Republiky jsou v dějinách vzácné a většina z nich skončila stejně: přišel silnější soused a dobyl je. Řím je výjimka – nikdo ho nedobyl, rozložil se zevnitř. Americký historik Thomas Madden, profesor na Saint Louis University a autor knihy The Fall of Republics, sleduje cestu od Kartága a Říma přes Konstantinopol a Benátky až ke Spojeným státům. Hledá, co republiky drží pohromadě, co je rozkládá a co si z toho vzali autoři americké ústavy.
Mor z laboratoře a mor z dějin
Rozhovor začíná aktuální zprávou: začátkem října zemřela v protimorovém ústavu v sibiřském Irkutsku osmadvacetiletá laborantka. Podle zpráv si koncem září rozbila zkumavku s původcem moru, ruská strana uvádí jako příčinu smrti zápal plic nejasného původu a asi dvě stě lidí, kteří s ní přišli do styku, je pod lékařským dohledem.
Mor patří k nemocem, které opakovaně měnily dějiny Západu. Dnes se mluví o plicní formě téže nemoci, která jako dýmějový mor zasáhla v 6. století Konstantinopol, Blízký východ i západní Evropu a ve 14. století se vrátila jako černá smrt, která vyhubila polovinu obyvatel západní Evropy. Pokud nejde o upravený kmen, není důvod k panice: mor se léčí běžnými antibiotiky. Nikdy nezmizel, jen ustoupili jeho přenašeči – blechy z krys. Díky hygieně je krys méně a lidé blechy většinou nemají. Plicní forma se ale šíří vzduchem, má kratší inkubační dobu a zabíjí rychle; bez včasné léčby je smrtelná.
Znepokojivé je, že případ pochází z laboratoře. Uchovávat vzorky nemocí jako v knihovně je jedna věc, upravovat patogen tak, aby získal nové vlastnosti, je věc druhá – a právě to by bylo důvodem k obavám. Skutečná čísla mohou být podhodnocená a Rusům se podle Maddena nedá věřit, že řeknou, co se děje.
Černá smrt přitom proměnila celou společnost. Hospodářství Evropy se nezhroutilo, naopak: méně lidí spotřebovávalo víc a práce zdražila natolik, že z nevolníků se mohli stát svobodní rolníci se slušným živobytím. Změnila se i stavba lodí, protože už nebylo kde vzít padesát mužů na posádku. Bohatí umírali ve městech, kde mor řádil nejvíc, ale mohli z nich utéct na venkov. Mor se vracel zhruba každou generaci: zabil polovinu obyvatel, přeživší byli imunní, a jakmile vyrostla nová generace nebo se do města přistěhovali noví lidé, udeřil znovu.
Benátky na to vybudovaly celý systém. Slovo karanténa pochází z benátského quaranta, tedy čtyřicet: nemocného odvezli na jeden z ostrovů, kde čtyřicet dní čekal, zda přežije, a nově připlouvající lodě i zboží procházely karanténou na jiném ostrově. Protože nikdo nevěděl, co nemoc způsobuje, přišly na řadu i zbožné sliby. Benátčané byli obchodníci, a tak uzavírali smlouvy i s Bohem: když mor odejde, postaví kostel. Tak vznikl kostel Santa Maria della Salute, kupolová stavba, kterou dnes najdete skoro na každé fotografii Benátek.
Justiniánův mor zmařil obnovu říše
Roku 542 udeřil mor na Konstantinopol, hlavní město římské říše. V nejhorších dnech podle odhadů historiků zabíjel kolem pěti tisíc lidí denně. Onemocněl i císař Justinián a patřil k polovině, která přežila. Jeho žena Theodora, bývalá prostitutka, která se z nejnižších vrstev vypracovala až na císařovnu, zemřela – a její ztráta Justiniána zlomila.
Justinián strávil velkou část vlády snahou dobýt zpět Západ, který padl do rukou germánských kmenů. Jeho vojevůdce Belisarius znovu získal severní Afriku, Baleáry, Korsiku, Sardinii a části Hispánie. V Itálii ale narazil na silnější gótské království a válka se po celém poloostrově táhla přes dvě desetiletí. Samotný Řím několikrát změnil majitele a každá strana ho, dokud ho držela, vydrancovala. Itálie se nakonec znovu stala provincií říše, spravovanou z Konstantinopole.
Mor se pak byzantskými loděmi rozšířil po celé Itálii a vylidnil její města. Vyčerpaná země se stala snadnou kořistí Langobardů, kteří zabrali velkou část Justiniánových výbojů a zůstali trnem v oku byzantských vojsk na celá staletí. Nebýt moru, Justiniánovi nástupci by podle Maddena dobývání nejspíš dokončili a možná vrátili říši celý Západ – nejtěžší byla Itálie, ostatní oblasti byly řidčeji osídlené. Konstantinopol, zdaleka největší město západního světa s asi půl milionem obyvatel uvnitř hradeb a zhruba milionem v okolí, přišla o víc než polovinu lidí. Prokopios a další svědci popisují hromady mrtvol v ulicích; těla už nebylo kam odvážet.
Paradoxní je, že oba velké mory jsou dokladem prosperity. Nemoc v obou případech přišla z Číny po obchodních trasách, které se teprve otevřely. Justiniánův mor dorazil nejdřív do Egypta, černá smrt na Krym a k Černému moři, odkud ji benátské a janovské lodě přivezly přímo do západní Evropy. Hedvábná stezka a obchod se vzdálenými zeměmi přinesly nemoci, proti kterým lidé na Západě po staletí neměli žádnou imunitu.
Tiberius Gracchus a první prolitá krev
Tiberius Gracchus pocházel z vážené rodiny a ve 40. letech 2. století před naším letopočtem patřil k vycházejícím hvězdám římské politiky. Podle Maddena právě v období po roce 146 př. n. l. stranictví v Římě nabralo na zuřivosti a Gracchus byl jedním z prvních, kdo ho dokázal využít k vlastnímu vzestupu.
