Petr – zpěvák, který svou kapelu drží pevnou rukou, obchodník a pětadvacet let fotbalový brankář – odešel ze třetí řady Zrádců jako sedmý vyhnaný. Kryštofa i Annelii odhadl správně, stejně pevně ale uvěřil, že zrádkyní je i věrná Zdíša. Sám tomu dnes říká reklama na tunelové vidění. V rozhovoru vysvětluje, co si psal do deníku, proč Domi slíbil finále, i když ji chtěl obětovat, a jak ho u posledního kulatého stolu zaskočil Tomáš.
Rytíř bez brnění
Tvůrci si celou řadu schovávali přirovnání Petra k Martinovi z první řady. Casting podle nich vybral oba jako podobný typ, oba seděli u kulatého stolu na podobném místě a oba vyrazili do boje bez brnění a bez štítu, jen s mečem v ruce – a stalo se jim to osudným. Přirovnání nechtěli vyslovit dřív, aby diváci neodhadli, jak Petrova hra skončí. Navíc jsou oba ze stejného města. Petr ho slyšel už několikrát a s úsměvem připouští, že v některých fázích hry sedělo.
Osmý díl, ve kterém odešel, viděl den či dva před rozhovorem. Usedal k němu s obavami, jak bude vypadat, nakonec je ale spokojený: jeho linka se podle něj uzavřela tak, jak se uzavřít měla.
Kapelník, který bouchne do stolu
Castingový tým si Petra vybral jako silnou individualitu – lídra kapely, který v ní umí udělat pořádek a nedrží se čistě demokratických principů. Petr s tím souhlasí. V kapele podle něj demokracie prostě neexistuje. Je jich pět, dřív šest, jednoho člena už vyhodil a kapele to prospělo. Když tři muzikanti řeknou, že mají v den koncertu rodinnou oslavu, hraje se většinou stejně. Netvrdí, že všechno musí být po jeho, jen má rád věci v rukou a dotažené do konce. Manželky ostatních členů ho prý moc rády nemají.
Že se nebojí bouchnout do stolu, ukázal ve hře doslova. Bylo to podle něj radostné bouchnutí, ve střihu s hudbou a s vyděšeným kameramanem ale vyznělo jako pořádná rána. Ve skutečnosti čekal, že se všichni přidají, jenže jen Felix začala bušit do obložení a pak bylo ticho. Světelný panel, který mu vyskočil přímo před nosem, pak rychle zastrkával zpátky, aby nikdo nepoznal, že ho rozflákal.
Přihláška, o které nevěděla ani manželka
První řadu viděl Petr až zpětně, druhou prožíval. Rozhodnutí přihlásit se ale snadné nebylo: rodina byla v rané fázi rekonstrukce domu a s manželkou se snažili o druhé dítě, takže hledal spíš důvody, proč ne. Převážil podcastový rozhovor s jedním z dřívějších hráčů, který také váhal a přihlášku pak označil za nejlepší rozhodnutí – kdyby to nezažil, mlátil by se do hlavy. Petr si řekl, že nemá co ztratit, a přihlášku poslal.
Poprvé v životě si pak něco takzvaně manifestoval: poslal jsi to a budeš tam. Pozvánka do prvního kola přišla začátkem ledna, zrovna když na stavbě bouchal podlahu. Na zrádce začal hrát hned po odeslání přihlášky. Nikomu nic neřekl, ani manželce, která obvykle pozná, když kecá. Tentokrát nepoznala. Nakonec to říct musel, protože mezitím čekali druhé dítě.
Brankář, který chtěl být na ostrově sám
Spoluhráči na Petra zapůsobili jako samí originálové a k mnohým cítil obrovský respekt. Strategii zapsanou v deníku shrnuje jednoduše: drž se zpátky, ale hraj na svůj charakter. Je přátelský, lidé se mu snadno otevírají a vztah naváže s kýmkoli. První tři dny chtěl být opatrný, ani moc hlasitý, ani moc tichý, protože na začátku stačí se blbě podívat a člověk letí.
