Nepohodlného člověka dnes není nutné zavírat. Stačí ho ekonomicky odstřihnout — nikdo ho nezaměstná, nikdo mu nedá zakázku — a pak o něm prohlásit, že prostě nic neumí a neuspěl. Je to elegantní a prochází to bez povšimnutí. Jenže mechanismus, který spolehlivě likviduje kritiky, se u kritiků nemusí zastavit. Následující čtení současného světa nabízí ekonomka a politoložka Ilona Švihlíková.
Nový, lepší člověk — a trest pro ty, kdo se jím stát nechtějí
Obyčejný člověk u nás dnes žije v obavě z nápadů, které tu už jednou byly: fenomén nadměrných metrů bydlení, násilné nastěhovávání lidí do cizích nemovitostí, znehodnocení měny nebo její úplné zničení přes zákaz hotovosti a převedení všech transakcí do digitální sféry. Nejde o výmysly — o sdílených bytech, sdílených autech nebo o revizi či rušení takzvaných investičních bytů se jako o pokroku mluví u Pirátů i u dalších progresivistů.
Vrací se tím stará tendence vyrobit nového, jiného, lepšího člověka. Není na tom nic nového, prochází to celými dějinami. A vždy následuje druhá etapa: potrestat toho, kdo se novým lepším člověkem stát nechce — nebo to dělá špatně. Od inkvizice až po zkušenosti podstatně čerstvější.
Pasivita a svět rozdrobený na střípky
Překvapivější než ty nápady je pasivita, se kterou je většina lidí přijímá — a to v době, kdy informace ještě pořád máme. Dějí se věci, kvůli kterým by předkové šli na barikádu, a odezva je tichá utrpnost, nebo dokonce žádná. Není to jen český jev.
Jedno vysvětlení je záměrně šířený balast. Málokdo si dá práci oddělit balastní informace od velkých dlouhodobých trendů — a právě o těch se mluví nejméně. Západ rozmělňuje realitu na maličké střípky: kauza vzplane, vyhasne, jede se dál. Roztržka dvou influencerek stojí ve zpravodajství na stejné úrovni jako zrušené volby v Rumunsku nebo americké manévrování kolem Íránu, jako by všechno bylo stejně důležité, tedy vlastně nedůležité. Na východ od nás se uvažuje jinak, v příčinách, důsledcích a časových cyklech — tak přemýšlí Rusko i Čína. K tomu se přidávají technologie: velká část mladší generace už nečte, jen přebíhá mezi titulky, a z toho si obrázek o světě neposkládá nikdo.
Když strach z tanků rozhodne volby
S rozdrobenou pozorností se lidé manipulují mnohem snáz. Stačí opakovat: Rusko je zlo, Rusko je nebezpečí, Rusko nás přepadne, pojedou tu ruské tanky. Že by ruské tanky jezdily po Brně, je nesmysl, který mohl těžko někdo brát vážně — a přesto v české společnosti mimořádně zarezonoval a velmi výrazně ovlivnil volby.
Takhle uvažuje Západ ke své vlastní škodě a my jako periferie to přebíráme s plnou pompou. Odtud plyne i ta pasivita: lidé si nechají líbit věci, za kterými se dřív dokázali postavit. Schopnost hájit vlastní zájmy někam zmizela.
Z Česka změna nevzejde
Vzhledem k tomu, v jakém stavu česká společnost je, od nás žádná změna nevyjde. Ani omylem. Česká společnost velkou změnu nechce a není na ni vůbec připravená — což se neříká lehce, ale je to tak.
Logika napovídá, že změna začne ve Spojených státech. V zemi, která je dominantem systému, se tyhle věci objevují v nejbrutálnější podobě a odtud se šíří dál. K nám doplují se zpožděním, jako obvykle.
Nedělat ze sebe terč: diplomacie všemi směry
Jednou z nejnebezpečnějších věcí je dělat ze sebe dobrovolně terč. Ekonomickou diplomacii je přitom potřeba rozšiřovat všemi směry, ne jen východním, jak to kdysi navrhoval Miloš Zeman. Velké geopolitické stezky nás historicky spíš obcházely — přes Vídeň nebo severem přes Polsko — a bylo to k naší výhodě. Minulé vládě nelze odpustit, že z nás svou politikou terč udělala a postavila nás do popředí militarizační hysterie, kterou se jí podařilo protlačit do velké části společnosti.
Zájmem desetimilionového národa je pravý opak: nebýt terč a vrátit se ke staré dobré diplomacii uplatňované na všechny strany. Nikam se přece nepřestěhujeme, sedíme tam, kde sedíme. Podobně to nedávno zaznělo i ze Spojených arabských emirátů — perská říše tu je dva a půl tisíce let, nikam se neodstěhuje, a je tedy nutné najít způsob, jak s ní koexistovat. O tom diplomacie je, ne o válce.