Výchozí problém byl skutečný. Mnoho veteránů přišlo o rodinná hospodářství, protože roky bojovali ve vzdálených válkách a půdu museli prodat. Státní půdu, kterou Řím pronajímal k hospodaření, navíc skupovali bohatí Římané a scelovali ji do rozlehlých panství – ne kvůli úrodě, ale kvůli výhledu; nanejvýš tam pásl ovce pastýř. Potraviny už Řím dovážel z provincií. Ve městě tak rostl počet chudých občanů, kteří žili z nádenické práce. A protože Řím stále spoléhal na občana-vojáka, který sloužil převážně na vlastní náklady, chudáci bez půdy do armády nemohli. Pro stát, který potřeboval silné vojsko, to byl vážný problém.
Gracchus proto navrhl zákon, podle kterého se měla státní půda elitám odebrat, rozdělit na malé díly o dvou až třech akrech a rozdat chudým občanům z města. Nešlo o soukromý majetek, ale o dobytou státní půdu, a zákony výměru pronájmů omezovaly – jen je nikdo nedodržoval. Bohatí přitom nájmy koupili poctivě, do půdy investovali, stály na ní jejich domy i rodinné hrobky. Pravdu tedy měly obě strany.
Gracchus zjistil, že návrh je mezi lidmi nesmírně populární, a čím víc o něm mluvil, tím víc stoupal. Byl prvním římským populistou. Na fóru lidu opakoval, že boháči v senátu jim říkají páni světa, a přitom nemají ani kam složit hlavu. Rozdmýchával třídní závist: oni mají všechno, já jim to vezmu, dejte mi moc.
Řím neměl psanou ústavu; ústavou byla zvyklost. A ta říkala, že takové návrhy jdou nejdřív do senátu, kde seděli muži, kteří státu sloužili a věděli, co funguje. Gracchus senát obešel a předložil zákon rovnou sněmu plebejů. Když jiný tribun návrh vetoval, nechal ho sněmem sesadit – něco takového se nikdy předtím nestalo – a prosadil zákon. Pak si zajistil peníze z dědictví po pergamském království, aby nebyl odkázán na senát. Senátorům začal připomínat to, co Římané nenáviděli nejvíc: krále. Republika přece vznikla na troskách monarchie.
Na konci ročního funkčního období se Gracchus obával, že bez imunity skončí před soudem, a tak se ucházel o tribunát znovu. Na bouřlivém shromáždění, kde nebylo nic slyšet, zvedl ruku k hlavě. Část přítomných to vyložila tak, že žádá korunu. Když zpráva dorazila do senátu, část senátorů prohlásila, že tady běžný zákon nestačí a republika je v ohrožení. Vyšli v tógách – a byli to ostřílení veteráni, protože do senátu se nikdo nedostal bez válečných zkušeností. Dav jim uhnul, Gracchus utíkal a oni ho ubili k smrti. Sami se považovali za tyranobijce, lid ale viděl, jak elity zabily jeho zastánce. Gracchus se stal mučedníkem a senát pak lidu ustoupil ve všem. Jeho bratr Gaius Gracchus převzal jeho program a později skončil stejně.
Poprvé tak v římské politice tekla krev: držitelé úřadů neřešili spory zákonem, ale zabíjením. I samotní Římané to později považovali za předěl, od kterého se věci jen zhoršovaly. Politické násilí z vášní se v republikách objevuje vždycky; nebezpečné je, když se z něj stane politický nástroj a věci se mění právě kvůli němu. Ve Spojených státech podle Maddena zatím tohoto stadia nedosáhli. Řím ho dosáhl: populárové a optimáti, jak se strany kolem roku 120 př. n. l. nazývaly, organizovali nepokoje a političtí předáci si zakládali osobní stráže, ve skutečnosti malé polovojenské oddíly. S nimi pak rozpoutávali násilné demonstrace, aby odložili volby nebo zastavili rozhodnutí senátu.
Profesionální legie věrné generálovi
Půdu z Gracchova zákona mnozí noví majitelé opustili – hospodařit neuměli a v Římě aspoň věděli, kde si vydělat. Gaius Gracchus navíc poprvé zavedl státem dotované obilí. Ceny postupně klesaly tak hluboko, že po většinu římských dějin byl chléb zadarmo: stačilo si pro něj dojít. Když si člověk mohl vybrat mezi dřinou na statku a velkoměstem s jídlem zdarma, volba byla jasná.
Marius proto armádu přestavěl. Místo povinné služby občanů zavedl placené profesionální vojsko, blízké tomu, co později zvolily Spojené státy. Legie mohly růst, služba se stala kariérou a vysloužilci dostávali půdu ve veteránských koloniích po celé říši. Do armády tak přicházely spíš rodiny z nižších vrstev, kdežto vyšší vrstvy sloužily jen ve velení v rámci postupu úřady. Vojsko bylo lepší, protože v něm muži sloužili celý život, ne jen část roku.
Vznikl ale problém, kterému se američtí otcové zakladatelé záměrně vyhnuli: velitelé legií byli zároveň politici. Obyčejný legionář tak začal svůj osud spojovat s tím, jak dobrým politikem je jeho generál – jaký žold mu vyjedná a kam ho pošle. Do Británie, kde nic není, jen lidé pomalovaní namodro? Nebo do Malé Asie, kde jsou bohatá města a velká kořist, z níž dostane podíl? Věrnost vojáka se tak přesouvala od římské ústavy ke generálovi. A v tu chvíli to s republikou jde z kopce.