Hned v první, rytířské misi se to nepovedlo. Už na castingu se psycholog zarazil, když slyšel, že Petr chytá fotbal. Gólmani jsou podle Petra zvláštní sorta: nesou tíhu týmu i lidí, kteří při každé chybě křičí z tribuny, a čtvrt století v brance ho psychicky zocelilo. Proto na hradě nechtěl prozradit, že chytá – aby ho lidé nebrali jako psychicky jinak nastaveného. Když pak mise nabídla zůstat na jednom místě sám, šel do toho a musel vysvětlit proč: je brankář, rád funguje sám a věci si promýšlí v hlavě. Od morálního rozhodnutí čekal silnou reakci, která mu pomůže, a to se také stalo.
Adam jako sousto pro kulatý stůl
V téže misi měli velkou roli Adam a Zdíša. Ani jednoho předtím neznal, o Adamovi věděl jen to, že je vyjednavač. Všiml si ho už při čekání na hradního pána: ostrý týpek s ostrými rysy, s jasným názorem na všechno a s velkým hlasem. V misi podle Petra mluvil věcně a měl pravdu, jenže lidé, kteří takové situace nemají zažité, šli za Petrem. Adam možná pochopil, že není v práci, ale ve hře, a udělal krok zpátky.
Když se hradní pán ptal, s kým chce Petr hrát, vybral Adama záměrně. Počítal s tím, že tak výrazného hráče kulatý stůl dřív nebo později sežere, a kdyby byl Petr zrádcem, ulehčilo by mu to hru.
Kdo měl ve zpovědnici jinou tvář
Ve vysílání ho nejvíc překvapili David a Matěj. S Davidem se poprvé pořádně bavil až třetí den a o hře skoro nemluvili. Ve zpovědnicích teď vidí, jak chce David rozpitvat každého, sype vtipné hlášky a o hře přemýšlí jinak. Matěj byl na hradě tichý pozorovatel a Petr vůbec netušil, jak je vtipný; dnes ho má moc rád. Nediví se ani tomu, že ho Adam při vstupu do kontejneru považoval za herce v kostýmu. A nesmí zapomenout na Majdu, která vždycky přišla s otázkou, jestli se může přidat. Petr ji tím dodnes škádlí na večírcích.
Kolečko a Kryštofův vyděšený pohled
Petrovo kolečko zůstalo až do konce stejné: Dáša, Zdíša a Honza, Adam napůl. Kryštof v něm nebyl. Petr ho začal podezírat už po společné cestě autem, kde s Karolínou a Annelií vtipkovali a Petr v Kryštofovi viděl sám sebe – stejný humor, stejné pointy. Ke sluchátku v misi s telefonem vyrazil Kryštof suverénně. Po volbě zrádců ale u kulatého stolu zmizel, vtipný byl jen mimo kamery a Petrovi se začal cíleně vyhýbat pohledem.
Rozhodl moment na hradbách, který je vidět ve třetím díle. Kryštof pár minut předtím tvrdil, že neví, koho bude hlasovat. Pak mu kdosi řekl, že půjde do Jury. Když se mu Petr podíval do očí a zeptal se znovu, odpověděl Kryštof s neupřímným pohledem a strachem v očích, že asi Juru. Během minuty změnil názor podle toho, co mu kdo donesl. Od té chvíle ho Petr sledoval.
Číst lidi místo tabulek
Tvůrci si všimli, že Petr a Felix měli v první polovině hry dobrý instinkt a mířili správně častěji než elitní vyjednavač a novinářka. Petr to vysvětluje tím, že analytické myšlení nemá – tabulku si v hlavě neudělá. Celý život ale dělá obchod a pozná zákazníka, který mu zakázku dát nechce a stáčí řeč jinam. Docela často pozná, když mu někdo lže nebo něco skrývá. Na hradě proto sledoval hlavně neverbální komunikaci. Když se vyhlasovala Anastázie, o které byl přesvědčený, že je věrná, přestal hlasování vnímat a díval se, jak kdo reaguje. Tehdy si poprvé všiml Annelie.
