Smyslem každého systému je chránit zájmy lidí, kterým slouží. Kazatel pečuje o duše svých farníků, prezident hájí zájmy svých občanů — tak prosté to je. Že v tom americký systém selhává, je zjevné už dlouho: lidé u jeho pák se starají hlavně sami o sebe a přestali to skrývat. Kupují si soukromé ostrovy a vyjímají se z pravidel, která platí pro ostatní. Takové zpuchřelé uspořádání dokáže dokulhat hodně daleko — i osmanská říše se cestou od dobývání poloviny světa k vlastnímu rozpadu vlekla celá staletí. Něco jiného je ale systém, který na skutečnost nedokáže reagovat vůbec.
Systém, který nedokáže reagovat na realitu
Před námi stojí dvě pravděpodobně největší hrozby zaznamenaných dějin — jaderná válka a umělá inteligence — a nikdo v mocenské pozici na ně nedokáže odpovědět, mnohdy je ani nepojmenuje. Připomíná to řidiče, který zírá na strom blížící se k čelnímu sklu stovkou a nesešlápne brzdu.
Dva konflikty, jeden na Blízkém východě a druhý ve východní Evropě, se přitom začínají slévat do jediného. Obě strany drží nepružné pozice, obě mají jaderné zbraně a obě mluví o svých zájmech jako o existenčních. Když prezident Spojených států veřejně na sociální síti hrozí, že „zlikvidujeme vaši civilizaci“, nemluví o střelách s plochou dráhou letu — takový úkol splní jen jaderný arzenál. Kdo dokáže s vyhlídkou na zásah civilního obyvatelstva žít bez mrknutí oka, sám sebe usvědčil z neschopnosti vést.
S umělou inteligencí je to podobné. Možná jde jen o obří bublinu ve stylu roku 2000. Možná se ale naplní to, co říkají sami tvůrci té technologie: v lepším případě předáme strojům rozhodování o vlastních životech, v horším se stroje rozhodnou nás zlikvidovat. Pozoruhodné není ani tak to, že to vývojáři přiznávají — pozoruhodné je, že nikdo nedělá nic. Systém, který se nedokáže bránit ani hrozbám tohoto řádu, dospěl na konec cesty.
Dvě strany, jeden program
Nejsilněji radikalizuje americkou politiku posledního století to, co se potvrdilo koncem letošního února: v zásadních věcech jsou obě strany totožné. Donald Trump zahájil právě to, co slíbil nikdy neudělat — válku za změnu režimu na Blízkém východě, proti Íránu, tedy zemi mnohem větší a silnější než ta, o kterou se Spojené státy neúspěšně pokusily naposledy. A protesty se nekonaly. Vůdcové domněle znepřátelené strany s ním totiž souhlasí — stejně jako souhlasí s rozpočtem a s daňovým zákonodárstvím. V zahraniční politice a v rozpočtu, tedy v nejviditelnějších projevech moci, mají obě strany identickou agendu. Zbytek je tanec, který má voliče přesvědčit o opaku.
Že jde o agendu proti obyvatelstvu, ukazují průzkumy veřejného mínění. Sledování občanů, přesouvání stále větší části hrubého domácího produktu k stále menší skupině lidí, vojenské výpravy do cizích zemí, bilion a půl dolarů ročně na armádu, která války nevyhrává — nic z toho lidé nechtějí. Chtějí, aby jídlo nezdražovalo o desítky procent za rok. Odpovědí jim není zájem, ale nepřátelství: to, že něco chtějí, je pro jejich vládce samo o sobě důkazem, že je ten požadavek nelegitimní.
Vznik nové strany, nebo rovnou několika, je tedy pravděpodobný — a bude to lepší než dnešní stav. Stačit to ale nebude. Společnost se dlouhodobě chová podle hodnot lidí, kteří v ní žijí, ne podle zákonů, které se na ně vztahují. Neexistuje předpis zakazující řvát sprostě na batole v obchodě, a přesto to skoro nikdo nedělá — protože je zřejmé, co je slušné. Chcete-li změnit společnost, potřebujete víc možností na hlasovacím lístku a lidi, kterým na spoluobčanech záleží. Především ale potřebujete shodu na tom, o co vlastně jde. Následujících deset požadavků je pokusem tu shodu pojmenovat.
