Nejtvrdší ekonomická operace, jaká kdy byla proti nějaké zemi vedena. Tak Washington pojmenoval nový tlak na Írán a vypůjčil si pro něj z druhé světové války označení den D. Součástí oznámení je hrozba, že hospodářské následky ponese každá země, která Íránu podá jakoukoli záchrannou ruku. Potíž je v tom, že skoro každý článek toho plánu naráží na skutečnost, která se za posledních osm let posunula jinam.
Den D, který si protiřečí
Podle Donalda Trumpa nikdo Íránu nenabídl větší příležitost k dohodě než on a Teherán ji tragicky nevyužil. Jenže dohoda existovala. Jmenovala se společný komplexní akční plán, přezdívalo se jí jaderná dohoda a byly to Spojené státy, kdo od ní odstoupil a přestal plnit její body. Porušil ji Washington, ne Írán.
Druhý rozpor je ještě nápadnější. V témže vystoupení zaznívá, že íránská armáda, námořnictvo i letectvo jsou zničené, země je poražená a Hormuzský průliv otevřený, takže jím denně proudí miliony barelů ropy. Pokud to všechno platí, k čemu ekonomický armagedon? Poražený protivník se nesankcionuje. A pokud průliv skutečně drží zavřený Írán, a to je reálný stav věcí, pak zase neplatí tvrzení o americké kontrole nad ním.
Do stejné kategorie patří i chlouba, že blokáda je stoprocentně úspěšná a do Íránu se nedostala jediná loď, doplněná vzápětí konstatováním, že zboží se tam dostává odjinud.
Sankce, které dnes nemá kdo vymáhat
Hrozba postihnout každou zemi, která s Íránem obchoduje, by byla zdrcující před deseti lety. Tehdy platila jaderná dohoda a Rusko i Čína se se Západem na vymáhání sankcí shodly. Írán byl opravdu izolovaný a neměl kam jinam jít. Dnes obě velmoci daly Washingtonu najevo, že žádné sankce vymáhat nebudou, a taky je nevymáhají.
Obchod mezi Ruskem a Íránem i mezi Čínou a Íránem běží otevřeně. Vede severojižním koridorem přes Kaspické moře, po železnici nové Hedvábné stezky, pravidelnými lety z Číny a šesti pozemními trasami z Pákistánu. Přístav Gvádar v Indickém oceánu slouží Číně k vykládce zboží, které pak kamiony přejíždějí hranici do Íránu. Izolovaná země to není.
Ještě před rokem byl Írán na americký finanční systém napojený, hlavně přes banky ve Spojených arabských emirátech a zvlášť v Dubaji. Dnes dolary nepřijímá, obchoduje v čínské měně a pracuje s čínskými bankami. Uvalovat dolarové sankce na zemi, která dolar nepoužívá, je asi tak účinné jako plivat proti vichřici. A samotná Čína se amerických státních dluhopisů zbavuje, skupuje zlato a transakce vede ve vlastní měně mimo americkou finanční architekturu.
Nátlak na spojence: Pákistán, Omán, Jižní Korea
Sáhnout po sankcích je ve Washingtonu reflex, trest a nátlak v jednom. Ostatní země to ale přestává bavit a stále častěji dávají najevo, že si diktovat nenechají.
Nejzranitelnější je v tuto chvíli Pákistán. Hraje roli hlavního prostředníka mezi Washingtonem a Teheránem a s americkými zpravodajskými a bezpečnostními službami ho pojí vztah starý přes sedmdesát let. Nový tlak ho ale staví před volbu mezi Spojenými státy a Čínou. Pravděpodobnější je, že Islámábád usoudí, že s Čínou vypadá jeho budoucnost lépe.
Vypovídá o tom i pozadí, na kterém se to odehrává. Výnosy amerických státních dluhopisů rostou, akciový trh spadl hned po otevření o dalších tři sta bodů kvůli obavám o stabilitu dolaru a federální dluh před dvěma dny překročil hranici čtyřiceti bilionů.
