Americké ministerstvo financí spustilo kampaň, která má Írán odříznout od zbytku světové ekonomiky. Ministr financí Scott Bessent pro ni použil slovo, jaké se v úřední řeči obvykle nevyskytuje: ekonomické zadušení. A hned k němu přidal větu, která prozrazuje víc, než nejspíš měla — plný a okamžitý rozsah opatření by podle něj položil světový hospodářský systém.
Ekonomická asfyxie a přiznání mezi řádky
Každá země a každý subjekt mají podle Bessenta počítat s tím, že na ně americké sankce mohou dopadnout; nikdo prý není mimo jejich dosah. Cílem je ekonomické zadušení íránského režimu. Dvě formulace z jeho vystoupení ale stojí za pozornost víc než ta úderná. Na otázku, proč Washington ohlašuje takzvaný den D dopředu místo toho, aby prostě udeřil, odpověděl, že si nepřeje položit světový hospodářský systém hned. Tím ovšem připustil, že přesně to by úplné naplnění hrozby způsobilo. Zbývá volba mezi dvěma výklady: buď jde o blaf, nebo je Washington odhodlán jít do kroku, jehož zničující účinek na světovou ekonomiku sám předem popsal.
Druhá věta zněla, že země, které se americkým požadavkům nepodřídí, budou fakticky vytlačeny z dolarového systému. Těžko si představit účinnější pozvánku do uskupení BRICS. Ministr financí má přitom v popisu práce udržet při životě to, co ještě zbývá ze světového uspořádání postaveného na dolaru.
Dvě cesty pro Teherán — nebo osud Libye a Sýrie
Deklarovaný cíl operace nazvané Economic Outcast zní přerušit každou ekonomickou tepnu, která íránský režim udržuje při životě, dokud Teherán nezůstane sám. Írán prý stojí před jasnou volbou dvou cest: úplná mezinárodní izolace a ekonomika na úrovni holého přežívání, nebo návrat k normálu a příležitost připojit se zpátky ke světovému hospodářství.
Nabídka druhé cesty je ovšem nevěrohodná. Washington od roku 2018 vypověděl prakticky každou dohodu, kterou s Teheránem uzavřel — včetně té, která ležela na stole dva dny před začátkem únorové války, i memoranda, které vlastnoručně podepsal 17. června Donald Trump. Když je zároveň nahlas řečeno, že cílem je změna režimu nebo rozbití Íránu jako státu po vzoru Libye a Sýrie, nemá kdo takovou velkorysost brát vážně. Druhá varianta je tedy realistická: vyhladovět íránskou ekonomiku a připravit půdu pro pád režimu tak, jak byla léty sankcí připravena Sýrie.
Proč až teď
Zůstává otázka načasování. Od prvních hodin vojenské operace na konci února zaznívalo z Bílého domu opakovaně, že Írán je už poražen. Teď se postup vrací k nástroji, který Washington používá desítky let — jen se má utáhnout o něco pevněji. I zastánci téhle politiky přiznávají, že pokud vůbec zabere, potrvá to hodně dlouho.
Logika se rozpadá i pozpátku: jestli jsou sankce to nejničivější, co lze Íránu udělat, proč se s nimi nezačalo v únoru místo vojenského úderu? Sankční šroub šel utáhnout kdykoli. Argument, že tohle je konečně ta zdrcující zbraň, přichází až poté, co vojenská cesta nepřinesla, co slibovala.
Hormuz: oficiální verze proti datům trackerů
Nejtvrdší část balíku dostala odklad, takže se její skutečný účinek dostaví až za listopadovými volbami do Kongresu. To ale znamená další měsíce, kdy Hormuzský průliv zůstává prakticky uzavřený. Washington přitom tvrdí opak — průliv je prý otevřený a ropa proudí.
Data společností sledujících lodní dopravu říkají něco jiného. Za posledních osmačtyřicet hodin prošlo průlivem jednadvacet plavidel, z toho zhruba sedmnáct až jednadvacet směrem dovnitř a převážně prázdných; komerčních výjezdů ven byly nejvýš dva. Odhadovaný objem se pohybuje kolem čtyř milionů barelů denně, tedy hluboko pod osmi až devíti miliony, o kterých mluvilo ministerstvo financí — i při nejpříznivějším čtení jde o propad kolem sedmdesáti procent. Zhruba čtyři pětiny toho, co se ven dostane, míří jižním, ománským koridorem.
