Martina Kociánová, kdysi tvář hlavních zpráv, dnes tvůrkyně internetového Rádia Universum, přijala pozvání do rozhovoru, ve kterém se dvě nezávislé redakce posadily naproti sobě. Řeč přišla na svobodu, na bubliny, na peníze za veřejnoprávní média, na odchod Václava Moravce z obrazovky i na necelý rok nové vlády. Nejvíc ji ale dnes pálí větrné elektrárny. Článek přibližuje její pohled a názory tak, jak je v rozhovoru formulovala.
Svoboda v hlavě a propustné bubliny
Projekt, který založila jako Svobodné universum a který dnes nese název Rádio Universum, podle ní nežije v iluzi, že by kolem něj žádné bubliny nevznikaly. Skutečnou svobodu člověk nakonec vždycky najde jen ve vlastní hlavě. Sama se proto snaží udržet mysl svobodnou, nepodléhat módním trendům ani honbě za poslechovostí a dělat věci, které mají smysl – tedy vykrývat díry, které na informačním trhu zůstávají.
Bubliny vznikají, to si podle ní nemá nikdo nalhávat. Stává se jí, že někam přijede a slyší: „Jé, vy jste tak zmizela z té televize.“ To bylo asi před pětadvaceti lety – k těmto lidem se zkrátka nová bublina nepropíchla. Doufá ale, že bubliny kolem Rádia Universum jsou v tom nejlepším smyslu propustné. Zve si hosty z jiných názorových proudů, i takové, se kterými nesouhlasí, aby posluchači měli jistotu, že diskuse je svobodná. A přiznává, že ji host občas také pěkně povodí.
Kazety z Frekvence 1 a hosté, kteří chybějí
Na otázku, na kterého hosta vzpomíná nejraději a na kterého by raději zapomněla, odpovídat nechce – zvlášť na druhou část by jí to přišlo neprofesionální. Místo toho vypráví o stěhování zpátky do bytu. Manžel při vyklízení sklepa přinesl obrovskou krabici kazet s rozhovory, které natočila před lety na Frekvenci 1, kde několik let dělala víkendový pořad Odpolední klid. Na štítcích četla jména Valdemar Matuška, doktor Plzák, Pavel Tigrid, Boris Rösner a celou plejádu dalších, kteří už tu nejsou.
Cítila vděčnost, že je mohla potkat, a smutek, že chybějí. Při poslechu ji dojala i naivita, kterou tehdy ještě měla. O jednom ze jmen se později dozvěděla velmi nehezké věci; trápí ji to a na kloub tomu už přijít nechce. Dnes ji obohacuje velké množství hostů, namátkou zmiňuje historika Michala Téru, a dělá také rozhovory s bývalými prezidenty. Při přípravě posledního z nich zahodila půlku scénáře postavenou na průzkumu: co když host hned v první odpovědi řekne, že ho průzkumy vůbec nezajímají?
Zvláštním způsobem ji obohacují i rozhovory s bývalými politiky. Dokud byli aktivní, bývali podle ní neakční a v mnoha případech nevýkonní, a teď mají najednou jasné názory a rázné postoje. Ptá se jich proto: Kde jste byli, když jste tam byli? Bývalých prezidentů se to podle ní netýká – ti byli výrazní, svérázní a provokativní ve své éře stejně jako teď v důchodu.
Redakce jako rodinný podnik
Manžel byl u debat o rozhovorech, tématech a dramaturgii od začátku, celé večery. Teď se z něj stal parťák na plný úvazek. Trochu se toho bála – práce se pak nedá nechat za dveřmi. Soulad vybudovaný třiceti lety společného života ale funguje: předávají si novinové články, posílají odkazy, nosí si v knihách zatržené odstavce, které ten druhý musí přečíst, když už na celou knihu nemá čas. Vzniká z toho tvůrčí symbióza i osvěžující názorové tření.
Manžel si ji občas dobírá, když přijde s počítačem a zeptá se: „Šéfová, můžeš mi schválit titulky?“ Ona ale vždycky chtěla být moderátorkou, ne šéfovou. Zbytnělým egem tu podle svých slov netrpí, a proto to může fungovat.