Vlastenectví přitom nezmizelo. Celé dějiny pádu Římské republiky jsou dějinami lidí, kteří tvrdili, že republiku zachraňují – někteří cynicky, mnozí upřímně. Záchrana obvykle znamenala zbavit se politických nepřátel. Republika ale stojí na tom, že zájem čelí zájmu a skupiny se navzájem tlačí; to je drží svobodné. Politických soupeřů se nikdo nikdy nezbaví. I generálové, kteří táhli na Řím, tvrdili, že zachraňují ústavu před nepřáteli. Jakmile se do toho zapojí armáda, je konec.
Občanské války a Augustova kulisa republiky
V 1. století před naším letopočtem, v době prvního triumvirátu, už generálové shromažďovali legie, které nakonec bojovaly proti sobě navzájem. Legionář, který stál proti jiným Římanům, si mohl namlouvat, že ti druzí ničí republiku, ale stále jasněji chápal, že ve skutečnosti bojuje o to, aby Římu vládl jeho generál. Skutečným zdrojem moci už nebyl zákon a ústava, ale počet legií pod vlastním velením. Pompeius přijel do Říma, oslavil triumf, nechal se velebit – a legie nerozpustil, nechal je táborit za městem. Totéž dělal Crassus.
Římané zůstali vlastenci až do konce, jen přestali věřit, že republika ještě může fungovat. Když se armáda stane součástí politiky, končí to téměř vždy občanskou válkou. Po desetiletích ničivých válek – Pompeius proti Caesarovi, Octavianus proti Marku Antoniovi – lidé rezignovali: hlavně ať je mír. Kdo chtěl obnovit republiku, narážel na to, že rozbitý systém vždycky dovolí někomu zmocnit se pák moci a armády.
Podle Maddena byla republika fakticky mrtvá už v Sullově době, kdy poprvé táhly legie na Řím; většina historiků klade její konec do roku 31 př. n. l. k bitvě u Aktia, nebo do roku 27 př. n. l., kdy Octavianus definitivně zvítězil. Octavianus byl dost chytrý, aby pochopil, že Římané republiku milují, jen jim nefunguje. Ovládal všechny legie, a přesto se neprohlásil králem a nechoval se ani jako Caesar. V senátu si sedal dozadu, mluvil s lidmi jako jeden z nich a ponechal celou republikánskou soustavu, aby se lidé cítili dobře. Všichni ale věděli, že co chce, to dostane. Republiku ukončil a zachoval jí výlohu.
Římská říše pak přežila ještě patnáct století jako autokracie. Zlatý věk Říma přitom přišel až za císařů, v 1. a 2. století našeho letopočtu – tak velká a bohatá říše do té doby neexistovala. Republiku oplakávali jen někteří. Většina byla ráda, že je mír, i když vládne jeden muž.
Kartágo a smíšená vláda obchodníků
Kartágo bylo samo republikou, a republik bylo v předmoderních dějinách málo. Staří Řekové rozlišovali jednoduché formy vlády: vládu jednoho, několika a mnoha – monarchii, oligarchii a demokracii. Republika je smíchala dohromady, proto se jí říká smíšená vláda. Výkonná moc odpovídala monarchii, senát nebo rada starších oligarchii a lidová shromáždění, kde se obvykle přijímaly zákony, demokracii. Každá složka měla vlastní voliče a navzájem se kontrolovaly. Namíchat je tak, aby to fungovalo, bylo obtížné.
Polybios považoval smíšenou vládu za zdaleka nejlepší formu pro stabilitu i pro osobní svobodu občanů. Každá jednoduchá vláda podle něj stárnutím zkorumpuje, přijde revoluce a nastoupí jiná jednoduchá vláda – z monarchie oligarchie, z ní demokracie a znovu monarchie, v nekonečném kruhu. Republika ten kruh přerušuje.
Kartágo se republikou stalo podle Maddena proto, že bylo obchodní říší. Samo ovládalo jen město a okolí, svou moc stavělo na přístavech – na Sicílii, Sardinii a hlavně v jižní Hispánii kvůli surovinám. Obchodníci krále nemají rádi: nechtějí, aby někdo mohl z rozmaru měnit zákony. Chtějí stabilní systém, stabilní měnu a předvídatelná pravidla, aby mohli plánovat. Nechtějí, aby kdokoli získal tolik moci, že by jim mohl sebrat majetek. Nechtějí ani dědičnou šlechtu, protože bohatství rodin v kapitalismu kolísá. Potřebují systém, který dovolí střídání, v němž bohatí dosáhnou na moc, ale nikdo sám neovládne celek. Ze stejných důvodů o tisíce let později vznikla republika v Benátkách.
Římská republika vyrostla jinak – z třídních zápasů. Plebejové, kteří nepatřili k vysokým rodům ani neměli majetek, si opakovaně vymáhali víc moci. Ani v Kartágu, ani v Římě nesepsal ústavu žádný zákonodárce; republika vznikla živelně.
Hannibal narazil na římská spojenectví
Obě republiky dospěly do bodu, kdy o vládě nad západním Středomořím musela rozhodnout válka. Hannibal přešel ze Hispánie se slony přes Alpy, u Kann rozdrtil římské vojsko a pak se mohl v Itálii volně pohybovat. Řím ale svou moc na poloostrově stavěl na spojenectvích, z nichž udělal vědu. Hannibal předpokládal, že italská města jsou dobytí poddaní, jak bylo zvykem. Ve skutečnosti byla svobodnými spojenci, měla přístup k římskému hospodářství a některá, hlavně latinská, i hlasovací práva v Římě. Věděla také, že až Hannibal odtáhne, Řím nevěrnému spojenci neodpustí, jak se ukázalo už za Pyrrha. Kdo Řím nezničí, k tomu se nepřidají. Spojenectví vydržela, Hannibal obsadil celé oblasti, ale samotný Řím nedobyl.