Podstatné ale není, kudy se pluje, nýbrž že se pluje málo. Rejdaři nechtějí riskovat lodě, protože pojistitelé nedokážou zaručit, že plavidlo projde bez útoku. Íránu tedy stačí ohrožovat dostatečný počet lodí — nemusí zastavit každou, stačí, aby se pojištění stalo neúnosným, a zbytek se zdrží sám. Tvrzení, že íránská strana už průliv uzavřít nedokáže, tuhle logiku obchází. A i kdyby se průliv otevřel ze dne na den, potrvá týdny až měsíce, než se dožene výpadek, který mezitím vznikl — náklady, jež se nevyložily a neprošly rafinériemi, na trhu jednoduše chybí.
Teherán: blokáda je akt agrese
Íránská strana odpověděla zrcadlově. Mluvčí ministerstva zahraničí Esmáíl Bakáí uvedl, že jakákoli součinnost se Spojenými státy při jejich agresivních krocích proti Íránu bude mít následky. Námořní blokáda podle něj sama o sobě naplňuje znaky aktu agrese a další stupňování situace přinese vlastní důsledky.
Zatímco tedy Bessent varuje ostatní země před následky, pokud se k sankcím nepřipojí, Teherán varuje tytéž země před následky, pokud se připojí. Hlavním adresátem jsou přitom arabské státy Perského zálivu.
Dvojí tlak na Zálivu a hranice, kterou nikdo neuzavře
U zálivových monarchií je otázkou, co vlastně ještě mají odstřihnout — bankovní vazby s Íránem prakticky nemají. Ohlášená opatření míří mnohem šířeji: mají zasáhnout obchodní, finanční i dopravní vazby na Írán kdekoli na světě, včetně letecké dopravy. Zda by zastavení bankovních převodů nebo leteckých spojů skutečně naplnilo znaky válečného aktu, je sporné; záleží na tom, kam až Washington sáhne.
Druhá vrstva plánu je pozemní. Zmíněny byly hranice s Pákistánem, Afghánistánem, Turkmenistánem, Ázerbájdžánem, Tureckem a samozřejmě Irákem — záměrem je zemi hermeticky uzavřít. Jenže Pákistán, Saúdská Arábie a Turecko před několika týdny podepsaly obrannou dohodu v Mekce, u níž její signatáři vzápětí odmítli výklad, že míří proti Íránu, a mluví o otevřenosti dalším zemím regionu. Sousedé na íránském obchodu vydělávají a zavírat pozemní trasy nemají důvod.
A i kdyby chtěli, nedokážou to. Írán má zhruba pět tisíc osm set kilometrů pozemní hranice. Zkušenost z afghánsko-pákistánského pomezí, kde stálo sto čtyřicet tisíc amerických a spojeneckých vojáků, je v tomhle jednoznačná: přechody se nepodařilo uzavřít ani na krátkém úseku a ani pro lidi, ani pro materiál. Otázka, která z toho plyne, je nepříjemná — bude Washington sankcionovat státy za to, že nesplnily nesplnitelné? Při současném uvažování to vyloučit nelze, jenže výsledkem by bylo jen další odcizení zemí, které mají údajně tvořit americkým systémem spravovaný svět.
Ekonomika ve spirále a nevyloučené kinetické údery
Šéf Pentagonu Pete Hegseth k tomu přidal vlastní obraz: íránská ekonomika je ve spirále, blokáda je neprodyšná, průliv kontrolují Spojené státy a ropa jím proudí. Írán prý po zásazích proti jeho námořnictvu, radarům a raketám nemá zdaleka takové schopnosti jako dřív, takže jediné, co mu zbývá, je usednout k jednání o jaderném programu.
Právě tady se argument láme. O jaderném programu je Teherán ochoten jednat dlouhodobě — jednal o něm letos v únoru ještě před vypuknutím války a nabízel ho i během rozhovorů kolem memoranda. Není tedy jasné, k čemu přesně má být Írán dotlačen, když to, co se od něj žádá, opakovaně nabízí.
