Hudebník Roger Waters v hodinovém rozhovoru mluví o tom, proč se podle svého přesvědčení nikdy nedočkal soudního přezkoumání událostí z 11. září 2001, proč se rozhodl veřejně kritizovat izraelskou politiku vůči Palestincům a jakou cenu za to podle svých slov zaplatil. Řeč přišla i na Írán, Rusko a roli médií.
Jde výhradně o jeho vlastní svědectví, zkušenosti a názory — část z nich jsou nedoložené domněnky a velmi ostré hodnotící soudy. Redakce je nijak neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je Waters formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Kde byl 11. září 2001 a co si tehdy pomyslel
Waters popisuje, že v den útoků nahrával desku ve studiu v Londýně. Někdo zapnul televizi, práce se okamžitě zastavila a on další dvě hodiny telefonoval se svou tehdejší ženou, která byla v New Yorku. Sledoval to podle svých slov ve stejném šoku jako zbytek světa.
Jednu myšlenku si prý zapsal a vrací se k ní dodnes: pokud šlo o útok cizinců na Spojené státy, všimnou si Američané, že někoho jejich zahraniční politika rozzuřila? Waters tvrdí, že to bylo jediné pozitivum, které ho tehdy napadlo — naděje, že se země zamyslí nad příčinami. Sám dodává, že byl naivní, protože se to podle něj nestalo.
Chybějící soudní vyšetřování a případ Matta Campbella
Waters přiznává, že zprávu vyšetřovací komise k 11. září nikdy nepřečetl. Divil se ale, proč podle něj neproběhlo důkladnější vyšetřování toho, co se skutečně stalo. Za největší chybu považuje, že se otázky nikdy nedostaly k soudu — tedy na místo, kde by se daly předložit a přezkoumat důkazy.
Právě proto podle svých slov podporuje Angličana Matta Campbella, jehož bratr Jeffrey zahynul v jedné z věží Světového obchodního centra. Waters popisuje, že po jeho smrti proběhlo jen povrchní řízení, které podle něj nevyslechlo žádné důkazy a uzavřelo věc konstatováním, že muže zabili teroristé. Campbell se prý už 25 let snaží prosadit řádné vyšetření bratrovy smrti, protože britské právo podle Waterse občanovi umožňuje takové řízení požadovat, pokud je na úmrtí cokoli neobvyklého.
Waters tvrdí, že několik britských nejvyšších státních zástupců žádost odmítlo a Campbell se s věcí dostal až k Nejvyššímu soudu, kde má mít slyšení 14. a 15. října. Waters uvádí, že Campbellovým právníkům sám poslal sto tisíc dolarů a že je potřeba přibližně stejná částka znovu. Podle něj by šlo o vůbec první příležitost, kdy by se důkazy vyslechly u soudu — v Americe se to podle jeho tvrzení nikdy nestalo.
Proč nevěří oficiálnímu vysvětlení pádu budov
Waters je přesvědčen, že věže ani sedmá budova komplexu nespadly kvůli nárazům letadel ani hořícímu palivu, ale že šlo o řízenou demolici. Odvolává se na záběry pádu severní věže, v nichž podle něj vidí exploze, a na to, že kolaps sedmé budovy podle jeho tvrzení odvysílala britská stanice půl hodiny předtím, než k němu došlo. Otázky, na které chce odpověď, formuluje takto: kdo do budov umístil výbušniny, kdo zmáčkl tlačítko a proč.
Sám si uvědomuje, jak velká operace by to musela být — podle jeho úvahy by o ní musely vědět stovky lidí a někdo by ji musel po večerech provádět bez vědomí zaměstnanců budov. Na námitku, že by tolik lidí nedokázalo mlčet, odpovídá, že při skutečném soudním vyšetřování by podle něj svědci teprve začali vystupovat.
Waters se opírá o to, co považuje za stanovisko tisíců architektů a stavebních inženýrů, podle nichž byl oficiálně přijatý výklad fyzikálně nemožný. Zdůrazňuje, že podle něj nejde o jednotlivé podivíny, ale o většinu odborníků na ocelové skeletové stavby. Připomíná také, že jako první podle jeho vzpomínky pochyboval o statice budov v ranním vysílání Donald Trump, který se do pořadu telefonicky ozval a odvolával se na svou stavitelskou zkušenost.