Zdíša od prvního kulatého stolu
V osmém díle Petr řekl, že Zdíšu za zrádkyni a hlavní mozek považuje od prvního kulatého stolu, toho, u kterého se vybírali zrádci. Právě to ho podle vlastních slov zacyklilo na celou hru. Předsevzal si přitom, že z toho, jak lidé při výběru zrádců reagují, nebude dělat žádné závěry. Se Zdíšou si ale ještě předtím povídali, jak se těší i jak mají respekt, a cítil mezi nimi zvláštní pouto. Když se sundaly šátky a ještě než začala mluvit Monika, nepodívala se na něj Zdíša asi pět minut ani jednou, i když se na ní pohledem pořád zastavoval. Za zrádkyni ji tehdy neoznačil, byla to ale první věc, kterou si po návratu do komnaty zapsal do deníku.
Deník si psal důsledně, někdy i do čtyř do rána. Nejdřív čistý příběh dne – co se stalo, kdo co řekl –, potom podezřelé. Těch bylo za celou hru pět: Monika, ne jako zrádkyně, ale jako manipulativní typ, který by jako věrná dřív nebo později nadělal paseku, dále Kryštof, chvíli Lukáš, Zdíša a Annelie. U nich si zapisoval hlasování a podstatné věty u stolu.
Proč ne Dáša a proč Annelie
Dáša v seznamu chyběla. Podle Petra prostě nebyla typ, který by mohl být zrádce, a ještě dnes tomu nechce věřit. S úsměvem uznává, jak ho namazala na chleba, a nejen jeho. Nechápal, jak může člověk po pátém dni chrlit deset tisíc slov za vteřinu a skoro se neprořeknout – podle něj se prořekla dvakrát. Definitivně to pro sebe uzavřel při zpívající misi, kdy na ně Dáša rozčileně naběhla s obviněním a on ji uklidňoval, ať jí nepraskne céva. Takhle podle něj zrádce nehraje. A každý den mu do skládačky zapadala Zdíša.
Annelie byla příběh sám o sobě. Od prvního dne mu připadala otravná: při rytířské misi měla jen stát v kleci, a přesto se třikrát ptala, co má dělat. Hodně se také lidí dotýkala. To samo o sobě důvod k podezření nebylo, z historie formátu ale Petr ví, že takhle se dá k lidem dostat. Zlom přišel po vyhlášení Anastázie. Annelie se otočila zlomená jako vzduchovka na pouti, jako by ji odchod věrné hráčky opravdu mrzel – a o dvě minuty později ji Petr na hradbách slyšel hystericky se smát. Stejně mu nehrály její rychlé naivní věty, třeba po upálení Lukáše, kterého měl za kamaráda. Takhle naivní podle něj nikdo není, a už vůbec ne zrádce. Dodnes ho zaráží, že na ni nikdo nepřišel.
Plán: jednoho dostat, dva nést mlčky do konce
Nikomu nic neřekl. Když věrní čtyři, pět dní nenašli žádného zrádce, považoval Petr za klíčové dostat aspoň jednoho, aby se zbylým zrádcům narušila rovnováha, znervózněli a začali chybovat. Když se vyhlasoval Kryštof, věděl, že je to on. Od té chvíle začal hrát jako individualista, skoro jako zrádce. V hlavě už měl i oba zbývající zrádce – což byla chyba – a plán zněl jasně: nekonfrontovat je, nikomu nic neříkat, dojít až do finále a tam u posledního kulatého stolu vyhodit Annelii a u ohně Zdíšu.
Reklama na tunelové vidění
Zpochybnil někdy svou teorii? Petr přiznává, že ne. Svou hru sám nazývá reklamou na tunelové vidění. Počítal ještě s variantou, že zrádci jsou čtyři, nikoho dalšího už ale aktivně nehledal. Upnout se na jednoho člověka je podle něj největší chyba, jakou může hráč v kterékoli řadě udělat: drží se detailů, které by bez podezření byly blbosti, jenže v tu chvíli pokaždé zaklapnou.
