Obyčejná sobota, cesta do kina na nový film s Tomem Cruisem – a místo klidného odpoledne šok. V pražském obchodním centru Flora probíhal den armády. Postupující militarizace země tu byla k vidění přímo uprostřed nákupního centra, mezi lidmi, kteří si jen vyšli nakupovat. Hned nato přišel v kinosále film, který celý den zarámoval: příběh o tom, kam může lidstvo dovést sobectví a pohodlnost.
Den armády mezi obchody
V obchodním centru se vystavovaly zbraně – repliky i malorážky – a prezentovala se tu mimo jiné střední škola. Podle jejích zástupců jde o akci pro veřejnost, která má zájemcům přiblížit školu a přilákat je na dny otevřených dveří.
Krátký rozhovor u stánku vyzněl smířlivě. Na otázku, zda bude válka, zaznělo jasné ne – a k tomu i souhlas, že válka by v dnešní době byla katastrofou pro celou zemi. Nikdo z přítomných ji nečeká a nikdo ji nechce.
Respekt k vojákům, ale plíživá příprava na válku
Úcta k lidem v uniformách tu není předstíraná. Vůči vojákům a jejich práci zaznívá obrovský respekt. Přesto nelze přehlédnout, jak plíživě je Evropa připravována na válku. Je to v médiích, ve výrocích evropských činitelů i v chování prezidenta Petra Pavla, který „vyzývá k sestřelení ruského vrtulníku“ – tedy k provokování nejsilnější jaderné mocnosti na světě.
Armáda je přirozenou součástí státu, jenže den armády ve Floře tu dřív nebýval a společnost od podobných podívaných odvykla. Takovou akci proto nelze chápat jinak než jako plánovanou psychologickou přípravu, postupnou ideologizaci a nakonec i akceptaci války.
Náboje na zabíjení lidí jako sobotní atrakce
Nejvíc zarazí vystavené náboje. Náboje na zabíjení lidí, nabízené k prohlídce jako sobotní atrakce. Opodál probíhá ukázka práce služebních psů: výklad popisuje, jak pes v objektu nebo v lese vyhledá pachatele a štěkotem označí, že ho našel. Nad tím vším zbývá jediné přání – ať tyto zbraně nikdy nejsou použity a ať je nikdy není třeba použít.
Existence armády má své opodstatnění, ale tato akce zavání ideologickou přípravou občanů na válku a ideologizací obyčejného sobotního odpoledne v obchodním domě. V nákupním centru působí jako slon v porcelánu. Není to dobré. Je to psychologická operace.
Když k tomu zahraje vojenská hudba, zbývá jen hořká ironie: vojenská skočná, hurá na frontu. Militarizace, ideologizace, příprava obyvatelstva – a to vše řečeno s respektem k armádě, který tu zaznívá znovu a znovu.
Digger: zrcadlo spotřební společnosti
Pak přichází kino a s ním rána, po které do sebe všechno zapadne. Tom Cruise ve filmu Digger hraje bezohledného miliardáře Diggera Rockwella, jehož ropná těžba spustí obří přírodní katastrofu. Místo pokání vmete lidstvu doslova do tváře: sobci jste vy, já vám váš spotřební způsob života jen umožňuji. Vy ničíte, já vám to pouze umožňuji.
Šílené poselství – a přitom pravdivé. Stačí se podívat na svět kolem sebe, nebo spíš sami na sebe. Jsme spotřební společnost založená na konzumu, sobectví a pohodlnosti. Nedej bože, aby nám na to někdo sáhl. A teprve když na to někdo nebo něco sáhne, začínáme se probírat. V tom je geniální poselství filmu.
Film, který nikdo nechce vidět
Dramaturgie toho dne je až neuvěřitelná: souběžně s tímto postapokalyptickým dílem se o kus dál odehrává den armády. Přitom existují dva filmy, které naprosto jasně popisují podstatu imperiálního, kapitalistického, dravého sobectví – Scorseseho Zabijáci rozkvetlého měsíce a právě tento snímek režiséra Iñárritua.
Že Digger nemá diváky, není náhoda. Toto prostě vidět nechceme. Jeden z diváckých komentářů na ČSFD to vystihuje přesně: film je dnes nedoceněný, ale pokolení, která po nás přežijí, řeknou – vždyť oni to věděli, tak proč nic neudělali?
Rozpočet filmu se uvádí mezi 160 a 180 miliony dolarů, dalších 100 milionů šlo do propagace. První víkend přitom vydělal v Americe 8 milionů a ve světě asi 20 milionů dolarů, takže se rýsuje obrovský propadák. Cruise tu přesto podává životní výkon a Oscar by neměl minout ani jeho, ani Johna Goodmana za roli prezidenta. Jde o jednu z nejbrutálnějších satir a frašek: mnohovrstevnatou, ale ne chaotickou, jen vyžaduje diváckou pozornost. Kdo na ni chce jít, ať si předem nic nezjišťuje.
Válku je třeba zastavit v sobě
Po filmu ven – a hned zase vojenská vozidla, děla a houfnice, jako by nás chystali na to, že tu budou všude. Co s tím? Jako celek už lidstvo pravděpodobně zachránit nejde. V kině sedělo asi deset lidí a jeden z nich plakal.
Celý problém je v tom, že jsme sobci. I ti, kdo se takzvaně starají, to často dělají ze sobectví, protože jim to dělá dobře. Když ale dojde na lámání chleba, jsme pořád zvířátka. Jen někteří jedinci dosahují vyššího stupně poznání, pochopení a soucitu – a to pro lidstvo při současném stavu a vývoji stačit nebude.
Naděje je jinde: válku zastavíme uvnitř sebe. I kdyby svět kolem hořel – jak nám je ideologicky připomínáno, abychom si zvykali –, jediný únikový východ je v nás, v našem srdci. Nestrachuj se o svět, strachuj se o sebe. Každé jedovaté slovo, každý útok, každá zlá myšlenka posiluje a přibližuje výstřel houfnice.
Kritika prezidenta není nenávist
Společenská a politická videa mají větší divácký ohlas než ostatní, pod posledními se sešly stovky komentářů. Někteří diváci v nich vytýkají, že i kritika Petra Pavla přikládá pod kotel nenávisti. Odpověď je prostá: pak by nenávist šířilo i dítě z Andersenovy pohádky, které zvolalo, že král je nahý.
Mýlit se lze a bylo by dobře, kdyby se to ukázalo. Nejde ale o útok, nýbrž o apel – na diváky, na nás všechny i na sebe: dobré myšlenky, pozorné vnímání světa, nelhat si do kapsy, odkrývat faleš, přetvářku a manipulaci médií. Toho všeho je kolem nás tolik – a my sedíme a baštíme. Přitom jen na nás záleží, jestli tento svět a tuto civilizaci udržíme.
Závěr
Jedna sobota, dvě scény: lidé si v nákupním centru osahávají zbraně a o kus dál běží film o tom, kam může lidstvo dovést sobectví a pohodlnost. Dohromady vyznívají jako varování – před militarizací, která se vkrádá do běžného života, i před spotřební lhostejností, která nic nechce vidět. Odpovědí ale není strach, zásoby konzerv ani bunkr na ostrově. Rozhodující bitva se odehrává v srdci každého z nás.
