Anastázie, lektorka, která začínala jako zdravotní sestra a téměř třicet let pomáhá lidem i v paliativní péči, odešla ze třetí řady Zrádců jako třetí vyhnaná. U kulatého stolu ve čtvrtém dílu prohrála souboj s Felix – dostala devět hlasů, Felix šest. Věrná hráčka, která od prvních dnů ukazovala na zrádkyni Dášu, v rozhovoru otevřeně rozebírá vlastní hru: proč jí roky studia byly na hradě k ničemu, proč ji zradila spíš forma než obsah toho, co říkala, a proč nakonec sama zatáhla za ruční brzdu.
Důstojný střih napjatého dne
Čtvrtý díl viděla těsně před rozhovorem a první dojem byl překvapivě příjemný. Střih podle ní vyzněl hezky a důstojně, přestože skutečnost byla napjatá, velmi nepříjemná, pod obrovským tlakem a s osobními útoky. Sama se divila, jak málo na obrazovce mrká, koktá a slzí. I uprostřed tlaku si podle sebe udržela jistou důstojnost.
Sestra, která šla hledat vlastní hranici
Ve hře zdůrazňovala hlavně paliativní péči. Profesně začínala jako zdravotní sestra, k tomu přidala psychologickou pomoc a paliativu. Když viděla, jak bezradní jsou lidé nejen fyzicky, ale i psychicky, přibrala lektorství, kariérní poradenství, koučink, rétoriku, komunikaci a vyjednávání. Studovala dohromady zhruba devět let. Široký záběr se jí vyplatil v době covidu: když se zavřely učebny i lektorské dny, oblékla ochranný oblek a šla pomáhat přímo do paliativy.
Do hry šla s jasnou otázkou, kterou položila už na castingu: kde jsou v padesáti letech její hranice a kde ještě nebyla. Prostředí hradu bere jako dárek – tvůrci ji dostali do situací, do kterých by se v životě dobrovolně nedostala. Zajímalo ji také, jestli to, co učí klienty, funguje i v sociální hře, kde se potká čtyřiadvacet vybraných lidí.
Diplomy jsou ve hře na prdlajs
Odpověď je podle ní jednoznačná: všechny školy, diplomy a léta studia jsou ve hře na prdlajs. Stejně jako si člověk, kterému umírá někdo blízký, nevzpomene na učebnicové fáze umírání, ani na hradě se nedá připravit z knih. Hra je skutečná – žádná klapka, žádné „jedeme znovu“. Hráči se doopravdy diví, zlobí, smějí i pláčou, a na to se připravit nedá, protože do poslední chvíle nevědí, koho mají před sebou.
Psychologický tým ji před hrou varoval, takhle drsné si to ale nepředstavovala. Zároveň si to trochu přála, protože s takovými lidmi by se jinak nepotkala. Jestli to bylo toxické? Z jejího subjektivního pohledu ano, každý má ovšem jinou hranici odolnosti. Noci v komnatách byly dlouhé, temné a studené a člověk v nich nemá nic jiného než vlastní emoce. Dokud se kritika týká ostatních, je všechno v pořádku. Jakmile ale někdo zpochybní tvou osobnost – nemáš pravdu, manipuluješ, ohýbáš realitu –, otevřou se staré rány a „nemáš s sebou šitíčko, abys to zašila“. Psychologové pomohou, druhý den však musí hráč zase nastoupit do hry.
K tomu přistupuje dalších třiadvacet výrazných osobností, z nichž každá má teorii, techniku a chce dojít co nejdál. Stačí zakopnout, protože je člověk unavený a nevyspalý a má nepohodlné boty, a už je zrádce. V prvních dílech se vaří z vody a všímá se všeho. Pro ni to znamenalo obrovské vypětí pozornosti: chránit se před vlky a zároveň hrát vlastní strategii, se kterou do hry trochu naivně šla.
Okamžik, kdy řekla „a dost“
Na castingu se pravidelně řeší, jestli těžká životní zkušenost hráče obrní, nebo mu hru ztíží. Anastázie s nadsázkou odpovídá, že je to otázka na dva podcasty. Hra s tím nepočítá: kdo na to nemá, ať tam neleze, na jeho místo čekají tisíce dalších. Sama šla hledat svou hranici a odrazit se od pomyslného dna.
