Pátým zavražděným soutěžícím zrádcovské reality show se stal youtuber Jan Špaček. Do hry přišel s jasným cílem: ukázat, že není jen stylizovaná figura z internetu, ale skutečně takový, jaký se zdá. V rozhovoru den po odvysílání svého posledního dílu popisuje, proč humor na hradě dávkoval, jak se z vtipu o smrti Miloše Zemana stala fáma, které nakonec uvěřil i on sám, proč spojenkyni Dáše vraždu nevyčítá a proč byly dny bez telefonu nejhezčí za dlouhou dobu.
Autenticita jako největší riziko
Nejčastější otázka, kterou Jan slyší od lidí na ulici, zní, jestli to hraje, nebo je takový doopravdy. Účast v reality show pro něj proto byla velká výzva i risk: nevěděl, jak bude reagovat pod tlakem a v rukou celého pořadu i ostatních soutěžících. Tvůrci se ho na každém castingu ptali, jestli nebude hru bořit a zesměšňovat, a té obavy se zpočátku bál i on sám.
První dny byl proto spíš stydlivý. Nechtěl na sebe strhávat pozornost, protože pořad podle něj nebyl o něm, ale o čtyřiadvaceti hráčích, a nechtěl zklamat lidi kolem sebe tím, že si z hry udělá vlastní představení. Teprve postupně našel polohu, ve které se cítil přirozeně. Tvůrci dnes říkají, že obavy, které s ním na začátku měli, nejenže zmizely, ale přes něj mohli divákům ukázat emoce, které u jiných soutěžících neviděli.
Introvert, kterého láká střed pozornosti
Největší rozpor Janovy povahy vidí tvůrci v tom, že je hluboce introvertní, nad každou větou přemýšlí, a přesto ji dokáže bleskově zformulovat a do určité míry ho baví stát ve středu pozornosti. Jan to přiznává. Na castingu byl prý v takovém transu, že doufá, že záznamy z něj zničil požár: pod namířenými světly jako na pódiu se neuhlídá a začne se předvádět. Po odchodu se musel několik minut rozdýchávat a byl si jistý, že ho po takovém výstupu nevezmou.
Na hradě pak hodně žertoval ve zpovědnici. Ta je podle něj absurdní místo: člověk sedí sám v místnosti, mluví do kamery a neví, jestli za ní vůbec někdo je, takže často jen mluvil do prázdna. Herně čekal, že kvůli svému vystupování bude pro ostatní nedůvěryhodný, zvlášť když ho asi polovina hráčů znala už předem. Stal se opak: po celou dobu, a nebyly to jen dva díly, nebyl podle svých slov podezřelý pro nikoho a nikdo pro něj nehlasoval. Dodnes si to neumí vysvětlit. Tvůrci mají vysvětlení po ruce: výrazné typy, které se živí humorem, mívají kamennou tvář, na které nejsou vidět emoce. U Jana diváci viděli slzu, překvapení, šok i smutek, a právě tím si podle nich důvěru získal.
Ironii ve větě, kterou do hry vstoupil, prý brzy odložil z respektu k ostatním. Velmi oceňuje štáb, který byl podle něj naprosto disciplinovaný a zároveň lidský, a také soutěžící, z nichž někteří brali hru smrtelně vážně. Některé situace podle něj vypadaly na hraně zhroucení. Kdyby zážitek shazoval, pokazil by ho všem jen proto, aby na sebe trapně upozornil.
Kdy ho hra vtáhla: odchod Adama
Odstup si Jan udržoval od začátku, postupně se ale zmenšoval. První dva díly byly pro něj hlavně zábavou a pozorováním. Zlom přišel s blízkými vztahy, které na hradě vznikají nečekaně rychle: lidi znal šest dní, a s některými měl pocit, že se znají celý život. Několik z nich považuje za blízké přátele dodnes.
Nejsilnějším okamžikem celé jeho hry bylo vyřazení Adama. Ve vysílání to tolik vidět nebylo, ale Adam byl jeho velký spoluhráč, se kterým si rád povídal a radil se. Jan přiznává vnitřní slabost pro starší mužské autority a Adam ho bavil tahy, kterými si svou autoritu ve hře posiloval. Teprve u jeho odchodu si hru pustil k tělu naplno.