Léta jeho pobytu v Itálii vyvolala v Římě spor. Stará garda v čele s Fabiem tvrdila, že Hannibal je na otevřenou bitvu příliš dobrý: je třeba mu uhýbat, omezovat jeho pohyb a čekat na ideální chvíli. Ta ale nepřicházela. Mladý Publius Scipio, úspěšný v Hispánii, navrhl bojovat ne doma v Itálii, ale v Kartágu, které vedlo válku bez jakýchkoli následků na vlastním území. Po ostrém sporu v senátu prosadil svou, vylodil se u Kartága a kartaginská vláda musela Hannibala povolat domů. Roku 202 př. n. l. ho Scipio porazil a válka skončila.
Bez spojenců by Řím nevyhrál. Americká spojenectví podle Maddena od 11. září, kdy byl poprvé uplatněn článek 5 a spojenci se skutečně připojili, žádnou opravdovou zkouškou neprošla. Spojené státy jsou v nich zdaleka nejsilnějším členem, podobně jako později Řím, k němuž se království sama hlásila. Stejně se po invazi na Ukrajinu země hlásí do NATO – nepočítají s tím, že je bude bránit Francie, ale Spojené státy. Spojenci z americké ochrany získávají víc než Amerika z nich, a proto jsou aliance podle Maddena v dobrém stavu, dokud budou Spojené státy dominantní velmocí.
Zneužívat spojenectví je ale chyba. Kdyby se americký prezident rozhodl zaútočit na Írán, není úkolem spojenců v NATO s čímkoli souhlasit. Mnozí upozornili, že se jich nikdo předem nezeptal; měli by aspoň být přizváni k úvaze, zda je to dobrý nápad. Války s Ruskem a Íránem přitom otřásají cenami energií pro všechny.
Bez nepřítele se republika obrací proti sobě
Jeden z hlavních argumentů Maddenovy knihy zní: bez skutečného, existenčního nepřítele se republikánský systém Říma začal napínat. Kartágo bylo po staletí nepřítelem, který chtěl Řím zničit. Roku 146 př. n. l. Římané Kartágo zničili, téhož roku srovnali se zemí i řecký Korint. Egypt byl ještě nezávislý, ale všichni už hráli podle římských pravidel. Skutečná moc se přesunula na římské fórum a vojensky Řím porazit nešlo.
Republiky stojí na soupeření: skupiny a instituce si vzájemně kontrolují moc a politický boj nikdy neustane. Udržují je dvě věci a jednou z nich je strach z vnějšího nepřítele. S politickým soupeřem lze bojovat jakkoli tvrdě, ale pokud tím nepřítel získá navrch, prohrají oba. Lidé jsou kmenoví tvorové a nepřítel, který jim zjevně chce ublížit, je stmeluje. Římané to věděli – Sallustius napsal, že republiku držel silnou strach z nepřátel.
Vyrábět si nepřátele zkoušeli, ale když lidé nevidí důkazy, nefunguje to. Bojovat se dalo vždycky, s Germány na Dunaji nebo s Parthy na východě, jenže nikdo z nich Řím existenčně neohrožoval. Do města se navíc valilo nebývalé bohatství. Bez strachu, který lidi spojuje, se společnost začala rozpadat a nepřítelem se stal soupeř na druhé straně fóra – ten Říman, jehož nápady jsou šílené a ničí republiku. Hyperstranictví začíná hned po roce 146 př. n. l. a Tiberius Gracchus je jeho první postavou. Jediné, na čem záleží, je vyhrát a porazit politického nepřítele. A protože víte, že soupeř vám po nástupu k moci udělá velké věci, uděláte mu je vy, a co nejrychleji. Systém se tak sám rozkládá.
Madden to zažil i ve Spojených státech. Volby roku 2000 rozdělily zemi tak, že je musel rozhodnout nejvyšší soud, a polovina Američanů přísahala, že vítěze nikdy jako prezidenta nepřijme. Pak přišlo 11. září a jako by se nic z toho nestalo. Lidé se skutečně báli a semkli se, z verand visely vlajky, na silnicích přestali troubit jeden na druhého. Když prezident Bush házel úvodní nadhoz na Yankee Stadium, celý stadion – většinou jeho voliči nebyli – mu se slzami v očích tleskal a jeho obliba se vyšplhala na úroveň otců zakladatelů. Trvalo to, dokud lidé cítili strach; zhruba po invazi do Iráku se jednota rozpadla.
Většina republik tento problém nikdy neměla, protože svět je nebezpečný a skutečný nepřítel se vždycky najde. Jedinou republikou, která dosáhla takového vrcholu moci, byl Řím – a podle Maddena po pádu Sovětského svazu na stejnou pozici dospěly Spojené státy. Proto se v nich projevuje stejná dynamika jako v Římě po roce 146 př. n. l.
Republika na prodej
S bohatstvím přišli i ti, kdo uměli římskou politiku kupovat. Klasickým případem je Jugurtha, numidský princ vychovaný v Římě. Znal systém i stranické rozpory a uměl hrát strany proti sobě: jedna ho podporovala jen proto, že ho druhá nenáviděla. Tak si vybojoval království. Peníze měl, a i když mu Řím vyhlásil válku, při příchodu generálů prostě prohlásil, že se vzdává, a pozval je na večeři. Uplácel. Válka se táhla rok za rokem, protože jeho strategie zněla: říše se začne nudit, obrátí pozornost jinam a pak si budeme dělat, co chceme. Stejnou strategii podle Maddena dnes uplatňuje Írán.
Když se ukázalo, že generálové brali úplatky, druhá strana volala po vyšetřování; tribunové ho ale vetovali a k výslechům nedošlo. Nakonec Jugurtha prohrál – Marius ho porazil a přivedl v řetězech do Říma. Sám o Římu cynicky prohlásil, že je to město na prodej, jen co najde kupce.
S bohatstvím se změnily i hodnoty. Polybios si stěžoval, že Římany už nezajímá zdraví republiky a kdo jsou jejich nepřátelé, ale kolik zaplatí za lahůdky a kolik půdy urvou. A protože nebylo koho se bát, republika už nebyla tím, kdo chrání vás a vaši rodinu. Občané v ní začali vidět instituci, která jim má něco dávat. Neptali se, co mohou udělat pro republiku, ale co z ní mohou dostat – a když toho bylo málo, zlobili se. Politici na to hráli.
