Do vrcholových pozic se podle publicisty D-FENS dostává čím dál víc lidí, kteří by tam vážně neměli být, a nejde o problém jedné strany. V rozhovoru plném nadsázky mluví o kakistokracii neboli vládě nejhorších, o zpravodajství České televize, o tom, proč provinilci v politice nemizí, i o své nové knize, která radí řidičům, jak se při kontrole nenechat nachytat.
Rodí se člověk bez zásad, nebo ho vyrobí systém?
Hlavním tématem blogu je odedávna typ bezskrupulózního člověka, pro kterého má D-FENS vlastní, nepublikovatelné pojmenování. Rodí se takový člověk, nebo ho vyrobí systém? Podle D-FENS platí obojí. Někdo musí mít předpoklady: jsou lidé, které k tomu nezíská nikdy nikdo, a jiní kapitulují snadno, za lízátko nebo za slib, že jim někdo koupí Octavii TDI. Kdyby ale neexistovalo prostředí, které takové chování odměňuje, toleruje a postrkuje dopředu, asi by takoví lidé nebyli. Jakým dílem se obě složky podílejí, neví. Vědec není a nezkoumal to, jen s následky žije jako většina lidí.
Spíš obyčejné bastardství než nákaza
Moderátor sáhl po lékařské terminologii a zeptal se na průběh „nákazy“. Ta podle D-FENS může proběhnout bleskově, klidně v řádu minut, a na rozdíl od běžných infekcí je vratná: někdo se nakazí, rychle se z toho dostane a za pár minut znovu projevuje příznaky. Takový průběh po sinusoidě infektologové ze své praxe nejspíš neznají.
Ve skutečnosti ale o nemoc nejde. Někteří lidé se silně přizpůsobují okolí a tomu, jak je odměňuje. Zapomenou na zásady, na to, co jim říkali rodiče, že se nemá lhát, okrádat druhé, vymýšlet si a šplhat se po cizích zádech. Pak se k nim zase přihlásí. Nemá to chování infekce, spíš „úplně obyčejného bastardství“.
Kakistokracie: vláda nejhorších je nadstranická
Pojem kakistokracie, tedy vláda nejhorších, nejméně kvalifikovaných a morálně nejpokleslejších, D-FENS do českého prostředí zavedl. Žádný ústřední architekt výběru nejhorších podle něj neexistuje. Pojem je starý snad už od antického Řecka a i tehdy se řešilo, že se ve společnosti občas vyšplhají nahoru ti nejhorší. Za tím stojí kombinace okolností: společnost v určité chvíli zpohodlní natolik, že přestane přemýšlet, kdo se jí postavil do čela. Raději si nechá naslibovat, uvěří, že deficit je vlastně fajn, a vydá se cestou menšího odporu. Po ní se pak nahoru dostane ta nejhorší spodina.
Den před natáčením byl D-FENS na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad, které po takzvané revitalizaci považuje za absolutně odporné. Stála tam dodávka v růžové kamufláži s nápisem „Starostové, děláme to poctivě“. Přemýšlel, co vlastně dělají poctivě a jestli se třeba dá poctivě krást. Krást je přece lidská činnost jako každá jiná: kdo poctivě maluje pokoje, nevynechává a nedělá fleky, kdo poctivě krade, dělá to důsledně, aby na to nikdo nepřišel, aby to hodně vynášelo a rizika byla minimální. U dodávky nikdo nebyl, a tak odešel s otazníkem.
Kakistokracie je ovšem podle D-FENS nadstranická a dá se pozorovat každý den. Nejde jen o jedno hnutí, to je spíš nejvíc exemplárním případem.
Česká televize jako ukázka myšlenkové lenosti
Moderátor připomněl hostovu tezi, že na obecní zlodějně je zainteresováno 10 až 20 procent voličů a ti nechtějí slyšet, že se krást přestane, ale že se bude krást dál a víc. Česká televize je podle D-FENS typickou ukázkou myšlenkové lenosti a pohodlnosti průměrného občana. Kdo by si dal práci a nezávislým okem se podíval, co se v ní děje, sám by poznal, že tohle fakt nechce.
D-FENS má „takový trochu perverzní zvyk“: snídá u ČT24, když se komentují zahraniční události. Každý den se to opakuje stejně. Přijde politolog z Brna a dostane návodnou otázku typu „Myslíte, že je ten Trump zlý?“. Odpoví, že si myslí, že ten Trump zlý je, protože dělá problémy. Jestli je to zpravodajství, publicistika, nebo cokoli jiného, už neví, je to podle něj zoufale nekvalitní. Jako kdyby si někdo šel koupit sendvič a dostal nakrájený papír. Ten by ho nesnědl, ale zpravodajství České televize z nějakého důvodu spolkne bez problémů.
Imunita, která žádnou imunitou není
Psát o krádežích jistého hnutí je podle hostova textu jako psát, že ryby jsou mokré. Moderátor namítl, že to je vlastně dokonalá imunita: kdo krade dost dlouho a dost okatě, o tom se přestane psát. Tak to ale podle D-FENS nefunguje. Lidé něco dělají tak dlouho, dokud jim to prochází. Jakmile to procházet přestane, na oko toho nechají a řeknou, že to byl omyl, za který mohli jen někteří jednotlivci, s nimiž se teď rozloučí, a jsou čistí.
Taková imunita je umělá. Hnutí odhodí infikované části a jede dál, a časem se na něj nalepí jiné. Že by se organismus něčeho zbavil a už byl nenakazitelný, se podle D-FENS nestane.
