Zveřejněná esemeska mezi dvěma nejvyššími ústavními činiteli spolkla celý týden. Stačí přitom trochu poodstoupit a je vidět, na jakém pozadí se to celé odehrává: Evropa, které docházejí peníze, a svět balancující na hraně velkého konfliktu. Odtud vypadá tahle debata spíš trapně než dramaticky.
Knížák nebyl konsenzuální osobnost. To byla jeho síla
Byl jediný člověk, který roztřískal gramofonovou desku tak, že tím získala na hodnotě. Když se má o smutné věci začít zvesela, tohle je dobrý začátek.
Nejcennější bývá pohled zvenčí. Z newyorské MoMA je vidět, jak zanedbatelně málo z tohohle prostoru za posledních sto let přežilo: Mies van der Rohe s brněnskou vilou rodiny Tugendhatů, pár fotografií — a Knížák, který tam také něco má. Doma se hrozně rádi hádáme, jenže rozhoduje to, co přesáhne do zahraničí.
Některé nekrology ho líčily jako konsenzuální osobnost, a to byl Knížák vším možným, jen ne tím. V devadesátých letech byl pěkně ostrý a nikdo se s ním nechtěl pouštět do konfliktu; řada lidí, kterých je potřeba si vážit, na něj dodnes nevzpomíná v dobrém. Dnes někdo polarizuje Facebook — on polarizoval celé Česko.
Zůstává po něm ale něco, co je v Čechách vzácné: měl vlastní vizi a taky ji uskutečnil. Akademii, do jejíhož čela se dostal, změnil k nepoznání — otevřel ji novému umění a spoustu jiného odtud vyhodil. A do dnešní doby se hodí hlavně tím, že se nebál být kontroverzní. V době, kdy se rádo lže a přetvařuje, tohle nedělal nikdy.
Esemesky mezi nejvyššími představiteli jsou hlavně trapné
Smutnou zprávu o Knížákově smrti oznamoval ministr zahraničí Petr Macinka. Ten také zveřejnil textovku od prezidenta Petra Pavla s tím, že hlava státu nemluví pravdu a on se nenechá očerňovat.
Ta zpráva byla psaná zhruba ve stylu „dělej si, co chceš“ — a jako u téhle věty i tady bylo dost zjevné, co si pisatel ve skutečnosti přeje. Zároveň z formulací čišelo, že by je prezident takhle sám nesložil.
Nepochopitelné je ale něco jiného. Že si nejvyšší představitelé republiky posílají soukromé zprávy do novin a přidají k tomu i podnět policii, zní tak neuvěřitelně, že si to člověk po návratu ze zahraničí musí přečíst dvakrát, jestli se to opravdu stalo.
Není to kritika jedné strany — začala to ta druhá. Celé je to hlavně strašně malé.
Na hraně třetí světové války a s prázdnou kasou
Jedni říkají, že už ve třetí světové válce jsme, druzí, že v ní budeme za chviličku. Tak jako tak jsme na nějaké hraně — nebo kousek za ní. Evropa má obrovské problémy a Evropské unii docházejí peníze úplně na všechno.
Doma to zní podobně: schodek příštího státního rozpočtu má být „významně pod“ čtyřmi sty miliardami, což se dá prodat jako dobrá zpráva a zároveň je to zpráva děsivá. Kudy peníze státním rozpočtem tečou a kde se schodek bere, se přitom v téhle debatě řeší jen okrajově.
Vedle toho je zveřejňování textovek spíš trapné než děsivé. Diskutovat se o tom ani nechce, protože na tom se nakonec shodnou všichni. Z pohledu na celek je to celé hlavně smutné — máme tolik věcí, které je potřeba dělat.
Ostatně kdo si dnes vzpomene, kde přesně v Turecku se konala vrcholná schůzka, kterou tu měsíce řešily všechny zprávy? Zbude z ní možná jen provozní poznámka pro příště: nechat mezi třetí a čtvrtou hodinou volnou přistávací dráhu, protože z jedné malé země zase přiletí několik letadel zvlášť.
Sankce na Tatru se nerozhodují ve Sněmovně, ale v Bruselu
Předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura vyrazil na týdenní návštěvu Číny a europoslankyni Gregorové z Pirátů to vadí. Jenže se tady hloupě patlají dvě věci dohromady.
Evropa je s Čínou nepřímo ve válce a to napětí přiživuje mimo jiné Evropský parlament, ve kterém Gregorová sedí. Přes prostředníky — Rusko, Írán — se vedou konflikty, kde reálně padají rakety, a v tom napětí Evropa Číně leccos zakazuje. Čína odpoví sankcemi na Tatru. Je to evropsko-čínská politika a předseda Sněmovny s ní nezmůže vůbec nic, i kdyby se postavil na hlavu; vyřešit se to musí v Bruselu.
