Publicista a hudebník Ladislav Jakl, spolupracovník Institutu Václava Klause, prošel v jednom večeru cestu od gramofonové desky až k Ústavnímu soudu. Spojnicí všech témat je jedna otázka: proč se bavíme zrovna o tom, o čem se bavíme, a kdo nám ta témata vybírá.
Vinyl jako obrana proti mačkání knoflíku
Nová deska kapely Folimanka Blues nese název Odpočívej v pokoji a vyšla na vinylu záměrně. Nemá to být jen nosič, ze kterého se po zmáčknutí knoflíku něco spustí, ale předmět, ke kterému člověk přistupuje vážně — včetně obalu, přílohy a barevného lisu, tentokrát v odstínu pivního skla.
Česko je v tomhle oboru nečekaná velmoc. V osmdesátých letech se v Loděnicích postavila na svou dobu obrovská lisovna, která byla vlastně zastaralá už v okamžiku, kdy nabíhala CD. Nikdo ji naštěstí nezboural, a tak dnes existuje unikátně dochovaná fabrika i tradice lidí, kteří tomu rozumějí. Vinyl přitom není jen záležitostí staromilců — vydávají na něm i nové kapely a nové žánry.
Podstatná je ale funkce poslechu. Něco jiného je hudba ve výtahu nebo k práci v kuchyni a něco jiného je poslech, u kterého si člověk sedne a nenechá se rušit. Rozdíl mezi rychlým občerstvením a sváteční večeří platí i pro uši. Deska Odpočívej v pokoji tomu odpovídá: je temná, hořká a suchá jako pivní styl stout, a má s posluchačem trochu zatřást.
Kauza Filipa Turka jako anekdota dne
Filip Turek boural v polovině července v centru Prahy, kde se jeho vůz střetl se zdravotnickým vozem; řidič sanitky skončil se zraněními v nemocnici, Turek vyvázl bez zranění. Krátce nato pozastavil výkon funkce vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal s tím, že pokud ho policie označí za viníka nehody, na post rezignuje. Premiér Andrej Babiš uvedl, že pokud záběry odpovídají realitě, měl by Turek jako zmocněnec skončit.
Jakl na tom nekomentuje dopravní předpisy, ale skladbu veřejné debaty. Dnešní mediální — a za chvíli i hospodský a rodinný — svět je podle něj složený z anekdot. Témata, o kterých se mluví, nejsou ta nejdůležitější ani ta nejvážnější a netýkají se našich životů. Jsou to střípky, které nám někdo vybírá a podstrkuje: tohle je to, o čem si budete povídat, čemu se budete smát a nad čím se budete rozhořčovat.
Že někdo naboural, je špatné. Ale míra, s jakou se z toho stalo celonárodní téma, na Jakla působí tak, že se máme bavit zrovna o tomhle, abychom se náhodou nebavili o něčem jiném — o věcech, které skutečně mohou ovlivnit naši budoucnost, ale nejsou dost anekdotické, aby se hodily do bulvárního vnímání reality. Jestli Turek tlak ustojí, si Jakl netroufá odhadnout. Poznamenává jen, že volby jsou drahá věc, zatímco vyrobit pár kauz je podstatně levnější.
Tři vteřiny, které chybí
Něco se opravdu mění, a mění se to rychlostí. Témata jsou nakažlivá jako virus a nastolit je je dnes neuvěřitelně snadné — za pár hodin si o nich povídají úplně všichni.
Obrana proti tomu podle Jakla existuje jediná a je zoufale prostá: první tři vteřiny po tom, co si člověk něco přečte nebo uslyší, věnovat úvaze. Proč mi to říkají? Kdo mi to říká? Proč zrovna tohle a proč zrovna takhle? Nic není samozřejmé. To, že něco čtu nebo slyším, není příroda — někdo někde nějak rozhodl, že to uslyším.
Sám se přitom vymezuje vůči konspiračnímu čtení světa. Nikdo podle něj netahá za všechny nitky. Žijeme ale ve světě reálných zájmů, z nichž mnohé nejsou na první pohled vidět ani slyšet, a které se uplatňují právě podílem na atmosféře, v níž se veřejné mínění odehrává.
Chvála lenosti
Pořád se mluví o úspoře energie. Vezměme to heslo doslova: nejlépe se energie šetří tak, že začneme být líní. Lenost je podle Jakla úžasná ochrana před zbrklostí a před naskakováním na všechno, co se objeví.
Nemusím na všechno rychle odpovídat, nemusím hned reagovat, nemusím se rychle rozhodovat. Ze všech stran se přitom tlačí opak — zbav se úvahy, zbav se svého času a rozhodni se pro to první, co uvidíš. Lásky na první pohled existují, ale ty na druhý pohled podle něj vydrží déle.
Zrychlení se přitom netýká jen nákupů a telefonů. Nejzhoubnější je v oblasti informací, kde člověk dostane hotový názor bleskově a nemá šanci vychladnout dřív, než ho začne obhajovat.