Humor s mírou a smyšlená zpráva o Zemanovi
Humor pro Jana není jen obrana, je to každodenní potřeba jako zubní kartáček. Na hradě ho ale nechtěl používat samoúčelně, ve stylu pojďte všichni sem, teď vám něco řeknu a budete se smát, místo hledání zrádce. U kulatého stolu vtipkoval spontánně, třeba s Adamem, a mnoho z toho, co na hradě namluvil, sám zapomněl. Zpětně se tomu směje v bonusových záběrech.
Jeden žert mu ale trochu ujel. Na hradě panuje naprosté informační vakuum, hráči nemají žádný přístup k vnějšímu světu. Jan proto se smíchem začal mezi ostatní pouštět zprávu, že zemřel Miloš Zeman. Vynervovaní hráči tomu začali věřit. Nejlépe podle něj reagovala Zdíša: málem upustila skleničku a nevěřila, že se něco takového děje, zatímco ona sedí na hradě. Fáma se rozrostla natolik, že Jan nakonec sám nevěděl, jestli není pravdivá, a začal být nervózní. Prosil šaperony, aby mu řekli, jestli je všechno v pořádku, ti ale museli držet roli a ignorovali ho. Když se svěřil castingové ředitelce, že jde jen o vtip, odpověděla s kamennou tváří, že je jeho věc, jak bude hru hrát. Do vysílání se historka nedostala, a to je Jan rád. Po jeho vraždě za skupinkou přišla Dáša a smutně oznámila, že Zeman umřel. Tak mu vzdala hold.
Osobní útoky u kulatého stolu
Tvůrci Jana vnímají jako empatického člověka, který dokáže lidi rychle přečíst. Sám to odmítá: použít empatii k tomu, aby poznal zrádce, bylo podle něj úplně nad jeho schopnosti, a se čtením lidí prý má limity. Citlivý je ale na chvíle, kdy hra přeroste v osobní útok. U prvních kulatých stolů zaznívaly argumenty čistě osobní nebo intuitivní, které se snadno zvrhly v hodnocení člověka a zpochybňování jeho integrity, a to mu přišlo příliš, i když šlo o hráče, kteří nebyli jeho přátelé.
Proto mu byli nejbližší hráči jako Adam nebo Zdíša: chtěli hrát a vyhrát, měli motivaci, ale znali hranici, že jde pořád jen o televizi. Na Adamovi to bylo vidět, když ho vyhlasovali: byl s tím naprosto smířený. S dalšími díly se podle Jana tahle hranice rozpoznává čím dál hůř a sám by se možná v nějaké chvíli zlomil.
Konfrontace a spor s Monikou
Konfrontace Janovi nebyly příjemné. Když se něco dělo, často odešel a pak se vrátil a bylo vidět, že ho to trápí. Tvůrci se tomu divili, protože ho znají z politických videí, kde ustál situace, ve kterých by jiní dávno odešli. Jednou se ale nechal strhnout: u kulatého stolu vystoupil proti Monice, argumentačně, ne osobně, a podle sebe jí tím zatloukl poslední hřebík. Zbytečně, protože podle něj by odešla tak jako tak.
Dodnes neví, proč to udělal a jestli to nebyla chyba. Do té doby od něj prý nikdo moc nečekal a někteří ho možná měli za neškodného vtipálka, což mohla být výhodná role. Zároveň si vystoupením získal trochu autority, protože ukázal, že umí argumentovat. Tvůrci mají za to, že ho Monika vyprovokovala, když ho označila za smíška, který každou situaci obejde vtipem. Humor podle nich není jen zástěrka nebo maska. S Monikou má Jan dodnes zvláštní vztah: baví ho její charisma a má ji rád.
Spojenci: Zdíša, Tomáš a Dáša
Zdíše věřil od začátku. Osobně se předtím nepotkali, ale dobře znal její práci, a byl si jistý, že roli zrádkyně by nechtěla přijmout, protože by se tím strašně zavařila. Nebyla to kategorická záruka, ale u nikoho jiného takovou jistotu neměl. Proto ji také varoval před telefonem, aby si získal její důvěru. Za to mu pak vyčítal David, že nevaroval jeho. Se Zdíšou je navíc pojí podobná práce i věk.