Jeho domněnky o tom, kdo mohl vědět předem
Na přímou otázku, kdo za tím podle něj stojí, Waters odpovídá, že vlastní teorii nemá. Za zřejmé ale považuje, že části amerických bezpečnostních služeb o chystaném spiknutí věděly a že únosci byli sledováni. Ptá se, zda šlo o selhání, o vědomé přihlížení, nebo o rozsáhlou sledovací operaci, která se vymkla kontrole. Sám dodává, že odpověď nezná.
Jako doklad širšího válečného plánu Waters odkazuje na opakovaná vyprávění generála Wesleyho Clarka o jeho schůzkách v Pentagonu, kde se podle Clarka mluvilo o záměru zlikvidovat v následujících letech sedm zemí. Waters tvrdí, že z tohoto seznamu už většina států padla a stojí jen Libanon a Írán. Clarka označuje za profesionálního vojáka, u něhož nepředpokládá, že by si něco takového vymýšlel. Neokonzervativní plán na nové americké století podle Waterse potřeboval vlastní Pearl Harbor.
Za varovný signál považuje i to, jak se podle jeho zkušenosti zachází s lidmi, kteří otázky vznášejí. Kdo podle něj zpochybnil oficiální verzi, ten tiše zmizel — prohrál volby, přišel o práci nebo o hlas ve veřejném prostoru. To podle Waterse není známka neviny.
Poznámka z roku 2019 a omluva za vlastní mlčení
Waters v pořadu předčítá text, který si podle svých slov napsal 2. ledna 2019 ve Švýcarsku. Reagoval v něm na zprávu, že americký federální žalobce v New Yorku svolá zvláštní velkou porotu, která by se událostmi z 11. září znovu zabývala. Píše, že mu tehdy bušilo srdce a měl slzy v očích, protože si představoval všechny rodiny obětí.
V téže poznámce shrnuje, proč podle něj americká veřejnost nikdy nepoložila otázku po příčinách útoků, a viní z toho mainstreamová média, která podle jeho slov odvrátila zrak a nechala oficiální verzi projít bez odporu. Text končí osobní omluvou: připouští, že sám měl pochybnosti už tehdy, ale nechal se umlčet tlakem doby a mlčel. Za to se podle vlastních slov stydí a vyzývá americkou vládu k opravdovému vyšetřování.
Waters dodává, že se z celé věci nakonec nic nestalo — žalobce byl později odvolán a řízení podle něj zmizelo. Stejně tak podle jeho vyprávění skončil newyorský představitel bezpečnostních složek, který přišel o kolegy z řad hasičů a snažil se vyšetřování otevřít.
Kennedy, Warrenova komise a nezveřejněné spisy
Waters ve stejném duchu odmítá oficiální verzi atentátu na prezidenta Kennedyho. Považuje za nesmysl, že by osamělý střelec dokázal to, co mu závěry komise připisují, a poukazuje na to, že ani po více než šesti desetiletích nejsou zveřejněny všechny spisy k případu.
Osobně ho podle jeho slov nejvíc dojímá Kennedyho projev k absolventům, v němž prezident vyzýval k míru s Rusy jako s bratry a sestrami. Waters tvrdí, že Kennedy měl pravdu a že ho proto zabili. Zisk z válek podle něj plyne lidem, kterým jsou lidská práva obyčejných lidí — Američanů, Rusů, Číňanů, Indů i Angličanů — zcela lhostejná. Jde jim podle Waterse o zisk a moc.
Obava z války s Ruskem
Waters říká, že ho děsí, jak krvelačně podle něj někteří politici ve Spojených státech, Británii a Evropské unii mluví o možném boji s Ruskem. Za nesmyslný považuje i tlak na to, aby evropské země odváděly pět procent svého hospodářského výkonu na zbrojení proti Rusku, které podle jeho přesvědčení Evropu napadnout nechce.
Důvod hledá v penězích. Podle Waterse existuje v Evropě i v Americe vládnoucí vrstva s velkým majetkem, která si politiky platí, aby dělali, co se jí hodí. Označuje to prostě za chamtivost. Na námitku, že tlačit celý kontinent do války, kterou nemůže vyhrát, znamená riskovat miliony životů, odpovídá, že je to skutečně šílené a že je namístě s Ruskem spolupracovat.
Osobní zkušenost s Ruskem si podle svých slov nese z opakovaných cest a rozhovorů. Vadí mu, že v Americe nemůže od roku 2022 sledovat ruskou státní stanici, protože je zakázaná — otázku, jaké je to žít v zemi, kde je určitý televizní kanál zapovězen, kvituje jako samozřejmě podivnou.
