Slovenský badatel a sofiolog Emil Páleš, autor rozsáhlé práce Angelologie dějin, v rozhovoru vykládá starou démonologii jako popis reálných duševních sil. Lucifera překládá do jazyka psychologie jako narcismus a iluzivní krásu, Hollywood označuje za jeho profesionální dílnu a jako cestu ven nabízí gnostickou tezi, že poznáním se člověk osvobodí. Jde výhradně o jeho vlastní výklad, přesvědčení a názory — jsou to filozofické a angelologické teze, které se nedají doložit ani vyvrátit běžnými prostředky. Redakce je neověřuje ani nerozporuje; předává je tak, jak je Páleš formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Adrenochrom jako ukázka toho, co pravda není
Na otázku, zda existují satanistické elity ovládající svět ze zákulisí, odpovídá Páleš „ano i ne“ — a začíná tím „ne“. Jako příklad si bere historku o adrenochromu, podle níž se bohatí lidé omlazují látkou získanou z týraných dětí. Prověřoval ji prý sám a tvrdí, že neobstojí: adrenochrom se dá levně a snadno vyrobit synteticky, takže nemá smysl získávat ho z něčích nadledvinek, a o jeho omlazujících účincích podle svých slov nic nenašel.
Vznik té historky si vysvětluje řetězcem, který se dá vystopovat. V padesátých letech se s látkou spojovaly zvláštní naděje — Páleš v té souvislosti zmiňuje Aldouse Huxleyho — a synteticky se tehdy ještě vyrobit neuměla. V osmdesátých letech z toho podle Páleše jeden spisovatel udělal kriminální román o elitách zabíjejících děti a někdo tenhle motiv z románu vytáhl a pustil do světa. Je to podle něj stejný typ vyprávění jako pověst o Alžbětě Báthoryové, která se měla koupat v krvi mladých dívek. Konkrétní bajka je tedy podle Páleše hoax.
Tím ale jeho odpověď nekončí. Lidé podle něj tuší něco skutečného, jen si to překládají do strašidelných obrazů: absurdně ničíme přírodu a vedeme války, které si obyvatelé nepřejí, a politici zvolení s příslibem, že války ukončí, podle Páleše dělají pravý opak. Z toho mu vychází, že se rozhoduje jinde než na viditelné scéně.
Satan jsou podle Páleše naše vlastní neřesti
Místo beletristických pohádek radí Páleš přeložit si celou věc do realistických termínů. Satan a zlé síly jsou podle něj naše neřesti a špatné vlastnosti, které mají zároveň personifikovanou tvář — a v tomto překladu je narcismus Lucifer. Tyto síly nás podle jeho přesvědčení řídí z podprahového vědomí: myslíme si, že jednáme sami za sebe, ale mluví z nás špatná touha nebo strach.
Ukazuje to na obyčejné situaci. Kdo nechce přijít o zaměstnání, tvrdí, že věci se mají tak a ne jinak — jenže diktuje mu to podle Páleše démon strachu, zatímco on sám si to zdůvodní tím, že je přece čestný člověk. A právě odtud podle něj vede cesta k tomu, že se v rukou několika lidí hromadí obrovská moc a peníze: elity sklízejí naše špatné vlastnosti. Rozhodující je pro něj závěr, že bez naší každodenní spolupráce by nemohly dělat nic.
Kdo je vlastně Lucifer: jablko, pohlaví a příchod smrti
Vazbu mezi Luciferem a Hollywoodem otevřel v rozhovoru odkaz na biblický verš Ezechiel 28:13, který bývá čten jako popis padlého anděla vybaveného hudebními nástroji. Páleš souhlasí, že souvislost mezi Luciferem a Hollywoodem je přesná — jenže lidé podle něj vůbec nevědí, kdo Lucifer je.
Vrací se proto k mýtu o Adamovi a Evě u stromu poznání. Jablko je podle jeho výkladu sexualita — proto si oba po jeho snědení zakrývají klín, a ne ústa — a hned nato přichází smrtelnost. Tenhle mýtus považuje za popis evolučně biologické reality: většinu času pohlaví neexistovala a živí tvorové se podle něj věčně regenerovali, nestárli. Se vznikem pohlaví se kruhová DNA rozštěpila na dva konce, které se zkracují, a to jsou genetické hodiny — kvůli nim se podle Páleše umírá i při sebezdravějším životě.