Spravedlnost: pravidla, která platí pro každého
První věcí, kterou má země být, je spravedlivá. Spravedlnost tu neznamená stejný výsledek, ale posuzování podle neměnných, objektivních měřítek, která se nemění podle toho, kdo je zrovna souzen. To je klíč k justici i k tomu, aby lidé různého původu drželi pohromadě: nikdo nemá výjimku, a proto můžeme být jednotní navzdory rozdílům. Nejrychlejší způsob, jak lidi proti sobě poštvat, je zacházet s nimi nerovně. Kdo chce, aby se jeho děti nenáviděly, ať někomu z nich nadržuje.
Případ Jeffreyho Epsteina proto rozčiluje celou populaci. Nejde jen o zločiny, které se mu kladou za vinu. Nesnesitelné je, že mu prošly kvůli tomu, kým byl — pravidla na něj nedopadla. Stejná logika ovládá i systém přijímaček nebo náboru přes personální oddělení, kde lepší podmínky dostává ten, kdo se dobře narodil nebo dobře zná. Nerovnost tohoto typu nevede jen k nenávisti, ale k tomu, že si i ostatní začnou shánět vlastní výjimky a vlastní korupci.
Obnovit spravedlnost nejde přijetím dalších zákonů proti korupci. Protikorupční zákony má i Ukrajina. Je potřeba shoda, že zvláštní práva nedostane nikdy nikdo — od prezidenta dolů. Právě tohle Západ odlišovalo od pevně hierarchických poměrů, kde chudý nikdy nedosáhne na stejné zacházení jako bohatý.
Suverenita státu i jednotlivce
Druhým požadavkem je suverenita, tedy svoboda od vnějšího vlivu a právo rozhodovat sám za sebe. Suverenita je synonymem svobody; jejím opakem je otroctví, v němž volbu nemáte. Válka s Íránem je učebnicovým příkladem ztráty suverenity — rozhodnutí, které vzniklo „pod úplatkem nebo hrozbou, případně obojím“ ze strany spojence. Nejde přitom jen o jednu zemi: agentury a zákonodárství si k obrazu svému ohýbají lobbisté od technologických firem přes farmaceutický průmysl po telekomunikace. Křičet na každého, kdo si toho všimne, že je nacista, není odpověď na otázku, proč by to mělo být v pořádku.
Suverenita ale není jen vztah státu k cizí moci. Je to i vztah člověka k autoritě. Svobodný člověk rozhoduje svobodně — nikdo ho nemůže donutit vzít si třeba experimentální lék, který nechce. Kde takové donucení možné je, tam člověk nevlastní sám sebe. A jestliže nevlastní sám sebe, kdo ho vlastní?
Dluh jako moderní forma nesvobody
Suverénní člověk nemůže být po uši v dluzích. Kdo dluží víc, než dokáže okamžitě splatit, patří fakticky tomu, komu dluží. Dluh je proto útok na suverenitu. Přesto se běžně mluví o úvěrovém skóre jako o něčem, co je třeba pěstovat — tedy o tom, jak být hoden ztráty vlastní svobody ve prospěch banky.
Lichva, tedy půjčování peněz na úrok, byla v mnoha zemích a epochách zakázaná, a už samotná zmínka o tom dnes člověka zařadí mezi podivíny. Přitom pětadvacetiprocentní úrok, za který kdysi šli členové mafie do vězení jako lichváři, se dnes blíží průměrné sazbě na kreditní kartě — a není jen legální, je vyloženě podporovaný. Daňový systém jde ještě dál a trestá toho, kdo dluh nemá: splaťte hypotéku a zaplatíte na daních víc. Kdo takový systém vymyslel?
