Slovo „odolnost“ se během několika málo let proměnilo v zaklínadlo, které spojuje lékaře, politiky, vojáky, ekonomy i ekology. Ať se mluví o čemkoli, debata nakonec sklouzne k tomu, jak unést tlak a přežít krizi. Tahle jednomyslnost slovníku má ale svou odvrácenou stranu — a vede přímo k otázce, jak je na tom česká společnost se svým vztahem k armádě a co by jí dalo (nebo vzalo) zavedení vojenské služby.
Odolnost jako módní pojem doby
Být odolný je banálně lepší než být neodolný — proti tomu nelze nic namítat. Problematické je něco jiného: že stejný slovník dnes používají všichni odborníci napříč obory a všichni intelektuálové najednou. Taková jednomyslnost může být nebezpečná, protože zastírá fakt, že krize tu byly vždycky. Devadesátá léta se dnes vykreslují jako idylicky bezproblémová, přitom se ve stejné době odehrávala Bosna, Čečna, Kosovo i genocida ve Rwandě.
Pojem odolnosti svádí k přeceňování tíhy a temnoty světa, vůči němuž je pak třeba zaujímat obranný postoj — místo důvěry, že na něm lze něco měnit jako předešlé generace. K tomu se pojí vojenský slovník: odborné i akademické publikace doporučují přejímat praktiky armády a speciálních jednotek a romantizují státy jako Izrael coby vzor rezilience. Přitom mlčí o odvrácené straně společnosti žijící v trvalém konfliktu — o růstu posttraumatických poruch a sebevražd mezi vojáky i civilisty. Žena stojící mezi troskami na Ukrajině v jedné reportáži prosila, aby se přestalo obdivně mluvit o tom, jak jsou odolní: oni totiž jen nemají na výběr.
Česká republika přitom žije v klidných časech — má mimořádně nízkou kriminalitu a reálné konflikty klesají. Romantizovat brutálnější společnosti a ideově si sem přenášet konflikty, na něž se připravujeme, má svou cenu. Stejně jako kdysi „udržitelnost“, i „odolnost“ je velký módní pojem s odvrácenou stránkou: moralizuje veřejný prostor a postupně se vyprázdní. Stojí za ní z velké části způsob, jakým se v Evropské unii vypisují vědecké granty — akademici slovo přejímají a po nich novináři, protože působí chytře.
Dvojí smysl odolnosti: kontrola názorů a militarizace debaty
Za výzvami k odolnosti, jak je formuluje například Ursula von der Leyenová, lze rozpoznat dva bezprostřední důvody. Tím prvním je potírání jiného než oficiálního názoru na svět: značná část „odolnostních“ peněz z evropských fondů míří na boj s dezinformacemi. Lidé jsou líčeni jako příliš křehcí na to, aby unesli neoficiální názor, který by je vyvedl z konceptu.
Druhý důvod je masivnější a zásadnější — jde o přípravu a způsob, jak militarizovat když ne přímo společnost, tak alespoň veřejnou debatu o armádě a zbrojení. To přitom nemusí být nutně špatně: slušná armáda, na kterou se lze spolehnout v případě napadení, je legitimní role státu a může mít i vedlejší efekty, třeba fyzickou zdatnost mladé generace. Jenže za touto „odolností“ se skrývá i potřeba odepřít lidem jiný než oficiózní pohled — a obojí jde ruku v ruce s digitalizací, která člověka spíš nutí nevytáhnout paty z bytu, a s klimatickou úzkostí pěstovanou v mladých lidech.
Konkrétní čísla jsou přitom střízlivá: česká armáda má z oficiálně uváděných zhruba 27 tisíc členů jen kolem 7 tisíc skutečně bojeschopných ve smyslu bojových jednotek, zatímco policistů v uniformě je čtyřicet tisíc. Česká republika nemá ani jednu divizi. O počtech se přitom od války na Ukrajině oficiálně mluvit nemá.
Stav armády a spor o povinnou vojenskou službu
Odtud vede přímá cesta k otázce, zda obnovit vojenskou službu. Starší generace vojnu z dobrých důvodů nenáviděly — měla u nás ruský sovětský model, na rozdíl od inteligentněji vedené a poválečně amerikanizované služby v Německu, Francii či Nizozemsku. Přesto mohla mít jeden nepopiratelný efekt: fyzicky lidi vycepovala. Dnes před mladým mužem žádný takový iniciační předěl nestojí — vytratil se z pohodlné, „neodolné“ civilizace.