Na hradě zjistila, že jí chybí pud sebezáchovy. Celý život byla tu pro ostatní a nechala si všechno líbit, hlavně aby ji měli rádi. V určité fázi hry si ale řekla „a dost“. Přestala jen opakovat „rozumím, chápu“ – pět vyjednávacích technik, jak to glosoval Adam – a začala se ozývat, i za cenu, že bude nepříjemná, až otravná. Když nic nezkusí, bude ji to mrzet; kdyby hrála taktické Švýcarsko, nebyla by to ona. Jako zrádkyně by možná hrála jinak.
Pravda má ve hře tolik verzí, kolik je hráčů. Inspirací jí byla Tereza z druhé řady, která řekla, že přišla hrát. Za dav se schovávat nechtěla. Někteří hráči mají senzor na pravdu, jak říkal Štefan, a tak se rozhodla být aspoň autentická, i když bude pro spoustu lidí nepohodlná. Celý život ji podle ní provázejí dva tábory – ti, kdo ji obdivují, a ti, kdo ji nesnášejí, nic mezi tím. Ukázalo se to i při hlasování. Přesně věděla, co dělá, podle ní jediná Annelie; teprve zpětně Anastázie vidí, jak promyšlenou strategii měla.
Zavřené dveře a ztracená kontrola
Sociální izolace ji neděsila, na samotu i digitální detox se dokonce těšila. Zlom přišel ve chvíli, kdy se za ní zavřely dveře komnaty. Hráč neví, kolik je hodin ani kolikátého je, a pak přijde někdo a řekne: „Teple se obleč.“ Anastázie se od dětství snaží mít věci pod kontrolou a najednou nevěděla ani to, jestli jí někdo psal nebo volal.
Ztráta kontroly byla stresující, zároveň ale osvobozující. Musela důvěřovat štábu, že v komnatě nezmrzne, že ji nesežerou vlci a že ráno přežije. Došlo jí přitom, že má obrovský problém důvěřovat lidem a okolnostem, které nemá pod kontrolou. Tvůrci připomínají, že hra nekončí s natáčecím dnem: s hráči se zachází tak, jako by v ní byli neustále, a i to, jak se cítí mimo kameru, je součástí celého pokusu. Hranice mezi hráčkou a člověkem se pak smaže. Rozdělit herní a lidské emoce by podle Anastázie dokázala snad jen psychopatická osobnost. Do hry tak vstupuje celá osobnost, ne jen strategie připravená doma.
Paliativní péče jako vizitka
Ať přišla kamkoli, mluvila o paliativní péči, a ostatní hráči to brzy začali zmiňovat jako podezřelé. Už v kontejnerech se hráči na pokyn hradního pána obhajovali, proč by měli zůstat, a Anastázie se obhájila právě paliativou. Strategie byla jednoduchá: zdravotní sestru, která doprovází lidi v poslední fázi života, by přece nikdo nepodezíral. Pomáhající profese působí jinak než tvrdý vyjednavač nebo obchodník.
Letos ale chyběla seznamovací fáze z minulých řad. Hráči rovnou hráli o přežití a Anastázie si dokonce myslela, že Matěj v motorkářské kombinéze patří ke štábu. Na hradbách a v altánku se lidé dělili do skupinek, a tak příběh vyprávěla po částech – třem, dalším třem, čtyřem – a spoléhala na tok informací. Kde se nic neroneslo, dovyprávěla to sama. Felix jí vytkla, že dokola opakuje pět vět, jako kolovrátek.
Anastázie oponuje, že při tom pozorovala reakce. Že působí, jako by neposlouchala, může být i technika: lidé za jejími zády mluví, protože si myslí, že je neslyší. Být všude a nikde, hrát vlastní hru, chránit se a ještě poslouchat ostatní – podle ní „tři v jednom“.