Řím měl i vlastní spor o přistěhovalectví. Saturninus vymyslel, jak přivést do Říma množství lidí bez občanství a zapsat je do volebních seznamů, aby přehlasovali ostatní a jeho strana vyhrávala pořád. Senát jejich příchod zakázal, oni přicházeli stejně a do seznamů se dostávali. Výsledek byl opačný: římští dělníci se obrátili proti populárům, kteří je přiváděli, protože jim podle nich brali práci i výsady římského občanství. Stranu, kterou kdysi sami vytvořili, opustili a přiklonili se k optimátům, straně bohatých, protože ta hájila, co znamená být Římanem.
Každý politik se ptal, jak vyhrát víc voleb a jak k tomu upravit systém. Obejít pravidlo nebo udělat něco, co nikdo předtím neudělal, se zdálo neškodné – Řím přece nepadá, je bohatý a nejmocnější v dějinách. Možná ale existoval dobrý důvod, proč to předtím nikdo neudělal. Změnit by to mohl jedině vnější nepřítel, a toho Řím neměl.
Chléb a hry
Rčení chléb a hry pochází z Říma. Lid měl dostávat každodenní chléb zdarma a k tomu podívanou. Koloseum bylo hlavní amfiteátr, ale vstup do něj obvykle zadarmo nebyl. V Circu Maximu, ve Vatikánském cirku a dalších arénách se ovšem zdarma konaly závody vozů, které Římané milovali a na které chodili hlavně kvůli haváriím. Předtím se konal doprovodný program: pár gladiátorů, případně ukřižování. Koloseum bylo o úroveň výš – kromě gladiátorů se v něm hrály i námořní bitvy, za ty se ale platilo.
Smyslem bylo dát lidem zábavu, protože s rostoucím bohatstvím rostl i počet nezaměstnaných chudých ve městě. Kdo rozdává bydlení a jídlo zadarmo, přiláká lidi, kteří se mají jinde hůř. Římané věděli, že je to problém, a hledali řešení, ale nikdy ho nenašli – ti lidé totiž volili a jejich hlasy mohl získat politik, který přišel na to, jak je oslovit. Politická vůle systém změnit nikdy nevznikla. Chléb se rozdával až do pádu říše; zastavit ho dokázal teprve konec Říma.
Sulla: když rozhodují legie
Už Tiberius Gracchus porušil zákon, když nechal sesadit úřadujícího tribuna jen proto, že s ním nesouhlasil. Tvrdil, že tribun má hájit zájmy lidu, a kdo jedná proti nim, musí pryč. To ale jen znamená: já mám na srdci zájem lidu, kdo se mnou nesouhlasí, toho vyhodím. Bylo to zjevně nezákonné, a přesto se to přijalo.
Sulla byl konzul a měl zákonné velení nad legiemi, které měly vytáhnout do války na východě. Lidové shromáždění, ovládané opačnou stranou, mu ale velení odebralo a svěřilo ho Mariovi. Sulla to odmítl jako protiústavní a obrátil se na vojáky: čeká nás východ plný bohatství a vítězství, a druhá strana nám to bere jen z nenávisti ke mně, vás rozpustí a naverbuje jiné. Republiku podle něj ničili tihle lidé. Ve skutečnosti udělal to nejnezákonnější, co šlo: poprvé vedl římské legie na Řím. Od té chvíle nezáleží na zákonech, rozhoduje zákon násilí.
Marius uprchl, jiní byli pochytáni nebo zabiti a Sulla měl v Římě na čas volnou ruku. Vydával proskripční seznamy – kdo se na nich ocitl, byl nepřítelem republiky a kdokoli ho smel zabít, dokonce mohl získat část jeho majetku. Mnoho senátorů uprchlo. Sulla tvrdil, že republiku obnovuje, prosadil zákony, které ji měly napravit, a na konci života odstoupil s výzvou, ať promluví každý, kdo mu má co vyčíst. Nikdo se samozřejmě neozval. Jak ale napsal historik Ronald Syme, Sulla dokázal odstranit výstřelky, ne však vlastní příklad. Co udělal on, mohli udělat i další: vzít vojenskou moc a přestavět vládu podle sebe. Pak můžete pronášet projevy, jaké chcete – kdo velí legiím, dostane, co chce. V tomto stadiu podle Maddena naštěstí Spojené státy nejsou.
Benátky: obchodníci, kteří nechtěli krále
Když se římská říše hroutila, utečenci se stáhli do bažinaté laguny a založili Benátky. Z nich se stala nejbohatší obchodní mocnost Evropy a nejdéle trvající republika v dějinách – vydržela 1100 let. Je to ukázka toho, co později tvrdil James Harrington: dobře uspořádaná republika, která netrpí nedostatkem vnějších nepřátel, může vydržet prakticky navždy.
Benátky byly kupeckou republikou a kolébkou moderního kapitalismu. Občas došlo k pokusu o převrat nebo ke vzpouře, ale vždy je rychle zvládly. Na rozdíl od zbytku západní Evropy neměly pozemkovou šlechtu – neměly totiž půdu, jen písek v laguně. Jejich bohatství bylo likvidní: levně koupit, draze prodat. Lodě obchodovaly po celém Středomoří a ve všech velkých městech východu žily celé benátské kupecké čtvrti.
Jiná severoitalská města se o republiku pokoušela také, ale po čase vždy zkolabovala, protože rozhodovala moc rodových frakcí. Paláce ve Florencii, Veroně nebo Sieně proto vypadají jako pevnosti – silné zdi, mříže v oknech a vysoké věže, z nichž se dalo útočit na nepřátele v ulicích. Benátské paláce mají obrovská krásná okna do kanálů a věže najdete jen u kostelů. I dnes je na první pohled vidět, že republika fungovala. Spory se vedly v sále Velké rady. Každý, i chudý stavitel lodí, znal někoho z patricijů, kteří v ní seděli, měl k němu celoživotní vztah a mohl mu svěřit své potíže.
