Kouč žen Lukáš, který se ve hře vydával za stavaře, skončil jako třetí zavražděný třetí řady Zrádců – v plamenech hořící hranice, tváří v tvář zrádcům. V rozhovoru s tvůrci pořadu vypráví o nedorozumění na castingu, kvůli kterému šel do hry s jistotou, že bude zrádce, o slově gambit, kterému půl roku nerozuměl, i o tom, proč při vlastní popravě nemlčel. Když díl uviděl, rozbušilo se mu srdce: celou chvíli prožil znovu. Už tehdy ji vnímal jako skutečnou, a proto si dovolil reagovat tak, jak reagoval.
Kouč žen, který nedává rady
Spojení „kouč žen“ zní podle Lukáše provokativně a trochu to byl i záměr. Lidé se ho denně ptají, jak může chlap radit ženským. Odpověď je podle něj jednoduchá: neradí. Kouč vede rozhovor a otázkami pomáhá druhému uvědomit si, jakou roli ve svých příbězích hraje, kým se potřebuje stát a co má změnit. Při mezinárodní akreditaci byla rada jedním ze základních důvodů, proč uchazeč neprojde. Proto se koučování učí ve výcviku, ne v kurzu: aktivní naslouchání a kladení otázek je dovednost, kterou je potřeba natrénovat, a hodnotit či radit je naopak potřeba se odnaučit.
Dřív pracoval v korporátu na manažerských pozicích a koučink ho oslovil tím, že hledí dopředu – na rozdíl od terapie, která podle něj spíš ošetřuje stará zranění. S muži nepracuje. Mužům podle něj vadila jeho výrazná mužská energie a nedokázali se před ním otevřít, protože se od dětství učí nebrečet a emoce nedávat najevo. Ženy se naopak ve svých emocích rády zkoumají a některým je příjemnější probírat je s mužem. Etický kodex mu ukládá mlčenlivost, a tak jen obecně zmiňuje, že se mu jednou ozval partner klientky, který chtěl vysvětlit svou verzi. Vyslechl ho, ale řešit to s ním odmítl – zakázku má s klientkou.
Dvě přihlášky a nedorozumění na castingu
Do pořadu se přihlásil sám, a dokonce dvakrát. Na castingu ho tak přivítali otázkou, jestli je to on, kdo poslal dvě přihlášky. Původně počítal s tím, že mu pomůže práce se ženami: v minulých řadách dominovaly zrádkyně a kouč žen by je mohl rozložit zevnitř. Tvůrce ta úvaha zaujala také.
Nejvíc mu z castingu utkvěla otázka režiséra, jestli si umí představit, že bude v této řadě záporák. Lukáš si ji vyložil jako nabídku role tajného zrádce a okamžitě souhlasil. Režisér teď vysvětluje, že jde o nedorozumění: myslel zápornou postavu, ne zrádce. Lukáš má přesto pocit, že výraz tajný zrádce tehdy padl. Do hry tak šel přesvědčený, že plášť dostane – když se ho na to ptal režisér, nemohlo to přece dopadnout jinak.
Stavař, který se představoval až příliš ochotně
Profesi kouče zatajil ze stejného důvodu jako mnozí jiní: výcvik v dovednostech práce s lidmi by spoluhráčům mohl připadat nebezpečný. Krycí profese stavaře se nabízela sama. Vystudoval stavební průmyslovku, léta pracoval u výrobce stavebních materiálů a postavil dva domy, takže věděl, že obstojí v jakékoli otázce.
Tvůrcům se vryl do paměti záběr, jak hned při příchodu na hrad cestou po schodech každému vykládá, že je stavař. Lukáš to potvrzuje: kdo má v sobě lež, chce ji co nejdřív odhodit. Horší byly chvíle, kdy ho otázka zaskočila nepřipraveného. Když se ho Felix znenadání zeptala, co dělá, potřeboval vteřinu dvě, než se dostal do role, a pak sypal naučené věty o stavbách a technických řešeních. Sám přiznává, že dobrý herec nebyl. Podle informací, které se k němu dostávaly, lidé přemýšleli, jestli za jeho prací není něco víc.
