Podobně jako před první i před druhou světovou válkou se i dnes mezi lidmi šíří idealizace války, místy až bojové nadšení. Neznalost a primitivní pudy hrají prim a povzbuzuje je část české i evropské politické scény spolu s provázanými médii. Jako protiváhu nabízí tento komentář ukázku z amerického dokumentu, který bez příkras ukazuje, co válka udělá s vojákem, s jeho rodinou i se společností.
Bajonet v dětských rukou
Podnětem byl zážitek z pražského obchodního centra Flora. Malý chlapec si tam hrál s bajonetem, další děti držely pistole. Protiválečné video natočené ve Floře bylo silné, něco v něm ale tehdy nezaznělo. Zazní to teď: ať voják řekne dítěti, které tolik zaujal bajonet nasazovaný na hlaveň pušky, že to není hračka. Je to nůž, který se vráží člověku do břicha, a když se jím trhne, vyhřeznou krev a střeva. Na oplátku pak přijde jiný voják, stejně rozpáře tatínka toho chlapce, tatínek umře a dítě bude plakat. „Chceš si ještě hrát s tím bajonetem?“
Příliš naturalistické to podle komentáře není. Právě takovou realitu zachycuje dokument, ze kterého pochází ukázka: svědectví amerických vojáků a veteránů s posttraumatickým syndromem od občanské války v roce 1861 až po rok 2010, tedy přes Vietnam až po Irák a Afghánistán.
Rozhodují voliči
Před ukázkou zazní ostré slovo k voličům. Ve volbách si lidé zvolili strany a politiky, kteří stojí na straně války – a varování zaznívalo už před volbami. Upozorňovat na to je podle komentáře povinnost, i když s výsledkem je smířený: „Jsem smířen s tím, že pokud si máme jako současné lidstvo, nebo tady u nás v naší geopolitické oblasti, opět zažít válku jako nutnost, tak prostě ať se to stane.“ Rozhodnutí ale leží na lidech – na jejich volbě, postojích, lhostejnosti a necitelnosti.
Ukázka z dokumentu Neviditelné rány války
Následuje ukázka z dokumentu HBO, v originále Wartorn 1861–2010, česky uváděného jako Neviditelné rány války. Otevírá ho verš z Homérovy Odyssey o hrůzách krvavého boje, které člověk nosí v srdci navždy. Hned potom běží archivní záznam psychiatrického pohovoru přímo v oblasti bojů. Voják odpovídá, že mu zabili přítele, že nevydržel ostřelování a na frontě se zhroutil. Měl velet družstvu, ale cítí, že na to nestačí. Celou noc plakal. Trápí ho, že pořád umírají lidé a že to musí vidět. „Děsí mě to.“
Angelo Crapsey: vlastenec z občanské války
První příběh dokumentu je složen z dopisů osmnáctiletého Angela Crapseyho, který v dubnu 1861 vstoupil do armády Unie. V prvním dopise příteli domů hlásí, že je v pořádku a upřímně miluje vlajku. Brzy ale popisuje seržanta, který si v táboře strčil hlaveň pušky do úst a palcem nohy stiskl spoušť, a asi stovku kluků, kteří odešli domů. Pro něj jsou to zbabělci – rodiče dezercí nezostudí.
Po roce války píše o stovkách mrtvých, po šestnácti měsících o kamarádech, kteří padli vedle něj. Po dvaceti měsících pohřbívá mrtvé a cítí samotu. Kdo nebyl voják, si podle něj neumí představit, co bojovník musí vydržet. V říjnu 1863 ho s horečkou odvezli do armádní nemocnice a komise ho propustila ze služby. Doma se u něj rozvinula paranoia a začal být násilný. V srpnu 1864 šel za přáteli na lov, přestože se ho báli vzít s sebou, a vzal si život.