Omán slyšel, že ho Spojené státy rozbombardují, pokud se postaví do cesty. Spouštěčem byla dohoda Ománu s Íránem o poplatcích za proplutí lodí Hormuzským průlivem. Otázka se nabízí sama: pokud průliv kontrolují Spojené státy, jak by z něj mohl někdo jiný vybírat mýto?
Jižní Korea si vyslechla urážky a avízo, že se omezí společná vojenská cvičení, protože Washington si rozumí s Kim Čong-unem, který má sedmapadesát jaderných hlavic. Zbytku světa z toho plyne jednoduchý vzkaz: pořiď si jaderné zbraně a staneš se přítelem.
Mezistátní vztahy v tomhle fungují stejně jako ty osobní. Kdo své přátele soustavně ohrožuje, finančně vydírá a ponižuje, o přátele nakonec přijde a ti si najdou jiné vazby. Íránský ministr zahraničí to na síti X shrnul tak, že ekonomický den D je odvedením pozornosti od americké vlastní krize, bezprecedentního dluhu a rostoucích úrokových nákladů, a že opakování neúspěšné politiky přinese jen další porážku a nepřátelství Íránců.
Alternativní finanční systém, který mezitím vyrostl
Zákon nezamýšlených důsledků říká, že tenhle tlak požene Írán, Pákistán a možná i další země ještě blíž k Číně. Předloha už existuje. Když Západ po zahájení ruské speciální vojenské operace na Ukrajině odstřihl Rusko od systému SWIFT, Moskva se s Pekingem domluvila na náhradě, kterou Čína měla dávno připravenou.
Jmenuje se CIPS, přeshraniční mezibankovní platební systém. Zatímco SWIFT je v podstatě analogová výměna zpráv mezi bankami, něco jako bankovní e-mail, CIPS je digitální řešení postavené na blockchainu, které převádí peníze okamžitě. V roce 2022 v něm bylo sotva pár zemí, dnes je jich zapojena zhruba stovka. Brazílie za čínské zboží platí čínskou měnou, ne dolary.
Čína zároveň skupuje zlato, jehož velká část odchází z amerických zásob, takže není úplně jisté, kolik ho v rezervách vlastně zbývá. Odprodává americké dluhopisy a nabízí investorům vlastní obligace kryté zlatem. Kdo hledá bezpečné místo pro peníze, srovnává a rozhoduje se pro Peking. Uskupení BRICS tak vyrůstá v hospodářskou a finanční alternativu k pořádku, který Spojené státy řídí osmdesát let. A ten se rozpadá.
Naftová krize, která už běží
Deset milionů barelů denně, kterými se Washington chlubí, je zhruba polovina toho, co Perským zálivem odcházelo dřív. Chybějící ropa přitom neznamená jen dražší barel. Rafinerie, které ji měly zpracovat na naftu, nemají co zpracovávat.
Evropu to zasáhne první a nejtvrději a děje se to už teď, ne někdy v budoucnu. Každý další týden bude horší a řešení není na obzoru. Krize nafty a leteckého paliva je reálná a zatím ji drží mimo hlavní zpravodajství jen setrvačnost.
Osm let, po která se Írán, Rusko a Čína sbližovaly
Krátce před americkým oznámením zveřejnil předseda íránského parlamentu na síti X jedinou fotografii bez jediného slova komentáře: sebe s hlavou nad mapou Hormuzského průlivu. Číst se to dá přímočaře. Teherán bude průliv dál kontrolovat a dál rozšiřovat hospodářské vazby na Rusko a Čínu.
