Válka mezi Spojenými státy a Íránem přestala být sporem dvou stran. Moskva před kamerami oznámila, že stojí za Teheránem, Berlín zavírá ruský konzulát a z Pentagonu unikají do amerického tisku varování, že dlouhou válku v Zálivu americká armáda neustojí. Nad tím vším visí debata o taktických jaderných zbraních, kterou už ve Washingtonu nikdo zvlášť neskrývá.
Putin se otevřeně postavil za Írán
Vladimir Putin potvrdil, že Rusko pomůže Íránu čelit americké námořní blokádě. Neřekl to v zákulisí ani náznakem — řekl to před kamerami a nedvojznačně. Íránský prezident Pezeškian na téže schůzce mluvil o obou zemích jako o strategických partnerech, kteří společně čelí americké agresi.
Šokující je to jen pro tu část Západu, která si dosud zakrývala oči. Bílý dům zatím odpovídá přitvrzením.
Německo viní Rusko z útoku dronem u Lipska
Evropa mezitím rozjela vlastní kolo. Německo oficiálně viní Rusko z útoku dronem na lipské letiště a mluví o záměrném válečném aktu. Stroj s náloží se u letiště našel na začátku srpna poblíž ukrajinského nákladního letadla a pyrotechnici ho zneškodnili; podezřelí podle vyšetřování drží ruské pasy. Jako odvetu Berlín ohlásil uzavření ruského generálního konzulátu a ruského kulturního domu.
Doklad totožnosti jako hlavní stopa je motiv, který zná každý, kdo posledních dvacet let sleduje zpravodajství o teroru. Čím pohodlněji stopa zapadá do příběhu napsaného předem, tím opatrněji je namístě ji číst — a zveřejněné důkazy zatím nedávají jistotu, jestli šlo o ruskou operaci, nebo o vítanou záminku.
Putin téhož dne poznamenal, že Německo ničí samo sebe: hospodářství v troskách a země, ve které se lidem přestává dát žít.
Z Pentagonu uniká: dlouhou válku Amerika neustojí
Zatímco Bílý dům eskaluje, lidé z Pentagonu pouštějí informace do tisku. Adresa je příznačná: Washington Post ve Washingtonu dlouho slouží jako prodloužená ruka vojensko-průmyslového komplexu. Kdo chce něco pustit ven a být slyšet, jde právě tam.
Vzkaz zní jednoznačně. Delší válku s Íránem americká armáda neustojí. Z uniklého utajovaného dokumentu vyplývá, že šest čtyřhvězdičkových velitelů varovalo ministra: tažení proti Íránu je neudržitelné a rozkládá připravenost sil po celém světě, obranu vlastního území nevyjímaje. A podle téhož zpravodajství se v chodbách ministerstva mluví otevřeně i o jaderné variantě.
Důvod úniků je prostý — strach z vojenské katastrofy a snaha předběhnout vlastní vedení. Prezident nezpracovává, co mu hlásí. Kolem sebe má hlasy, které mu potvrzují, že je všechno v pořádku, a vlastní ješitnost, která nedovolí přiznat prohru.
Konvenční síla je zlomená
Konvenčně vzato má americká armáda zlomený hřbet. Škoda je generační, srovnatelná s Vietnamem — jen přišla rychleji. Po Vietnamu strávily Spojené státy dvacet let přestavbou ozbrojených sil a poctivým rozborem toho, do čeho se armáda pouštět má a do čeho ne. Závěr zněl: žádné další okrajové války, žádná protipovstalecká tažení. O půl století později se opakuje totéž.
Letadlová loď USS Abraham Lincoln zakotvila v thajském přístavu po 286 dnech na moři a v takovém stavu, že fotografie jejího zrezivělého trupu obletěly svět. Šanghajská organizace pro spolupráci se mezitím chystá odpovědět ekonomicky.
Údery na ostrovy a pobřežní cíle na jihu Íránu míří na stejné body, které se ostřelují už měsíce. To nevypadá na ničení zásob, ale na přípravu terénu pro vylodění. Skončilo by špatně: chybí vojáci, chybí technika, chybí kapacita takovou operaci uživit.