Od okamžiku, kdy jsou pohlaví, je tu tedy podle něj smrt — a spolu s tím se otevřela celá duševní dimenze: krása, zamilovanost, estetika, umění. Sílu, které se odedávna říká Lucifer, popisuje jako něco, co působí v nervové a hormonální soustavě a ovlivňuje neustále každého, u někoho víc, u jiného míň. Nezáleží podle něj na tom, zda si to člověk uvědomuje.
Hollywood jako profesionál na krásné zdání
Páleš o své práci mluví jako o rekonstrukci staré démonologie — snaží se zjistit, co z ní popisuje reálné děje. V jazyce seznamu duševních poruch je podle něj Lucifer narcismus: sebestředná krása, vyžívání se v sobě a sobectví.
Hollywood podle něj tuhle sílu vysloveně ztělesňuje. Popisuje ho jako reálný duševní děj, který diváka vede do krásných, ale iluzivních světů — je to třpytivé, atraktivní, vzrušující. V přírodě mu odpovídají paví ocasy a vějíře, na kterých se všechno blyští. Na výrobu takového krásného zdání jsou podle Páleše lidé v Hollywoodu profesionálové, a odpovídá tomu i to, jaké typy lidí se tam sejdou a jakou filozofii kolem sebe vytvoří.
Dva dohodnutí čerti: dřina a kino
Zdánlivě protikladní čerti jsou podle Páleše ve skutečnosti dohodnutí. Jeden z nich člověka zotročí v ekonomice: dřete a dřete a peníze vám stejně někam mizí. Druhý — Lucifer — nabídne kino nebo jinou zábavu, kde se od té prozaické, bezduché reality odpoutáte.
Výsledkem je podle něj uzavřený kolotoč. Člověk se uspokojí tím, že je sice otrokem, ale může odejít do fiktivního světa, ráno jde zase do práce a večer si dá drogu nebo něco jiného. Východisko hledá Páleš v gnózi: ta podle jeho výkladu říká, že poznáním těchto démonů, archontů, se člověk vysvobodí — najednou si totiž uvědomí, co ho vnitřně vedlo, a přestane to dělat.
Ďábel podle Páleše působí nejlíp, když o něm nevíte
Na tezi, že největší lstí ďábla je přesvědčit lidi, že neexistuje, Páleš přitakává: ďábel působí nejlépe tehdy, když o něm nevíte, a jakmile o něm víte v jasném vědomí, působit už nemůže. Naznačují to podle něj staré příběhy o exorcistech, v nichž stačilo znát jméno démona a ten musel odejít.
Varuje ale před doslovným čtením. Nejde o naučená jména, jejichž význam neznáme, ale o to démona skutečně rozeznat. Kdo to umí, pozná pokušení okamžitě — ať už jde z druhého člověka, nebo přichází jako vlastní nápad — a pošle ho pryč. Kdo ho nerozezná, přesvědčí sám sebe, že je to přece dobrý nápad a že je to krásné, a musí to zkoušet až po trpké ovoce. Podle Páleše jsou to úplně reálné psychické zákony, ne obrazná řeč.
Posthypnotická sugesce jako model manipulace
Jako důkaz, že jde o psychický zákon, uvádí Páleš posthypnotickou sugesci. Člověk dostane v hypnóze pokyn, aby se ve veřejné jídelně svlékl do trenek a ztrapnil se — a mnozí to podle něj skutečně udělají. Když se jich pak ptají proč, odpovědí, že je tam přece strašné teplo. Nechápou, proč se svlékli, a hledají si vysvětlení, které jim dává smysl.
Podstatné je pro Páleše to, co se stane, když člověk o sugesci ví. Zjistilo se podle něj, že v takové chvíli je schopen jí odolat — naštve se, že s ním někdo točí, a do jídelny prostě nepůjde. Přesně tak podle něj funguje i ovlivňování „čerty“: probíhá v jemné, snové, polovědomé sféře, nápad k nám přijde jako vlastní, a protože přece nejsme hlupáci, považujeme ho za dobrý a jdeme za ním, aniž bychom v tom viděli problém.
Proč lidé kdysi viděli bohy
Další otázka mířila na kabalu a její propracovanou hierarchii duchovních sil — od archandělů jako základních transpersonálních kvalit ducha až po strážné anděly pečující o jednotlivého člověka — a na to, proč je celý tenhle svět dnešnímu člověku neviditelný. Páleš odpovídá otázkou, kterou si podle svých slov kromě něj položil jen princetonský psycholog Julian Jaynes: proč lidé na celém světě po tisíce let tvrdili, že vidí bohy a anděly? Musela by to být celosvětová konspirace od úsvitu lidstva — a nikdo by na ni nepřišel, což mu nedává smysl.