Není to nic nového a nejde o improvizaci posledních měsíců. První společné vojenské cvičení Íránu, Číny a Ruska proběhlo v prosinci 2019. Takové manévry se plánují nejméně dvanáct a obvykle osmnáct měsíců dopředu, což vede zpět do léta 2018, tedy pár měsíců poté, co Washington vypověděl jadernou dohodu. Jakmile dohoda shořela, Moskva a Peking se s Teheránem dohodly na spolupráci. Osm let společné práce už není povrchní ani dočasný vztah. Zahrnuje ekonomiku, armádu i kulturní výměnu.
Čína u toho nevede vojenský konflikt, ale ekonomickou tsunami. V Brazílii převzali čínští automobiloví výrobci trh a s ním i závod, který tam Ford před třemi lety zavřel. Zákazníci, kteří dosud kupovali japonské vozy, přesedlávají na čínské. Eroze americké hospodářské pozice tak neběží v jednom sektoru, ale napříč nimi.
Na tomhle pozadí působí americká ocelová zeď kolem Íránu spíš jako slogan. Na místě je zhruba dvacet lodí a nejméně čtyři z nich musí zůstat u letadlové lodi, takže na pokrytí celého Indického oceánu zbývá minimum.
Co může Írán udělat
Ekonomický den D je přímý akt války a Washington to sám pojmenoval slovy o hospodářské válce. Historická paralela je nasnadě: obchodní embargo uvalené na Japonsko před druhou světovou válkou skončilo Pearl Harborem. Kdo někoho hospodářsky uzavře, obvykle se dočká odpovědi.
Wall Street Journal před několika dny psal o íránském tajném plánu na eskalaci války s tím, že část íránských představitelů se chystá na rozsáhlejší úder. Íránský akademik oslovený jen den dva předtím to nepotvrdil, ale ani nepopřel, a mluvil o pravděpodobnostech.
Očekávatelné varianty odpovědi jsou dvě. Raketový úder na leteckou základnu, kde jsou dislokovány tankovací letouny KC-135 a jeden či dva letouny včasné výstrahy, nebo útok na některou z lodí, které se snaží zadržovat íránská plavidla vyplouvající z Hormuzského průlivu.
Americká blokáda je totiž jen částečná. Zachytit část lodí Spojené státy dokážou, ale je to hra s čísly. Vyšle-li Írán za jedinou noc dvacet plavidel, americké námořnictvo na to nemá dost sil. Zároveň by to od Íránu vyžadovalo vzdálit se od pobřeží a americké lodě aktivně vyhledávat, což s sebou nese vlastní rizika.
Poměr sil je nicméně pro Teherán příznivější, než se v amerických prohlášeních připouští. Balistický raketový arzenál má nedotčený a odpálené střely nahrazuje novou výrobou. Americká protivzdušná obrana je naproti tomu vybydlená: zásoby střel PAC-3 i systémů THAAD jsou vyčerpané nebo takřka vyčerpané a pro celosvětové nasazení jich zbývá možná pár stovek. Nástupce raketometů HIMARS, systém PrSM, vyrobila Lockheed Martin loni v počtu šestapadesáti kusů.
Armáda v krizi: prázdné sklady a otřesená morálka
Řeči o nejsilnější armádě světa naráží na obrázek, který se skládá z detailů. V listopadu 2025 vydal ministr armády Dan Driscoll rozkaz, aby všichni důstojníci a poddůstojníci mluvili se svými vojáky každý den. Důvodem byla prevence sebevražd. Rozkaz takového druhu americká armáda ve své historii nepamatuje. Z kybernetického velitelství se pak do zpráv dostala informace o pěti sebevraždách během jediného měsíce.
Bývalý příslušník Navy SEALs a podcaster Shawn Ryan popisuje, co mu říkají kamarádi v aktivní službě: mají toho dost a nechtějí bojovat za Izrael. Totéž nezávisle na něm popsal otec vojáka ze speciálních jednotek.
