Formálně nikdo nic nezakázal. Nesmíme popouzet k nenávisti a vyvolávat vášně, tedy chovat se slušně — a na to se dbát má, koneckonců to člověku říkávala už babička. Jenže stát dnes zakazovat ani nepotřebuje. Umí něco účinnějšího: vymlčet. Takhle otevírá svůj pohled na český mediální provoz onkolog a bývalý senátor Jan Žaloudík, který o sobě říká, že není ani věřící, ani nevěřící — je hledající.
Nikdo nic nezakázal, jenom se to vymlčí
Zakazovat není potřeba, stačí dvě techniky. Buď se téma jednoduše vymlčí, nebo se o něm řekne, že je odporné a že jím někomu nahráváte. A protože nahrávat lze v současné době buď Volodymyrovi, nebo Vladimiru Vladimiroviči, je dobré si to nesplést.
Stejná pravidla platí u Blízkého východu. Když stojíme pevně na straně Izraele, nepovažuje se za korektní bavit se o desítkách tisíc obětí v Gaze a o tom, že to tam vypadá jako v Drážďanech druhý den po bombardování. Nikdo to nezakazuje. Jen se to vymlčí.
Pokrytectví má svůj biblický patent
Kdo chce rozumět tomu, jak se přikrývání dělá, měl by si přečíst Bibli. Nejvíc z ní vytěží paradoxně nevěřící, protože ti v ní hloubají — ti druzí v ní číst musí.
Noe po potopě založil vinici, s radostí se opil, a protože bylo teplo, usnul nahý. Jeho syn Chám ho takhle našel, měl z toho škodolibou radost a šel to povědět bratrům. Šem a Jáfet byli jiného ražení: vzali pokrývku, nacouvali k otci pozadu a nahotu mu zakryli, aby ji nespatřili. Tak se zrodilo pokrytectví, doslova.
Potomky té trojice jsme podle příběhu všichni, takže si každý může sám odhadnout, jestli patří spíš k rodu Chámovu, který věci pojmenovává, nebo k těm, kdo raději shánějí pokrývku. A trest? Zakazovat netřeba, stačí říct, že váš syn bude navěky Kanaán a bude navěky sloužit potomkům těch druhých. Všechno je napsáno a skoro není o čem debatovat.
Poplatky, ohrožená demokracie a jedno strašné přiznání
Kolem České televize a rozhlasu je poslední dobou mediální humbuk: mají se poplatky platit z rodinného rozpočtu, nebo z rozpočtu, do kterého rodiny odvádějí státu? Kdyby byl člověk zaměstnán v centrálních médiích, možná by taky vyšel na Letnou volat, že je ohrožena demokracie.
Pod tím vším ale leží jedna strašná věc, a není jen mediální. Když se soudcům nesáhlo ani na platy a šlo jen o to, že by jim jako jediným nerostly, ozvalo se, že pak nebudou moci rozhodovat objektivně, protože budou ovlivňováni. To je přiznání skoro na kriminál: zaplaťte mi dobře a budu rozhodovat dobře, zaplaťte hůř a budu rozhodovat hůř.
S médii je to stejné. Tvrdí se, že chudší redakce by byla méně nezávislá. Myšlenka, že by někdo mohl razit svůj názor, i kdyby seděl v base o chlebu a vodě, se do téhle úvahy vůbec nevejde.
Novináři, nebo propagandisté?
Navážet se do novinářů nemá smysl. Jsou novináři, kteří se zabývají novinkami a jejich popisem, a pak jsou propagandisté. Propagandistická část ze své podstaty musí sloužit nějaké myšlence — a své propagandisty, tedy novináře, má Putin, Ukrajina, Amerika i Evropská unie. Každý jde nějakým směrem, a když se mu v tom směru brání, přirozeně se zlobí.
Média veřejné služby by měla fungovat procesně jako každá jiná instituce
Zkušenost ze senátních let je v tomhle poučná. Kterákoli jiná organizace přijde o peníze, když do konce roku neodevzdá závěrečnou finanční zprávu, a je to tak správně. U médií veřejné služby to někdy trvalo dva tři roky a kontrolní úřad tam nesměl vstupovat, aby prý něco neovlivňoval.
Právě tohle by mělo být hlavní téma: aby i veřejnoprávní média fungovala procesně za standardních podmínek. Jestli jejich vyjadřování a jejich stranění odpovídá výši příjmů, to už je věcí jejich vlastní morální integrity.