Kontejner a domluva na Barnabáše
Chtěl být nenápadný a držet se uprostřed, přesto si ho tvůrci z prvního dílu pamatují jako toho, kdo v kontejneru nechal hlasovat o spoluhráčích. Lukáš vysvětluje, že tomu předcházela domluva, která se do střihu nevešla. Dokud ještě nedorazili Barnabáš s Markem, skupina se dohodla, že kdyby museli někoho vybrat, padne volba na Barnabáše – nikdo Barnabáše neznal a jméno všem přišlo divné. Hlasování pak jen provedl. Uznává, že tady ukázal svou přirozenost tahouna. Kontejnery byly emočně náročné, všichni čekali klidnější začátek, a on cítil, že se potřebuje zachránit. Pak už jen z odstupu sledoval, jak situaci s kladívkem převzal Kryštof.
V autě cestou na hrad seděl se Štefanem, kterého pokousala Dáša. Zprávy z ostatních kontejnerů ho nepřekvapily a vlastně mu přišly vhod: pozornost mířila jinam. Šok přišel, až když se vyřazení hráči vrátili. Úvodní moment ustál, nevypadl jako první, a najednou začínal znovu – a možná s nepřítelem. Barnabáš mu ale hlasování podle všeho nevyčítal. Z prekérní situace se dostal elegantně díky Markovi, který otevřel truhlu s kladívkem, a Barnabáš obrátil pozornost na něj.
Telefon: tajemství, které střih neukázal
Když Marek o pár hodin později hru opustil, Lukášovi se ulevilo. V rozhovoru prozrazuje i věc, kterou prý zatím nikomu neřekl. U mise s telefonem mu Zdíša pošeptala, že kdo tam bude poslední, odejde. Lukáš si to vyložil tak, že sluchátkem musí projít všichni a poslední letí. Když pak Marek řekl jméno Tomáš, měl Lukáš pocit, že se přeřekl a myslel Lukáše. Ukázal na sebe, zda nemyslí jeho, a podle vlastních slov ho dělilo málo od toho, aby šel. Marek ho podle něj viděl. Ve střihu to vidět není.
Tvůrci pro úplnost dodávají, že zadání bylo pro všechny stejné a nevylučovalo, aby hráč vyslovené jméno změnil. Marek tedy příležitost nevyužil. Lukáš to bere jako přiznání vlastního špatného úsudku, tvůrcům ale jeho výklad šeptané věty připadá logický.
Zrádcem nakonec nebyl
Při kulatém stole, kde se volili zrádci, stál hradní pán za Lukášem s rukou nad jeho ramenem. Lukáš slyšel za zády kroky a hůl taženou po zemi, srdce mu bušilo a na okamžik zaváhal, jestli to zvládne. Hradní pán šel dál. Nejdřív se mu ulevilo, když ale volba skončila, byl zklamaný. Sám si to vykládá tak, že co člověk vysílá do vesmíru, to se mu vrací – a on na chvíli zapochyboval. Tvůrci ho uklidňují, že zaváhání nehrálo roli: o zrádcích bylo rozhodnuto ještě před touto chvílí.
Jako zrádce by hrál dominantně, ale pořád by se snažil zůstat dost velký kamarád, aby si spoluzrádce udržel na své straně. Dřív nebo později totiž podle něj přijde chvíle, kdy zrádci půjdou proti sobě. Koho by si chtěl vybrat do party, předem neřešil – šel krok za krokem.