Euforie a zpovědnice, které bolí
Tvůrci oceňují, jak Petr podezření střádal, nikomu ho neříkal a vsadil na sílu okamžiku u kulatého stolu – a jak mu po trefě narostla křídla. Hned za ním přiběhl Honza s tím, že už o něm nikdy nebude pochybovat. Petr na rozhovor přišel se sebereflexí: dívat se na vlastní zpovědnice po Kryštofovi ho bolí. Myslel je s velkou nadsázkou, v euforii se v něm ozval sportovec a reakce byla přehnaná. Lituje jich. Na hradě ale podle sebe vyprsený nechodil.
Den předtím, když šel do Kryštofa poprvé, se se Zdíšou a Honzou deset minut před kulatým stolem domluvili, že půjdou s ním. Zdíša to pak změnila – další dílek skládačky.
Do hry přitom šel s obrovským respektem. Když u rytířské mise viděl jezdce na koních jako z filmu a kolem štáb, který mu připadal na tři sta lidí (tvůrci ho opravují, bylo jich asi třicet), zamkl se do sebe a ptal se sám sebe, co tu vlastně dělá. Nikdy nečekal, že zrovna on odhalí zrádce. Když se to povedlo, zažil euforii, kterou nedokáže přirovnat ani ke sportovním vítězstvím. Když za ním přiběhla Zdíša, na podezření úplně zapomněl a měl jen radost. Sebevědomí mu stouplo a bylo to na něm vidět.
Velký chlap s velkým hlasem
Tvůrci v rozborech dílů často zmiňovali, jak na ostatní působí Petrova výška. Kamkoli přijde, je vidět – na koncertech se ho lidé ptají, jestli by se kousek neposunul. Dlouho s tím měl problém. Velké sebevědomí nikdy neměl, a když se na něj lidé dívali, radši sklopil oči. Ani dnes neumí pracovat s potleskem; na pódiu je od toho, aby zazpíval. Že by mohl na menší lidi působit nebezpečně, si moc nepřipouští: s nikým nemluví povýšeně, protože osobnost člověka může být mnohem větší než on. Jeho hlas ale funguje. Když po premiéře potřebovali tvůrci utišit všechny hráče, požádali o to Petra a stačilo jeho prosté „haló“.
Felix: soudili osobnost, ne hru
V jedné scéně Petr řekl Felix a Domi, že ví, že ani jedna z nich zrádkyní není. Tvůrci to oceňují jako odvážné a lidské gesto. Felix dnes Petr obdivuje za to, jak se dokázala hájit u několika kulatých stolů za sebou – on by to nevydržel a všechny by poslal někam. Problém podle něj byl v tom, že ostatní hodnotili její osobnost, ne hru. Felix měla výkyvy: v jednu chvíli se smála a o vteřinu později si sedla a kreslila kamínkem do země, což lidem připadalo divné. Petr ji za zrádkyni nikdy neměl. Utvrdila ho jedna její věta u stolu o tom, jak vychovává syna, ze které si vyvodil, že jde o její povahu, ne o hru. Sám připouští, že to může být úplná hloupost.
Noční mise: peníze, nebo štít
Při noční misi Felix plakala a ostatní nad ní debatovali o penězích. Když jim pak vyčetla, že všichni mluví jen o sobě, zabrala kamera i Petra, který si vzal štít. Každá mise pro něj byla důležitější než peníze: věděl, že jako hlasitý hráč, který pořád opakuje Kryštofovo jméno, bude dřív nebo později terčem, a že o štít musí jít přes mrtvoly.
Po misi se ale dozvěděl víc. Felix se mu v autě svěřila s životní situací, ve které by jí peníze hodně pomohly. Petr jí řekl, že tohle je víc než hra a že si je měla vzít, nikdo by jí to nevyčítal. Sám by se štítu okamžitě vzdal, kdyby to věděl. Mrzí ho to dodnes – pro někoho je 150 tisíc jen částka, pro jiného zlatý důl. Tenhle moment podle něj přesáhl hru, a kdo dnes Felix kritizuje, že peníze nevzala, kontext nezná, protože se do střihu nedostal.