Matky námořníků a jednoho mariňáka mluví o mizerném a nedostatečném jídle, výpadcích zásob, špatných podmínkách a nedostatku hygienických potřeb na palubách. Kromě letadlové lodi USS Abraham Lincoln jde o USS Tripoli, USS Boxer a další plavidla. Posílají fotografie z doby před nasazením a po návratu, na kterých dvaadvacetiletý kluk zhubl třicet liber, tedy skoro čtrnáct kilo. To se zdravému a řádně živenému člověku nestává. Rodiny námořníků z Abrahama Lincolna se před třemi týdny sešly s pověřeným ministrem námořnictva a nešetřily ho.
Kořeny problému nesahají do jednoho volebního období. Před deseti lety se americké námořnictvo zbavilo dvou ze čtyř rychlých zásobovacích lodí, aby ušetřilo třicet milionů dolarů za kus, tedy cenu jednoho dronu MQ-9 Reaper. Zbylé dvě dnes obsluhují celé loďstvo. Sklady, ze kterých se měly doplňovat, jsou ve Fudžajře a v Bahrajnu. Do Bahrajnu se od vypuknutí války nedá vplout, protože je zničený, a Fudžajra byla zasažena. Zásobování se přesunulo až na Diego Garcia.
Rozhodnutí, že zásobovací infrastruktura není priorita a že dodavatelský řetězec může být klidně soustředěný v Číně, padala napříč administrativami. Teď se to vrací u moderních zbraňových systémů, které stojí a padají s pěticí vzácných zemin z čínské produkce.
Oficiální odpověď na to všechno zní, že žádný problém není. Ministr války Pete Hegseth mluví o falešných zprávách, admirál Cooper natáčí na palubě usmívající se vojáky, kteří si s ním potřásají rukou. Ženy, které si stěžují, jsou tím fakticky označeny za lhářky, a přitom to byly Trumpovy voličky. Stačilo by přiznat, že problém existuje a bude se řešit. Místo toho zaznívá, že je vše v pořádku, což je přesně ten tón, který zněl v posledních letech Sovětského svazu: vedení tvrdilo, že zemědělství funguje skvěle, zatímco v řeznictví nebylo maso.
Dluh, dolar a hrozba další finanční krize
Ve vysílání Fox News vypočítal Steven Miller z Trumpova okruhu seznam úspěchů druhého mandátu: přenastavené obchodní vztahy s Kanadou, ochranu amerického průmyslu a klíčových dodavatelských řetězců před Čínou, přerovnané NATO, mírový proces na Korejském poloostrově, svržení Madura a osvobození Venezuely, energetický zisk pro Ameriku, boj proti drogovým kartelům označeným za zahraniční teroristické organizace a zabránění Íránu v získání jaderné zbraně.
Proti tomu stojí jiné číslo: čtyřicet bilionů. Za devatenáct měsíců druhého mandátu narostl federální dluh o tři biliony dolarů, ze sedmatřiceti bilionů v lednu 2025. Poměr dluhu k hrubému domácímu produktu se blíží sto třiceti procentům. V rozpočtu domácnosti by to znamenalo příjem sto a výdaje sto třicet, což je situace, ve které se bankrot nedostaví za roky, ale za měsíce.
Vojenská bilance vypadá podobně. Z jedenácti letadlových lodí jsou nasaditelné čtyři, zbylých sedm je v docích nebo nemá posádku. Stíhačka páté generace F-35 má podle ministra letectva provozní připravenost mezi dvaceti a třiceti procenty, takže z deseti letounů jsou spolehlivě k dispozici dva až tři, a to při ceně kolem sta milionů dolarů za kus.
Ani mír na Korejském poloostrově není novinka. Už v roce 2017 se o podobnou dohodu hrálo, jenže vyjednané pak zmařil John Bolton a po zbytek mandátu se neudálo nic. Teď stačil jeden příspěvek na sociální síti a rozhořčení nad společnými cvičeními.
