Národní očkovací strategie se stala terčem ostré kritiky z odborné strany. Připravují ji prý titíž lidé, kteří během covidu prosazovali plošné očkování, ačkoli sami nejsou specialisty na danou problematiku — a přitom v pandemii podle této perspektivy selhali. Strategie se v tomto čtení jeví spíš jako byznysová příprava půdy pro dovozce vakcín než jako nástroj k ochraně zdraví populace.
Národní očkovací strategie a kdo o ní rozhoduje
Jádro výhrady je v tom, kdo má o očkovací politice rozhodovat. V čele ministerstva nejsou lidé s profesní znalostí epidemiologie či imunologie, takže se nutně spoléhají na poradce — a část z nich má prý zároveň vazby na samotný dovoz vakcín. Logika takového uspořádání je riziková: čím více vakcín, tím vyšší zisk pro toho, kdo je dováží.
Jmenovitě zaznívá kritika vůči epidemiologovi Romanu Chlíbkovi, který je v očkovací debatě veřejně exponovaný. Podle profesora Jaroslava Turánka by o tak zásadní věci, jako je očkovací strategie, měl panovat odborný konsenzus a měli by k ní být přizváni lidé, kteří se vakcínami zabývali celý profesní život. Místo toho prý vzniká schéma, které se principem neliší od dotovaných fotovoltaik či větrníků — podnikatelský plán pro úzkou skupinu, který nakonec zaplatí všichni: penězi i zdravím.
Boj o obnovu Ústavu sér a očkovacích látek
Česko kdysi patřilo ke špičce ve výrobě vakcín. Měli jsme vlastní Ústav sér a očkovacích látek (USOL), který produkoval kvalitní očkovací látky. Ten však už 30 let neexistuje a tím se země o tuto kontrolu připravila. Vakcíny dnes prakticky nevyvíjíme ani nevyrábíme — výjimkou jsou veterinární vakcíny, které vznikají u nás stále (mimo jiné v Ivanovicích na Hané); klasické atenuované nebo inaktivované očkovací látky pro zvířata umíme, na moderní rekombinantní vakcíny ale technologie u nás chybějí.
Snaha o obnovu ústavu vedla i k osobnímu konfliktu. Profesor Turánek popisuje, jak na jednom pracovišti chtěl vybudovat zárodek nového ústavu, vložil do projektu své znalosti a získal financování. Když ale zjistil, že prostředky mají být podle něj odčerpávány bez řádného odevzdání výsledků, dal výpověď. Následně byl podle svých slov označen za „proruského" a za bezpečnostní riziko, kontrola projektu odhalila nesrovnalosti ve financích a on z něj byl vyloučen. Alternativní partnerství s Masarykovou univerzitou, kam měly přijít desítky milionů na nové technologie, padlo, protože ho prý rektor odmítl přijmout jako údajného odpůrce očkování.
Projekt nového ústavu předal profesor řediteli sekce prevence na ministerstvu i samotnému ministrovi zdravotnictví spolu se studií, jak vakcinační soběstačnost řeší jiné země. Odhadované náklady na zcela nový objekt s laboratořemi, výrobními kapacitami a kvalitní elektronovou mikroskopií činí kolem dvou miliard korun. Srovnání podle něj vyznívá tristně: zatímco svůj ústav budují Egypt, Belgie i Bangladéš, Česko, kdysi vakcinační velmoc, je dnes na úrovni posledních rozvojových zemí. Argument je strategický — kdo si nechá vakcíny jen dovážet, vystavuje se riziku, že mu někdo dodá očkovací látku špatné kvality, nebo nedodá vůbec.
Adjuvanty a slizniční imunita: kde jsou rizika i příležitosti
Každá vakcína obsahuje kromě účinné látky i adjuvans — látku, která zvyšuje imunogenitu podaného antigenu. Slovo „adjuvans" sice u laiků vyvolává obavy, samo o sobě ale označuje cokoli, co dává imunitnímu systému signál, že je antigen nebezpečný a má proti němu vytvořit obrannou reakci. Nejstarší adjuvanty jsou olejové emulze a hliníkové soli; novější jsou syntetické látky odvozené od struktur bakterií, hub či polysacharidů, kterými se profesorovo pracoviště zabývá už přes čtvrt století.