Dva lidé s kamerou proti dodávce s osmi hochy
Restrikce vůči alternativním médiím zase tak velká není. Rozdíl je vidět jinde, v efektivitě. Když natáčí alternativní médium, přijedou jeden dva lidé. Když natáčejí ta centrální, přijede dodávka, někdy dvě, a vynoří se z nich osm hochů.
A ještě jedna poznámka k mediálnímu vzrušení: Praha se bouří. Otázka je, jestli se to rozezná i na Ostravsku a na Jesenicku.
Stokrát nic zblblo osla
Salámová metoda, vaření žáby, tiché války státu proti vlastním občanům. O vaření žáby raději ne, to je příliš odporné. Lepší je staré přísloví: stokrát nic umořilo osla. Ještě přesněji — stokrát nic osla zblblo.
Když se něco opakuje pořád dokola, a hlavně směrem k lidem, kteří se moc informovat nechtějí, funguje to spolehlivě. K dokonalosti tuhle disciplínu dotáhla propaganda dvacátého století a nebyla to jen ta komunistická — patří sem i mccarthismus nebo to, co se dělo Japoncům v Kalifornii po útoku na Pearl Harbor. Kampaň může být razantní, nebo jde pomalu a v míru: stačí každý den říkat, že někdo je padouch. Vy jste ho nikdy neviděli, nevíte nic, ale slyšíte, ať ho radši ani neposloucháte, protože říká něco strašného. A velká část lidí si z toho odnese jediné — tenhle strašný padouch.
Americký prezident přitom pro nás býval vzorem pokrokovosti, Kennedy byl idolem mnohých, pak přišli Bushové a další. Trumpa jsme si teď centrálně zase tak zošklivili, že je to odporná osoba, a když se to bude opakovat dost dlouho, lidé tomu uvěří. Přitom se pořád neví, jestli je zvláštní od přírody, nebo jestli jde o velkolepou taktiku, jak zamíchat poměry ve světě.
Pointa nakonec není v utrpení osla. Zblblý osel může radostně lyžovat, surfovat i jezdit na Mallorku. Jde jen o to, aby byl dostatečně zblblý a věděl, kam a kde má nastoupit.
Pracující senior versus televizní model důchodce
Modely, jak se má důchodce chovat, jsou k vidění na ČT24: má být lehce dementní, mít po bradě bílou kávu s rohlíkem, být vozen na vozíku a všichni se na něj mají skládat a doplácet. Naplnit se to zatím nedaří.
Nová terminologie nabízí lepší zkratku — prase, tedy pracující senior. Dřívější prduch, pracující důchodce, zněl nedůstojně. Jen pro dámy se to nehodí, tam by se muselo najít něco jiného: pracující laň, pracující labuť nebo pracující veverka.
Být důchodcem je poměrně radostné, protože je to nová etapa života. Kdo si plánuje stovku, má před sebou ještě čtvrtinu cesty, a plán má být, i když se většina plánů nedodrží. Výhodou je zkušenost: když někdo přijde a popřeje dobrý den, je se čemu smát, protože člověk už ví, co všechno s tím dobrým a s tím dnem může souviset. Zkušenost lidí, kteří už něčím prošli, by se přitom měla víc využívat. Místo toho se říká, že zkušeností netřeba, protože máme big data a umělou inteligenci a z ní si vyextrahujeme, co potřebujeme. Život důchodce v Česku je veselý — když si ho tak člověk postaví a nevnímá ho tragicky.
Dvě veselé zprávy z jedné cesty přes republiku
Nejdřív malá vsuvka. Někdy v osmdesátých letech proběhla zapadlá vědecká studie, která porovnávala biochemické složení slz smíchu a slz smutku. Vyšlo, že minerály, bílkoviny i další látky jsou naprosto stejné. Je tedy otázka, jestli má vůbec smysl řešit, že se člověk moc řehtá nebo je moc smutný. Věci primárně smutné samozřejmě existují: úmrtí blízkých nebo zvyšování daní.
Na cestě autem přes republiku se dala čekat aspoň informace o Hormuzském průlivu, jestli se průjezd povolí, nebo ne. Zaznělo jen, že se jedná — Američané tvrdí, že mají dojednáno, Íránci, že o ničem nevědí a nikdo s nimi nejedná. Zato dlouho běžela relace o Dominiku Ferim, který si odpykával trest za znásilnění a žádal o propuštění; nejprve se posuzovalo, že se ještě dostatečně nesebereflektoval. Mezitím na něj podala žalobu další dáma kvůli tomu, že si při chtěném styku odmítl nasadit prezervativ. Soud dospěl k tomu, že o znásilnění nešlo. A o pár dní později bylo hlavní zprávou, že už ho zase pustili, protože se sebereflektoval a jsou na něm známky nápravy. Když tohle slyšíte pětkrát za jednu cestu, je to veselá zpráva.