U soudu pak svědčili příbuzní a přátelé. Sourozenec vzpomíná, že se vrátil zuřivý a při záchvatech ho rodina musela přivazovat k posteli. Říkal, že ho všichni nenávidí, protože zabíjel lidi. Otec prohlásil, že jestli útrapy služby vlasti způsobily někomu duševní poruchu, pak jeho synovi. Velitel ho přitom považoval za ideál mladého vlastence a hrdinského amerického vojáka. Angelo Crapsey zemřel v jednadvaceti letech. Po občanské válce podle dokumentu tvořili veteráni víc než polovinu pacientů psychiatrických léčeben.
Co je posttraumatická stresová porucha
Teprve v roce 1980 se pro tyto stavy začalo používat označení posttraumatická stresová porucha (PTSD). Vedoucí klinického centra pro veterány v dokumentu vysvětluje, že nejnápadnějšími projevy jsou neklid, úzkost a podrážděnost. Vojáci zůstávají ve stálém napětí a pohotovosti, jako by měli každou chvíli vyrazit do boje – a u PTSD to po návratu domů nezmizí. Lidé se neumějí ovládnout, čekají, že se něco stane, a pořád plánují, co dělat, až to přijde.
Že by někdo prošel tvrdým bojem a vrátil se úplně zdravý, se podle něj stává jen velmi vzácně. Kolem tématu koluje mnoho mýtů, třeba že voják při střelbě cítí jen zpětný ráz zbraně. Válka podle odborníka nezasáhne jen toho, kdo nemá žádný soucit s lidským životem. Normálního člověka musí poznamenat.
Irák a Afghánistán: krev, která na rukou není
Veteráni z Iráku a Afghánistánu popisují, jak strach přišel až s prvními mrtvými z vlastní jednotky. Jedna veteránka viděla děti bez hlav a s uřezanými nohami – když teď vidí dětské nohy, vybaví se jí jejich obličeje. Jiný z vojáků držel v ruce něčí bijící srdce. Od té doby se v noci budí s hrůzou, pláče a otírá si z rukou krev, která tam není. Nechce mluvit, jíst, spát ani se hýbat.
Další se vrátili jako paranoici, citově otupělí, a rozpadla se jim manželství. Některé vzpomínky člověk úplně zablokuje. Jeden z veteránů neumí určit den, kdy se to zlomilo. Ví jen, že už to nikdy nebude jako dřív – a nikdy by ho nenapadlo, že by se mohl zbláznit.
Noah Pierce: dopis na rozloučenou
Noah Pierce z Gilbertu v Minnesotě sloužil dva turnusy v Iráku. Jednoho dne zajel autem do jámy, přitiskl si ke spánku vojenskou identifikační známku, přiložil k ní revolver a stiskl spoušť. Matka ukazuje zbraň, která podle ní není k ničemu jinému než k zabití sebe nebo někoho jiného. Ukazuje i synův kapesní nůž, kterým propíchal všechny své fotografie a připíchl je na palubní desku. Než se zastřelil, rozstřelil i zpětné zrcátko, aby se na sebe nemusel dívat.
Na poslední fotografii vidí matka v jeho očích vztek, nenávist a zklamání. Syn podle ní začal pomalu umírat uvnitř a nakonec se zabil i zvenku – to s člověkem udělá posttraumatický stres. Nedokázal si odpustit, co v Iráku udělal, považoval se za vraha a za špatného člověka, protože ho pořád táhlo ubližovat a zabíjet. Armáda ho zabíjet naučila, aby chránil jiné, ale zapomněla ho to zase odnaučit.