Malé redakce proti veřejnoprávním médiím
Konkurencí pro velká média mohou malé redakce být jen v dosahu, ne v příjmech z reklamy – inzerovat u nich si prakticky nikdo nedovolí, aby si takzvaně nezadal. S dosahem je to ale jinak. Na Českou televizi a Český rozhlas se skládají všichni, a přitom mají jejich pořady podle Kociánové sledovanost a dosah velikosti statistické odchylky. Nad tím by se podle ní měl někdo zamyslet.
Způsob, jakým veřejnoprávní média reagují na snahu vlády zrušit koncesionářské poplatky, označuje za trucování přesně v duchu, jaký od nich čekala. Ráno se dozvěděla, že se chystají škrtat vzdělávací pořady pro děti, jako jsou Draci v hrnci, aby zbyly peníze na další řadu jakéhosi seriálu. „To je služba veřejná,“ glosuje hořce.
Moravec mimo obrazovku
Václav Moravec, moderátorská hvězda veřejnoprávní televize, odešel z hlavního vysílacího času do prostoru, kde pravidla nemilosrdně odsoudí nezajímavý obsah – a jeho projekt nedosahuje ani sledovanosti redakce, která rozhovor natáčela. Kociánová to vysvětluje četností výskytu, ne kvalitou: kdo se každý den objevuje ve sledovaném čase, z toho by se stal idol, i kdyby to byl Mickey Mouse.
Nezávislé redakce potřebují, aby je lidé poslouchali, vzali za své a poslali třeba padesát korun měsíčně trvalým příkazem. Když se jich sejde hodně, zaplatí se z toho pronajaté studio, střihači a další náklady. Pak dodává větu, kterou nechává záměrně vyznít: není si jistá, jestli Václav Moravec trpí stejnými potřebami a potížemi a jestli tu sledovanost z nějakého důvodu vůbec potřebuje.
Necelý rok nové vlády: Chat Control a přílepky
Někteří lidé, kteří v opozici vůči minulé vládě bojovali za svobodu slova a proti takzvanému fact-checkingu na sítích, dnes sedí v poslaneckých lavicích. Kociánová připouští, že vláda ještě nevládne ani rok a za pár měsíců se všechno stihnout nedalo. Stihla ale odsouhlasit Chat Control 1, přestože tvrdila, že to neudělá, a podvoluje se i nařízení DSA. Zatím také nezrušila přílepky o službě cizí moci a o genocidiu.
Česká vláda podle ní výjimku Chat Control 1 podpořila bez jakékoli výhrady, a tedy navzdory volebnímu programu hnutí, který sliboval jeho přijetí zabránit. Vyhlídka, že veškerou textovou komunikaci může někdo plošně skenovat, pro ni není vůbec radostná. A argument, že kdo nemá co skrývat, se nemusí bát, odmítá jako falešnou hru, kterou hrát nechce.
Větrné elektrárny jako téma číslo jedna
Vedle zákonů omezujících svobodu slova je pro ni teď tématem číslo jedna zabránit tomu, aby se v Česku začaly stavět větrné elektrárny. Chápe, že to vláda nemá lehké, protože závazek zdědila a musela by se z něj částečně vyplácet. Přesto je přesvědčená, že právě tato vláda schválí, že se stavět začne – a to by dělat neměla, padni komu padni.
Větrné elektrárny jsou podle ní velký energetický tunel, ekonomický nesmysl a hlavně ekologický nesmysl. Jakmile se postaví, je to jednou provždy: nikdo pořádně neví, jak je ekologicky zlikvidovat, a obrovské základy z více než osmi set tun železobetonu u těch menších se jen tak nevykopou. Posluchače vyzývá, aby si informace dohledali – stačí se podívat na mapu akceleračních zón. Týká se to každého, kdo nechce ze sebemenšího kopečku místo krásné české krajiny vidět 250metrová monstra, která letos podle ní vyrobila čtyři procenta energie.