Není to argument proti kapitalismu ani obhajoba komunismu. Nebezpečí komunismu nikdy nespočívalo v tom, že jde o neúčinnou ekonomiku, ale v totalitní kontrole. A je-li celá země i každý její obyvatel zadlužený natolik, že se nemůže svobodně rozhodovat, čím jiným než totalitní kontrolou to je? Cílem má být suverenita: žádní zahraniční lobbisté, žádné ovládání úřadů tím odvětvím, které mají regulovat, a žádná státní podpora dluhu u vysokoúročených věřitelů.
Země, která přestala vyrábět
Třetím požadavkem je produktivita — schopnost vyrábět věci, které stojí za to mít, které zlepšují život druhým nebo jsou prostě krásné. Někdejší představa, že vyrobit něco hodnotného je povinnost i potěšení, se vytratila a nahradila ji představa, že smyslem práce je vydělat na splátky. Přitom civilizace posuzujeme přesně podle toho, co po sobě zanechaly: o mnoha z nich neznáme ani jméno, ani jazyk, jen to, jaké nástroje a nádoby dokázaly vyrobit — a podle toho je pojmenováváme.
Když se země probudí do stavu, kdy vyrábí hlavně zbraně a sledovací techniku, přeprodává tytéž pozemky dokola a půjčuje peníze na úrok, není se čím chlubit. Zbraně se spotřebují a ze sledovací techniky zbydou jen nuly a jedničky. Ti, kdo před desetiletími varovali, že přesunout výrobu jinam znamená něco nenávratně ztratit, byli odbyti tím, že nerozumějí ekonomii. Měli pravdu: člověk i národ se posuzují podle toho, co dokážou vyrobit, a stejně tak podle toho posuzují sami sebe. Na vrcholu studené války měl Sovětský svaz větší arzenál i větší území, ale vyráběl brak — a systém byl k smíchu právě proto, že takové věci vyráběl.
Nejlepší místo, kde začít, je největší přírodní bohatství: zemědělská půda. Jídlo, voda a energie jsou tři věci, bez kterých nepostavíte žádnou společnost. Zemědělský resort přitom pobízí velké farmy ke všemu možnému, jen ne k tomu, kvůli čemu existuje — pěstovat skvělé a zdravé potraviny. Z nejúrodnější krajiny světa se stává surovinová farma pro ostatní: místo pro datová centra, větrníky a etanol. A pokud se země jednou dostane do platební neschopnosti, teprve se ukáže, jestli jsou přírodní zdroje součástí zástavy. Není důvod nebýt na půdu hrdý a není důvod tolerovat, jak s ní zacházejí lidé, které k ní ani k zemi nic nepoutá.
Krása a pořádek nejsou luxus
Čtvrtým požadavkem je krása. Kdo by se po čtyřiceti letech vrátil do Spojených států, všiml by si kromě většího zalidnění především toho, že země je méně hezká než dřív. Přitom stačí sebeúcta a trocha odhodlání: i velmi chudí lidé dokázali udržet své domky upravené, zasadit před ně zahrádku a vyskládat cestičku. Krása není měřitelná v tabulkách ministerstva financí, ale povznáší — a naopak trvalé obklopení ošklivostí, mizernou architekturou a jednorázovým brakem člověka demoralizuje.
Během jediné dekády padly v šedesátých letech napříč zemí jedny z nejkrásnějších budov a nahradily je betonové brutalistní stavby. Říkalo se tomu obnova měst, ve skutečnosti to bylo zošklivění. Kdo tvrdí, že se architekti tehdy prostě jen probudili s pocitem, že beton je hezčí, si dělá legraci. Do téhož požadavku patří i čistota. Že si lidé v mnoha zemích světa přáli přijet do Ameriky, protože je čistá, nebylo maloměšťáctví — graffiti, odpadky a výkaly na chodníku jsou signál rozpadu a škodí především těm, kdo tam žijí.