V autě se našel dopis na rozloučenou, který nechtěl odeslat. Píše v něm, že od března 2003, kdy se podílel na invazi do Iráku, se jeho život proměnil v peklo. Matku prosí o odpuštění a ujišťuje ji, že to nikdo nezavinil. „Nejsem dobrý člověk. Udělal jsem špatné věci. Zabíjel jsem a teď vezmu život i sobě.“
Druhá světová válka: únava z boje jako ostuda
Dokument připomíná, jak se k psychickým následkům boje stavěla armáda za druhé světové války. V srpnu 1943 generál George Patton zfackoval vojáka hospitalizovaného pro nervové vyčerpání a údajně prohlásil, že nechce nemocnice plné zbabělců, kteří nemají odvahu bojovat, a ať toho muže pošlou zpátky na frontu. Tehdy se tomu říkalo únava z boje. U veteránů této války se PTSD začala diagnostikovat až padesát let po jejím konci.
Poručík amerického letectva vstoupil do armády v sedmnácti, s padělaným matčiným podpisem, a stal se druhým pilotem bombardéru B-24. Viděl, jak dvě letadla z jejich letky jdou k zemi, jedno ve spirále s deseti muži na palubě, a nevyskočil nikdo. V letadle viděl utržené obličeje, roztrhaná těla a kluky, kteří si rukama drželi střeva. Z jedné akce se vrátil ve stroji s třemi sty dírami a řekl si, že už nikdy nepoletí.
Štábní seržant vysvětluje, proč o tom nikdo nemluvil: únava z boje byla ostuda a zápis „nedostatek vnitřní zmužilosti“ v papírech nechtěl mít nikdo. Přitom se zlomil každý. O válce se nemluvilo ani doma: jeden z veteránů kvůli nočním můrám spal odděleně od ženy a „snad každý barman v Brooklynu“ mu dělal psychiatra. Jiný sloužil u 213. protiletadlové baterie v severní Africe, domů se vrátil v lednu 1945 a za dva týdny skončil na policii v Bronxu a odtud v blázinci.
Další vzpomínají na provinilé myšlenky a sny, které trvají dodnes. Přizpůsobit se doma bylo strašně těžké. Jeden z nich chtěl po návratu pořád létat, ale to nešlo. Do měsíce přišel o řidičák, protože ho čtyřikrát chytili opilého za volantem, za týden vystřídal osm míst a na úřadu pro veterány dostal jen prášky. Začal pít. Vinu nikomu nedává – rozpadlé manželství i to, že s ním děti dodnes nemluví a tři syny neviděl pětadvacet let, bere jako svou vinu.
Iwodžima, Ardeny a vnuk v Iráku
Veterán čtvrté divize námořní pěchoty, která bojovala na Saipanu a na Iwodžimě, dodnes nedokázal svým čtyřem dětem říct, že u námořní pěchoty sloužil. Po prvním dni vylodění zbyli jen tři. Večer zasáhla postavení jejich děla mina, zabila desátníka a zranila na hlavě jeho nejlepšího kamaráda, kterého celou noc držel v náručí a ráno odnesl na pobřeží. Celá Iwodžima byla podle něj jatka – a to v člověku zůstane, jako by v sobě nosil kameru.
Jiný veterán vypráví o zákopu v Ardenách. Se spolubojovníkem zabili čtyři německé vojáky. Jeden z nich ještě chvíli žil, ukázal na kapsu a opakoval „rodina, rodina“. Vytáhli mu fotografii manželky a dětí a pak zemřel. Byl to otec rodiny – stejně jako oni. Dnes má tento veterán vnuka, podporučíka v Iráku. Kdykoli vnuk odjede na dva týdny do pole, vrací se mu to špatné. Neví, jak mu má říct, že se odtamtud nevrátí stejný, jako odjel.
Vietnam: vycvičení jako psi
Bojový kreslíř ve Vietnamu měl kreslit všechno, co vidí, včetně raněných a mrtvých. Bývalý příslušník námořní pěchoty vzpomíná, že mu bylo dvacet a byl „dokonalý vzorek mladého muže“. Při výcviku pořád řvali „zabít, zabít“. Námořní pěchota je podle něj naučila chovat se jako zvířata: v boji štěkali jako psi a dělali nepříteli všechno, co se dalo. On sám byl hodně vzteklý pes, protože ho dobře vycvičili – a teď neví, jak se toho zbavit.