Felix pro něj patří k nejsilnějším osobnostem všech tří řad. Nediví se ani tomu, že u stolu vytáhla, že David a Majda tvoří pár, což jí David vyčítá. Ostatní podle Petra pořád omílali totéž, třeba že si před hrou přečetla knížky, a ona se musela bránit jinak. Davidův pád poté, co zjistil, že Felix je věrná, si Petr užívá dodnes.
Domi a slib finále
Petrův poslední příběh začíná u Domi. Po Kryštofovi se chtěl na den stáhnout z očí, aby se o něm tolik nemluvilo. Na snídani se ale s Domi domluvil, že spolu budou hrát, a řekl jí, že ví, že je věrná. O deset minut později za ním přišla Zdíša s tím, že dnes jdou do Domi a on musí s ní. Petr to v tunelovém vidění bral skoro jako výhrůžku; zpětně ví, že to byl nesmysl. Potřeboval však být Zdíše nablízku, aby ho kryla, a tak musel vymyslet důvod. Domi řekl, že ji potřebuje hlasovat, aby si něco ověřil. Jenže pak v misi zatáhl za štít, takže si ověřit nemohl nic.
Otevřeně přiznává, že s Domi do budoucna hrát nechtěl. Chtěl ji využít, zmanipulovat a druhý den obětovat, protože věděl, že do ní ostatní půjdou. Věta, že si ji vezme do finále, byla podle něj čistě emoční egoistická hloupost. V altánu ji opravil na „mám plán, jak se dostat do finále“, to se ale do střihu nedostalo. První den čekal, že půjde Felix, a překvapilo ho, kolik hlasů dostala Domi. Druhý den jí řekl, že ji zachránit neumí, protože do ní jdou všichni, a že je součástí plánu, jehož součástí nebude. Zbytečná upřímnost? Petr tvrdí, že s každým mluvil na rovinu a jinak by to k jeho hráčské povaze nesedělo. Ze střihu se navíc dozvěděl, že Tomáš ho jel už dřív, než mu cokoli řekl.
Tvůrci v rozboru dílu uvažovali, že vsadit někoho do role oběti pro tým nemusí být hloupá taktika – jen byla použita na špatného člověka. Snáz by si ji představili u Tomáše, který by se možná obětoval rád.
Tomáš, největší střelec série
Tomáš je podle Petra největší střelec série: nedívá se doleva ani doprava. Při amnestii, kterou vyhlásil Adam, se mluvilo o tom, kdo ještě něco skrývá, a Tomáš o Petrovi tvrdil, že je pokerový hráč. Petr odvětil, že poker hrál naposledy před půl rokem a všechno prohrál. Tomáš přidal, že je možná vědma nebo mistr světa v IQ, a Petr na to zažertoval, že je škoda, že se show netočí bez trička, to by teprve viděli mistra.
Tvůrcům je jasné, proč si Tomáše nechávali zrádci, méně už proč věrní: nikdy nevíte, jestli se ráno neprobudí s tím, že dnes jde do vás. Petr má pocit, že Tomáš dřív jednal, než přemýšlel – ráno se vzbudil, vybral si jméno a argumenty hledal za pochodu. Sedm dní se do nikoho netrefil a mohl být zoufalý. Přesto s ním Petr chtěl hrát. Od Adamova kulatého stolu věděl, že je věrný: když už bylo spočítané, že Adam půjde, vzal si Tomáš ještě slovo, aby mu něco řekl za sebe. To by podle Petra zrádce, který si v tu chvíli mne ruce, nedělal. Petr potřeboval spojence – Zdíšu měl za zrádkyni a s Dášou, která opatrně házela jména, hrát nechtěl.
