Sedmasedmdesátiletý slovenský spisovatel a bývalý diplomat Jozef Banáš se vrátil z duchovní pouti k prameni Gangy v indickém Himálaji. Čtyřiadvacetidenní výprava v nadmořské výšce kolem 4 000 metrů ho přiměla přehodnotit vztah ke smrti, smyslu života i k aktuálnímu politickému dění v Česku a v Evropě. Rozhovor zachycuje muže, který říká, že se vrátil „vnitřně upokojený“ — a že politika, která ještě nedávno hýbala emocemi, ho po návratu z hor přestala vzrušovat.
Pouť k prameni Gangy: 42 kilometrů v 77 letech
Expedice mířila z východního Himálaje k prameni Gangy zvanému Gomukh — „kravská tlama“. Pohybovali se ve výšce přibližně 4 000 metrů, dvacetišestičlenná skupina musela před vstupem do národního parku absolvovat lékařskou prohlídku ve městě Uttarkáší. Lékař při kontrole krevního tlaku, cukru a EKG napsal do kolonky věku 67 namísto 77 — s tichým vysvětlením, že policisté by sedmasedmdesátiletého na hřebeny nepustili. Pouť přitom vedla po dvou týdnech přesunů z Dillí přes Rišikéš, kde kdysi pobývali Beatles ve slavném ášramu jogína Mahárišiho. V celé oblasti platí zákonný zákaz konzumace alkoholu a masa.
Skupina byla první expedicí po monzunových deštích — promočená země, dvacet sesuvů půdy po cestě, 224 kilometrů jízdy autem trvalo šestnáct hodin. Cesta vedla po balvanech, ne po chodníku. V táboře Bhojbasa, kde se přespávalo ve výšce kolem 4 000 metrů, lidé spíše polosedíce dýchali, než spali.
Cesta je cíl: každý krok jako modlitba
Vůdce expedice — Slovák Dano Mačovský, jemuž indický kněz udělil titul Sváml — varoval účastníky hned na začátku: „Počítejte s tím, že se nikdo po cestě nevrátí.“ V překladu — kdo se vydá, musí jít až k prameni. Putování se proměnilo v mentální a duchovní přerod. Žádné myšlenky na minulost ani na cíl, jen krok–nádech, krok–výdech. Latinské inspirare znamená současně inspirovat i dýchat — a oba významy tu splynuly v jedno.
Hlavní mantrou se stala vděčnost. „Když chcete pobavit Pána Boha, řekněte mu o svých plánech.“ Jediné, co člověka v balvanech tisíc kilometrů od helikoptérového signálu drželo, byla pokora a vědomí, že vše je v rukou vyšší síly — a důvěra v ostatní členy skupiny.
Vyjít ze zóny komfortu: sebepoznání ve výšce
Pouti se zúčastnila i starší dcera Miriam, žijící v Praze. Pro otce to byl narozeninový dárek — šla podruhé, přestože při první cestě před třemi roky cestu sotva zvládla. „Tati, ty jsi stěžovací typ. Tady na to zapomeň. Není minulost, není budoucnost, není start, není cíl. Jediné, co je, je přítomnost — a každý krok.“ Mladší účastníci dorazili k prameni jen o půl hodiny dřív; ve vnitřním prožitku ale věk nehrál roli. Z původních pětadvaceti dva poutníci cestu nedokončili. Nikdo ze zbývajících by si ji podle vlastních slov nedal podruhé.
Smrt jako žatva: východní pohled, který uklidňuje
V prostředí, kde reálně hrozí fatální ohrožení, se myšlenky stočí ke smrti samy. Banáš zjistil, že se jí nebojí. Smrti se prý bojí jen ten, kdo se bojí života. Vzpomínal na altajského šamana, o němž píše v románu Nádherná smrť. Na západě je smrt téměř tabuizovaná — v hinduismu, buddhismu i islámu je součástí života. Stařešina mu vysvětlil dvě věci, které by člověk neměl propást: narození svých dětí a úmrtí svých rodičů. A přidal pohled na smrt jako na žatvu: každý rolník na jaře orá, seje, hnojí — a žatvy se nebojí. Kdo se ohlédne na svůj život a vidí dobré skutky, které vykonal, nemá důvod se bát. Kdo nevidí jediného člověka, jemuž prokázal dobro, ten ano.
„Tam si vezmeš jen to, co jsi dal druhým“
Moderátorka přidala vlastní vzpomínku z Himálaje: potkala kdysi v podobné výšce stejně starého tuláka, který řekl jedinou větu, kterou si zapsala do deníku: „Tam si můžeš vzít jenom to, co jsi dal druhým.“ To, co rozdáme, je to jediné, co si bereme na onen svět.