Mrtvol bylo tolik, že je má pořád v hlavě. Jeden z veteránů dodnes vidí raněného na nosítkách, který měl otevřené oči a strašně rychle mrkal. S tímto obrazem se budí a řve.
Nikdo není imunní
Voják, který mluví přímo v Iráku, odhaduje, že nějakým stupněm posttraumatické poruchy trpí až 30 procent lidí. Kdo si myslí, že je v pořádku, může najednou přejít z úplného klidu do zmatku. Imunní není nikdo. Sám to zažil v roce 2004, kdy na hlídce v Bagdádu postřelili jeho syna. Protitankový granát proletěl dveřmi auta, synovi utrhl část pravého bicepsu a levou paži a zabil řidiče. Teprve tehdy mu podle jeho slov došlo, jaká je cena toho, co tam dělají.
Armáda ano, militarizace ne
Uprostřed ukázky se komentář vrací s jasně formulovaným postojem. Armáda je přirozenou součástí státu a obrany národa. Něco jiného je ale militarizace, vojenská ideologie a zapomínání na hrůzy války – a něco jiného je upřednostňování válečných řešení před diplomatickým úsilím o mír. Právě toho je podle komentáře teď Evropa svědkem.
Proto taková videa vznikají: záleží na každém, jak to dopadne a jaká bude budoucnost jeho dětí a jejich dětí. „Chceme opravdu zažívat to, co popisuje tento úděsný dokument?“ Rozhodnutí je opět na každém jednotlivci.
První světová válka: šok z ostřelování
Dokument pokračuje údajem, že u 39 procent uvězněných veteránů byla zjištěna PTSD, a vrací se k první světové válce, kdy se poruše říkalo šok z ostřelování. Jeden americký voják zapsal své svědectví z 1. listopadu 1918. Krátce po nástupu do služby dostal rozkaz vyrazit na frontu. Šel lesem podél opuštěné železniční trati, a když padl k zemi před granátem, slyšel, že se mu někdo směje – špinavý, lhostejný mladík, kterého granáty neděsily. Pak přišel nejděsivější zvuk jeho života a celý svět kolem něj vybuchl.
Když se rozplynul modrý kouř, slyšel muže křičet v agónii, další tiše leželi na kolejích. Z chlapce, který se mu smál, zbylo jen tělo, z něhož se valila krev. Za pár dní přišlo příměří, ale jemu nepřestávala bolet hlava, nemohl jíst ani spát a zdálo se mu, že sám leží na zemi s ustřeleným obličejem.
Následující rok byl podle jeho zápisků plný duševních muk. Uzavřel se jako škeble, protože přátelé i vlast najednou mluvili jiným jazykem: „Byl jsem zpátky, a přitom jsem se nevrátil.“ Zmocňovala se ho touha zabít se, jako to udělali čtyři jeho přátelé. Starý přítel ho okamžitě odvezl do nemocnice Waltera Reeda. O bývalé vojáky se nikdo nestaral, tisíce z nich potřebovaly nemocniční péči, které se jim nedostalo, a ve Washingtonu se vedly spory, jak se o ně postarat. „Co se to stalo s mou vlastí?“ Jeho zápis končí přáním umět popsat, jak strašlivě osamělý může být člověk postižený šokem z ostřelování, i když jsou kolem něj jeho nejbližší.
Závěr
Svědectví v dokumentu dělí od sebe téměř sto padesát let, a přesto se opakují: noční můry, vina, alkohol, rozpadlé rodiny, sebevraždy a pocit, že se člověk z války nikdy doopravdy nevrátil. Komentář je staví proti dnešní idealizaci války a militarizaci Evropy s jednoduchým vzkazem – bajonet není hračka a válka není dobrodružství. O tom, jestli ji zažijí další generace, rozhodují postoje a volby každého z nás.