Tomáš byl dobrý parťák hlavně ze sympatií: je to podle Jana strašně vtipný člověk, ve hře ale byl vždycky úplně mimo. Ve druhém díle mu pohřbil celou konspiraci, když ostatním vykecal, koho Jan napsal na tabulku.
Dáša přišla postupně. Zpočátku se na hradě míjeli a ona byla tak trochu outsiderka. Vztah začal žertem při společné jízdě autem na jednu z prvních misí: Dáša převzala mateřskou roli a jejich vtipkování přerostlo v herní spojenectví. Jan nevěděl, že je zrádkyně a že se jí to hodí, aby si ho omotala kolem prstu. Klobouk dolů, povedlo se jí to podle něj naprosto férově. Na dně jeho podezření byla kvůli tomu, jaká je to neřízená střela. Adam totiž prohlásil, že normální člověk vysloví 150 slov za minutu, Dáša dvojnásobek, a tak se nemůže neprořeknout. Spojenectví vydrželo i po natáčení, na premiéry v kinech spolu chodí dodnes.
Vražda z ruky spojenkyně
Na vraždu ho Dáša připravovala půl roku. Bála se, že ji za to zapudí, Jan ale hru bral jako hru a věděl, že to jednou přijde. Tušil to už večer v šestém díle: hlasoval pro Kryštofa a myslel si, že ohrožení jsou právě ti, kdo pro něj hlasovali. Další hráči měli štíty a u stolu měl dobrou pozici, takže vyřazení hlasováním nikdo čekat nemohl. Před konklávem chytil Dášu kolem ramen a řekl jí, že jeden z nich dnes půjde. Odpověděla, ať drží hubu. S Tomášem a dalšími blízkými se pro jistotu rozloučil.
Na konkláve, kde se rozhodlo o jeho smrti, se Jan díval jako na mega hustou scénu. Hradní pán na ní jedl ptáka a tvůrci se smějí, jestli to neměl být špaček. Scénu přitom natáčeli, ještě než věděli, ke kterému příběhu ji přiřadí. Do dílu zapadla i náhoda, že Janovi na začátku téhož dílu přistál na ruce pták.
Z konkláve bylo podle Jana jasné, že Annelie brala situaci velmi osobně. Dáše nevěřil ani vteřinu, protože jsou kamarádi a to je pro něj víc než hra. Dáša navíc podle něj z vraždy nemohla nic získat: hodilo by se jí to, jen kdyby byla v podezření, a ona v té chvíli v podezření vůbec nebyla. Kdyby spolu stáli u finálního ohně, on věrný a ona zrádkyně, nikdy by ji nenapsal. Vraždu jí tedy nevyčítá a bere ji jako výsledek nátlaku Annelie, která se chtěla pomstít.
Annelie mu občas lezla na nervy, a právě proto ji měl mimo podezření, protože zrádce by se podle něj takhle nechoval. Zpětně v tom vidí její taktiku. Poslední dny spolu trávili hodně času, nejdéle při čekání na misi s hudebními skříňkami a pak vedle sebe v kostele. To čekání patřilo k jeho osobně nejtěžším chvílím.
Mise: minové pole, skládačka a štíty
Mise, které Jan zažil, fyzicky náročné nebyly, a to je podle něj správně. Hra nemá být o tom, kdo je nejrychlejší a nejsilnější, jinak by znevýhodnila starší lidi i část žen. Nejde v ní o přežití, ale o taktiku. Přesto Jan několikrát zazmatkoval. Na minovém poli hloupě řekl Felix, že mají čas a můžou se podívat dál, přestože stáli u miny, která byla zjevně pravá. Druhý tým ji mezitím sebral a oni doběhli k nesmyslu a vybuchli. Skládačka byla úplná katastrofa: Jan byl rád, že se Adam ztrapnil ještě víc a střih ukázal jeho selhání, ne jejich debakl.