Tichá Mây a hráči bez tahu
Ke kontejnerům se Petr vracet nechce, s Mây ale na hradě mluvil dvakrát. Poprvé se jí omluvil, že ji v kontejneru musel zvednout a odnést od cedulky – za to, co si řekli, se omlouvat nepotřeboval. Podruhé jí u stromu oběšenců nabídl rámě, protože na poli bylo plno kravinců. Proč ji ve střihu skoro nevidět? Petr soudí, že u ní i u několika dalších nebyly herní teorie dost silné. U kulatého stolu mu připadala jako socha, bez emocí. Může to být taktika, jenže pořád jde o show. Sám si předsevzal, že každý den udělá aspoň jeden herní tah, viditelný, nebo ne, a proto je se svou hrou spokojený. Kdyby za dva roky viděl, že jen sedí a nic nedělá, byl by ze sebe zklamaný. Tvůrci souhlasí.
Zdíša zblízka
Zhruba od šestého dílu Petr ve zpovědnicích opakoval, že ho Zdíša má za úplného idiota a on před ní hraje cvičeného pejska. Představu, že bylo těžké nedat nic znát, ale odmítá. Vztah se Zdíšou měl ve dvou rovinách. Lidsky nic nehrál: měl ji na hradě rád a pokaždé se těšil, až přijde na snídani. Herně pak přikyvoval jejím teoriím, i když věděl, že nesedí – třeba když ho tlačila do Adama nebo Anastázie. Do nich ale nešel. Do hry vstupoval s pravidlem, ke kterému ho inspiroval Martin z první řady: u kulatého stolu nikdy z taktiky nehlasovat někoho, o kom je přesvědčený, že je věrný. Výjimkou byla Domi, kde musel. U Jury měl podezření, že něco skrývá, jen nerozeznal, jestli zrádcovství, nebo roli nerozvážného mladíka za volantem toyoty. Před Zdíšou herně nechtěl přerůst její přesvědčení, a tak sklopil uši a šel jejím směrem.
V osmém díle ho ale začala podezírat i Zdíša – kvůli Tomášovi, který od rána šířil teorii o Petrovi a nakazil s ní ostatní. Ve vysílání je vidět, jak Zdíša Petrovi zatají, že ví, o kom Tomáš mluví. Petr se to dozvěděl až teď a považuje to za fantastický moment celé své hry, ve kterém je jeho pád vidět nejlépe: Zdíša si podle něj řekla, že počká a přesvědčí se sama.
Vlak, výhoda a první chlad
Ráno v knihovně Petr řekl Tomášovi, že má plán, jak ho vzít do finále. Mimo střih mu řekl i víc. Hradní pán jim nabídl výhodu, o které ještě nevěděli, co přinese, a Petr ze zkušenosti z minulé řady s prorokem čekal nějakou nápovědu o tom, kdo je kdo. Tomášovi slíbil, že mu v soutěži pomůže vyhrát, aby si ověřil, že Petr je věrný. Proto ve vlaku jel přes mrtvoly. Když ve třetím vagonu narazili na Zdíšu, která neměla jízdenku, rozloučili se strohým čau – čus. Tvůrci v tom vidí ochlazení vztahu. Petr v tu chvíli myslel jen na to, že musí dál, i když Tomáš už měl výhru jistou.
Tvůrci se ptají, jestli by bez ranního rozhovoru s Tomášem dopadlo něco jinak. Petr soudí, že ne. Po misi Annelie Tomášovi u vína řekla, že má bombu, se kterou s ním musí hlasovat, a on odpověděl, že jde do Petra. Na Petra Annelie své doteky nezkoušela, cítila z něj chlad, protože je neopětoval. Herně mu vadila čím dál víc.
Dvacet minut, které všechno otočily
Před kulatým stolem šel Petr za Tomášem znovu. Tomáš se nejdřív ptal, jestli tam ještě stojí Zdíša, a jméno říct nechtěl. Když odešla, zeptal se ho Petr, jestli platí, co si ráno řekli. Tomáš byl v pohodě a jméno mu nakonec řekl – a nebylo to Petrovo. O dvacet minut později, sotva si Petr stoupl kousek za něj, si Tomáš vzal slovo. Ještě než padlo jméno, Petrovi došlo, že mluví o něm a že jeho ďábelský plán nevyšel. Zároveň ho to nepřekvapilo – je to přece Tomáš. Proto mu u stolu vrátil, že je celou hru mimo, střílí od boku slepými náboji a zbořil mu hru. Zpětně uznává, že šlo o férový herní tah a dopadlo to, jak mělo.