Otřesy přitom nejsou jen americké. Japonsko finančně krvácí a záchranný balíček, se kterým před dvěma týdny přiběhlo americké ministerstvo financí, měl být podle tohoto výkladu financován z evropských eur, aniž o tom Evropané věděli. Krvácení to nezastavilo. Na obzoru je finanční krize, která může být horší než rok 2008: trh s deriváty, kde se sázka vrší na sázku a každá je krytá další, se pohybuje kolem kvadrilionu dolarů. Když se řetěz přetrhne, kaskáda strhne systém s sebou. A tentokrát k tomu přibývají skutečné fyzické nedostatky.
Světové zásoby ropy docházejí
Cena ropy zatím nevystřelila nahoru, což Washington rád připomíná. Drží ji ale dole vyprazdňování zásob, nikoli zdravý trh. Vedle americké strategické ropné rezervy se vyčerpávají i pozemní skladovací kapacity po celém světě.
Graf globálních pozemních zásob od roku 2017 to ukazuje názorně. Nejvyšší hodnoty patřily covidovému období, kdy poptávka spadla ke dnu kvůli uzávěrám. Dnešní křivka je naopak blízko historickému minimu pro tuto část roku. Druhého března byl uzavřen Hormuzský průliv a od té chvíle zásoby klesají.
Dokud zůstávají Hormuzský průliv a Báb al-Mandab alespoň částečně zablokované, drží cenu dole jen to, že se do trhu pouští uskladněný produkt. Takový postup má svůj strop. Kdo přijde o práci se stotisícovou úsporou a stálými desetitisícovými výdaji, vydrží deset měsíců. Pak přijde měsíc, kdy na účtu zbývá přesně tolik, kolik je potřeba utratit, a žádný příjem není v dohledu. Přesně tam se svět blíží.
Souvislosti se přitom násobí. Kanada po rozhozených vztazích prodává ropu Číně místo Spojených států. Nedostatek nafty dorazí do zemědělství právě v době, kdy musí na severu vyjet traktory na sklizeň, takže se promítne do zásobování potravinami. Rozdíl mezi cenou barelu a cenou nafty roste, nikoli klesá, a jde o největší cenový přenos v dějinách energetiky. A za pouhých třiapadesát dní skutečných bojů se spotřebovala obrovská část předválečných zásob munice.
Rusko jako živý test účinnosti sankcí
Jestli má někdo vědět, co ekonomický armagedon udělá s velkou zemí, jsou to autoři sankcí proti Rusku. Vladimir Putin popsal ruskou ekonomickou dynamiku jako celkově skromnou, ale kladnou. Růst hrubého domácího produktu se pohybuje kolem jednoho procenta, za první pololetí šlo o šest desetin procenta a ve druhém čtvrtletí o 1,3 procenta. Mezi faktory, které tempo ovlivňují, jmenoval vnější tlak a útoky na průmyslové a infrastrukturní objekty. Kritické následky podle něj takové útoky nemají a mít nemohou, škodu ale působí a nemá smysl to zastírat.
Evropská unie mezitím připravuje dvaadvacátý sankční balíček, jednadvacet už jich schválila. Přesto sama roste o osm desetin procenta a v posledním čtvrtletí o 1,2 procenta, tedy o něco méně než sankcemi zasypané Rusko.
Obrazně řečeno: bydlíme ve skleněném domě, dostali jsme zásilku kamení a chystáme se do kamenné války se sousedem, který bydlí v cihlovém domě a na pozemku má vlastní lom. Rusko je jediná země světa, která má všechny suroviny potřebné k výrobě energie, potravin, strojů i průmyslových výrobků. Postavit kolem něj zeď by nic nezměnilo, vystačilo by si samo. O Spojených státech to říct nelze.
Zpomalení ruského růstu má navíc jiný důvod, než jaký si Západ přisuzuje. Šlo o cílenou politiku krocení inflace, a jakmile se inflaci podařilo dostat pod kontrolu, ekonomika se začala vracet. Američané, kteří v Rusku žijí, popisují normální provoz: žádné fronty, žádný nedostatek.