Gambit: jed s dlouhým účinkem
Zvolení zrádci dostali vedlejší úkol: poznat se mezi sebou pomocí slova gambit. Kryštof seděl s Lukášem u šachovnice a zeptal se ho, jestli ví, co je gambit. Lukáš odpověděl, že neví, a tím to pro něj skončilo. Felix byla v podobné situaci s Dášou, jenže tam si všimla rozporu: Dáša mluvila šachovou terminologií, a přesto se na gambit ptala. Lukáš takovou šanci neměl. Zazněla jen holá otázka a mezi tisíci slovy, která na hradě padají každou vteřinu, nic neznamenala. To, že ho Kryštof pak od šachovnice poslal pryč, mu podezřelé nepřišlo. Věta „ještě si tu něco dopovíme“ se na hradě říkala běžně.
Z gambitu se stala jedna z hlavních zápletek řady. Tvůrci to přirovnávají k jedovatému nápoji: gambit ho v podstatě zabil hned první den, jen s dlouhým účinkem. Lukáš si to plně uvědomil až u televize. Ve zpovědnici se sice při odchodu dozvěděl, že šlo o nějaký gambit, ale nerozuměl tomu – o gambitech nevěděl nic. Jestli by mu to docvaklo, kdyby za ním Felix přišla druhý den, odpřisáhnout nedokáže, s každým dalším dnem by to bylo méně pravděpodobné. Spíš by mu pomohla zmínka o šachách, ta by mu scénu vybavila. Tvůrci napočítali v dosud odvysílaných dílech pět scén, kde Felix o gambitu mluví ve skupině, a Lukáš nebyl ani v jedné. U čtyřiadvaceti lidí to považují skoro za zázrak.
Dobrý v poznávání věrných
Přeladit se z nastavení na zrádce do role věrného trvalo dlouho. Postupně ho hra pohltila a jedna věc se mu podle něj dařila: poznávat věrné. Všímal si skutečných, poctivých emocí a vzorců, možná mu pomohla i profese. Nejjistější si byl Anastázií, dál Felix, Zdíšou, Honzou a Petrem. Zrádce rozpoznával hůř.
U prvních kulatých stolů, kdy odcházeli Monika, Jura a Anastázie, neměl pochyby. Moniku do té doby neznal a za zrádkyni ji nepovažoval, jenže vyřazování věrných je podle něj součástí hry a Monika se u prvního stolu zbytečně dostala pod palbu. Na sebe vnímal spíš podezření kvůli profesi – kdosi ho tipoval na policistu. Jedna spoluhráčka ho po divadelní scénce, kterou zahráli s Kryštofem, při pohledu do zpětného zrcátka v autě odhadla na herce. Jinak se mu ale dařilo zůstat nenápadný. Dnes je za gambit paradoxně rád: díky němu byl ve hře vidět, jinak by možná zapadl.
Adam, klec a nesprávná prkýnka
V bitvě byl Lukáš v první skupině, která se osvobodila. Adam, vyjednávač, tam podle tvůrců působil jako přirozený lídr, který celé rozhodování moderoval. Lukáš ho vnímal jako autoritu, ke které měl tendenci tíhnout, a zároveň toho vědomě využíval. Schovat se za tahouna se hodilo k jeho roli. Jednou mu nadhodil, že se mluví o podezření kolem jeho práce, aby ho osondoval. Adam ho podle všeho sondoval zpátky.
Když pak stál zavřený v kleci na hranici a vybíral si zachránce, sáhl i po Adamovi – trochu jako po pojistce pro případ, že by byl zrádce. Proto na něj volal, že mu věří. Adam měl sbírat hnědá prkýnka, ale nosil pořád jiná. Ostatní měli půlku prkýnek, Lukáš žádné. Napadlo ho, jestli Adam nesabotuje, pak si ale řekl, že by tak okatě postupoval jen hlupák. Tvůrci litují, že se tato úvaha do dílu nedostala jako argument proti Adamovi. Ve zpovědnici se na něj nemohli explicitně ptát, protože ho hráči sami nevyslovili.