Spíš forma než obsah
Bylo chybou vyprávět každému svůj příběh? Na „kdyby“ se podle ní nehraje. Hráč dělá to, co mu v danou chvíli přijde správné, s kartami, které má, a hlavně s nedostatkem času: zazní hradní zvony a v půlce věty ho odvedou do zpovědnice. Všichni mají stejný přetlak a stejnou frustraci. Zpětně by si dala pozor spíš na formu než na obsah. Obsah měla promyšlený, ale pod tlakem ho podávala způsobem, který lidi odrazoval.
Při hlasování ve čtvrtém dílu sedělo u stolu devatenáct hráčů. Když nepočítá sebe, devět lidí jí věřilo a devět ne – část nevěděla a přiklonila se k většině, další patřili ke skupině kolem Dáši, Niky a Annelie.
Sliby věrnosti v autech
Dřív se hráči sbližovali ve vagonech, letos v autech. Před prvním kulatým stolem je to poslední chvíle, kdy jde vnímat lidi jako lidi: nikomu nic nehrozí a všichni mají stejné karty. V autě se Zdíšou, Jitkou a dalšími si naivně slibovali věrnost – a pro případ, že by byli zrádci, i to, že se nezabijí, nebo se aspoň naverbují. Věrnost ve Zrádcích ale podle Anastázie neexistuje a nikdo se za druhého nepostaví.
Ještě den před kulatým stolem si v altánku a na hradbách docela slušně popovídala i s pozdějšími nepřáteli. Po prvním stole se ale všechno rozdělilo: kdo není s námi, je proti nám. Musela si vybrat, jestli bude stát stranou, nebo bude hrát tak, aby se za sebe nemusela stydět – s vědomím, že dlouho nevydrží.
Dáša: spolu do schodů, pak protivnice
Ze střihu působí, že největší protivnicí byla Dáša. Paradoxně spolu funěly do schodů, Anastázie víc, protože u toho mluvila. Hezky si promluvily jako dvě padesátnice a Dáša má i kamarádky, které pracují v paliativě. Pak přišel první kulatý stůl a role se jasně rozdělily. Dáša byla zrádkyně, což Anastázie tehdy nevěděla, a jako chytrá hráčka věděla, že Anastázie bude buď na její straně, nebo proti ní.
S řadou hráčů se nestihla sblížit, s některými ji dělil i věk. Na seznamování nebyl prostor: pojď, hraj, přežij, nazdar. Jedou tam sympatie a antipatie, a kdo si myslí, že se všichni mají rádi, mýlí se. Ve hře o čtyřiadvaceti lidech musí dřív nebo později odejít i věrní.
Dášu měla v hledáčku od prvního stolu. Když ji konfrontovala, někdy i cíleně, neviděla na ní ani špetku strachu – a zrádkyně se bát nemusela. Začala tedy roznášet, že má tip na zrádce a že je to Dáša. Ostatní ale řešili spíš teorie o vztazích, kdo je čí matka. K zrádcům se to brzy doneslo, a protože musela přežít další kulatý stůl, kde se nakonec obhájila, musela zacouvat. Věděla, že píchla do vosího hnízda, a tak si řekla: ještě vydrž.
V podcastu zaznívá dramaturgický postřeh: příběh by mohl vyvrcholit tím, že Anastázie obrátí kulatý stůl proti Dáše. Souboj se ale nakonec odehrál mezi ní a Felix.
Past obhajoby a kulatý stůl hned po snídani
Ve střihu tráví většinu času obhajobou, a to je ve Zrádcích past: na každé vysvětlení existuje odpověď „právě proto, že jsi zrádce“. Když zrádci vycítí, že okolí někoho podezírá, přilévají olej do ohně. Zpětně si Anastázie vyčítá, že nezašla za Zdíšou, Adamem a Davidem, kteří byli ochotni ji poslouchat a táhli s ní za jeden provaz při lovu zrádců. Večer před rozhodujícím dnem s nimi měla dobré rozhovory, které divák neviděl, a ráno po snídani chtěla jít s pravdou ven.
Jenže hradní pán si to rozmyslel a kulatý stůl svolal hned po snídani, přestože pokyn zněl teple se obléct, že se jde na misi – proto mají hráči v dílu svetry a čepice. Nestihla to. Je přesvědčená, že by jí ti tři uvěřili, kdyby měla čas. Chtěla zopakovat, co má na Dášu, a ukázat, v čem je podezření průhledné. Zároveň chtěla prozradit, kým skutečně je a odkud má své pozorovací schopnosti.