Poválečná Anglie, oligarchové a laskavost
Waters vyrůstal v poválečné Anglii, kde po válce vznikla za labouristické vlády národní zdravotní služba. Jeho otec padl ve druhé světové válce v boji proti nacistům. Zlom podle něj přišel s návratem pravicové politiky, kterou spojuje se jmény Margaret Thatcherové a Tonyho Blaira.
Právě k tomu se podle jeho výkladu váže i jedna z jeho písní z roku 1979 — je to nářek nad tím, že ani druhá světová válka nebyla válkou, která by ukončila všechny války. Představa socialistické budoucnosti bez válek mezi národy byla podle Waterse iluze, protože se nehodila oligarchům, kteří podle něj měli při přijímání Všeobecné deklarace lidských práv zkřížené prsty za zády a věřili jen zisku.
Východisko vidí v tom, že by obyčejní lidé po celém světě spojili hlasy natolik, aby přehlušili propagandu vládnoucí třídy. Nejde mu podle vlastních slov o velikost zemí — na tom, jestli je někdo z nejlepší země na světě, nezáleží. Důležité je podle něj to, jestli je člověk laskavý. Připomíná ilustrovanou knížku svého známého, výtvarníka Charlieho Mackesyho, v níž se chlapec na otázku, čím chce být, až vyroste, odpoví, že laskavý.
Gaza, apartheid a rozhodnutí promluvit
Waters vypráví, že před dvaceti lety zrušil koncert na fotbalovém stadionu v Tel Avivu a odehrál ho místo toho v mírové vesnici mezi Tel Avivem a Jeruzalémem. Do té doby podle svých slov věřil obrazu Izraele jako demokratické země, kterou vlastníma rukama vybudovali socialisté. Po návštěvě to podle něj skončilo.
Zlomový okamžik popisuje z cesty po Západním břehu, kterou o dva roky později absolvoval s pracovnicí agentury OSN pro palestinské uprchlíky. Pochválil kvalitu silnice, po níž jeli na sever, a průvodkyně mu podle jeho vyprávění odpověděla, že po ní smějí jezdit jen Židé. Waters tvrdí, že tomu zprvu nevěřil, a přirovnává to k představě, že by někoho v Americe nepustili na dálnici kvůli vyznání.
Od té doby je podle svých slov rozhodnut dělat cokoli, čím může Palestincům pomoci dosáhnout stejných lidských práv, jaká mají jejich židovští sousedé mezi řekou Jordán a mořem. Zdůrazňuje, že po nikom nechce, aby kohokoli zabíjel. Sám sebe označuje za ostrého kritika izraelského státu a zároveň uvádí, že vůči židovským lidem nic nemá a náboženské vyznání kohokoli ho nezajímá. O dění v Gaze mluví jako o genocidě a apartheidu — jde o jeho vlastní hodnocení.
Cena podle jeho vyprávění: charity a veteráni
Waters tvrdí, že se mu izraelská lobby v Americe od té doby snaží zničit kariéru, a dodává, že se jí to nepovedlo, protože se brání. Za nejhorší z toho, co se podle něj stalo, označuje konec své spolupráce s organizací pomáhající zraněným americkým vojákům.
Popisuje, jak byl na setkání pozván, potkal tam veterána bez nohou a s jednou paží, který mu prozradil, že hrával na kytaru a teď hraje na bicí. Waters pak podle svého vyprávění navrhl, že místo aby sám vystoupil, sestaví z veteránů kapelu v rámci hudebního rehabilitačního programu vojenské nemocnice. Kapela podle něj v letech 2013 a 2014 skutečně vystoupila v newyorských sálech.
V roce 2015 už mu ale podle jeho tvrzení nikdo nezavolal. Když se producenta pořadu zeptal proč, dostal prý odpověď, že to zařídila izraelská lobby a že vystoupit nesmějí ani sami vojáci, aby si lidé nezačali klást otázky. Stejný postup podle Waterse potkal i charitu rozvážející jídlo z newyorských restaurací. Označuje to za nechutné a ptá se, za co — za kritiku státu, který podle něj praktikuje apartheid.
Zrušené koncerty a odmítnuté hotely
Waters tvrdí, že od roku 2023, kdy absolvoval poslední velké turné, měl potíže sehnat ubytování — v Argentině, Kolumbii, Ekvádoru ani Uruguayi podle svých slov nenašel hotel. V jednom případě prý přespat mohl, ale hotel musel předstírat, že tam není. Sám nad tím kroutí hlavou a ptá se, co má jihoamerické město společného s Izraelem. Odpovídá si, že organizovaná lobby působí i tam a nejspíš i v dalších městech světa.