Při misi s hudebními skříňkami nikdy nepochopil, proč by si měl kdokoli vzít štít. Sabotoval by tím celou skupinu a navíc i jednoprocentní šance, že štít má, ho chránila víc než ostatní. Ve skupince dvou věrných a dvou zrádců to všem vysvětlil a ostatní byli překvapení. Skupina pak získala nula bodů a vznikla podezření, že si někdo štíty vzal. Ostatní hráči, kteří se kvůli misi potápěli, roztírali si make-up ve studni a setkávali se se svými hudebními idoly, byli přesvědčení, že je sabotovali, hlavně soutěživá Dáša. Takticky byl štít podle Jana irelevantní, tvůrci ale připomínají jeho sociální funkci. V Janově skupině navíc podle nich Kryštof dopředu prozradil, co bude následovat, protože podobné pokušení zřejmě viděl v zahraniční verzi pořadu.
Svou bilanci shrnuje Jan s humorem: za celou hru vlastním přičiněním nevydělal ani korunu. Ať vyhraje kdokoli, omlouvá se.
Křivá obvinění: Jura, Adam a Kryštof
U kulatých stolů se Jan několikrát podílel na křivém obvinění. Nejvíc ho mrzí Jura, první hráč, kterého na hradě potkal a kterého měl rád. Jura se do podezření dostal zvláštní argumentací se štítem a hraným vystupováním, které ho mělo podezření zbavit, ale naopak na něj upozornilo. Chyby jsou podle Jana statisticky nevyhnutelné: když se vyřadí zrádce, přibude nový, a k finálnímu ohni se jednadvacet věrných nikdy nedostane. Proto u některých hlasování nebyl vůbec přesvědčený a přidal se k většině, protože taková taktika nic nezkazí.
Nejsilnější byl spor s Adamem. Mezi Adamem a Tomášem vznikla rivalita, oba byli Janovi blízcí a on stál uprostřed. Došlo i na sázku, že kdo z nich bude zrádce a vyhraje, dá všechno na charitu, kterou vybere ten druhý. Tvůrci nadšení nebyli: s výhrou se podle nich jako s argumentem operovat nemá. Jan měl na Adama v komnatě sepsané argumenty a pochybnosti řešil hlavně se Zdíšou. Večer před hlasováním si s Adamem promluvil a ten ho o své věrnosti přesvědčil tak mistrně, že ho Jan začal podezírat ještě víc.
Mezi některými hráči platila napůl dohoda, že se Adam bude řešit až další večer. V šestém díle ale Adama otevřela u kulatého stolu Zdíša ve chvíli, kdy to vypadalo na Kryštofa, a Jana to překvapilo, protože tahy obvykle domlouvali spolu. Vyhrnul si rukávy a do debaty šel, i když připravený nebyl. Vyčítal Adamovi, že je na tak chytrého člověka příliš špatný věrný, což bylo trochu urážlivé, Adam to ale nevzal zle. Kryštofa tehdy za zrádce nepovažoval, hlasovat pro něj slíbil Petrovi kvůli spojenectví. Protože se pak cítil provinile, že Petra s Adamem zradil, sháněl poslední večer pro vyřazení Kryštofa hlasy a vyměňoval je s Davidem. Kryštof nakonec odešel o jediný hlas, Dášin.
Felix a záhadný gambit
Felix patřila k Janovým nejbližším hráčkám a od začátku byla na správné stopě. Její úkol s gambitem ale Jan vůbec nebral vážně: nechápal, co pořád řeší, a když Dáša řekla, že ve škole tomu říkali rošáda, považoval věc za vyřešenou. Tvůrci se smějí, že úkol vymysleli chytře, a Jan přiznává, že byl zmatený.
Felix byla čím dál víc pod tlakem, hlavně od Davida s Majdou, kteří proti ní rozjeli křížovou výpravu. Jan přitom ostatním říkal, že dnes půjde Kryštof a zítra Felix, i když to nechtěl. Poslední ráno mu Felix asi dvacet minut vysvětlovala, proč jsou David a Majda partneři, a Jan si v duchu říkal, že na tom vůbec nezáleží. Trochu se tím od sebe vzdálili. Felix mu později řekla, že ji rozhodilo, když u posledního stolu už nebyl. Debatu, ve které se kruh kolem ní uzavřel, vnímá jako drsnou a vyfabulovanou.