Ve stejném rozhovoru zaznělo, že vojenské údery nejsou vyloučeny — pokud by íránská strana zašla příliš daleko nebo se pustila do americké armády, Washington udeří kdekoli v okolí Hormuzu i Íránu. Následující ráno k tomu Donald Trump připojil příspěvek, podle kterého selhávající Íránská islámská republika neplatí velkou část armády a zároveň zabíjí demonstranty v dosud nevídaném rozsahu; jde prý o humanitární krizi obřích rozměrů, která musí být okamžitě zastavena. Co přesně tím myslí, nerozvedl. Přitom platí, že před třemi týdny byl Trump podle nepotvrzených informací připraven k rozsáhlému úderu a couvl teprve po varováních vlastních zpravodajských a vojenských poradců i po naléhání spojenců v Zálivu, kterým by odveta zdevastovala kapacity na roky dopředu. Od té doby se nezměnilo nic — kinetická varianta by dopadla stejně.
Kdo v eskalaci drží iniciativu
Washington si zvykl na představu, že eskalaci řídí on: my udeříme, oni odpoví, my odpovíme znovu a pak se obě strany shodnou na přestávce. Írán ale takovým rytmem vázán není a v odvetných úderech má navrch. Když rozšiřoval své požadavky kolem memoranda, jmenoval výslovně izraelské kroky v Libanonu, Gaze a na Západním břehu; protože tyto boje pokračují, má záminek dost.
Nedá se proto vyloučit, že iniciativu převezme sám a udeří — ať už na některého ze spojenců v Zálivu, na Jordánsko, nebo na Izrael. Odpověď na ekonomický tlak může být asymetrická a zálivové státy by se rázem ocitly v postavení, ve kterém být nechtějí.
Ruská lekce: jednadvacet balíků, které nezlomily ekonomiku
Celá scéna je opakováním představení, které svět viděl u ruské války na Ukrajině. Evropská unie pokaždé ohlásila balík, který má Rusko srazit na kolena; balíků je zatím jednadvacet a žádný slíbený účinek nepřinesl. Ruská ekonomika je oslabená, přesto roste, a to zhruba stejným tempem jako západní Evropa jako celek.
Část sankcí navíc má zpětný ráz proti tomu, kdo je uvalil. V íránském případě může být odraz ještě silnější, protože k sankcím se přidává blokáda, která drží dopravní tepnu zavřenou.
Volební kalendář jako taktovka
Nejsrozumitelnější výklad celé kampaně nabízí kalendář. Když nelze vyhrát ve skutečnosti, dá se vyhrát opticky: udeřit na něco, co se dá ukázat, prohlásit to za vítězství a doufat, že tomu dost lidí dost dlouho uvěří. Pro Bílý dům jde o listopad — ztráta Sněmovny reprezentantů otevírá cestu k impeachmentu, ztráta Senátu k něčemu horšímu. Do prvního listopadového týdne stačí udržet dojem, že se vyhrává.
Čína, sekundární sankce a zářijový summit
Listopad ale není jediné datum v diáři. Příští měsíc se má Trump sejít s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem a sankční kampaň se do těch jednání promítne. Na dotaz, zda se opatření vztahují i na Čínu a zda přijdou sankce na čínské banky, Bessent odpověděl vyhýbavě — platí to prý pro všechny, nikdo není vyjmut.
Bývalý ministr zahraničí Mike Pompeo na to na obrazovce navázal jasněji: má-li být řeč o skutečném dni D, sekundární sankce proti čínským bankám budou muset padnout. Zmínil také letectví a energetiku — pokud se zastaví veškerá letecká doprava do Íránu a z něj, je to zásadní krok, byť účinek přijde až po lhůtách, které mají firmám umožnit doběh obchodů.
Otázka zní, kdo má v takovém střetu páky. Pokaždé, když Washington během druhého Trumpova období otevřel s Pekingem celní nebo finanční frontu, skončilo to americkým ústupem. Vyhlásit finanční válku největší světové ekonomice ve chvíli, kdy Spojené státy potřebují vzácné zeminy pro ohlášené zbrojní výdaje ve výši 1,5 bilionu dolarů, je krok s předvídatelným koncem. Kdo v tom vidí osmirozměrnou šachovou partii vedoucí k řízenému přebudování dolarového systému, přehlíží pravděpodobnější vysvětlení — že se dolarový finanční systém boří mimoděk.