Droga pravdy? Oni to říkají už teď
Moderátor si představil, že by do Prahy přiletěl ředitel CIA a nařídil přidávat politikům pět dní před volbami do jídla drogu pravdy. Bylo by to podle něj osvěžující. Podle D-FENS to ale už nastalo: politici se občas nešikovně podřeknou a kdo není líný, musel si dávno všimnout spousty výmluvných náznaků.
Příklad: v dokumentu o tom, jak druhá světová válka dopadla na britskou ekonomiku, padlo, že Británie musela drasticky zvýšit daně a daň z příjmu dosahovala až 40 procent. Měli válku a padaly na ně bomby. Když 40 procent stačilo tehdy, napadlo D-FENS, mohl by tu už někdo začít bombardovat, protože úřednický aparát, který tu vznikl, spotřebuje stejně peněz jako britská státní správa pod útokem Luftwaffe. Je zjevné, že peníze někam mizí bez jakéhokoli užitku, a přesto to nikomu nesepne. Kdyby tedy ředitel CIA vystoupil z letadla a nařídil mluvit pravdu, politici by mohli klidně odpovědět, že to už dělají. Všechno už lidem řekli, jen zastřenou řečí.
Jak uchránit děti před svody
Dá se dítě obrnit tím, že ho prostředí vystaví včas? Jedno se těmto lidem podle D-FENS musí nechat: dokážou si člověka podmanit. Svůj svět předvedou tak, že mu podlehne i ten, kdo není nijak vadný, a řekne si, že chce taky Porsche, tak se přidá. Přesně to popisuje film Riziko, který se podle něj v našich médiích už moc nedává. Mladík, který v zásadě nebyl zlý, se přidá k podvodníkům a okrádá lidi prodejem falešných akcií. Děj se odehrává ve Spojených státech, ale něco podobného by se klidně mohlo stát i tady.
Ať rodiče dětem říkají cokoli, děti na to nakonec mohou skočit. D-FENS to pozoruje sám na sobě a přemýšlí, jak zařídit, aby jeho děti nesežral had. Snadné to není. Nějaká imunizace podle něj neexistuje, spíš je potřeba ukazovat jim to na příkladech. Na to stačí pustit Českou televizi, je jich tam spousta.
Systém jako vysypané špagety
Jeden exemplář D-FENS skutečně dostal. Bylo to hned po studiích, na zkoušce z informatiky, se spolužákem, který dnes zastává docela vysokou pozici v jedné plzeňské firmě. Měl si vybrat otázku a sebevědomě zvolil teorii systémů: co je systém a proč existuje. Důležitě si sedl ke stolu, z kožených desek vytáhl drahou tužku a papír A4, chvíli se zamyšleně díval a pak načmáral něco, co vypadalo jako vysypané špagety. Při ústní části vysvětlil, že čáry jsou vazby a to mezi nimi prvky systému, a takhle to celé funguje. Asistent z toho byl tak perplex, že mu dal trojku a poslal ho domů.
Nikdo jiný, kdo se na té zkoušce aspoň trochu seriózně snažil, podle D-FENS s takovou hloupostí neuspěl. Na tu chvíli si často vzpomene jako na důkaz, jak hrozný nesmysl dokáže projít. Svým způsobem to považuje za geniální, i když příkladem mu ten člověk rozhodně není.
Kniha Nenechte se nachytat: s policií mluvte co nejméně
D-FENS se dlouhodobě věnuje dopravně-správní agendě: přestupkům, trestání za ně a podobě legislativy. Nová kniha Nenechte se nachytat vychází ze vzorce, se kterým se setkával pořád dokola. Lidé jsou v zásadě slušní a mají sklon skočit do pasti, kterou na ně systém, úředníci, policisté a strážníci nachystají. Konflikt je asymetrický: policista chce od někoho pokutu po tisící, řidič je v té situaci poprvé nebo popáté v životě a neví, jak se s ní vypořádat. Udělá řadu chyb, a i když se nedopustil ničeho zásadně nezákonného, nanejvýš něčeho v šedé zóně, sám se zamotá do podezření a pokutu nakonec dostane jen kvůli tomu, co řekl nebo jak se choval.
U dopravních nehod už to legrace není, protože se za ně dá přijít do vězení nebo o řidičák. To je podle D-FENS sociální likvidace: člověk nemůže měsíce až roky řídit, může přijít o práci a může se mu rozpadnout rodina. Kniha proto popisuje základní postupy, které úřady a policie používají, a jak se jim bránit. Týká se hlavně mluvení s policisty. Člověk v dobré víře mluví a mluví, snaží se omluvit nebo vysvětlit své chování, a nakonec si tím zavaří. Kdyby mlčel nebo říkal jen to, co skutečně říct musí, do té situace by se nedostal. Jakmile se jednou k něčemu dozná, couvnout už nejde. D-FENS se ptal i advokátů, jestli znají případ, kdy člověku pomohlo, že policistům a úředníkům všechno popravdě řekl. Smáli se mu, že je asi blázen.
Kniha není rozsáhlá a dá se objednat přes web D-FENS. Ohlasy jsou zatím docela pozitivní a vypadá to, že vyjde i další díl.
Závěr
Za úpadkem politiky D-FENS nevidí spiknutí, ale pohodlnost: společnost, která si raději nechá slibovat, než aby přemýšlela, kdo ji vede, dostane do čela ty nejhorší. Stejná lenost podle něj drží při životě nekvalitní zpravodajství i provinilce, kteří se po každém odhalení jen zbaví pár „infikovaných částí“. Řidičům radí jednoduše: při kontrole mluvit co nejméně.