Odvetné údery na základny v regionu
Írán odpovídá tam, kde to bolí — na americké základny v regionu. Podle neověřené zprávy si útok na základnu v Jordánsku vyžádal ztráty mezi mariňáky. Jisté je, že schopnosti těchto základen dál klesají: ze zpráv z Jordánska vyplývá, že ze dvaceti tamních drah zůstalo použitelných šest.
Jordánce, na které to dopadá opakovaně, to netěší. Arabské státy leží v palebné linii a nadšené také nejsou. Obě strany se snaží tu druhou umlít: Američané nálety na jih Íránu, Íránci údery na základny, o které se Washington v regionu opírá. Hra na to, kdo uhne první.
Prezident dal ráno najevo, že vyjednávat nehodlá a že to vydrží. Íránci uhnout nemají důvod. Pro ně jde o holou existenci, pro Washington zatím o partii.
Kritika míří i do minulosti — na nálety, které zasáhly svatby a pohřby, a na to, co po nich pokaždé následovalo: popírání.
Válka, která oficiálně není
Počty mrtvých z Pentagonu nikdo nedostane. Válka totiž oficiálně nezačala — Kongres ji nevyhlásil, naposledy to udělal v roce 1945 — a to má pro pozůstalé velmi hmatatelné důsledky.
Vdova po pilotovi tankeru KC-135, který zahynul v prvních týdnech bojů, se nedomůže příplatků vázaných na bojové nasazení — základní pojistné a odškodnění rodina dostala, bojové příplatky a daňové úlevy ne. Důvod zní, že vyhlášená válka to není. Když se případ dostal na veřejnost, armáda oznámila revizi vyplacených nároků; podle dalších zpráv narážejí na totéž i rodiny ostatních padlých.
Právně to otevírá nepříjemnou otázku. Pokud se boje nevejdou ani pod zmocnění k použití vojenské síly, na základě čeho vlastně prezident válku vede? Odpověď se bude hodit opozici, jakmile se dostane k moci. Zatím platí, že přiznat velkou válku by znamenalo přiznat i chybu. Bílý dům se tomu brání i za cenu, že na to doplácejí rodiny padlých.
Taktická jaderná zbraň jako jen další bomba
Nejznepokojivější je posun ve slovníku. V Pentagonu i v Bílém domě se o taktické jaderné zbrani mluví jako o další položce arzenálu. Debatu živí washingtonské think tanky s přímou linkou na ministerstvo, mezi nimi Hudson Institute.
Podobně uvažoval Sovětský svaz v padesátých a šedesátých letech: taktické hlavice jako velké dělostřelectvo, kterým se prostřílí díra do nepřátelské sestavy. Jak zbraně sílily, Moskva od té představy odešla. Washington ji nikdy nepřijal — až dosud.
Motiv je přízemní: kritická munice došla. Proto běží práce na přepsání jaderné doktríny tak, aby šlo taktické hlavice použít i v konfliktu, kde druhá strana žádné nemá. Dosud platilo jediné pravidlo — jaderné zbraně přicházejí na řadu, až když jde o existenci státu nebo když nepřítel udeří první.
Snížení prahu si nikdo nenechá pro sebe. Všimne si toho Rusko, Čína i Severní Korea, všimnou si Britové a Francouzi. A na Blízkém východě to spustí řetěz, na jehož konci stojí další jaderné státy.
Cesta šéfa CIA do Moskvy a druhá fronta
Do stejného období zapadá neohlášená cesta ředitele CIA Ratcliffa do Moskvy. Přiletěl, sešel se s ruskými zpravodajci a odletěl. Podle dostupných zpráv nesl varování, aby Rusko neútočilo na území NATO, a výzvu, aby přestalo podpírat Írán.
Nabízí se ovšem i spekulace, že šlo o vzkaz opačným směrem: že si schůzku vyžádala Moskva a Američanům na ní chladně oznámila, co bude následovat. Konec vyjednávání o Ukrajině, útok na dobití, druhá fronta přes Bělorusko — geograficky přímá cesta na Kyjev — a vzkaz Západu, ať se drží stranou. Doloženo to není a zveřejněné zprávy o obsahu schůzky mluví jinak.
Leccos tomu odpovídá. Ministr financí Scott Bessent najednou v televizi svaluje stav americké ekonomiky na Ukrajinu a její útoky na ruskou ropu. Dělo se to přitom celý předchozí rok a nikomu to nevadilo. Hlavní příčinou drahé ropy je navíc válka na Blízkém východě, ne Kyjev. Prezidentova kalkulace se zdá jasná: Ukrajinu pustit, protože prohraje.