Samotná cesta je přitom na jeho úrovni úspěch: setkal se se třetím a čtvrtým nejvýše postaveným mužem Číny. Výš by musel letět premiér nebo prezident. A to po všem, co se z Česka směrem k Číně v posledních letech napovídalo — navíc dost zmateně, protože Číny jsou dvě a i v té druhé, které říkáme Tchaj-wan, jsou dva tábory.
Co na Číně vadí evropské levici, je nakonec úchylka opačným směrem. Čínský stát je přísný, ale je přísný několik tisíc let a jmenovalo se to postupně různě. Že by tam někdo doopravdy věřil na gender nebo na přerozdělovací společnost, je iluze — v reálu je to ultrakapitalismus, ve kterém by evropská levice neobstála.
Číňani nás přijedou učit, jak robot vrtá zub
Čína, kterou v tuhle chvíli ovládá Peking, je obrovská ekonomika a technologicky jde rychle dopředu. Největší evropští giganti dnes posílají data do čínské umělé inteligence, aby takzvaně ušetřili, a najednou jim vůbec nevadí, že tím know-how uteče. U Američanů to vadilo.
Vidět je to i v oborech, kde by to člověk nečekal. Na světový kongres, kde bude o stomatologii a zdravotnictví jednat sto třináct zemí, přijede po domácí delegaci největší výprava právě z Číny. Dorazí i Pákistánci a Maročané — země, na které se tu před lety koukalo přes prsty. A Číňané budou ukazovat, jak robot vrtá zub nebo jak se pacientovi vytiskne keramická korunka přímo v ústech.
Strach o vlastní práci je v tomhle lichý. Když někdo umí ošetřit pacienta lépe, ať to udělá — horší je nechat pacienta ošetřit špatně kvůli tomu, že se to jeho lékař nenaučil. To je kapitalismus a spolupracovat se musí. Představa, že zemi s několika tisíci lety byrokratické centralizace poradíme, ať to dělá jinak, protože se nám to tak z jednoho kraje jeví, je docela komická. Tři tisíce let o tom přemýšleli a teď konečně někdo přijede a řekne jim to.
U Pauknera nejde o to, kdo to je, ale jestli je to pravda
Česko hledá Pauknera — reality show tohohle léta. Přitom je celkem jedno, kdo za anonymním účtem stojí. V dobrém i špatném je od začátku zjevné, odkud vítr fouká.
Paukner má náklonnost k současné vládě a nemá rád bývalou pětikoalici, zvlášť ne STAN. Deník N to má obráceně: má rád pětikoalici, zejména STAN, a nemá rád současnou vládu a už vůbec ne Andreje Babiše. Bezvadně se doplňují. Jestli se nakonec ukáže, že Paukner je pan František Novák, na věci to nezmění nic.
Zajímavá jsou fakta. Část toho, co publikuje — třeba že za vznikem Deníku N stály stomilionové částky od podnikatelů, kteří chtěli ovlivnit politiku —, přijde poučenému čtenáři skoro jako nuda, i když někdo to slyší poprvé. Jiné věci vypadají na trestní stíhání nebo aspoň na velký problém a někdo by je řešit měl. Totéž ostatně platí, když s podobným materiálem přijde Deník N; ten policii historicky zaměstnal taky dost a různě to dopadlo.
Veřejnost čeká jednoduchou věc: řekněte nám, co z toho je pravda a co ne. Nabízela by se třeba veřejnoprávní televize — vzít pět tvrzení, u čtyř říct, že neplatí, u jednoho, že sedí, a odpískat to jako rozhodčí. Nikdo to nedělá.
Iluze vyváženého média je totiž nesmysl. Aby novinář opravdu pískal rovinu, musel by být zaplacený tak, aby nebyl vděčný ani za chlebíček na tiskové konferenci — a nikde na světě to takhle nefunguje. I v České televizi sedí lidé, kteří nejsou zlí, jen mají svůj názor a za něčím si jdou. Krása kapitalismu je v tom, že každý chvilku tahá pilku. Teď ji tahá Paukner — a je vidět spíš snaha ho vymlčet než vyvrátit.
Islám se nemá učit na TikToku
Berlínský primátor chce po dalším útoku v Berlíně zavést do německých škol výuku islámu, aby zabránil radikalizaci mladých muslimů. Čeká se, že se z toho bude dělat legrace — jenže paradoxně má kus pravdy. Když si člověk přečte, co přesně říkal německy, a ne jen českou zkratku, která bývá od reality dost vzdálená, zní to docela rozumně.
Argument je jednoduchý. Děti z rodin, kde je víra pevná, sekulárně vychované nebudou; náboženství tam bude vždycky. Buď dostanou odpoledne hodinu, kde jim něco povídá umírněný imám, kterého má stát pod dohledem, a dostanou to alespoň nějak vyváženě, nebo si to najdou na TikToku a skončí v zakázané mešitě u někoho, kdo jim v hlavě udělá blázinec.