Inspirovala ji Adamova amnestie vyhlášená při snídani: souhlasilo s ní jen pár lidí a ostatní dál mlčeli, protože kdo řekl pravdu, byl často potrestán nebo podezřelý – jednou lžeš, pořád lžeš. Veřejně se odhalit nechtěla, protože u stolu seděli lidé, kteří ji nesnášeli, včetně Niky, se kterou si herně nesedly (dnes jsou prý v pohodě). Adama dodnes podezírá, že si amnestií chtěl usnadnit rozhodování, komu věřit osobně a komu herně, protože bylo matoucí, jestli někdo lže o tom, kým je, nebo o tom, že je zrádce. Svěřit se mu by byl vabank.
První dny se hráči chytali všeho, včetně teorií, že je matkou Zdíši a Jura jejím synem. Anastázie navrhovala sledovat raději to, kdo skutečně změnil své chování – a tím byla podle ní Dáša. Sama se přitom cíleně schovávala za většinu a hlasovala s ní pro Moniku i pro Juru. Argument typu „nemám nic jiného, tak prostě tebe“ ale odmítá: buď názor máš, nebo ho nemáš. U posledního stolu věděla, že hlas pro Felix by jí pomohl jen při těsném výsledku. Když bylo jasné, že nemá co zkazit, ukázala na Dášu a nechala tak aspoň vzkaz.
Jura, Annelie a dvě různé lži
Pro Juru hlasovala, protože byl v té chvíli ze všech nejčitelnější: ve své upřímnosti si trochu protiřečil a navíc veřejně přiznal, že studuje herectví. První, co hráče napadne, je, že to na ostatní může zahrát. Jestli má pocit, že mu ukřivdila? Věta „je to hra, jsou to zrádci“ je podle ní klišé, kterým se omlouvá každý. Na hradě ale hraje i člověk a hra ho pohltí tak, že ani v padesáti dvou letech nerozliší, kdy rozhoduje hráčka a kdy ona sama.
Proč podobná reakce prošla Annelii? Ta měla podle Anastázie všechno naplánované od začátku a do hry šla s tím, že na ostatní bude hrát. Působila trochu jako hloupá a neodbytně otravná, ve skutečnosti ale skvěle vychytralá. Nechce tvrdit, že Annelie je taková, ale byla to její strategie – a lidé ji brali tak, že taková prostě je. Jura naopak podle Anastázie svou roli neuhlídal, i když to myslel upřímně.
V rozhovoru zaznívá i další vysvětlení: Annelie nesla mnohem větší lež a s mnohem větší grácií než Jura, a protože jí to nezměnilo chování, nikdo v tom neviděl nic podezřelého. Věrný hráč si naopak nedává pozor, protože k tomu nemá důvod. Přitom by i věrný měl hrát, jako by byl zrádce. „To je těžká schíza,“ shrnuje Anastázie: hraješ věrného, hlídáš si sebe jako osobnost a ještě sleduješ ostatní – pět v jednom.
Mise: bláto, štít a černé pláště
Mise mohou být ventilem. Kdo chce, upustí páru a vybije adrenalin – plazí se, bojuje, ušpiní se. Fyzicky se hráči nepředřou, hlava ale jede pořád, a tak je vytržení z napětí vítané, zvlášť když se objeví hradní pán na koni. Pozorný hráč však hraje i na misi. Při rozhodování, jestli osvobodit Petra, nebo skupinu lidí, si Anastázie klekla do bláta a prosila o osvobození. Všimla si přitom, že skupinka kolem Dáši a Annelie se baví ve stanu a je jí jedno, jestli štít získají. Tento okamžik se do záběru nedostal.