Výkonná moc byla sevřená. Přísahy dóžat se dochovaly od roku 1198 a neustále se prodlužovaly: obsahovaly výčet věcí, které dóže dělat nesmí, například jednat se zahraničními vyslanci bez Malé rady. Skutečná moc ležela ve Velké radě a později v senátu, který získal silné slovo v zahraniční politice.
Konec, který si Benátky odhlasovaly samy
Republiky obvykle umírají tak, že je zabije silnější nepřítel; Řím je výjimka. Tak skončila i Sparta, rovněž republika. V případě Benátek to byl Napoleon: namířil na město děla a vyzval je ke kapitulaci. Republika byla i v té chvíli tak pevná, že postupovala podle běžných pravidel. Roku 1797 se sešla Velká rada a odhlasovala vlastní zánik – aby, jak stálo v usnesení, zachránila životy a víru lidu. Hlasovala o pozvání francouzských vojsk, o rozpuštění republiky a o zřízení nové městské správy. Poslední dóže sňal čapku. Francouzi obsadili město a na náměstí svatého Marka zasadili strom svobody, symbol francouzské revoluce, kolem kterého měli lidé tančit na oslavu osvobození.
Napoleon si Benátky představoval jako temnou, středověkou a utlačovatelskou vládu, která škrtí lidi v postelích a nedovoluje svobodu slova. Nic z toho nebyla pravda. Politické vězně měl Napoleon, ne Benátky, které měly po staletí propracované právo. Historici tomu říkají antimýtus Benátek – představa místa plného temných intrik. Zčásti pramenil z nedůvěry k obchodníkům: feudální páni na pevnině považovali jakýkoli obchod za podezřelý, a tady byla celá republika složená z obchodníků. Do tohoto obrazu zapadá i karikatura bezcitného věřitele, který si žádá libru masa, ze Shakespearova Kupce benátského. Napoleon navíc podezíral Benátky, že mu škodí ve válce s Rakušany, a chtěl smést všechno, co působilo středověce. Benátky si tedy zánik odhlasovaly, Římská republika zemřela násilím občanských válek.
Co se otcové zakladatelé naučili z dějin
Dobýt Spojené státy dnes nedokáže nikdo, takže benátský konec jim nehrozí. Americká ústava ale podle Maddena vykazuje napětí, která postihla i starověký Řím. Její autoři přitom znali antické dějiny do hloubky: klasické vzdělání bylo tehdy vzděláním vůbec. Plinia a Polybia četli v latinském a řeckém originále, znali Montesquieua i Johna Locka a při debatách o ústavě argumentovali přímo tím, co se stalo v Benátkách, v Římě nebo v řeckých spolcích.
Polybios byl vzdělaný Řek z Achajského spolku. Když Římané spolek porazili, dostal se do Říma jako rukojmí, stal se vychovatelem ve velkých rodinách a hodně času strávil se Scipionem Aemilianem. Za jeho života dosáhl Řím vrcholu moci, přestal mít vnější nepřátele a zbohatl. Polybios napsal dějiny o tom, jak se stát tak rychle stal tak mocným, a zaznamenal i proměnu Římanů: za jeho mládí si Říman nikdy nevzal úplatek a římská správa byla kdekoli na světě bezúhonná. Dnes by to prý netvrdil. Za jediný lidský život viděl úpadek římské morálky.
Všichni otcové zakladatelé se shodli, že pro Spojené státy připadá v úvahu jen republika. Předchozí pokus, Články Konfederace, katastrofálně selhal: nešlo o republiku, ale o konfederaci, která měla státy jen sdružovat ke společné obraně, zatímco skutečná vláda měla zůstat ve státech. Státy si postavily krásné republiky a ty se hned rozpadly. Zákonodárné sbory si odhlasovaly veškerou moc, lidé, kteří právě bojovali proti králi, si nehodlali nechat poroučet od nové vlády svého státu, šířilo se bezvládí a vzpoury jako Shaysova rebelie. Tvůrci ústavy proto chtěli vzít to nejlepší z antiky a doplnit pojistky, aby Spojené státy nedopadly jako Řím.
Pojistky proti tyranii jednoho i tyranii lidu
Tvůrci ústavy se báli hlavně dvou věcí: že se republika vychýlí z rovnováhy a jedna složka převezme vládu, a to buď jako tyranie výkonné moci, nebo jako tyranie lidu. Tu znali z vlastních států, kde si lidová shromáždění odhlasovala veškerou moc a pak třeba zrušila všechny dluhy. Když může každý hlasovat a nic ho nebrzdí, odhlasuje si, ať mu všichni pošlou peníze a ať platí, co řekne.
Proti tyranii lidu postavili Sněmovnu reprezentantů, kde má každý svého zástupce, a nad ni senát, který měl být zásobárnou moudrosti a bez jehož souhlasu se nic nestane zákonem. Protože Amerika neměla aristokracii jako římské patricije nebo anglickou Sněmovnu lordů, rozhodli se, že každý stát vyšle dva senátory zastupující jeho vládu. Nad tím stojí prezident s právem veta, které lze přehlasovat. Madison připomínal Athény, prostou demokracii, kde se lid nadchl pro nějakou módu nebo rozčílil a odhlasoval zákony, jichž později litoval. Senát měl být tím, kdo řekne: počkejme, uklidněme se. Madden nedávno v The Wall Street Journal hájil senát proti návrhům na jeho zrušení: bez něj lid uzákoní, co chce, a protože sám mnoho nezmůže, potřebuje demagoga. Ten obvykle slíbí, že vezme bohatým a dá lidu, nebo že někoho dopadne – a pořád je to tyran. Spojení charismatického vůdce s lidem plodí tyranii, to se ví od antického Řecka. Senát mezi nimi tomu brání.