Naděje, že hrozba sankcemi vytvoří před summitem páku, navíc naráží na čínskou stranu. Podle analýzy vysílané americkou hospodářskou stanicí není vazba mezi Pekingem a Teheránem zdaleka tak těsná, jak se zvenčí zdá: čínské státem podporované investice do íránské infrastruktury ustaly už v roce 2018 a strategický význam Íránu pro Čínu léta klesá — Peking tedy nemá důvod cokoli za tuto vazbu obchodovat. Totéž zjištění ale vede k opačnému závěru: pokud Írán pro Čínu není tak důležitý, o to méně smyslu má obětovat ho pod tlakem. K tomu přistupuje suverenita a čtení, které je v Pekingu rozšířené — po Rusku a Íránu je na řadě Čína. Nechat Írán padnout cestou Libye a Sýrie si proto Peking dovolit nemůže. Energeticky by to zvládl: strategické ropné rezervy mu vystačí zhruba na rok.
Pákistánská mise a memorandum, které nikdo nedodržel
Vedle sankcí běží diplomacie. Podle arabských médií předal americkou nabídku Teheránu pákistánský velitel armády Ásim Munír: Spojené státy zruší blokádu a sankce výměnou za otevření Hormuzského průlivu a zastavení útoků íránských spojenců v regionu. Munír zároveň vyzval íránskou stranu, aby se vrátila k memorandu podepsanému se Spojenými státy.
První část dává smysl — otevřený Hormuz je přesně to, co Bílý dům před listopadem potřebuje. Druhá část je ovšem obrácená naruby. Írán memorandum neopustil; opustil ho Washington, který z celého textu naplnil jen zrušení energetických sankcí, a to na deset dní, než je vrátil zpět. Teherán proto celé týdny opakuje jediné: vraťme se k memorandu a splňte, k čemu jste se v něm zavázali. Poté, co americká strana své závazky opakovaně nedodržela, změnil pořadí kroků — žádá plnění předem, včetně reparací ve výši zhruba tří set miliard dolarů a uvolnění zmrazených aktiv, a teprve pak splní své vlastní. Absurdní vyznění dostává pákistánská mise ve chvíli, kdy se porovná s americkou verzí reality: Islámábád vyjednává o otevření průlivu, který je podle Washingtonu dávno otevřený.
Region se přeskupuje
Souběžně pracuje íránská diplomacie na trhlině, která se v regionu otevřela před několika týdny, když Kuvajt, Saúdská Arábie a Katar naléhavě odrazovaly Washington od návratu k útočným operacím — obávaly se íránské odvety, jež by jejich kapacity poškodila na roky. Teherán arabským sousedům současně vzkazuje, že s nimi válčit nechce a nikdy nechtěl, a že pokud přestanou sloužit jako pomocná ruka cizí operace, dá se region uspořádat i bez Američanů.
Nejdál je tenhle posun v Iráku. Generál Mohsen Rezáí, tajemník Nejvyšší rady národní bezpečnosti, při setkání s předsedou irácké Nejvyšší soudní rady prohlásil, že Amerika nebude mít v budoucnosti regionu místo a že Írán stojí o silný a nezávislý Irák. Ironie je do očí bijící: po svržení Saddáma Husajna, tedy sekulárního nacionalistického režimu vedeného sunnitskou menšinou, převzala moc šíitská většina — a Irák se z nepřítele Íránu proměnil v zemi, která má všechny důvody s ním vycházet. Bagdád je sice pod americkým tlakem, který jeho regionální rozhodování omezuje, směr je ale zřejmý.
U zálivových monarchií je situace jiná a nepříjemnější. Jsou to útvary bez hluboké státní tradice — Saúdská Arábie je ve svých dějinách teprve třetím saúdským státem, menší emiráty spíš rodinnými podniky s vlajkou. Ve chvíli, kdy americká přítomnost z regionu zmizí, budou se muset s Íránem jako s dominantní regionální mocností nějak srovnat. Teherán to ví a hraje dlouhou hru; Washington hraje krátkou.
Ukrajina: virtuální válka a posun ruské strategie
Podobný rozestup mezi obrazem a skutečností drží i druhá válka. Julija Mendelová, někdejší tisková mluvčí ukrajinského prezidenta, napsala, že západní média léta opakovala, jak je třeba na Vladimira Putina přitlačit — znělo to statečně, v praxi to bylo absurdní, hostina v době moru. Válka podle ní stála stovky tisíc životů a rozvrátila miliony rodin; k Putinovi bylo možné přistoupit i jinak než slepou silou a nekonečné představení smrti se nikdy nemělo stát normou.