A stejně volitelná je kriminalita. Existuje dokonalý dohledový aparát: telefon v místnosti stačí, biometrie je realita, obličej je ve federálních databázích, sledovat lze prakticky všechno. Proč tedy pořád existují znásilnění, přepadení a krádeže aut? Tolerovat nepořádek a násilí není opak fašismu, je to jeho vlastní forma — útlak obyvatel. Základní požadavek proto zní: nestavět další ošklivé veřejné budovy a nezaplavovat krajinu jednorázovým brakem, protože lidé krásu potřebují.
Zdraví znamená i střízlivost
Pátým požadavkem je zdraví — tělesné i duševní. Bývaly doby, kdy se tělesná zdatnost a bystrá mysl braly jako samozřejmý cíl. Pak se pojem zdraví předefinoval do něčeho, co zdraví moc nepřipomíná, a je potřeba ho vyslovit znovu: být zdravý znamená být tělesně zdatný a mít jasnou hlavu, tedy být střízlivý. Začít se dá u jídla. Regulovat potraviny stát má a smysl to dává, jen to v posledních desetiletích nedělá dobře — a výrobcům jedovatého jídla není nutné naslouchat.
Zdraví je ale mnohem víc než jídelníček. Panuje obrovský společenský tlak nevšímat si toho, že skoro každá běžná lidská činnost dnes jako by vyžadovala nějaký farmaceutický přípravek — od letu letadlem přes zkoušku po spánek a sex. Opilce nebo trávu poznáte snadno, benzodiazepiny ne, a předepisují se na všechno. Je člověk na kombinaci antidepresiv, sedativ a amfetaminů ještě týmž člověkem? Stejně tak jím není ten, kdo do sebe obrátil deset panáků. A společnost, ve které je pod vlivem prakticky každý, je méně lidská než ta předchozí.
Za tím vším stojí nepříjemná pravda, kterou nikdo nechce vyslovit: některé věci prostě bolí a člověk je má vydržet, aby se něco naučil a vyrostl. Utrpení k životu patří. Střízlivost přestala být cílem a měla by se jím stát znovu. Zároveň je dobré si přiznat, že jsme byli manipulováni — ne jako občané, ale jako spotřebitelé. Občan má práva a jedná se s ním s respektem, spotřebitel je figurka na hraní.
Poctivost a konec utajování
Lhaní je součástí lidského údělu, ale je vždycky špatné a nikdy se nemá tolerovat, přinejmenším oficiálně. To se musí projevit i v zákonech. Lhát federálnímu úředníkovi je trestný čin a lidé za to jdou do vězení. Je trestné, když stát lže vám? Není — naopak, celé nastražované policejní operace na lhaní stojí. Tenhle nepoměr posílá jasnou zprávu: země patří jim, ne vám.
Hlavním místem, kde se to dá napravit, je utajování. Utajení je lež, že většina velkých věcí, které stát dělá, je příliš důležitá na to, abyste je směli znát. Přes miliardu federálních dokumentů je klasifikovaných a hlavním důvodem je možnost dělat si, co je komu libo, včetně obohacování, bez rizika, že s tím kdokoli něco udělá. Zlo se daří ve tmě a nejlepší dezinfekcí je světlo, jenže rozsáhlý byzantský systém stupňů utajení je postavený přesně opačně.
Proto ani třiašedesát let po atentátu na prezidenta v Dallasu nejsou k dispozici všechny dostupné údaje. Zdůvodněním jsou vždy „zdroje a metody“. Podobně by šla vyřešit řada sporů o novější události: kdo klade otázky, je označen za konspirátora, přitom by stačilo zveřejnit dokumenty, které by na věc vrhly faktické světlo. Snad zlomek promile toho, co stát dělá, skutečně musí zůstat skrytý kvůli probíhajícím operacím. Zbytek je vládní pracovní výstup, který lidem patří — a měl by se odtajnit.
Optimismus se rodí z dětí
Optimismus není jen rozhodnutí vůle, je také výsledkem uspořádání. Lidé myslí dopředu, plánují a chrání se před horší budoucností proto, že mají děti — žijí kus života napřed, v době, kdy už tu nebudou. Země, které kladou důraz na děti a na historickou návaznost, jsou z definice optimistické.