Jeho odpověď zní, že lidé bohy a anděly opravdu vnímali. Fyzicky tam podle něj božstvo nestálo, ale zážitek byl téměř takový, jako by ho slyšeli ušima a viděli očima. Ve starých příbězích podle Páleše proto poutník teprve po chvíli zjistí, že to nebyl obyčejný pocestný, ale anděl. Vysvětluje to psychofyzickým vývojem: vědomí se vyvíjí a před třemi a více tisíci lety fungoval i mozek trochu jinak, takže takové vjemy byly běžné, zvlášť v krizových situacích. Nešlo podle něj o nesmyslné halucinace — lidé z nich poznali, že jde o inteligenci, která ví to, co oni nevědí, a proto brali náboženství vážně.
Staří bohové se podle něj nastěhovali dovnitř
Tato forma vědomí podle Páleše ustoupila do pozadí, protože vznikla nová vrstva — moderní, racionálně individuální a abstraktní. Uvažujeme rozumem, máme myšlenky a staré vjemy zmizely; v tom vidí ztrátu někdejší jasnovidnosti. Když se dnes něco podobného objeví, odbudeme to jako něco bezvýznamného.
Celá jeho práce je podle jeho slov o tom, že zjevení bohů mají v čase rytmus — a že titíž bohové ve stejném rytmu pokračují až dodnes a inspirují totéž. Je to podle něj vidět na tom, co lidé dělají a jaké mají myšlenky. Subjektivně to prožíváme jinak: nevidíme bohy, jen nás „napadla“ dobrá nebo špatná myšlenka. Staří bohové se tedy podle Páleše jen nastěhovali dovnitř, do podprahové vrstvy vědomí, a odtud přes nálady, vnuknutí a intuice působí dál — zpoza závoje, zatímco my jsme přesvědčeni, že myšlenky tvoříme sami.
Ztráta jasnovidnosti jako šance na svobodu
Ten posun má podle Páleše smysl, protože dřív lidé svobodní nebyli. Ilustruje to trojskou válkou, událostí starou zhruba 3200 let: vrchnímu veliteli Agamemnonovi se zjeví Zeus a řekne mu, co má udělat — on se otočí a udělá to, a když se ho ptají proč, odpoví, že to chce Zeus. Byli to podle Páleše psychické automaty, které nepřemýšlely nad tím, proč jednají.
To, co se stalo od té doby, je proto v jeho očích šance na svobodu: dnes se rozhodujeme sami a můžeme se rozhodnout poslouchat to, co je správné. Zdůrazňuje ale, že jde zatím jen o možnost — svobodu si podle něj musíme znovu zasloužit tím, že se propracujeme k poznání i těch hlouběji skrytých sil.
Vidět pravdu znamená podle Páleše riskovat
Kdo na sobě takhle pracuje, tomu se podle Páleše svět těchto bytostí a pravzorů stane znovu viditelným. Nemyslí tím potrhlou kvazijasnovidnost ani halucinace, ale schopnost pochopit, jaký je v dění systém, a vidět v duchu tu hybnou sílu.
Kdo je ale sám pod vlivem popisovaných sil — bojí se a chce se hlavně mít dobře — neuvidí podle něj nikdy nic, protože má špatnou motivaci. Vidět pravdu totiž znamená říkat věci, za které člověk oficiálně není odměňován, a to podle Páleše osmdesát procent lidí dělat nebude. Jakmile se ke skutečným souvislostem přiblíží, přichází pocit „tohle mi neříkej“, protože už tuší, že by ho někdo potrestal. Otázka podle něj zní: sloužím pravdě, nebo jsem sobec? A že většina volí materialismus, je právě to, co podle Páleše zlu elit umožňuje působit.
Závěr
Páleš staví celý rozhovor na jednom postupu: staré náboženské a mytologické obrazy překládá do jazyka psychologie a evoluční biologie a tvrdí, že popisují reálné síly, které dnes působí z podvědomí. Lucifer je mu narcismus a iluzivní krása, Hollywood jeho nejvýkonnější dílna a poznání vlastních pohnutek jediná cesta ven.
Jde o jeho osobní výklad a světonázor, ne o doložitelná fakta — redakce jednotlivé teze neposuzuje a čtenář si je může ověřit a zhodnotit sám.