Rusko podle stejného čtení povolá statisíce záložníků, dobude poslední dvě pevnostní města na východě a už teď připravuje terén u Oděsy. Evropa je vyděšená, nejvíc Britové — bojí se, že zůstanou se vším sami. Washington má z Evropy jednu nohu venku.
Evropa vyměnila hospodářský projekt za zbrojení
Evropská unie vznikla jako hospodářský sen o budoucnosti. Ten sen skončil a bruselská administrativa hledá, čím ho nahradit. Nahrazuje ho zbrojením: touha po ekonomické dynamice se přelila do militarizace a starý nepřítel na východě se hodí, protože jen tak se dá Amerika udržet v Evropě — aby dál platila NATO, prodávala zbraně a stavěla na kontinentě.
Jenže tahle páka má meze. Evropané si Rusko znepřátelili a Washington mezitím couvá: na Írán i na Ukrajinu zároveň prostředky nejsou a přednost dostal Írán.
Ekonomický obraz je stejně neveselý. Volkswagen ruší německé závody a jeho restrukturalizace se dotkne desetitisíců pracovních míst. Důvodem jsou čínské elektromobily — a Čína přitom na evropský trh pořádně ani nevstoupila. Postupuje stejnou cestou, kterou kdysi vyrostly Spojené státy: nejdřív ekonomika, teprve potom armáda. Zatímco Západ vede války, Čína přebírá nosné konstrukce světového obchodu.
Kongres tlačí na zveřejnění Epsteinových spisů
Necelý rok po podpisu zákona o zveřejnění Epsteinových spisů drží ministerstvo spravedlnosti přes tři miliony dokumentů pod pokličkou. Poslanec Thomas Massie proto z řečniště Sněmovny reprezentantů přečetl jména lidí, které na základě vlastních zdrojů pokládá za viníky; poslanecká imunita ho chrání před žalobou pro pomluvu. Rubriky.cz ta jména nepřebírají — nikdo z nich nebyl obviněn ani souzen a presumpce neviny platí i pro ně.
Podstatnější než seznam je zákon, který k němu patří. Druhá verze transparenčního zákona, kterou Massie předložil se dvěma demokratickými spolupředkladateli, přináší tři nástroje. Otevírá spisy státním zástupcům jednotlivých států, aby mohli stíhat podle státního práva tam, kde promlčecí lhůty neběží. Dává poslancům možnost domáhat se dokumentů u federálního soudu ve vlastním obvodu, ne jen ve Washingtonu. A dává postavení i obětem, které se dnes nedostanou ani k vlastním výpovědím.
Zadržované dokumenty spadají do čtyř kategorií: interní úvahy o tom, proč se kdysi nestíhalo, k nimž si úřad nárokuje výsadu porady; chybějící zápisy z výslechů svědků a obětí; začerněné pasáže, u nichž se ministerstvo vymlouvá, že je tak dostalo od FBI; a spisy stažené z databáze poté, co se krátce objevily na veřejnosti a někdo si je stačil zálohovat.
Zbývá to protlačit k hlasování. K jeho vynucení je potřeba 218 podpisů, zatím jich je 49. První verze zákona přitom prošla sněmovnou 427 ku jedné a senátem sto ku nule — potíž tedy netkví v hlasování, ale v tom, aby se vůbec konalo.
Mezinárodní rozměr věci připomněl čínský právník Victor Gao. V rozhovoru nadhodil, že zlo spojené s Epsteinovým jménem by mělo být vymýceno a že jednou vyjde všechno na světlo; na otázku, zda Peking nezačerněné spisy má, odpověděl vyhýbavě. Zpravodajské služby velmocí shromažďují kompromitující materiál na vlivné lidi v cizích zemích. Motiv tu tedy je, důkaz ne.
Závěr
Střípky dávají dohromady nepříjemný obraz. Válku, kterou nikdo nevyhlásil a kterou americká armáda podle vlastních důstojníků neustojí. Rusko, které se z opatrné rovnováhy přesunulo na jednu stranu stolu. Evropu, jež vyměnila hospodářský projekt za zbrojení, aniž má čím zbrojit. A ve Washingtonu debatu o jaderné zbrani vedenou tónem, jakým se probírá objednávka munice.