Naproti tomu lidé v čele nemají žádný časový horizont. Uvažují od čtvrtletí ke čtvrtletí, od výsledovky k výsledovce, protože finanční ekonomika takové myšlení odměňuje. Když tak začne uvažovat dost lidí u moci, dostanete rabování: nikdo nevěří, že tu zítra ještě něco bude, a tak si každý pořizuje pas do bezpečné země a hrabe, co může. I příslib kryptoměn si zčásti přivlastnili lidé tohoto typu — vyhecovat cenu, sebrat hotovost a zmizet. Nikdo se čtyřmi malými dětmi by netlačil svou zemi k bodu, kde je jaderný úder reálnou možností. Krátký horizont není jen povahová vada, je to logika lidí, kterým na ničem za horizontem nezáleží.
Země, která nedává děti do středu svých starostí, ignoruje budoucnost. Měřit se to dá kdečím: počtem zneužitých dětí, stavem školství i tím, že umělá inteligence chystá vzít celé generaci mladých pracovní vyhlídky, zatímco starší ročníky řeší novou střechu na letním sídle. Jinde ve světě jsou děti všude a nikoho nenapadne se za to stydět; jen na Západě je vyslovit to nahlas považováno za podivínství. Ekonomické uspořádání, které lidem ztěžuje mít děti, je z definice nepřátelské — bere jim hlavní zdroj radosti a smyslu.
Moudrost místo diplomů
Kdo staví budoucnost do středu myšlení, chce dát dětem něco použitelného. Cílem není vzdělání, ale moudrost. Vzdělání, jak dnes funguje, je systém vydávání dokladů: instituce osvobozená od daní vám potvrdí, že jste vzdělaní, a nikde se neověřuje, jestli něčemu rozumíte. Že je to rozbité, je zjevné skoro všem.
Chybí přitom i úplně základní znalost fyzické skutečnosti. Odkud se bere energie, co se stane, když cvaknete vypínačem, jak se rozdělá oheň, odkud přitéká voda, jak vzniká jídlo — nic z toho se neučí a odpovědi jsou vyčleněné zvláštní vrstvě řemeslníků a dělníků. Pro většinu lidí ze střední třídy výš tak neexistuje představa, jak co doopravdy funguje. Kdo pak rozšíří rozvodnou síť?
Ještě důležitější je učit to, co se nemění. Každá honba za technickou módou dopadla směšně: před patnácti lety měl každý žák dostat tablet, výsledky přišly do deseti let a byly předvídatelné — děti u obrazovek vědí méně než děti, které četly knihy. Nikdo z těch, kdo to prosadili, se neomluvil. Lidská povaha je naproti tomu neměnná; chování lidí popsané v textech starých tři tisíce let je nám dokonale srozumitelné a Chammurapiho zákoník řeší přesně to, co lidé dělají dodnes. Základem moudrosti je přijmout, že existují dané skutečnosti, které nezměníte — třeba to, že muži a ženy nejsou totéž. Kdo stráví život ve válce se skutečností, nevyhraje.
Slušnost, válka a daňový zákon
Předposledním požadavkem je slušnost — upřednostnit potřeby lidí před potřebami systémů, strojů a abstraktních pojmů. Sama existence resortu války je útok na slušnost: jediným důvodem k vedení války je obrana, a proto se resort osmdesát let jmenoval ministerstvo obrany. Když ministr veřejně poskakuje a volá po zabíjení nevinných a nikdo se neozve, je zvolená cesta taková, na jakou nelze být hrdý.
Z toho plyne i to, co má následovat po zabití nezúčastněných lidí, žen a dětí: omluva, odškodnění a pojmenování věci pravým jménem. Není podstatné, kdo to udělal — je to vždycky špatně a stejné měřítko platí pro všechny strany konfliktu. A pokud jiná země „páchá genocidu na obyvatelstvu a zabíjí desetitisíce dětí“, nemá se to platit z amerických peněz, byť by šlo o nejbližšího spojence. Není těžké to říct; je to naopak úleva, protože to všichni vědí.