Na jiné misi doběhla se Štefanem až k poslední otázce, kdy už nezbýval čas. Postavili se k odpovědi, že zrádci mají černé pláště, protože si to tak domysleli – v australské verzi formátu jsou přitom pláště červené – a hned tušili, že je to udělá podezřelými. Utíkat už neměli kam, a tak zůstali stát; i to se později objevilo ve výčtu, který proti ní u stolu sestavila Nika. Pozorovala také Juru se štítem: měl z něj upřímnou radost a zároveň mu bylo upřímně líto, že si ho má nechat. Taková bezelstnost je ve hře ale také podezřelá. Kdo chce, ten si ani na misích neodpočine.
Urputnost a osobní rovina
Spoustu hráčů po misi ani tak nezajímalo, k jaké odpovědi se postavila, jako spíš to, jak ji potom prezentovala. Jura dokonce zmiňuje, jak podezřele se snažila všem dokázat svou věrnost. U posledních dvou kulatých stolů bylo vidět, že se část kolektivu ošije pokaždé, když Anastázie promluví. Otázka z podcastu proto zní, jestli ji ve hře nezradila právě urputnost a forma, protože obsah lze vždycky vyložit oběma směry.
Anastázie souhlasí, že lidé už byli na formu přecitlivělí. Obhajovat pravdu málo je špatně, obhajovat ji moc je také špatně, a stokrát omílaná pravda přestává být pravdou a stává se sama o sobě podezřelou. Podobně podle ní tlačila na pilu i jedna z jejích kritiček, která k tomu přidala pláč. Když chtěla Anastázie ubrat, bylo to zase divné. Zdíša za ní přišla s prosbou, ať není tak urputná; Anastázie přiznala, že je úplně zoufalá, a Zdíša odpověděla, že se jí nediví, ale spousta lidí jí chce věřit.
Jan na hradbách řekl, že lidem vadil spíš její charakter než to, jestli je věrná. Anastázie se ptá, jak mohou lidé poznat charakter za dva tři dny pod tlakem. Šlo podle ní spíš o pud sebezáchovy: na strach se dá reagovat útěkem, podlézáním, manipulací, pláčem nebo vydíráním, její reakcí je ještě víc přitlačit. Je to hluboký program z dětství a pod tlakem ho člověk nezmění. Když jde o druhé, má v rukávu pět šest vyjednávacích technik; když jde o ni, přejde do urputné obhajoby. Psychologický tým ji varoval, že se jí budou vrtat pod slupku – a spoluhráči podle ní opravdu zahráli na její nejbolestivější strunu, kterou si nese z dětství, kdy byla jiná a okolí o ní pochybovalo.
Adam a nevyložené karty
Večer předtím ji u třetího kulatého stolu začala Nika grilovat výčtem bodů. Bylo to spíš varování, Anastázie se obhájila a lidé ji pak chválili. Druhý den se to otočilo, protože silnou pozici využila k tomu, aby dál roznášela teorii o Dáše. „To se nesmí, mít pravdu,“ glosuje s úsměvem. Kolektiv se rozdělil na lidi kolem Dáši a Niky a na ty, kteří se drželi argumentů; místy už rozhodovala čistá emoční antipatie.
Klíčový moment přišel v křesílkách. Adam si ji zavolal a řekl, že u kulatého stolu viděl několik technik a že nemůže být jen zdravotní sestra. Anastázie přiznala, že má dva vysokoškolské tituly, lidi v paliativě koučuje a vyjednává za ně s úřady, praktickými lékaři, odborníky, rodinami, právníky i sociálními službami. Adam odpověděl, že teď mu to dává smysl. Věděla, že jí věří, přesto promarnila šanci říct mu celou pravdu. Dnes si myslí, že měla vyložit karty.
Slza u stolu a zloději, kteří křičí chyťte zloděje
Střih podle ní vynechal některé momenty, které se jí dotkly. Když jedna ze spoluhráček řekla, že jí věří, ukápla jí slza. Emoce byly opravdové: hráč nechce domů, mrzí ho, že už nebude moct věrným pomoct, a nechce zklamat ty, kdo mu věří. Do Zrádců se lidé nejdou kamarádit, přesto je frustrující slyšet, že jsi lhářka a překrucuješ realitu, když víš, že to bylo úplně jinak.