Tyranie výkonné moci děsila tvůrce ústavy stejně. Prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil – dostal tedy moc, jakou měl Caesar. Proč by nesvrhl vládu? Objevil se návrh svěřit prezidentský úřad dvěma nebo třem lidem, kteří by se vzájemně vetovali. Wilson byl proti: kdyby jich bylo víc, nikdo by za nic neodpovídal a každý by ukazoval na druhého. Jeden člověk nese odpovědnost za všechno, každé čtyři roky se musí ucházet o znovuzvolení a Kongres ho může za závažné zločiny odvolat.
Pojistkou byly i peníze. Prezident armádě velí, ale nefinancuje ji – to dělá Kongres, a když je nespokojen nebo by se prezident obrátil proti republice, může peníze zastavit. Protože nebylo jasné, zda vůbec budou mít stálou armádu, stojí v ústavě dodnes, že Kongres smí armádu financovat nejvýš na dva roky. Prezident, který by se vymkl, by tak dřív nebo později zůstal bez peněz. Na námořnictvo se to nevztahuje.
Většina historických republik, včetně Říma, měla úřad diktátora: v krizi, kdy byl republikánský systém příliš těžkopádný, dostal jeden muž na omezenou dobu téměř neomezenou moc. Otcové zakladatelé diktátorovi nevěřili. Místo toho svěřili velení jednomu prezidentovi, aby mohl na krizi reagovat bez Kongresu. Spor o to, kdo smí vést válku, vyřešili rozdělením: vyhlásit válku, tedy velké národní úsilí o porážku nepřítele, smí jen Kongres, ale vést válku, když hrozí nebezpečí, smí i prezident.
A hlavně chtěli, aby armáda byla zavázána ústavě, ne prezidentovi. Proto chtěli profesionální, státem placenou armádu, jejíž vojáci nedostávají kořist – kdo dobude Irák, nesmí ho tři dny plenit jako ve starověku. Chtěli zpřetrhat pouto mezi politikem a vojskem, které vytvořil Řím, a mít armádu zcela apolitickou. To se podle Maddena v zásadě podařilo. Vojáci mohou mít jakékoli politické názory, ale armáda jako celek nesmí stát na žádné straně a musí sloužit každému prezidentovi bez ohledu na stranu. Kdyby se zapojila do politiky, byl by to umíráček republiky.
První století je pro republiku nejtěžší
Co otcové zakladatelé pokazili, se podle Maddena teprve ukáže, protože nikdo neví, co republiku čeká. Jasnou chybou bylo otroctví zabudované do ústavy; někteří se s ním pokusili vypořádat, ale vyřešila ho až občanská válka.
Ve své knize se Madden zabývá velkými republikami, tedy těmi, které přežily své první století. Právě to je nejtěžší překážka. Naprostá většina vlád v dějinách byly teokratické monarchie, kde je to jednoduché: moc má jeden muž, dal mu ji Bůh, a kdo nesouhlasí s ním, nesouhlasí s Bohem. Zákony republiky jsou jen pravidla, která si vymysleli nějací lidé. V prvních letech je lidé znají, mají k nim přirozeně menší úctu a ptají se, proč by je měli dodržovat. Republika potřebuje čas, aby pravidla zvykově zakořenila a aby je druhá či třetí generace ctila tak, jako Američané ctí ústavu. První století americké republiky bylo bouřlivé, kongresmani se na půdě sněmovny napadali a pokoušeli se jeden druhého zabít. Kdo ale první století přežije, může vydržet velmi dlouho.
Některé chyby byly drobné. Senátory měly původně volit zákonodárné sbory států, protože senát měl zastupovat jejich vlády. Pozdější dodatek ústavy to zrušil, protože to bylo nepraktické: funkce senátora byla tak mocná, že státní sbory nedělaly nic jiného, než že řešily, koho do senátu pošlou.
Kde je Amerika na římské časové ose
Madden se označuje za přirozeného optimistu. V knize porovnává obě časové osy: pro Řím je bodem zlomu rok 146 př. n. l., kdy zmizeli existenční nepřátelé, pro Spojené státy rok 1990 a pád Sovětského svazu. Kdyby Amerika kopírovala Řím, už by měla za sebou zabití Tiberia Graccha senátem i postavu jako Gaius Gracchus, který vojensky obsadil část hlavního města a musel být v něm poražen legiemi. Nic takového se nestalo. Ústava drží dobře, protože otcové zakladatelé rozpoznali hlavní příčiny pádu Římské republiky, například zpolitizování armády, a odstranili je. Nepředpokládali ale, že se Spojené státy stanou přední světovou mocností bez existenčních nepřátel. A protože se to stalo, působí v nich stejná dynamika jako v Římě a republiku napíná. Žádný z příznaků zlomené republiky však Madden zatím nevidí.
Druhým pilířem republiky vedle strachu je úcta – k ústavě i k dějinám země, dobrým i špatným. Vědomí, že člověk je článkem dlouhého řetězu lidí, kteří se pro ústavu a zemi obětovali, a že Američané v minulosti udělali skvělé i hrozné věci. Římané vyprávěli své dějiny stejně, s dobrým i se zlým, a ze zlého se učili. Úctu ale buduje výuka. Jen třetina Američanů dokáže vyjmenovat tři složky federální vlády a 15 % nedokáže jmenovat ani jednu. Školství podle Maddena po pádu Sovětského svazu selhalo: dějiny země se na základních, středních ani vysokých školách buď neučí, nebo jen jako seznam hříchů. Pak člověk nemá pocit, že je součástí něčeho většího, a myslí si, že všichni před ním byli hlupáci. Výuka občanské nauky, národních dějin i dějin Západu dává lidem podíl na zemi: nevidí ji jako něco, co se o ně má postarat, ale jako něco, čemu sami něco dluží.