Tvůrci připomínají, že obě zrádkyně, které jsou stále ve hře, ostatní odsunuli na konec seznamu podezřelých. Jan to vysvětluje tím, že dvě výrazné dámy byly vyhlasovány velmi brzy, a jeho vnitřní argument zněl: neopakujme tu chybu a neztrácejme čas falešnými stopami, které stojí jen na sympatiích, antipatiích a tom, kdo jak zapadá do skupiny.
Oslava po Kryštofovi a taktika přežití
Vyřazení Kryštofa bylo obrovskou katarzí. Všichni slavili a Jan s Tomášem se rozdováděli i cestou z hradu: Tomáš kreslil na okno auta obrázky a Jan šaperonům sliboval, že založí odbory a postaví se za ně. Na vítězství se ale podle něj většina hráčů začne soustředit až tři nebo čtyři díly před koncem. Peníze jsou v té fázi abstraktní, hlavní je přežít: být u kulatého stolu v bezpečí a zároveň se chránit před zrádci. Jan dokonce uvažoval, že u posledního stolu zbytečně na někoho zaútočí, aby nevypadal tak nezávadně a snížil riziko vraždy. Nakonec to neudělal.
V komnatě si chystal argumenty na hráče, u kterých měl otazník. Postupoval logicky, ne intuitivně ani podle pozorování chování, a tahle strategie byla podle něj úplně mimo. Od určitého dílu prý komnatu zdobil obrázky Dáši.
Nejklidnější dny bez mobilu
Přes stres a nedostatek spánku byly dny na hradě pro Jana nejhezčí za dlouhou dobu. Napsal to tvůrcům i ve zprávě po odjezdu. Odseknout se od světa a přijít o mobilní telefon bylo podle něj to nejlepší, co se mu dlouho stalo. Hodiny o samotě v komnatě ho vnitřně zklidnily podobně jako pobyty ve tmě, protože nemusel nic řešit. Telefon pak ani nechtěl zpátky a takhle klidný čas pro sebe od té doby nezažil.
Disciplína štábu, který s hráči nesměl mluvit ani nic naznačovat, mu zpočátku připadala tak, že lidi kolem otravuje. Šlo ale jen o pravidla a dnes si toho přístupu velmi cení.
Odchod: obálka, otázka v autě a slzy
Jan si myslel, že ho hradní pán nemá rád. Hned při vstupu do hry dostal ostrou otázku, jak chce vyhrát se svým podivínstvím. Odpověděl, že neví, kdo z nich dvou se obléká divněji. Kameramani se začali smát, ale hradní pán ani necukl, a Jan měl od té doby pocit, že ho naštval. Tvůrci to vyvracejí.
Odchod tušil už den předem. Když mu oznámili, že odchází, byl podle svého dojmu klidný a emoce zavřel do sebe, možná ze strachu, jak silné by byly. Zlomila ho až otázka při bonusovém rozhovoru v autě, kdo mu z hráčů bude nejvíc chybět. Uvědomil si, že s lidmi, které si za krátkou dobu oblíbil, už nikdy nebude sedět večer v jedné místnosti v takhle dramatických podmínkách. Byl to podle něj silnější okamžik než odchod Adama.
Tvůrci jeho odchod vnímají jako odchod jisté čistoty hry: nepřinesl do banku ani halíř, nikoho neodhalil a odešel čistý. Hradní pán si na jeho účet záměrně neudělal žádný vtip, aby vzdal hold tomu, s čím Jan přišel. Do hry podle nich vnesl překvapení i vzkaz, že podivínství nebo první dojem nejsou zásadní, a to právě ve hře, kde první dojem rozhoduje skoro o všem. A ukázal, že i komik může přijít do hry a nezkazit ji.
Závěr
Jan Špaček odešel ze hry jako pátý zavražděný, bez koruny v banku a bez odhaleného zrádce, ale s tím, kvůli čemu přišel: ukázal, že není jen stylizace. Humor dávkoval z respektu ke hře, k ostatním i ke štábu, nejvíc ho zasáhly odchody blízkých a spojenkyni Dáše vraždu nevyčítá. Hrad mu dal i něco, s čím nepočítal: dny bez telefonu, na které nezapomene.