Dva kouči na minovém poli
Mise s minami přinesla další zápletku, ve které Lukáš figuroval. Zůstal s Petrem u miny s tvrzením, že ve hře jsou dva koučové. Chtěl od ní ještě utéct, jenže času bylo málo a Petr u ní zůstal. Má pocit, že mu ve hře věci, které nemohl ovlivnit, spíš nenahrávaly. Dvacet minut pak cítil, jak v něm lež pracuje, a opakoval si, že je jediný, kdo to ví, a musí udělat maximum, aby to ostatní nepoznali.
Tvůrci s úsměvem namítají, že koučové byli ve hře nejméně tři. Lukáš odpovídá, že nikoho ze spoluhráček nezpochybňuje, ale řada lidí se koučem nazývá po jednom kurzu a ve skutečnosti radí, co dělat a co ne. A to podle něj koučink není – právě taková zkratka kazí pověst lidem, kteří tu práci dělají tak, jak se má. Do střihu se nevešel ani jeho výstup u kulatého stolu, který byl pro něj poslední a na kterém se vyhlasovala Anastázie. Tvrdil tam, že Anastázie ani Felix nejsou zrádkyně a že jejich emoce jsou opravdové.
Amnestie: kouč žen se přiznává
Tvrzení o dvou koučích viselo ve vzduchu přes noc. Ráno u snídaně se Lukáš ke svému velkému překvapení objevil na seznamu smrti. Netušil proč a napadlo ho, že ho někdo podezírá, že je něco jiného, a považuje ho za nebezpečný článek – klasická herní paranoia, jak říká. U téže snídaně přišel Adam s nápadem na amnestii a Lukáš to vzal jako skvělou nahrávku. Jako první se chytil Štefan a Lukáš měl čas zvážit, jestli se přidá. K tomu, že ze sebe nakonec sundal podezření, ho přiměla i paranoia. Schovanou pod oblečením nosil vojenskou nášivku – jako kluk chtěl být vojákem – a bál se, že ho někdo bude mít za vojenského vyjednavače. Při převlékání si ji proto hlídal a nakonec ji sundal. Usoudil, že je lepší profesi pustit ven: kouč, pomáhá ženám, nic se neděje.
Kdyby Štefan nešel první, možná by mlčel. Reakce spoluhráčů ho potěšila, hlavně dámy přijaly koučink žen vlídně. Vytrženo z kontextu celé hry podle něj přiznání fungovalo, a kdyby ve hře zůstal, nemyslí si, že by mu uškodilo.
Pytel přes hlavu a klec na hranici
Na zjištění, co přiznání se skupinou udělalo, mu nezbyl čas. Dostal pytel přes hlavu, a když mu ho sundali, stál v kleci na hranici vedle tří dalších spoluhráčů a před sebou viděl kříže a hroby. Opakoval si jediné: doufám, že to přežiju. Počítal šance – ráno pět lidí na seznamu, dvacet procent, po kulatém stole už pětadvacet. Seznam smrti ho rozhodil a stáhl se do sebe. Řešil hlavně záchranu sebe sama a jedinou páku viděl ve výběru zachránců.
Nejvíc ho mrzí, že u kulatého stolu nešel naplno po Kryštofovi, na kterého měl velké podezření. Stůl se ale soustředil na Anastázii a Felix, lidé nebyli připravení hlasovat jinak a on neměl jistotu. Kdyby věděl, že mu nezbývá čas, vyskočil by na stůl. Tvůrci oponují, že by tím Kryštofa spíš utvrdil. Před kulatým stolem mu navíc Dáša prozradila, že by si ho Kryštof rád vzal za spojence, a Lukáš byl z té představy nadšený. Do poslední chvíle věřil, že přežije, a pořád hledal odpověď na otázku proč.
Konkláve a pocit nespravedlnosti
Dnes s odstupem bere konkláve, na kterém zrádci rozhodovali o jeho osudu, jako hru. Když ho ale viděl v televizi, vrátily se mu emoce. Jeho celoživotním největším spouštěčem je pocit nespravedlnosti, ať míří na něj, nebo na jeho blízké. A přesně ten na hranici cítil: nevěděl o gambitu a nechápal, proč tam stojí. Kdyby linku znal, podle vlastních slov by uhořel smířeně.