Zrušit se podle něj pokusili také jeho koncert ve Frankfurtu a v roce 2023 se to povedlo v polském Krakově. Důvod, který uvádí, je jeho kritika toho, co označuje za genocidu. Mlčení ostatních veřejně známých lidí si vysvětluje strachem, že by dopadli stejně.
Waters mluví o velmi silné lobby, která podle jeho přesvědčení chce, aby Izrael pokračoval v dosavadní politice a rozšiřoval se dál. Odkazuje přitom na výroky izraelských politiků včetně premiéra Benjamina Netanjahua a ministra národní bezpečnosti Itamara Ben Gvira, které si vykládá jako otevřeně přiznaný plán. Jde o jeho čtení jejich vyjádření.
Írán, lichva a válka o suroviny
Útok na Írán označuje Waters za opovrženíhodný a odmítá, že by země komukoli hrozila. Překážkou je podle něj proto, že má jiný pohled na svět — mimo jiné tvrdí, že v Íránu je půjčování peněz na úrok zakázané zákonem. Ovládání vlád skrze půjčky přitom považuje za základní mechanismus, jak dnes funguje moc.
Odvolává se znovu na Clarkovo vyprávění o seznamu sedmi zemí a tvrdí, že z něj stojí prakticky jen Írán a Libanon. Za novější příklad téhož vzorce označuje dění kolem Venezuely, kde podle jeho tvrzení už není ani předstírán jiný motiv než zmocnit se ropy a nerostného bohatství. Stejnou logiku podle něj lze najít i za tlakem na Rusko a Čínu, které mají zásoby vzácných surovin.
Waters připomíná, co mu říkávala jeho matka: že Američané, které potkala, byli milí a pohostinní lidé, ale naivní. Sám k tomu dodává, že se země podle jeho názoru nechala dostat do stavu, kdy ji zbytek světa vnímá krajně negativně, protože vede války kvůli vlastnímu prospěchu.
Média, válka a život bez mainstreamu
Roli západních médií ve válkách hodnotí Waters jednoznačně: podle něj je podpírají. Chybí mu, že by novináři vyzývali k zastavení bombardování nebo protestovali před zbrojařskými firmami. Ostře odsuzuje i zásahy proti představitelům Venezuely.
Sám podle svých slov mainstreamová média nedělá, protože o něj nestojí. Jediné, co se tomu blíží, je pravidelná ostrá výměna s britským moderátorem Piersem Morganem. Do velkých deníků prý posílal články, ale žádný nevyšel, a tak toho nechal. Označuje se za psance v mediálním světě a dodává, že je na to svým způsobem hrdý, protože káže laskavost.
Na námitku, že je popisován jako nenávistný a nebezpečný, přestože celý rozhovor mluví proti válce a pro laskavost, odpovídá otázkou, jak je možné, že britská média označují propalestinské pochody proti genocidě za pochody nenávisti. Podle něj v nich žádná nenávist není a jeho vlastní tvorba je celý život o jediném — o pěstování empatie k druhým.
Naděje, sumúd a organizace zdola
Na závěrečnou otázku, zda věří v mírové řešení konfliktů kolem Íránu a Ruska, odpovídá Waters arabským slovem sumúd — vytrvalost, neochvějné setrvání v odporu proti okupaci vlastní země. Napsal o něm podle svých slov píseň, která končí obrazem obyčejných lidí stojících po celém světě rameno vedle ramene a pozvedajících hlas jako jeden.
Právě taková síla podle něj může obrátit kurz lodi, která míří k záhubě lidstva. Riziko jaderného střetu považuje za bezprostřední. Zároveň říká, že naději má — a odkazuje na Malcolma X: obyčejní lidé podle Waterse nejsou přečísleni ani přemyšleni, jen přeorganizováni. Nepřítele vidí v několika tisících nejbohatších lidí světa, kteří podle jeho přesvědčení udržují války kvůli chamtivosti.
Na úplný konec cituje větu francouzského libretisty, s nímž kdysi pracoval na opeře o Francouzské revoluci: byl jsem tady, něco jsem cítil a možná jsem v tom nebyl sám. Nosí ji prý od té doby na papírku v kapse.
Závěr
Rozhovor spojuje dvě linie: nedůvěru k oficiálním verzím velkých událostí a odpor k válce jako takové. Waters obojí zaštiťuje jednoduchým morálním požadavkem — aby lidé byli laskaví jeden ke druhému a aby se namísto zbrojení navzájem podpírali.
Jde o jeho svědectví a světonázor, ne o redakcí ověřená fakta. Jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