Smysl života: jít proti proudu
Drtivá většina lidí — možná devadesát procent — pluje po proudu, protože chce mít klidný, příjemný život. Asi pět procent vyleze na břeh a jen pozoruje. A maximálně pět procent má odvahu jít proti proudu — k prameni. To řekl mluvčímu při setkání dalajláma. Symbolika výpravy byla zřejmá: skupina celých šestnáct dní stoupala proti toku Gangy. Kdo nemá smysl života, jeho život ho nemá. Bojí se ho — a tím se bojí i smrti. Stejné pravidlo platí pro firmy, státy, společnosti: bez vize loď pluje po moři a neví kam. „Když chceš postavit loď,“ cituje mluvčí Exupéryho, „neposílej lidi do lesa pro dřevo — vzbuď v nich touhu po širém moři.“ A smysl není v dokonalosti, ale v růstu: být každý den lepší než včera.
Komentář k volbám v Česku: Babiš, Turek a Pavel
Výsledek voleb v Česku je podle slovenského hosta přirozenou reakcí na čtyři roky předchozí vlády. Andrej Babiš vyhrál s výrazným náskokem, sestavení koalice ale nebylo jednoduché. Kauzy Filipa Turka — bývalého europoslance, jenž byl Motoristy sobě původně navržen do vlády — host nesledoval do detailu; jsou prý expresivní, ne přímo fašistické. Mluvčí ale otevřeně oslovuje českého prezidenta Petra Pavla: pokud Pavel naznačil, že Turek nemá právo být členem vlády, je třeba se ptát po prezidentově sebereflexi — totiž po jeho vlastních dřívějších výrocích k minulému režimu. Závěr je smířlivý a ironický: pokud mohl být ministrem zahraničí Jan Lipavský, „Turek může být pětkrát“. (Pozn.: prezident Pavel Turka v lednu 2026 odmítl jmenovat; Motoristé jeho křeslo přerozdělili a Turek se stal vládním zmocněncem pro klimatickou politiku.)
Širší kontext: nejde o český ani slovenský trend, ale o celoevropský pohyb. Pravice posiluje v Německu, Británii i Francii, kde má Marine Le Penová velké šance. V Rumunsku byly zrušeny volby, v Moldavsku se mluví o podvodu, dění v Gruzii dokresluje obrázek. Tlaky, které tlačí Evropu k militarizaci, mají souvislost s válkou na Ukrajině a permanentním strašením Ruskem. „Lidé už toho mají plné zuby.“
Návrat domů: politika už nevzrušuje
Doma za domem na Slovensku je les a v něm dolinka s pařezem, na kterém se po návratu sedí lépe než doma. Banášovi se po cestě podařilo vnitřní upokojení — a běžné denní hádky, zejména v politice, ho přestaly rozčilovat. „Sleduji to, ale jsem nad tím, mimo to.“ Připojil zásadu, kterou vyzdvihla i jedna z diváckých otázek: nemusíme reagovat na všechno. Když mu někdo přinese knihu o geneticky modifikovaných potravinách, prostě řekne, že tomu nerozumí. Osvobozuje to.
Nová kniha Tichá rebelka: o ženě, která psala z lásky
Banášova nedávno vydaná kniha Tichá rebelka Timrava navazuje na sérii motivačních příběhů významných osobností — Štefánika, Bati, Stodoly. Tentokrát vypráví o slovenské spisovatelce Boženě Slančíkové-Timravě. Pseudonym Timrava si dala podle studánky, z níž se napil její jediný životní láska — mladý muž, který se po napití nakazil těžkým zápalem plic a zemřel. Timrava se rozhodla, že už nikdy nevydá, že chce vydávat jen z lásky — a věnovala život psaní z malých vesniček, kde sama prožila celý život. „Kdyby byla Angličanka, mohla by stát vedle Jane Austenové.“
Kniha je rámována jako příběh tiché vzpoury — Timrava nešla na barikády, rebelovala každým slovem, které napsala. Ve velmi nepřejícím prostředí dokázala velké věci. Cílovou skupinou jsou primárně ženy, ale autor věří, že po knize sáhnou i muži.
Závěr
Rozhovor je svědectvím o tom, že fyzická výprava může dospělého člověka — i sedmasedmdesátiletého — proměnit ve více než jen výkonnostním smyslu. Pokora, vděčnost, smíření se smrtí a odvaha jít proti proudu jsou témata, která spolu visí: nejde o oddělené sféry, ale o jednu vnitřní polohu. A když ji člověk najde, jeho okolí — i politika — přestane mít moc ho rozhodit.