Zapomenutý slib a slova proti Tomášovi
U stolu Domi připomněla, že jí Petr také slíbil finále, a jeho překvapená reakce působila, jako by na to zapomněl. Vysvětlení je podle něj jednoduché a nudné: opravdu zapomněl. V altánu už formuloval plán dostat se do finále a ráno totéž říkal Tomášovi, takže se mu to spojilo. Hlavně ale osmému dílu předcházel volný den. Petra tehdy trápily soukromé starosti doma, a zavřený, bez lidí, s nimiž by mohl mluvit, prožíval nejhorší dny celé hry. U stolu se to všechno nastřádalo a situace s Domi se mu vykouřila z hlavy. Ve zpovědnici je pak vidět, jak se zarazí, když mu to dojde.
Tomášovi u stolu řekl, že nemá čuch na lidi ani z jednoho procenta a že on sám už zrádce našel den předtím: je to Annelie. Tvůrci k tomu poznamenávají, že to v sobě dusil hodně dlouho. Petr přiznává, že v tom byl pocit zrady křehkého paktu i hodnocení Tomášovy hry, kterou dodnes považuje za mimo. Tomáš si podle něj pokaždé sedne do zpovědnice, řekne, že už bude hledat jen věrné, a za deset hodin střílí do dalšího. Když zaznělo Petrovo jméno, došlo mu, že Tomáš nejde sám a má za sebou hlasy. V tu chvíli věděl, že odchází. Otevřené konce nemá rád, a tak to chtěl uzavřít. Kdyby nepromluvila Zdíša, mohlo to podle něj ještě dopadnout jinak.
Annelie a miminko v kočárku
Když Petr u stolu jmenoval Annelii, viděl, jak se lekla. Do telefonu mu pak tvrdila, že to byly slabé argumenty, ve střihu je ale podle něj vidět, že to nečekala. Řekl jí také, že by zvládla zahrát jen miminko v kočárku, protože je špatná herečka. Tvůrci přiznávají, že museli držet kamennou tvář. Petr si za tím stojí: v konkláve i ve zpovědnicích na něj její herectví působí strašně přehrávaně, a na špatný film by do kina nešel. Kritiku za ta slova unese, je to jeho názor.
Annelie se pak bránila tím, že také něco skrývá a celý život nese stigma dcery slavných rodičů. Petr tomu argumentu dodnes nerozumí – co by měl říct on, syn rodičů, kteří celý život pracují na úřadech? U stolu po jejích slovech bylo ticho. Uznává ale, že dlouhá odpověď plná filmařských termínů odvedla pozornost, a tvůrci v tom vidí velmi funkční taktiku.
Mrzí ho, že zapomněl na argument, který měl připravený. Domi kdysi radil, ať si všimne, kdo si ji začne omotávat kolem prstu, až Kryštof odejde. Byla to Annelie, s objímáním a doteky. Jenže při dlouhém nočním kulatém stole v sedmém díle, kdy se rozhodovalo mezi Felix a Domi, Annelie u stolu usínala, přestože šlo o její nejlepší kamarádku. Jestli by to něco změnilo, neví, Domi by to ale mohlo do budoucna pomoct.
Nejostřejší kulatý stůl a tříhodinový telefonát
Pak se pozornost na chvíli stočila k Dáše a Annelii, než ji Zdíša vrátila zpátky na Petra. Zeptala se ho, proč jí žádnou teorii neřekl, a on odpověděl, že je buď zrádce, nebo blízko hlavnímu zrádci – a že je to ona, ví to od prvního kulatého stolu a hraje před ní hlupáka. Zdíšu to ve vysílání viditelně zasáhlo. Petr dnes situaci vidí ve dvou rovinách: kdyby Zdíša zrádkyní byla, bylo by to v pořádku, takhle ne. Velká část toho, co si řekli, se do vysílání nedostala a bylo to osobnější než to, co je vidět v televizi. Sprostí na sebe nebyli, debata se ale přehoupla do věcí, které byly pro hru zbytečné a už by se nikde neměly ukázat.