Anastázie to přirovnává k situaci, kdy zloději křičí chyťte zloděje – a myslí tím i Dášu. Nika si podle ní také leccos domýšlela, aby jí do sebe zapadla mozaika. Uznává ale, že k principu hry patří i to, že lže a vymýšlí si i věrný hráč.
Obálka se jmény zrádců
Vyhnaný hráč si při odchodu otevře obálku se jmény skutečných zrádců. Kryštof jí podle vlastních slov úplně utekl, protože to s lidmi umí, a to i s ní. Annelii jednou vylekala otázkou, jestli se nebojí, že se ráno neprobudí. Annelie se rozplakala tak opravdově, že jí Anastázie uvěřila, přestože ji podezírala. Dášina reakce ji pak utvrdila, že se trefila. Jméno Dáši v obálce bylo zadostiučiněním, které už nic nezmění, ale aspoň pohladí: nejsi úplně hloupá. U Annelie měla pocit napůl.
Ruční brzda
Přinesl poslední kulatý stůl chvíli katarze, kdy se hráčka a člověk zase oddělí? „Kéž by,“ odpovídá Anastázie. Všichni opakují, že je to hra, ale kdo není psychopat, bere si všechno osobně, možná až příliš. Do hry šla s otázkou, kde je hranice, za kterou nesmí zklamat a zradit sama sebe – kde je ruční brzda. Vzhledem k tomu, co prožila v posledních letech, měla za úkol poznat, kdy přestat hrát a schovat se za dav. S psychology měla domluvený signál pro nejtěžší chvíli; nepoužila ho.
Dožene to člověka i tak: ve zpovědnici, v komnatě při balení, když ví, že ostatní jedou na misi bez něj. Zklame lidi, kteří mu věřili, diváky, příbuzné, sázkové kanceláře, režii i casting, jen sebe zklamat nesmí. Útoky už navíc přicházely i mimo kulatý stůl a mimo kamery: přijdeš a lidé ztichnou. Mají na to právo, nikdo se nemusí líbit každému. Zradit může všechny hráče, ale sama sebe nezradí. Do hry šla až na kraj vlastní propasti a spadnout do ní už nedovolí, protože vyškrábat se nahoru ji stálo příliš mnoho sil. U stolu proto povolila, svěsila ramena a věděla, že je nejvyšší čas. Na Adamovu poznámku odpověděla větou, kterou si z hradu odnáší: dovolte mi být sama sebou.
Poprvé řekla ne
Prožít to znovu? Za ty emoce to podle ní stálo. Šla na kraj propasti a nespadla. Poprvé v životě řekla ne okolí a ano sobě, a z hradu odcházela se zvednutou hlavou. Ublížit se dá podle ní jen tomu, kdo to dovolí, a ona už to dovolit nechtěla. Možná byl odchod v pravou chvíli a byl i ochranou.
Po Zrádcích se jí změnil život. Naučila se říkat ne: když ji někdo požádá o pomoc se dřevem a ona má v plánu jít se psem do lesa nebo na houby, odmítne. Hra ji naučila víc si vážit sama sebe. Rozklíčovala svou bolest, slabiny i nitky, na které lidé umějí hrát, a ví, kde je zranitelná. Podle ní urychlí osobní vývoj víc než jakýkoli terapeutický kurz. Spoluhráčům se nezlobí, naopak jim děkuje. Dřív si myslela, že je silná; teď ví, že je i slabá a že si to smí dovolit. Vždycky byla ta silná, chytrá a pomáhající, která drží všechno pohromadě. Teď si přiznala, že není dokonalá – dokonalost je nuda a perfekcionismus falešná hra na ego.
Závěr
Na jednoho hráče připadají v díle v průměru zhruba dvě minuty, a rozhovor proto doplňuje, co se do střihu nevešlo: nevyužitý plán na ranní rozhovory, Adamovu otázku v křesílkách i důvody, proč věrná hráčka nakonec sama povolila. Anastázie je ráda, že emoce jsou na obrazovce cítit, skutečné pocity jsou ale podle ní nepřenositelné. Hra, kterou s nadsázkou nazývá zrychleným kurzem sebepoznání, jí vzala místo u stolu a dala jí schopnost říct ne.