V tomhle ohledu se současná vláda o korekci snaží, a je to dobře: vnímá, že se svět posouvá, a navazuje ekonomické vztahy se zeměmi, které se mohou zdát kulturně vzdálenější, ale jsou zajímavé — typicky Kazachstán. Patří sem i snaha napravit vztahy s Čínou, poškozené destruktivně a bez jakéhokoli smyslu cestou vrcholného politika na Tchaj-wan.
Evropa má alternativy, chybí jí zralá situace
V řadě evropských zemí existují proudy, politici a lídři, kteří se současnému směřování staví a nabízejí jiné pohledy — v Itálii, v Německu, ve Francii, ve Velké Británii takovou roli hraje Farage. Chybí ale zralá společenská situace. I když se takoví politici formálně dostanou k moci, obklopí je struktury státu samotného; přesně tak Trumpa v jeho prvním období udusil deep state.
Podpora alternativ navíc často není podporou programu. Řada Němců volí AfD proto, že dlouhodobě volila CDU a CSU a už nemůže — po zkušenostech s migrací a poté, co v průmyslu zmizely stovky tisíc dobře placených pracovních míst. Chtějí zkusit něco jiného, ale to ještě neznamená, že za razantním programem stojí. Evropa padá z obrovské výšky a pořád ji tlumí bohatství akumulované v minulých dekádách. Jedna věc je být nespokojený, druhá mít vizi a třetí, nejtěžší, ji prosadit — třeba proti domácím tajným službám nebo zahraničním ambasádám.
Proto mají největší šanci na úspěch změny ve Spojených státech. Tamní společnost je ve stavu velikého rozkladu, ale zároveň má mnohem větší schopnost organizace zdola, funkční protestní kulturu a na řadě míst i intelektuální potenciál přinést nové myšlenky. Bylo by lepší, kdyby to byly evropské země — a bylo by fajn se v tomhle odhadu mýlit.
Co může Česko dělat hned
Poptávka po radikální změně tu není. Kdyby s ní teď kdokoli přišel, lidé ho nepodpoří. Zbývá tedy v dané situaci manévrovat a napravovat největší excesy. Ekonomicky to znamená především udržet si manévrovací prostor: rozhodně žádné euro. Dluhopisy v rukou občanů jsou naopak dobrý nápad a krok správným směrem — držbu státního dluhu, která je hlavně u dcer nadnárodních firem, sice zásadně nepřekreslí, ale zaplať pánbůh za ně.
Druhá linie je budování protistruktur. Mediální fronta je tu silně propojená a staví se i proti vládě, která ve svých postojích vůbec radikální není; kdo které médium vlastní a financuje, ukazuje mapa biasu českých médií. Proti tomu stojí alternativní kanály a lidé, kteří je dělají. K tomu patří mít připravený program — tedy nebát se představit si něco jiného — a udržovat zdola všechno, co udržovat jde. Pořád je do jisté míry na nás, co kupujeme, kam dáváme peníze a co preferujeme.
Český národ má bohaté zkušenosti s tím, jak přežít v nepřátelském státě; drželo nás to nějakých tři sta let. Rozdíl je v tom, že v 19. století Češi věděli, za co bojují, jak to mají dělat a hlavně proti čemu stojí. Dnes to spousta lidí neví, neví ani to, že to neví, a především je to nezajímá — řeší, jestli se bude vysílat oblíbená taneční show a co bude ve slevě. S tím se pracuje obtížně.
Amerika, kterou tady nikdo nevidí
Vnitřní napětí ve Spojených státech neustalo vůbec nic, jen se u nás nesleduje — místo toho se prodává hotový obraz. Americká společnost je nesmírně rozpolcená v otázce, co dál, a působí v ní obrovské množství vlivových skupin: zbrojaři, farmaceutické firmy a další, kteří si chtějí udržet moc nad běžným Američanem. Ten se přitom bude mít v drtivé většině případů mnohem hůř než před třiceti lety.
V šedesátých letech stačilo pracovat pro General Motors: slušný plat, domek se zahradou, děti, sociální zajištění a žádné starosti s tím, co dělat, když bolí zub. Dnes je největším soukromým zaměstnavatelem Walmart a z toho se neuživíte — lidé si hledají druhou a třetí práci, část z nich žije v autě a vážnější nemoc je buď zruinuje, nebo je zabije, protože na lékařskou péči nemají. Když se mluví o fentanylu, nepřehání se ani na okamžik; jde o totální morální degradaci, o každodenní násilí a masové střelby, z nichž se sem dostane zlomek. U nás lidé posuzují Ameriku podle seriálů ze sedmdesátých let a vůbec nechápou, čím si mezitím prošla.