Tváří v tvář zrádcům
Když osvobodili Davida, hledal David s Lukášem oční kontakt. Ten se ale díval jen před sebe. Vřel v něm pocit nespravedlnosti a jako kouč ví, že nejhorší je emoce potlačovat – kdyby je v sobě nechal, odvezl by si je domů. Po celou hru přitom držel strategii: dívat se na věci racionálně a hlídat emoce, aby mu neuškodily. Ještě chvíli se držel, protože natáčení běželo. Pak mu zrádce přivedli a on viděl jen Kryštofa.
Měl k výbuchu dva důvody. Potřeboval emoce pustit ven a zároveň to byla poslední věc, kterou mohl ve hře udělat: rozhodit zrádce a postavit se za věrné. Kdyby mlčel, prostě by si oddychli a šli dál. Řekl tam silná slova a dnes cítí satisfakci, protože se to povedlo. Když už nevyhrát, tak odejít takhle, se vztyčenou hlavou. Tvůrci jeho konec řadí k odchodům Marušky a Ondřeje z minulých řad a oceňují, že to zrádcům nedal zadarmo.
Gel, kaskadéři a pálící obočí
Tvůrci připomínají, že ani samotná příprava nebyla snadná. Lukáše natřeli nehořlavým gelem – pán s obrovským kýblem mu ho vyklopil na hlavu a rozmazal po obličeji, až skoro neviděl. Měl na sobě nehořlavé prádlo i plášť. Za ním stáli dva kaskadéři v kápích, kteří ho měli vytáhnout, připravená byla matrace a za zády měl volný prostor, kam mohl kdykoli seskočit. Jak dlouho vydrží, záleželo na něm. Lukáš skládá štábu velký kredit: akce byla podle něj naprosto profesionální a bezpečná.
Na hranici ho držely dvě věci – láska k ohni, kterou má od dětství, a adrenalin vůči zrádcům. Chtěl vydržet co nejdéle kvůli divákům. Překvapilo ho, jak rychle začal žár cítit, a seskočil, když měl pocit, že mu začíná hořet obočí. Všichni byli překvapení, jak dlouho to vydržel. Jeden z tvůrců se přiznává, že chtěl akci dvakrát přerušit, protože nikdy nevíte, kdy člověka v takové chvíli něco ochromí. Na detailních záběrech působil Lukáš jako v transu.
Pokora a žádná zášť
Upálení bylo pro Lukáše největším zážitkem celého natáčení – epickým, magickým a elektrizujícím. Nelituje toho a oceňuje, že dostal možnost postavit se zrádcům tváří v tvář, ne jen odejít od kulatého stolu nebo ráno zjistit, že je mrtvý. Děkuje štábu za atmosféru, v níž nikdo nedutal. Tvůrci prý odcházeli s pocitem, že se stalo něco zásadního, ještě než to viděli sestříhané s hudbou.
Co mohl udělat jinak? Všechno, ale to je podle něj jen co by kdyby. Odnáší si pokoru: nehodnotit věci, které člověk nezažil. Hru dokáže oddělit od života, celou dobu si říkal, že je to jen hra, a vůči nikomu necítí zášť. Do profese si přináší ještě o kus víc respektu k jinakosti – někdo mluví víc, jiný méně, a když člověku někdo nesedí, nepřísluší mu ho soudit. Za možnost dostat se mezi vybrané hráče jako obyčejný chlap je vděčný dodnes.
Závěr
Lukášův příběh ukazuje, jak málo stačí: jediná otázka u šachovnice, kterou ve hře plné slov nebylo možné zachytit, a jedno nedorozumění na castingu, které ho na začátku nastavilo na jinou hru. Divák s úplnou informací vidí zjevný důkaz, hráč zevnitř neví nic. Lukáš přesto odchází smířený – s pocitem, že pokud už musel ze hry odejít, pak tím nejsilnějším možným způsobem.