Hlavní efekt sankcí je přitom opačný, než jaký se zamýšlel. Dovedly Rusko k tomu, aby vztah s Čínou upevnilo, tedy přesně k tomu, čemu se Henry Kissinger před více než půl stoletím snažil zabránit. Čína potřebuje ruský plyn a ropu, Rusko je zároveň velkým dodavatelem paliva pro jaderné reaktory. Ruští stratégové navíc už před jedenácti lety psali, že vztah se Západem je toxický kvůli jeho nepředvídatelnosti a že budoucnost Ruska leží na východě. Posilování vazeb na Čínu a rozvoj Sibiře i tichomořského pobřeží jim dal za pravdu.
Prázdné odpalovací kontejnery a čínské magnety
Volodymyr Zelenskyj minulý týden žádal Washington o pět až deset procent zbývajících zásob střel PAC-3. Odpovědí bylo, že rakety potřebují Spojené státy samy, takže nepřijde nic.
Jak to vypadá v praxi, ukázala reportáž stanice CNN. Prázdný odpalovací kontejner u ukrajinské baterie Patriot znamená, že baterie je fakticky mimo provoz, dokud nedorazí střely. Hlavní inženýr uvedl, že z tohoto místa se naposledy střílelo před dvěma a půl měsíci a poslední odpal viděl před šesti týdny. Sehnat střely stálo desítky telefonátů spojencům.
Přesto zaznělo, že v noci bylo na Kyjev vypáleno jednatřicet řízených střel Ch-101 a všech jednatřicet se podařilo sestřelit. Matematika nesedí. Na jednatřicet sestřelů je potřeba nejméně dvaašedesát střel PAC-3, a při běžném zajištění čtyř střel na jeden přilétající cíl už sto čtyřiadvacet. V celosvětových amerických zásobách jich má být kolem čtyř set. Tvrzení, že se za jedinou noc vystřílela čtvrtina světových zásob, test věrohodnosti neprojde.
Pentagon zadal Lockheed Martin zakázku na čtrnáct tisíc kusů PAC-3. Problém ale neleží v penězích. Střela potřebuje dva zvláštní typy magnetů ze vzácných zemin, které vyrábí jen Čína, a ta je odmítá prodávat. Tvar rakety se vyrobit dá, funkční střela ne, a to bez ohledu na to, kolik peněz Pentagon do zakázky nalije.
Írán, Kurdové a otázka, kdo sponzoruje terorismus
V americkém zpravodajském vysílání se Írán líčí jako bezmocná země, která si navíc znepřátelila sousedy a obchodní partnery a hloupě si zadala s Kurdy. Poslední zmíněný důkaz: kancelář kurdského premiéra v Iráku měla být napadena íránskými stealth drony, íránský ministr zahraničí to na síti X označil za operaci pod falešnou vlajkou a moderátoři to smetli ze stolu.
Představa, že hlavními obchodními partnery Íránu jsou arabské státy Zálivu, ale neodpovídá skutečnosti, a kurdská otázka je zarámovaná stejně mylně. Kurdové jsou rozděleni mezi Irák, Írán, Sýrii a Turecko, kurdský stát neexistuje a hodně záleží na tom, o kterou frakci jde a kdo ji platí. Kurdové byli problémem pro Írán stejně jako pro Turecko a nakonec i pro Spojené státy. Washington se navíc pokusil kurdské bojovníky zaplatit k útokům proti Íránu. Během povstání v prvním lednovém týdnu letošního roku jich řada pronikla dovnitř a byla zlikvidována.
Íránské balistické raketové síly jsou přitom mimo dosah. Jsou uložené v podzemních zařízeních konstruovaných tak, aby vydržela jaderný výbuch, a odpalovat se dá přímo z podzemí. Původní americký předpoklad počítal s mobilními odpalovacími rampami, jenže ty se dají zničit jen tehdy, když je nad cílem zpravodajský přehled v reálném čase a schopnost udeřit přesně v tu chvíli. Jedním z nástrojů k tomu měl být dron MQ-9 Reaper. Íránci jich sestřelili pětačtyřicet, což americký rozpočet stálo kolem tří miliard dolarů.