A právě jen země v takhle hluboké vnitřní krizi mohla zvolit někoho, jako je Donald Trump. Ať už ho člověk vnímá pozitivně, nebo negativně, vymyká se linii amerických prezidentů vším, co dělá i jak nazírá na svět — je to do jisté míry chyba v Matrixu.
Morální nadřazenost jako poslední kapitál
Spojené státy zůstávají dominantem systému, ve kterém se pohybujeme, a my jeho periferií — vztahujeme se k nim, ať už s adorací, nebo s odporem. Od ruského prostoru, duchovně a společensky úplně jiného, jsme se kulturně naprosto oddělili. Čínský prostor jsme pro jistotu nikdy nepochopili a ani se o to nesnažíme; v rámci Evropské unie dnes převažuje snaha Čínu nenávidět. A když o někom mnoho nevíte, nenávist se nastavuje docela snadno.
V nenávisti bývají nejdál právě ti, kdo se zaklínají nejvyššími hodnotami, často pravdou a láskou. Jde jim především o morální nadřazenost. Nejsou to zpravidla bohatí lidé — naopak, často jde o lidi velmi chudé, kterým právě tenhle postoj dodává pocit důležitosti: konečně můžu říct, že jsem lepší než ostatní.
Multipolární svět bez institucí
Svět se dnes jeví jako rozbitý. Vedle rusko-ukrajinského konfliktu, izraelsko-palestinského konfliktu a americko-izraelského úderu na Írán je tu ale ještě mnohem víc: blokáda Kuby, která je vůči té zemi de facto genocidní, odvlečení venezuelského prezidenta, dlouhodobé měnění režimů v Latinské Americe i vnitřní problémy řady afrických zemí, kam zasahují další hráči a kde se země pozicují vůči Číně nebo s ní. Všechno se přeskládává. Jen mainstreamová média a koneckonců i Evropská komise jsou vůči téhle realitě odolné.
Krátké období, kdy byly Spojené státy skutečným hegemonem — zhruba od rozpadu Sovětského svazu maximálně k roku 2008 —, jednoznačně skončilo. Svět je opravdu multipolární, jenže na to nemáme instituce ani bezpečnostní architekturu, a to je to nejhorší. Mezinárodní měnový fond i Rada bezpečnosti reflektují svět po druhé světové válce, ne ten současný. Velmoci si nevěří, míra důvěry mezi nimi je nízká a prostor pro diplomacii se tím zužuje.
Zároveň existuje spousta ekonomických napojení, která vznikla v surovinách, hnojivech, obchodu i investicích — sítě nadnárodních firem fungují dál, ale bezpečnostní a zahraničněpolitická sféra se hroutí a přeskládává, což nutně narušuje i tu ekonomiku. Spousta zemí je z toho dezorientovaná. Zpátky se vrátit nejde: Spojené státy roli unilaterálního hegemona neuhrají, neufinancují ji a nezvládnou ji ani kompetenčně. Nikdo se zdravým rozumem by o ni ostatně stát neměl — kdo si hraje na Boha, dělá chyby, které ho nakonec zničí. Válka v Iráku a Afghánistán jsou přesně takové chyby a jejich hořké plody zamořují nejen daný region, ale často celý svět.
Pohled do zpětného zrcátka
Všechny země dnes přemýšlejí, co dál — Japonsko i Jižní Korea, tedy nikoli bezvýznamní aktéři, si kladou otázku, co si počít se silnou a mocnou Čínou a s tím, že se dnešní válka vede úplně jinak. Tamní politici hloupí nejsou, vědí, že se svět mění. My si tyhle otázky pro jistotu vůbec neklademe a vztahujeme se ke světu, který už dávno neexistuje.
Dopadnout to může jen špatně. Kdo je mimo realitu, nemůže reagovat, a kdo nemůže reagovat, si to obvykle pěkně odskáče. Lepší je vědět, co se děje; nejlepší vědět a být schopen reagovat — a to není jen otázka velikosti, i menší země mohou manévrovat, nedělat si zbytečné nepřátele a udržovat korektní vztahy se všemi kolem. Základ je ale říct si natvrdo pravdu. To se u nás neděje, protože se pořád díváme do zpětného zrcátka, kde je svět přehlednější: Spojené státy jako vzor, Evropská unie jako volný pohyb všeho a jednotný trh jako záruka prosperity. Jenže to je pohled třicet let starý. A do zpětného zrcátka se správně reagovat nedá.