Slušnost se ale netýká jen války. Projevuje se v každé funkci státu, například v daních. Když daňový systém zdaňuje příjem ze zaměstnání víc než dvojnásobnou sazbou oproti příjmu z investic, něco tím říká — totiž že je dvakrát ctnostnější peníze zdědit a investovat než ráno vstát a jít do práce. Každý daňový systém přece zdražuje to, co za nectnostné považuje; proto stojí krabička cigaret tolik, co stojí. Takové nastavení není jen pokřivené, je neslušné, protože nebere ohled na vlastní občany. A do systému, který si nelze vážit, nikdo nebude vkládat naději ani úsilí.
Jednota: bez společné identity se země rozpadne
Posledním a možná nejdůležitějším požadavkem je jednota. Země nemá většinu ničeho — rasy, náboženství, etnického původu, dějin ani kultury. Pokud v tom bude pokračovat, rozpadne se: jednotlivé části zjistí, že s ostatními nemají nic společného, a představa, že mezi nimi bude fungovat dálniční síť nebo letecká doprava bez víz, se rozplyne. Že se to nemůže stát tady, si mysleli lidé na spoustě míst, kde se to nakonec stalo. Chybí-li přirozená společná identita, je nutné ji vytvořit.
První krok je zastavit masovou migraci, protože pro ni už není důvod. Nejde o rasistický postoj — sdílí ho i velká část nebílých voličů — a stojí na dvou střízlivých argumentech. Přílivu bylo příliš mnoho a nebyl vyvolán skutečnou potřebou pracovní síly. A byl příliš rychlý: i kdyby byl každý příchozí skvělý člověk, jde o tempo změny, které lidé nedokážou strávit. Ztrácejí vazbu na sousedy i na zemi, a až přijde tlak, například platební neschopnost, nebude je nic držet pohromadě. Je to bezpečnostní otázka. Druhým argumentem je umělá inteligence: nelze zároveň tvrdit, že do pěti let zmizí třetina pracovních míst, a že je potřeba přivážet další lidi na práci. Nejjednodušší nástroj přitom nikdo nezkusil — posílat peníze daňových poplatníků vlastním občanům místo lidem, kteří v zemi pobývají nelegálně.
Druhý krok je společný jazyk, tedy angličtina. Není důležitějšího prvku kultury než řeč: jazyk sdílejí lidé různého původu, náboženství i barvy pleti, čtou v něm stejné knihy a jazyk zároveň utváří způsob myšlení. Různé jazyky naopak dělí, a to vždycky — v římské říši, v Kanadě i v Belgii. Kdo to myslí s držením země pohromadě vážně, postará se, aby všichni mluvili stejnou řečí, a kdo ji neovládá, tomu nabídne bezplatné kurzy. Většina dnešních příkopů je přitom umělá; byly rozdmýchány proto, aby zakryly, jak obě strany spolupracují proti obyvatelstvu.
Slova jsou začátek
Nic z toho nevyřeší technokratická opatření — žádné z nich totiž neřeší, jak se země do své situace dostala. Nesplatitelný dluh vznikl tak, že lidé opakovaně volili ty, kdo ho zvětšovali — a volili je proto, že zadlužení nepovažovali za problém. Změna proto začíná u něčeho nenápadného: říkat pravdu nahlas a pojmenovat, jaké věci mají být. Z každé zaniklé civilizace zbývají hlavně její myšlenky; nejtrvalejším odkazem Říma nejsou akvadukty, ale ideje, které přežily jeho pád. Právě proto se každá moc nejdřív snaží určovat, co se smí říkat, a teprve potom lidi odzbrojit.
Deset požadavků — spravedlnost, suverenita, produktivita, krása, zdraví, poctivost, optimismus, moudrost, slušnost a jednota — nejsou programem strany ani hotovým návodem. Jsou to podmínky, bez kterých se země, jež právě přestala reagovat na největší hrozby své existence, neobnoví. Otázka, co dnes znamená být Američanem, zůstává otevřená. Odpověď se ale nenajde sama.