Ukradená lebka a odborníci na tvrdost betonu
Druhá zpráva už tak veselá není, patří spíš k omezování důstojnosti: ukradla se lebka světice a skončila zabetonovaná, protože ji pachatel zamýšlel hodit někam do řeky, aby ji už nenosili a nevystavovali.
S nošením ostatků se dá souhlasit těžko. Ve Staré Boleslavi se při slavnostech nosí lebka svatého Václava, a přitom se podobné zvyky jinde ve světě pokládají za barbarské — na Korsice takhle kdysi nosili useknutou hlavu maurského vojevůdce, dnes ji mají ve znaku. Při vší úctě k Zdislavě z Lemberka, která prý měla čtyři děti a starala se o chudé: není jisté, jestli by byla šťastná z toho, že se vystavuje její lebka a zbytek ostatků leží někde jinde.
Konec je ale docela šťastný. Lebku se z betonu podařilo dostat a zachránci za to dostali ocenění. Investigativní novináři se mezitím snažili dobrat toho, jestli to vůbec jde, a přizvali dva experty; ti veřejně probírali, že z měkkého betonu to půjde snáz a z vytvrdlého podstatně hůř, na což by byly potřeba nové laserové metody. Naštěstí beton nestačil vytuhnout. Poznatek, že tvrdý beton drží víc než měkký, dnes zjevně vyžaduje experta — dřív se to jaksi rozumělo samo.
A pointa? Pachatel jim svým způsobem asi vyčinil. Ostatky se podle všeho vystavovat nebudou, postoj k tomu se změnil i mezi církevními představiteli.
Co rozlaďuje: dělat z lidí pitomce
Trvale rozlaďující je jediná věc — když se z lidí dělají pitomci. My jsme zastupitelé, my jsme média, my vám to vysvětlíme, a lidé na to zareagují tak nebo onak a stejně prý nic nevědí. Jenže lidé tušit můžou.
Kdo měl možnost za život navštívit asi sedmdesát zemí, a opakovaně, má na věc trošku vlastní názor. A když pak z médií uslyší vyloženou pitomost, nerozladí ho to, spíš ho to rozesmutní. Trochu s námi počítat, že nejsme úplně hloupí, by nebylo od věci.
Recept: podívat se, jaká témata mají jinde
Základní povinnost odpovědného občana, který sleduje politiku, zní: podívat se, jaká témata má ČT24, a pak se kouknout na BBC, na Al Džazíru, na TRT, což jsou poměrně solidní Turci, a na nějaký francouzský kanál. Klidně i na čínský — ten nám ještě pouštějí, běhají tam pandy, kvetou kytky a konflikty se nekonají.
Nejde přitom ani tak o to, jak jednotlivé stanice svět vidí, jako o to, jaká témata vůbec vidí. Na Al Džazíře najdete Afriku a desetitisíce obětí. Tady se dozvíte, že za pomoci osmdesáti nebo dvou set raket byl zraněn jeden člověk — což upřímně řečeno není moc efektivní, chlapa lze zabít i zadarmo. Když se pak pouští pět set dronů, obvykle někde popadají a někoho zraní. Je to smutné.
Naše vidění světa je vidění z vltavské kotliny. Čechy jsou v historii uzavřené v horách, Morava je na tom o kapku lépe, protože je otevřenější na jih a východ — dřív nájezdům Maďarů i Mongolů, dnes aspoň tomu, co říká Meloniová. A na spravení nálady se osvědčila italská RAI, většinou jednička: buď poučné rozhovory o zdraví, nebo kulturní památky, na které jsou Italové pyšní, nebo se vaří, nebo zpívá. Nebo se zpívá a vaří. A od takového nastavení se pak odvíjí i to, jak se člověk dívá na politiku.
Závěr
Není to soud nad novináři ani nad důchodci, spíš nabídka jiné optiky. Zakazovat netřeba, stačí mlčet. Nezávislost se nedá měřit výplatní páskou. A proti stokrát opakovanému ničemu pomáhá jediné: podívat se, o čem se mluví jinde. Zbytek už je na tom, jestli si člověk svůj den postaví vesele, nebo tragicky.
