak jen práší, dostane podle Drbala automatizovanou verzi přímo svého procesu. Nastavení trvá zhruba rok a s kvalitou jde i cena, byť sami používají nástroje kvalitní, ale poměrně levné. Třetí oblastí je pro něj byznysový vývoj, tedy vytipovávání komerčních produktů pro obory kolem medicíny a veterinárního lékařství.
Umělá inteligence jako kolega v laboratoři
Nejvíc ho teď podle vlastních slov baví umělá inteligence, protože je pro něj efektivnější než učit studenty na vysoké škole — paradoxně proto, že AI nezapomíná. Vytváří si vlastní kopii sebe jako imunologa, tedy něco jako AI kolegu: když mu zadá zhodnotit článek nebo studii, udělá to podle Drbala stokrát lépe a stokrát rychleji než on sám.
Tempo pokroku označuje za šokující — každý týden se podle něj něco mění a jde to k lepšímu. Je přesvědčen, že to změní svět a že kdo s tím v jakékoli oblasti nezačne pracovat, přijde na to pozdě.
Odborná společnost pro lidská práva v biomedicíně
Odborná společnost pro lidská práva v biomedicíně podle Drbala vznikla ve trojici: s lékařem Vojtěchem Thonem, ke kterému měl blízko už dlouho před covidem a se kterým dělal společné přednášky, a s novinářkou Angelikou Bazalovou, která podle něj celý prostor od dob covidu sleduje z novinářského hlediska. Složení je záměrné — lékař, přírodovědec a člověk, který není ani jedno a může věci monitorovat z jiného úhlu pohledu.
Cílem je podle Drbala dohlížet na dodržování mezinárodních úmluv, které Česká republika podepsala a které by u nás měly platit. Přirovnává to k tomu, jak za komunismu fungovala Charta 77 — s tím, že dnes nejde o tak nebezpečnou aktivitu a že záběr je oproti tehdejšku úzce vymezený na oblast biomedicíny.
Důvod, proč to podle něj má smysl, vidí ve směřování Evropské unie i Světové zdravotnické organizace: tlak na primární prevenci a na stále zdravější populaci podle něj v mnoha případech probíhá způsobem, který odporuje mezinárodním úmluvám. Klíčové je pro Drbala pravidlo, že o postupu rozhoduje vždy pacient, tedy člověk, kterého se to týká — už to samo podle něj nabourá řadu dnešních mechanismů v medicíně. Spolek nabírá první členy, hlavně z lékařské komunity, a chystá se vydávat prohlášení mířící na to, co vláda dělá nebo nedělá.
Závěr
Rozhovor propojuje odbornou argumentaci o výrobě vakcín a pomocných látkách s osobní zkušeností vědce, který po odchodu z fakulty podniká, staví si vlastního AI asistenta a spoluzakládá spolek hájící pacientská práva. Jde o jeho svědectví a světonázor, nikoli o redakcí ověřená fakta — jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