Displeje místo rozhovoru
Cestou vlakem do Ostravy seděla ve voze rodina s asi desetiletou holčičkou, která za celou dobu nezvedla oči od tabletu. Jedinkrát vzhlédla, aby se zeptala, co je to Morana. Rodiče to museli hledat na Googlu. Rodinný výlet by přitom měl vypadat spíš tak, že se lidé baví o tom, co je za oknem.
Jakl přidává vlastní pozorování. V jednom pražském pivovaru viděl sedm dvacátníků u jednoho stolu, kteří spolu za celou dobu nepromluvili a všichni koukali do telefonu. Ještě horší je podle něj, když se to týká rodičů: v jedné hospodě sledoval dva dospělé, kteří za celý večer nepromluvili ani slovo se svou asi šestiletou dcerou — ani spolu navzájem. Holčička mezitím koukala do stropu, stála na židli, ležela pod stolem a kreslila na zrcadlo.
Protipólem je živá hudba. Když hraje kapela naživo, je to úplně jiná zkušenost než reprodukce — podle Jakla je poslech ze záznamu jako lízat marmeládu přes sklo. Kapely přitom hlásí, že jejich publikum zlenivělo: den před koncertem přichází záplava omluvenek, které lidé podle něj neposílají kvůli druhé straně, ale kvůli sobě.
Bubliny místo prostupné společnosti
Scházení se podle Jakla v něčem vrací, ale s jedním varovným rysem: lidé se scházejí v uzavřených subkulturách. Když se během zavírání hospod a celého života hledala náhrada, vznikly alternativy v garážích a hasičárnách — a to už není volně průchozí prostor.
Česká společnost je přitom v jedné věci naprosto unikátní: je sociálně prostupná. Do hospody na vesnici přijde univerzitní profesor, inženýr, boháč i poctivý vidlák z venkova, a všichni se spolu hádají o tom, jak se správně staví kachlová kamna. Tahle prostupnost se ztrácí — chybějí místa a chybí ochota překonat práh energie a ostychu.
Bubliny mají jeden zhoubný efekt. Uvnitř se lidé posilují ve vlastních stereotypech a začínají se na politiku dívat očima sympatií a antipatií. Někdo nám voní, někdo smrdí, má divný hlas nebo blbě kroutí hlavou — a obsah toho, co říká, nás přestává zajímat. Důležitější než to, co člověk říká, je najednou to, co se o něm říká.
Reputační riziko a kamarádství jako instituce
Jednou dostal Jakl v rozhovoru otázku, jestli pro něj něco není reputační riziko. To spojení nesnáší. Reputační riziko totiž neznamená něco udělat, něco spornějšího říct nebo vykonat kritizovatelný čin — znamená být s někým viděn. Bubliny mají svá pravidla: tenhle smrdí, a když si k němu přisedneš nebo ho pozdravíš na chodníku, budeš smrdět taky.
Jako čerstvý příklad posloužila kauza ministra kultury Oto Klempíře a podcastera Čestmíra Strakatého. Sdílený snímek z jejich videohovoru spustil vlnu kritiky a Klempíř se za jeho zveřejnění Strakatému omluvil. V rozhovoru, který spolu následně natočili, se Strakatý od ministra ostře distancoval a mluvil o podrazu, zatímco Klempíř připomínal jejich dlouhé přátelství.
Právě tenhle mechanismus považuje Jakl za nejnebezpečnější. Když média píšou o nás, víme, že lžou, protože známe realitu. Když píšou o někom jiném, máme přece jen tendenci něčemu věřit, i když se lže úplně stejně. Smyslem takového rámování není postavit masu lidí proti několika jedincům, ale postavit jednotlivce proti sobě navzájem, aby si nebyli schopni podat ruku a vyměnit si názory ani tehdy, když spolu nesouhlasí. Přátelství je instituce a lidé jsou dnes schopni se navzájem odepsat jen proto, že ten druhý nemá dost svatého opovržení vůči někomu třetímu.
Poplatky, které nic neřeší, a otázka, která se klást nesmí
Vláda Andreje Babiše schválila návrh, podle kterého Česká televize a Český rozhlas přestanou být financovány z koncesionářských poplatků a jejich hlavním zdrojem se stane příspěvek ze státního rozpočtu. Rozpočty obou institucí by se přitom měly snížit zhruba o 1,4 miliardy korun. Zaměstnanci na to odpověděli jednodenní výstražnou stávkou, která se v červnu projevila ve vysílání téměř všech stanic.
Jakl považuje samotné poplatky za zanedbatelné — nic neřeší, ať už budou, nebo nebudou. Riziko toho tématu je podle něj jinde: mluví se u něj o institucích samotných, a je na čase ptát se nejen na to, co dělají, ale i proč vlastně jsou.