Česko na tom není o mnoho lépe, jen se tu naštěstí nikdo neodpaluje. Děti se ve škole nedozvědí, kdo byla Maří Magdaléna nebo svatý Josef; na zámku pak stojí před obrazem a nevědí, na koho se dívají. Buď na vlastní tradice úplně kašlou a Vánoce jsou od toho, aby televize pustila všechny pohádky a všichni se přejedli, nebo je zaujme něco jiného a skončí v sektě.
Nešlo by přitom o výuku náboženství. Stačila by biblická dějeprava — věřit nemusíte, ale ať lidé vědí, že Ježíš Kristus není sprosté slovo ani kletba a že to nějak souvisí s Velikonocemi.
Kdyby se tu rodily děti, neřešíme, kdo přijde místo nich
Skutečné řešení leží jinde a je nepohodlné: mít vlastní děti. Systém je u nás postavený na hlavu. Než žena projde vším, co musí absolvovat, aby mohla svou profesi dělat samostatně — v medicíně to platí dvojnásob —, je jí čtyřiatřicet, pětatřicet. A ještě se donedávna učilo, že v takovém věku by se jí mělo mít děti spíš rozmlouvat.
Do toho se vede spor o délku povinné školní docházky, který je těžké pochopit. S dnešními nástroji, umělou inteligenci nevyjímaje, se dá učit intenzivněji za mnohem méně hodin. V anglosaských zemích je běžné, že mezi střední a vysokou školou je rok pauzy — a taky že žena má dítě už na vysoké škole, aniž by to znamenalo, že si zkazila život.
Když se tady budou rodit vlastní děti, nebude se muset řešit, jestli přijdou muslimové nebo ortodoxní z bývalého Sovětského svazu. Prostě nebude místo. Němci tuhle možnost do velké míry ztratili už teď: dost německých žen ve fertilním věku už mít nebudou.
Chat control: proti umělé inteligenci nemáte šanci
Poslankyně Gabriela Sedláčková upozorňuje, že chat control připomíná Orwella a Čínu a že soukromé video dětí z dovolené může rodiče dostat do podezření. Ta fotka vlastního dítěte, po které můžete skončit na policejní stanici, je jasná věc.
Hlavní problém je ale jinde. Do česko-německých rodin chodily z Německa vždycky rozlepené dopisy; na otázku, proč jsou rozlepené, zněla odpověď, že se tím brání třetí světové válce. Největší nebezpečí chat controlu spočívá v tom, že veškerou naši dokumentaci nebudou procházet lidé — ti by to nestíhali —, ale umělá inteligence. To je proti minulosti zásadní změna: i ten nejšikovnější tajný policista za komunismu uhlídal jen pár lidí, kdežto AI dokáže z komunikace vytáhnout úplně všechno.
Nikdo si nepřál, aby ho stát špízoval. Politici se ale prostě snaží u moci udržet, a jak říkával Karel Kryl, politikům se nevěří — a to je základ demokracie. Kryl proto asi neměl pohřeb se státními poctami. V době, kdy jsme si namlouvali, že máme nejlepší politiky na světě, a modlili se k Havlovi, jako jsme se předtím modlili za první republiky nebo ke Gottwaldovi, říkal, že kontrolovat je potřeba i Havla. Všichni ho měli za divného. Divný nebyl, měl pravdu.
Zatím je účast dobrovolná, jenže to bývá vždycky jen první fáze. Argument „a co ochrana dětí“ míří jinam — to jsou jiné věci a řeší se jinak. Jinak se k chat controlu časem přidá i face control.
Jak to vypadá v praxi, je vidět v Číně, a je to zvláštně pohodlné: koupíte si lístek do divadla, lístek pak nemusíte mít u sebe, projdete kamerou a ta pozná, že tam patříte. V těch nejlepších divadlech vám i přijdou říct, že jste si sedli na cizí místo. Jenže stačí jediný překlep. U jedné české turistky se kdysi v Praze přecvakli v jednom písmenu jména a v Číně ji pak s tím špatným jménem hlásily systémy po celé zemi, protože je všechno v jedné databázi. Proti takové AI nemáte šanci a je lepší se tomu vyhnout, jak to jen jde.
Volby o zástupném tématu
Brzy jsou volby a řeší se v nich, jestli máme, nebo nemáme rádi prezidenta. Je to skoro náboženství a lidé se kvůli tomu doopravdy hádají. Za zástupnými tématy se přitom dějí velké věci — nevšimneme si, že přišel Orwell nebo že prošly další zelené daně.
Politika by měla fungovat obráceně. Přišla nepříjemná textovka? Ať si to dotyční vyříkají mezi sebou a ostatní tím neotravují. Pojďme místo toho hlasovat o tom, jestli chceme platit povolenky, a bavit se o chat controlu — o věcech, které se týkají celé obce. Jenže právě tyhle věci se nediskutují.
A tak se nakonec sejde Evropská rada a premiér se vrátí se vzkazem, že ho přehlasovali. A že za to nemůže.