Panel se v tomto bodě rozchází. Jeden z účastníků by byl pro zavedení aspoň minimální formy služby, protože společnosti chybí společné zážitky a pocit sounáležitosti; klady takové zkušenosti vidí třeba na izraelském modelu. Vychází přitom z toho, že současná společnost je vysloveně nároková — všichni mají na všechno nárok, ale žádné povinnosti — a totéž se projevuje i v mezilidských vztazích, kde se lidé bojí riskovat zranění, jež přináší každý vztah i rodičovství. Druzí namítají, že zavést povinnou službu vyžaduje určitou atmosféru ve společnosti a potlačení individualismu, zatímco celkový směr civilizace míří opačně — a že strašení průzkumy o tom, že by mladí nešli bránit zemi, je předčasné, protože nikdo neví, jak by se zachovali při skutečném napadení. Připomněli také pandemii jako reálnou krizi, v níž se debata zvrhla v dohadování, zda nejde o běžnou chřipku.
Ukrajina, „posílení“ a busifikace
Spor se vyhrotil i nad tezí, že Ukrajina z války vychází posílená a má jednu z nejsilnějších armád v Evropě. Mluvit o „posílení“ země, která je rozbitá co do infrastruktury a jejíž lidé jsou dlouhodobě fyzicky i psychicky zranění, působí jako romantizace konfliktu. Krize sama o sobě nikoho neposiluje — je třeba reflektovat obrovskou cenu a rozklad lidských osudů. Zazněla i demografická data: Ukrajina od roku 1991 prudce ztrácí obyvatelstvo, pod vládou Kyjeva má dnes podle bývalé tiskové mluvčí Volodymyra Zelenského Julije Mendelové kolem 25 milionů lidí, z nichž je 11 milionů důchodců. Za rozbití země přitom nesou odpovědnost Rusové, ne Ukrajinci. Na druhé straně přiznání: válka posílila ukrajinskou identitu — zatímco v 90. letech mluvila ukrajinsky jen menší část obyvatel, dnes je tato identita silnější, byť u menšího počtu lidí. Realitou současné Ukrajiny je ovšem i takzvaná busifikace — komanda odvodových vojáků vytahují muže v branném věku z tramvají a trolejbusů a strkají je do dodávek.
Kult oficírů a popularita „chlapáků“
Paradox doby spočívá v tom, že čím víc lidé měknou a pohodlní, tím větší obdiv roste vůči „chlapákům“ a vojákům — což je i jedno z vysvětlení popularity prezidenta Petra Pavla. Jeho kult se opírá mimo jiné o roli při záchraně francouzských vojáků v Chorvatsku počátkem 90. let, dnes vykreslovanou jako jakýsi nový Zborov konce 20. století. V souvislosti s Petrem Pavlem prý dnes platí za zakázané používat slovo „lampasák“ — což samo o sobě ilustruje vznik společenského kultu kolem oficírů.
Podobný kult se vytvořil kolem odcházejícího náčelníka generálního štábu Karla Řehky. Jeho medializované spory s tehdejší ministryní obrany Janou Černochovou skončily prý tak, že ministryni kolegové ve vládě a v ODS nepomohli s veřejným připomenutím, že náčelník generálního štábu stojí pod členem vlády — s odůvodněním, že Řehka je podle interních průzkumů příliš populární. K samotnému sporu o nábor: zatímco mezi vládou a generálním štábem panovala shoda, že vojáků (dnes 25 až 27 tisíc) má být víc, až 38 tisíc, lišily se cesty. Ministerstvo obrany a premiér Petr Fiala spíš preferovali dobrovolnost, včetně letních výcvikových táborů pro středoškoláky, a měli dojem, že armáda tyto zájemce dostatečně nepodchycuje. Karel Řehka a prezident Petr Pavel naopak vysílali signály o jakýchsi administrativních odvodech pro všechny, aniž jasně řekli, zda by služba byla dobrovolná, nebo povinná. V rozhovoru u Václava Moravce Řehka mluvil o tom, že se nedá skočit rovnou do povinné vojny a začít je třeba dobrovolnou — a že zájem mladých o obranu státu i vlastní fyzickou odolnost podle něj je. Zazněla pak logická námitka: proč to tedy nedělal za čtyři roky ve funkci náčelníka.
Závěr: pochvala mírnosti
Proti militarizovanému slovníku odolnosti stojí obhajoba mírnosti. Ano, lidé tloustnou a jsou pohodlnější — ale mírnost je extrémně důležitá pro kvalitu života i pro demokracii. Společnosti, kde lidé chodí na demonstrace ozbrojení, aby se politici báli, žijí v trvalém stresu, který si vybírá daň na zdraví i psychice. V dobách míru se dá hodně udělat a pracovat; ve válce mlčí múzy. Romantizovat brutální společnosti je tedy stejně zavádějící jako romantizovat krizi. Téma možného zániku Knihovny Václava Havla, které panel rovněž otevřel, zůstává mezi účastníky předmětem sporu i osobní zainteresovanosti.