Bez dotací se nesmysly samy zastaví
Na otázku, jestli si s importovanými agendami poradí sám trh, odpovídá příkladem z Ameriky: Donald Trump nemusel výstavbu obnovitelných zdrojů zakazovat, stačilo zrušit dotace. Jakmile se ekonomické nesmysly přestanou dotovat, ukáže se, co obstojí. Uhelné elektrárny vyrábějí elektřinu a do odsiřovacích zařízení se podle ní investovalo dost na to, aby se na uhlí nemuselo hledět jako na největšího zločince – sama přitom za uhlí nijak nebojuje, jen připomíná, že se musí počítat s tím, co máme. Jaderné elektrárny pak vyrobí energii mnohem levněji než obnovitelné zdroje, a to i ve chvílích záporných cen.
Výsledek trojčlenky je podle ní jasný: stát bude muset prostřednictvím svých občanů zaplatit větrné barony, stejně jako zaplatil ty solární. Solární elektrárny sice zabírají obrovské plochy, ale pro krajinu nejsou tak velkým zásahem. Že se panely i větrníky vyrábějí zoufale neekologicky v Číně a dělají Česko na Číně ještě závislejším, je pak další, politický příběh. Jednota slov, skutků a logiky tu podle ní neexistuje.
Kde bude nezávislý prostor za pět let
Jestli se z nezávislého prostoru za pět let stane nová etablovaná vrstva médií s vlastními posvátnými krávami a zakázanými tématy, záleží podle Kociánové na tom, jestli si redakce udrží svobodu v hlavě. A také na tom, jestli se naplní slova tehdejší eurokomisařky Jourové, která podle ní řekla, že nezávislá média není třeba zakazovat, stačí je vyhladovět. Ustoupit a začít tvrdit, že větrníky jsou super a covidových šmakulád si dejte přídavek, prý nehrozí – posluchači by jim to stejně nevěřili. Tuto čáru namalovanou na zemi nepodlezou.
Otázkou je, jestli se situace ve světě a v Evropě nevyhrotí. Když bude někdo pořád strašit válkou, nepůjde už o to, jestli si novináři budou muset vzít brigádu v supermarketu, ale jestli jsou ochotni jít na Bory – ona sama by šla do ženské věznice a Anna Hogenová jí slíbila, že s ní bude na cele. Kociánová by si ale přála opak: aby se společnost uvolnila a nezávislé redakce už nemusely vyplňovat informační vakuum. Pak by se ráda bavila o historii, hudbě, filozofii, umění, o těle, duši a duchu. Znamenalo by to, že se společnost normalizuje, lidé a skupiny spolu zase umějí mluvit a v hlavách se uvolní místo pro krásné věci, důležité myšlenky a lásku.
Rada starších, zpěv a velké koncerty
Vedle Rádia Universum toho moc zvládat nejde. V rámci rádia ale vede rubriku Rada starších, kam si nezve hosty kvůli tématům, nýbrž kvůli nim samotným – protože napsali zajímavé knihy, jsou dobrými hudebníky nebo skvělými lékaři. Chce tím vzdát hold osobnostem a nezabývat se stále jen aktuálním děním.
Na nohy ji, i když je unavená a umluvená, postaví vždycky hudba. Z rozhovoru spěchala na zkoušku s violistkou Jitkou Hosprovou a Láďou Horákem, protože je čeká společný koncert a už čtrnáct dní na něj intenzivně trénuje. Každý týden chodí na hodinu zpěvu a korepetici, protože pěvecký hlas se musí udržovat stále. Jednou za rok dostane příležitost moderovat velkou akci: naposledy to byly osmdesátiny básníka Jiřího Žáčka, rok předtím koncert k sedmdesátinám hitmakera a skladatele filmové hudby Zdeňka Bartáka. Scénář píše čtvrt roku, ale večer pro čtyři tisíce lidí s partou velkých profesionálů je pak její radostí.
Závěr
Martina Kociánová v rozhovoru skládá obraz novinářky, která po letech ve velkých televizích staví na svobodě v hlavě, propustných bublinách a podpoře posluchačů. Kritizuje veřejnoprávní média i vládu, která podle ní nedodržuje sliby v otázce Chat Control a chystá se pustit do výstavby větrných elektráren. Zároveň doufá, že přijde doba, kdy se nezávislé redakce budou moci věnovat hudbě, filozofii a krásným věcem místo neustálé obrany svobody slova. Jde o její osobní pohled a názory, které si čtenář může posoudit sám.