Klíčová je nejen síla, ale i druh navozené imunitní odpovědi — špatně zvolená reakce může nadělat víc škody než užitku. Mimořádně zajímavá je oblast slizniční imunity: u nemocí, které pronikají sliznicí (chřipka, covid), je logičtější podat vakcínu právě na sliznici než injekčně. Tuto technologii se podařilo vyvinout ve spolupráci s univerzitou v Liberci a osvědčila se u sublingvální vakcíny proti alergiím.
Vakcína je v tomto pohledu dvojsečná zbraň — pokud vzbudí imunitní systém špatně, může tělo poškozovat a navozovat autoimunitní reakce. Z toho plyne i skepse vůči představě, že lze vyvinout vakcínu na cokoli: úspěšný patogen se umí imunitě vyhnout nebo ji přesměrovat na špatnou odpověď. Cestou jsou rekombinantní vakcíny „na míru", u nichž lze vystřihnout epitopy schopné vyvolat reakci proti vlastnímu organismu a antigen navrhovat i pomocí umělé inteligence. Špičkoví proteinoví inženýři u nás jsou, stát jejich potenciál ale podle této kritiky nevyužívá.
Hliník v očkovacích látkách a otázka autismu
Samostatným tématem, o němž se hodně diskutuje, jsou hliníkové sloučeniny v adjuvantech a jejich možná souvislost se vznikem autismu u dětí. Hliník se používá přes sto let a jeho množství ve vakcínách je relativně malé, mechanismus jeho působení se ale začal objasňovat teprve před zhruba dvaceti lety a stále není plně pochopen. Hliník sice z těla odchází, zároveň ale putuje v technických koncentracích po organismu a jeho interakce s lipidy či proteiny není zcela popsaná — a podle této perspektivy může k uvedeným potížím vést.
Jako varovný signál je zde uváděn nárůst autismu u dětí: lékaři, kteří se s ním za celý život nesetkali, dnes prý mívají několik autistických dětí ročně. Tyto věci by se neměly brát na lehkou váhu — vakcíny jsou součástí prevence, ale pokud nejsou bezpečné, prevencí být přestávají. Zvlášť rizikové je to u malých dětí, jejichž imunitní systém ještě není vyvinutý a spoléhá na vrozenou imunitu a mateřské protilátky. Pediatrická imunologie je přitom zcela odlišná od imunologie seniorů, jejichž imunitní systém ve vyšším věku ztrácí paměť a hůře tvoří adaptivní odpověď na nový antigen.
Zdravotní dopady větrných elektráren
Posledním tématem je angažmá v analýzách zdravotních dopadů větrných elektráren. Podnětem byl pulzní infrazvuk z těchto zařízení, který se může šířit až dvacet kilometrů od větrného parku; švédská měření prý ukázala, že i šest kilometrů daleko mají pulzy intenzitu kolem 94 dB. Infrazvuk není slyšet, to ale neznamená, že ho tělo nevnímá. Chronický stres z něj má vliv na imunitní systém a hlavně na mozek: lidé hůře spí, jsou unavení, bolí je hlava a mohou se objevit poruchy srdečního rytmu, protože autonomní nervový systém pracuje na podobně nízkých frekvencích jako pulzy větrníku.
Problém zesilují fyzikální podmínky — při inverzi se vlny odrážejí od teplé vrstvy vzduchu zpět dolů, ve vhodné místnosti vzniká stojatá vlna a měření udávají zesílení až o 24 dB. K tomu se přidávají ekologické dopady: každá patka znamená kolem 4 000 tun železobetonu, který v zemi zůstane natrvalo, vibrace udusávají půdu a přispívají k jejímu vysoušení a ztrátě podzemní vody. Eroze listů rotoru, jejichž konce dosahují rychlosti až 330 km/h, navíc uvolňuje toxické mikroplasty a nanoplasty, které se dostávají do půdy, vody a potravního řetězce. Studie podle této argumentace ukazují tenčí skořápky a nižší líhnivost u zvířat v zasažených oblastech. Závěr je stejný jako u fotovoltaiky a vakcín — byznys, který lidé zaplatí svým zdravím a svými daněmi.
Závěr
Společným jmenovatelem všech témat je nedůvěra k tomu, jak stát rozhoduje o věcech s přímým dopadem na zdraví obyvatel. Ať jde o očkovací strategii, ztracenou schopnost vyrábět vlastní vakcíny, bezpečnost adjuvantů, nebo zdravotní rizika obnovitelných zdrojů — pojítkem je obava, že odborná hlediska ustupují zájmům úzkých skupin, zatímco následky nesou daňoví poplatníci a pacienti.