Představme si podle něj svět plný televizí, rádií, novin i vydavatelství, do kterého někdo přijde s návrhem, že tam cosi zásadního chybí, a proto je třeba z veřejných peněz platit deset miliard a vybudovat areál o velikosti okresního města. Takový člověk by musel konkrétně vyčíslit, kolik hodin čeho chybí. Taková debata se ale nikdy nevedla, protože jde o dědictví doby, kdy měl stát na vysílání monopol a musel proto dělat úplně všechno včetně nejhloupější zábavy. Monopol zmizel, dědictví zůstalo a upravuje se jen mírně.
Nabízí i alternativu: pokud společnost skutečně potřebuje určité obsahy — vysílání pro děti, přírodopisné a vzdělávací pořady, obsah pro jazykové a kulturní menšiny — ať si je stát objedná v konkrétním rozsahu a kvalitě a nechá soutěžit, kdo je udělá lépe. A připojuje otázku, na kterou nemá odpověď: proč je zaměstnanec státem zřízeného média považován za záruku odolnosti vůči hybridním hrozbám, zatímco jeho kolega ze soukromé televize, který chodí do stejné hospody a čte stejné noviny, nikoli.
Boj o skutečné přeformátování mediální krajiny podle Jakla ještě ani nezačal a nejspíš k němu nedojde. Momentálně se vede spor o něco jiného — jestli se o takových věcech vůbec smí mluvit a klást otázky. Kdo je vznesl před pětatřiceti lety, byl barbar; kdo je vznese dnes, je označen za spojence kdejaké cizí mocnosti.
Spacáky na Kavčích horách a paměť roku 2000
Otázka, jestli se schyluje k opakování spacáků na Kavčích horách, Jakla nechává klidným — s poznámkou, že kdyby se stávka vzala doopravdy vážně a vysílání se vypnulo, možná bychom konečně zjistili, jak moc nám chybí.
K tehdejší televizní krizi má jasný postoj a měl ho podle svých slov už tenkrát. Ředitel byl zvolen legitimním způsobem, jenže část zaměstnanců prohlásila, že to jejich ředitel nebude, a s pomocí části politické scény toho dosáhla. Co bylo odvoláno, se odvolalo, dokonce se kvůli tomu upravil zákon. Podle Jakla ne z principiálních důvodů, ale proto, že část politiků vycítila, že si tím na dlouho získá silného spojence.
Stejnou logiku vidí i v hlasování o zvýšení poplatků, které podle něj probíhalo přesně podle politické příslušnosti, ne podle věcné debaty o jednotlivých segmentech problému. Veřejnoprávní instituce se tak z reportéra popisujícího utkání staly jeho hráčem — a část politické scény i veřejnosti je považuje za svou součást, zatímco druhá část za své oponenty. To se nikdy stát nemělo.
Prorokovat nechce, protože jeho proroctví bývají černá. Přesto odhad má: politická scéna jako celek vyměkne a nezmění se vůbec nic. Následovat budou spíš gesta, která mají navenek vypadat jako sebereflexe, než skutečná změna.
Ankara: kdo vyhrál spor o summit
Ústavní soud předběžným opatřením uložil vládě, aby zajistila účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře. Ministr zahraničí Petr Macinka prezidenta a jeho doprovod následně akreditoval, celý postup ale označil za pokus o ústavní puč. Premiér Andrej Babiš uvedl, že rozhodnutí respektuje, zároveň ho ale nazval absurdním.
Jakl hodnotí výsledek ve dvou rovinách. Pokud jde o samotný summit, česká reprezentace podle něj měla hrát tvrdší roli a důsledněji hájit české národní zájmy — vítězem tedy český národní zájem rozhodně nebyl. V rovině ústavní je podle něj poraženou stranou česká ústavnost, protože Ústavní soud vstoupil do čistě exekutivní dimenze. Demokratický systém stojí na rovnováze tří mocí a tendence jedné vykrádat pravomoci druhé existují odjakživa; tady ale podle jeho čtení zaznělo, že jeden káže všem.
Důsledky teprve přijdou. Buď bude ústavní systém dál degenerovat, nebo to dospěje k vážnému ústavnímu konfliktu včetně paralýzy ústavních institucí. Prezidenta přitom Jakl za účastníka sporu nepovažuje — byl spíš figurou, kterou se táhlo. S fotografem po boku z toho podle něj vyšel s pěknými snímky, a v tomto smyslu jako vítěz. Že jde o začátek prezidentské kampaně, ale nepřipouští: ta podle něj začala den po zvolení a projevuje se křečovitou snahou být vidět u každého otevírání konzervy. Vedle úsměvné stránky v tom vidí i vážnou — pokud tahle vrcholná ústavní instituce není spravována vážně, nabízí se otázka, kdo tedy skutečně rozhoduje.
Závěr
Napříč hudbou, hospodou i ústavním sporem se vrací jeden motiv: rychlost, která nedovolí vychladnout, a bubliny, které z posuzování obsahu udělaly posuzování osob. Recept, který z toho plyne, je nenápadný a nevyžaduje žádnou instituci — tři vteřiny na otázku, proč mi tohle někdo právě teď říká, a trochu lenosti, která zabrání okamžitě naskočit.