A pak je tu nálepka největšího sponzora terorismu. Při pohledu na čísla vypadá jinak: devadesát pět procent mezinárodních teroristických útoků s oběťmi mají na kontě sunnitské skupiny salafistického a wahhábistického ražení, které Írán nepovažují za skutečně muslimskou zemi a útočí právě na něj. Obraz, který se z posledního čtvrtstoletí vynořuje, je proto nepříjemný: radikální sunnitské skupiny včetně ISIS byly na Západě financovány mimo jiné proto, aby útočily na Írán. Do stejné logiky zapadá i vlídný vztah k současnému syrskému prezidentovi, který prošel ISIS, poté frontou an-Nusrá a nakonec založil Hajat Tahrír aš-Šám, skupinu, která se v letech 2017 a 2018 držela v první desítce mezinárodních teroristických organizací. Na jeho hlavu byla přitom vypsána odměna padesát milionů dolarů.
Konec odstrašení
Vojenští plánovači v Číně a Rusku jsou podle všeho upřímně překvapení. Čekali, že Spojené státy jsou na tom podstatně lépe, než se ukazuje.
První otřes přišel loni, když Washington po sedmi týdnech kampaně proti Húsíům oznámil jejich kapitulaci a stáhl se z Rudého moře. Bilance těch sedmi týdnů: sedm sestřelených dronů MQ-9 Reaper, tři stíhačky F-18 a úderná skupina letadlové lodi, která povstalce zastavit nedokázala.
Druhý přišel s útokem na Írán. Pokus o dekapitaci sice připravil Írán o velký počet vysokých představitelů, jenže Írán se nebránil naslepo. Cíleně vyřadil devatenáct radarových systémů, z nichž dva stály po miliardě dolarů, a Spojené státy tím fakticky oslepil.
Rozsah škod na americké infrastruktuře v regionu se do zpráv většinou nedostal. Ještě před začátkem války, tedy před osmadvacátým únorem, se velitelství vzdušných operací v katarském Al Udeidu přesunulo na základnu Shaw v Jižní Karolíně, protože setrvat na místě bylo příliš nebezpečné. Ukázalo se to jako správné rozhodnutí, základna skutečně zničena byla a její obnova si vyžádá miliardy. Podobně dopadlo velitelství Pátého loďstva v Bahrajnu, nejméně tři tábory v Kuvajtu, část saúdské letecké základny a významné škody utrpěly i Spojené arabské emiráty.
Arabské státy Zálivu, kterým Washington sliboval, že stojí po boku nejsilnějšího státu světa, si z toho odnesly poznatek, že je Spojené státy ochránit nedokážou. Rusko a Írán zase, že se americké vojenské síly není třeba bát, protože slábne, zatímco jejich vlastní roste. Podle Teda Postola jsou navíc nové raketové systémy levnější a rychleji vyrobitelné, takže je protivníci dokážou vyrábět rychleji než Spojené státy.
Závěr
Ekonomický den D stojí na předpokladu, který přestal platit. Sankce fungují, dokud existuje shoda velmocí na jejich vymáhání, dokud cílová země potřebuje dolar a dokud za hrozbou stojí síla, o níž nikdo nepochybuje. Žádná z těch tří podmínek dnes neplatí, a čím hlasitěji se tlak stupňuje, tím rychleji se Írán, Pákistán i další posouvají směrem k Číně.
Mezitím se prohlubuje krize nafty, vyprazdňují se zásoby ropy i protiraketových střel a americká armáda řeší problémy se zásobováním vlastních lodí. Rozpor mezi tím, co se říká, a tím, co je vidět, roste. A přesně na tomhle rozporu se svého času rozpadlo jiné impérium přesvědčené o vlastní neporazitelnosti.