Zdíša argumentovala tím, že si kvůli své novinářské práci nemohla dovolit být zrádkyní, a Petr namítal, že přesně tohle by na jejím místě říkal i on. Že s profesí hrála, stejně jako Adam, je podle něj jejich věc – nikde není napsáno, že novinář nemůže být zrádce. Vyjmenoval jí hlasování, změny hlasů, pohledy i štít: u stromu oběšenců šel s ní k páce schválně, zatáhl a věděl, že ona nezatáhla.
Po hře jí psal i volal, ale trvalo, než se ozvala, což respektuje. Asi deset dní ho doma užíralo, že se s ním nechce bavit. Nakonec jí napsal, ať mu dovolí jediný hovor, ve kterém může celou dobu mlčet a pak to položit. Zdíša odepsala, že je to v pohodě, a zavolala. Volali si asi tři hodiny, Petr se omluvil za všechno a vysvětlil své kroky. Dnes ji označuje za svého nejbližšího člověka z celé hry: vlastní sestra mu měří 194 centimetrů, ve hře si našel nevlastní ségru o 156 centimetrech. Smeká i před Dášou.
Proč Zdíša a co kdyby počkal
Proč nakonec hlasoval pro Zdíšu, když mohl hlasy stáhnout na Annelii? Dáša ve vysílání říká, že kdyby chvíli počkal, mohl přijít i na to, že to není Zdíša, ale ona, a byl by hvězdou řady. Petr to bere jako hypotézu: kdyby zrádci Zdíšu v noci zavraždili, došlo by mu, že je to Dáša – vysvětlovalo by to i, proč on sám na hradě pořád zůstává. Nikdo ho tam neřešil, každý den nervózně zjišťoval, jestli se o něm mluví, a nikdo nemluvil. Jakmile ale promluvil Tomáš, vnitřně věděl, že odchází, a chtěl to uzavřít. Ví, že to může vypadat jako zbabělá rezignace. Na lístek napsal Zdíšu, protože mu přišlo férové stát si za tím, co od prvního kulatého stolu opakoval skoro v každé zpovědnici. Zpovědnici, ve které po rozlepení obálky zjistil, jak to doopravdy je, prý někdo ze štábu označil za nejlepší zpovědnici řady.
Sebereflexe a netrpělivost
Na otázku, co mu hra dala, Petr mluví o sebereflexi: přiznat si chybu, i když je to nepříjemné, člověka posune dál. Potvrdil si, že je v některých věcech velmi netrpělivý, a to se mu vrátilo v podobě konce. Kdyby byl trpělivější, možná by to dopadlo jinak. Do finále by ale podle sebe stejně nedošel – tak dlouho vydržel jen díky štítům ve třech dílech za sebou.
Na závěr děkuje celému štábu i režii, kteří byli skvělí, a hradnímu pánovi, který z role nevypadl ani jednou, ani když se při vlakové misi dlouho čekalo. Petrovi to pomáhalo vnímat jen hru. Kdo o přihlášce uvažuje, ať ji podle něj pošle, stojí to za to. Tvůrci přiznávají, že Petra po prvním rozhovoru podcenili, a oceňují jeho přístup: když už ve hře je, chce hrát.
Závěr
Petrova hra ukazuje obě tváře instinktu. Kryštofa i Annelii odhadl správně, stejně pevně se ale upnul na věrnou Zdíšu. Slib finále pro Domi, křehký pakt s Tomášem a ostrá slova u kulatého stolu nakonec obrátily hru proti němu. Odnáší si poučení o trpělivosti, tříhodinový telefonát, který mu vrátil Zdíšu, a jistotu, že přihláška stála za to – podle vlastních slov dvakrát.