Ve stejných dnech zaznělo z Kyjeva při oslavách výročí nezávislosti opět ujištění, že Rusko bude sraženo na kolena. Na frontě se ale mezitím poměry zhoršují a stále víc pozorovatelů čte ruské kroky jako posun od války na vyčerpání k rozhodnutí uzavřít věc silou — uzavření oděského přístavu a dalších černomořských přístavů, soustavné údery na infrastrukturu. Zda jde o kvalitativní změnu strategie, nebo jen o zvýšení tempa, zatím jasné není.
Tajný let do Moskvy
Do toho přistál na moskevském letišti americký vojenský transportní letoun. Podle zpráv byl na palubě ředitel CIA John Ratcliffe; účel cesty zůstává utajený, samotný let už utajit nešlo. Nabízí se, že Washington hledá nový diplomatický kanál poté, co dosavadní vyjednávací dvojice ztratila důvěru i na ruské straně.
Skepse je ovšem namístě stejně jako v případě Teheránu: po podání ruky z Washingtonu je rozumné si přepočítat prsty. Slovo Spojených států nad memorandem, smlouvou či jakoukoli jinou dohodou dnes neváží skoro nic — a to je konstatování, které americkému pozorovateli nedělá radost.
Peníze pro Kyjev a mizející protivzdušná obrana
Volodymyr Zelenskyj mezitím na sociální síti žádá další peníze: sedmadvacet miliard dolarů je pryč, potřebuje víc na zbytek roku a ještě víc na rok příští, mimo jiné na žold pro vojáky. Souběžně přibývají doklady toho, že Ukrajině prakticky nezbyla protivzdušná obrana. Západ ji nemá z čeho doplnit — vlastní zásoby se tenčí a mohou být potřeba na Blízkém východě, výroba nestíhá.
Rusko naopak zvyšuje produkci útočných raket a dronů, včetně verzí s proudovým pohonem, na které dosavadní ukrajinské protiopatření nestačí. Proti klouzavým pumám v předpolí obrana prakticky neexistuje. Válku, v níž se bez obrany rozpadá infrastruktura hlavního města i zázemí fronty, nelze držet donekonečna — a přesto se drží. Vysvětlení jsou dvě: dokud tečou peníze, drží se fasáda fungujícího státu, na které někdo vydělává, a dokud je koho poslat na frontu, dá se ruský postup zpomalovat. Že Západ chce bojovat do posledního Ukrajince, se říká už dlouho; hůř se přijímá, že Moskva tenhle způsob vedení války přijala a soustředí se na ničení ukrajinských mužů místo na režim a jeho zázemí.
Proč spontánní vzpoura nepřijde
Hlasů kritických k vedení války přibývá — bývalá mluvčí prezidenta mluví o zbytečné zkáze, odvolaný ministr obrany Mychajlo Fedorov po svém konci ve funkci veřejně vyzval k volbám, objevují se menší protesty. Naděje, že z toho vyroste lidové povstání, je ale planá.
Představa, že lidé povstanou sami, jakmile je bída dost nesnesitelná, je mýtus. Pouliční revoluce, změny režimů i barevné revoluce mají vždy organizátora — někoho uvnitř mocenské struktury, nebo zvenčí. Platí to pro Gruzii, Srbsko i pro Ukrajinu, kde se to odehrálo dvakrát, při oranžové revoluci a na Majdanu. Reálnější scénář proto zní jinak: někdo uvnitř ukrajinské mocenské struktury nebo mezi jejími zahraničními podporovateli dojde k závěru, že současný prezident je spíš přítěž než přínos, dosadí náhradu a proud peněz poteče dál. Součástí takového scénáře může být i masová demonstrace — jenže zorganizovaná, ne spontánní. Bez organizace lidé trpí, umírají a jsou umlčeni; ojedinělé případy odporu na ulici, třeba proti odvodovým hlídkám, se v masové hnutí nepromění.
Závěr
Sankční kampaň proti Íránu má na papíře jasný cíl a v praxi tři slabiny. Nedokáže uzavřít pozemní hranice, na které nikdo nestačí; potřebuje součinnost států, které na íránském obchodu vydělávají a jimž Teherán současně hrozí následky; a její nejtvrdší část by podle vlastního přiznání Washingtonu ohrozila světový finanční systém dřív, než by srazila Írán. Zbývá výklad, který sedí na obě probíhající války naráz: udržet do listopadu dojem vítězství. Kalendář je ovšem neúprosný a Peking ani Teherán podle něj hrát nemusejí.