Nezávislé soudy jako pojistka, kterou Řím neměl
Když se v Římě moc prudce přelila z jedné strany na druhou, situace se obvykle zhoršila, zvlášť když už byla republika nemocná. Kdo se dostal k moci, udělal všechno pro to, aby se k ní soupeř už nedostal, a co nejrychleji změnil systém. Sulla po pochodu na Řím hned přestavěl shromáždění tak, aby se k moci nemohli vrátit populárové. Když se vrátili, udělali totéž.
Americký systém má něco, co Římané neměli: soudy. Montesquieu, francouzský myslitel, kterého otcové zakladatelé nazývali velkým Montesquieuem, navrhl místo spojení monarchie, oligarchie a demokracie rozdělit moc na výkonnou, zákonodárnou a soudní jako samostatnou složku, která hlídá, aby ostatní neporušovaly vyšší zákon ústavy. Líbil se mu římský úřad cenzora, který čas od času v republice udělal pořádek, a soudnictví v něm viděl něco podobného. Soudy v antických republikách nikdy nezávislé nebyly, podléhaly výkonné moci. Nezávislé soudnictví poprvé zavedly Spojené státy a podle Maddena funguje dobře: i velmi populární zákon, který projde Kongresem, musí obstát v otázce, zda je legální.
Pravděpodobnější než rozbíjení systému je to, čemu Madden v knize říká prokurátorská politika: neustálé stíhání a vyšetřování politických nepřátel. Zažívá to většina republik a žádná kvůli tomu nepadla – je to odvrácená stránka republik, ale mají ji všechny.
Sedm příznaků zlomené republiky
Madden sestavil seznam příznaků zlomené republiky, seřazený podle závažnosti:
- činitelé vzdorují rozhodnutím nejvyššího soudu,
- volby jsou odloženy v rozporu se zákonem,
- mezi činiteli dochází ke skutečnému násilí kvůli politickým cílům,
- strany mají vlastní polovojenské oddíly,
- existují proskripční seznamy zrádců, které lze zadržet nebo zabít bez soudu,
- armáda podporuje kandidáty,
- armáda obsadí hlavní město a vyžene zvolenou vládu.
Ve Spojených státech podle Maddena zatím nenastal ani jeden. Nejvíc se obává toho prvního – že by se rozhodnutí nejvyššího soudu přestala respektovat. Typicky jde o něco, co je velmi populární a nezákonné, ale všichni to chtějí, tak proč to neudělat. Římané to znali: Marius byl konzulem několikrát po sobě, i když směl být jen jednou, ale všichni ho chtěli a byla krize. Kdyby nejvyšší soud vynesl nepopulární rozhodnutí a lidé ho odmítli přijmout, ztratila by republika rozhodčího ústavy a vydala by se na cestu čisté moci. To nikdy nekončí dobře. Polovojenské oddíly zatím nedosáhly úrovně hnědých košil.
Tyhle věci nepřicházejí najednou, ale po kouscích, dokud člověk nezjistí, že přijal něco, co by dřív nikdy nepřijal. Proto je cenou svobody věčná bdělost a republika potřebuje informované občany. Když většina lidí považuje prezidenty za krále na čtyři roky, propadají depresi, kdykoli vládne prezident z druhé strany – přitom je to jen jedna složka vlády. Žijí na sociálních sítích a jejich hněv na politické nepřátele je kmenový. Když se Madden ptá lidí, proč si myslí, že republika upadá, vyjmenují mu, co nedávno udělala strana, kterou nemají rádi – a dělají to lidé z obou stran. To vypovídá o hyperstranictví, ne o tom, zda jsou v ohrožení základní součásti republiky. Ty jsou pod tlakem, ale zatím drží. Zásluhu na tom připisuje Madden génii tvůrců ústavy, vzdělaných a moudrých mužů. John Adams, který u debat nebyl, jim napsal, že rozhodují o stovkách milionů lidí v budoucnosti, kterou nevidí. Podle Maddena odvedli dobrou práci.
Bohaté společnosti rády čtou o vlastním zániku
Řečí o úpadku bude vždycky dost. Už roku 2008 psal Madden pro The Wall Street Journal o tom, jak všichni mluví o kolapsu Spojených států: americké století prý bylo to minulé a v tomto Ameriku pohltí Evropská unie. Tehdy tvrdil, že nevidí nic jiného než další růst americké moci.
Extrémně bohaté a mocné společnosti rády poslouchají o vlastním zániku – je to zábava. Římané milovali proroctví o tom, jak se zhroutí. Bohaté a stabilní společnosti si takové věci užívají, hroutící se společnosti je zakazují, protože jsou pro ně nebezpečné. Oblíbenost postapokalyptických příběhů v televizi je podle Maddena jen vedlejším produktem toho, jak bohatá a stabilní civilizace to je: co kdyby se všechno rozpadlo?
Závěr
Maddenovo čtení dějin vychází z jednoduché myšlenky: republiky drží pohromadě strach z vnějšího nepřítele a úcta k vlastním pravidlům a dějinám. Řím ztratil nepřítele zničením Kartága a pak se rozložil zevnitř – stranickou nenávistí, prvním politickým násilím, legiemi věrnými generálům a bohatstvím, které z občanů udělalo klienty státu. Benátky vydržely jedenáct století, protože obchodníci nechtěli krále, a skončily až pod Napoleonovými děly. Autoři americké ústavy se z obou příběhů poučili, oddělili armádu od politiky a přidali nezávislé soudy. Spojené státy jsou po pádu Sovětského svazu v podobné situaci jako Řím po roce 146 př. n. l., žádný z vážných příznaků zlomené republiky však zatím neukazují. Cenou za to zůstává věčná bdělost a občané, kteří vědí, jak jejich stát funguje.
