Ve hře strávila dva dny a skončila jako první zavražděná třetí řady Zrádců. Porodní asistentka Jitka přišla do rozhovoru ráno po veřejné premiéře a s tvůrci pořadu prošla všechno, co stihla zažít: buňku z kontejnerů, kde jediná věta rozjela spor s Dášou, seznamování na hradě, telefon, kterému se vyhýbala, kulatý stůl se zakrytýma očima i noční odvoz v pyžamu. Smrt ve hře bere sportovně, jedno ji ale mrzí pořád — že na hřbitově mlčela.
Premiéra z druhé strany
Veřejná premiéra byla pro Jitku zážitek od příjezdu na zelený koberec až po večírek. Show podle ní fungovala od chvíle, kdy obrazem proskočil kůň, a jako divačka, která všechno viděla poprvé, jen seděla a koukala. Nejsilnější byl okamžik na pódiu, kde čekali lidé, kteří soutěžící poznávali, a Jitka si v duchu říkala, že ji znají. Tak veřejnou premiéru předchozí řady neměly. Tvůrcům připomínala červený koberec v Karlových Varech, kde všichni tleskají a fotí si vás.
Mlčet o účasti půl roku jí paradoxně přišlo snazší než posledních čtrnáct dní. Jakmile vyšlo obsazení, všichni se jí ptali, jak dopadne, a přáli jí vítězství, zatímco ona už půl roku ležela „zakopaná pod zemí“. Na premiéře zvládla i první rozhovory. Na otázku, jestli by vypila nápoj, který v prvním díle vypila Felix, odpověděla, že v životě ne, to by snad umřela. Mediální trénink podle tvůrců s nadsázkou úplně nevyšel.
Porodní asistentka z rizikového oddělení
Jitka pochází ze Šumavy, narodila se v Sušici a pracuje v českobudějovické nemocnici. Po zdravotnické střední škole vybírala obor na vysokou a porodnice jí připadala jako nejhezčí strana nemocnice. Dnes ale děti na svět nepřivádí. Slouží na rizikovém oddělení, kde se s kolegy snaží, aby děti zůstaly v bříšku co nejdéle. Zažívá tam chvíle, kdy jde do tuhého, i krásné okamžiky, když se žena po měsíci na oddělení vrátí ukázat miminko, které tam spolu „vypiplaly“. Za tu dobu už spolu řeší i to, jaký nešťastný kočárek objednal partner.
Stres k tomuto povolání patří a Jitka už na castingu tvrdila, že právě díky němu obstojí i ve Zrádcích: člověk se naučí rychle reagovat a dostat situaci pod kontrolu. Porodit zdravé dítě je podle ní zázrak, který si mnoho lidí neuvědomuje. Tvůrci si všímají symboliky — žena, která pomáhá na svět spoustě životů, přišla ve hře o ten svůj ze všech nejrychleji. Za dobré skutky by člověk čekal odměnu, a místo ní přišla smůla.
Casting, věrnost a zpráva, o které doma nevěděli
Z castingu si tvůrci pamatují větu, kterou Jitka pronesla s úsměvem: nemá problém zabít úplně kohokoli. Po pěti vteřinách ticha dodala, že ve hře. Vysvětlení je prosté. Na castingu působila mile a usměvavě a slyšela, že ve hře o zabíjení bude k ničemu a hned vypadne, protože je moc hodná. Naštvala se a ohradila, že umí i hrát.
Do hry přesto šla s tím, že chce být věrná. Zrádcovská role se podle ní nehodí k povolání, ve kterém jí maminky musí v nejdůležitějších chvílích života věřit. Kdyby ji ale naverbovali, dokázala by hrát i za druhou stranu — karty jsou rozdané a ona chtěla zvládnout obojí. Do hry ale chtěla vstoupit s čistším štítem a věří, že by to její klientky pochopily.
Zprávu, že jede do Zrádců, nikomu neřekla, ani rodičům, aby to nezakřikla. U večeře jen oznámila, že na čtrnáct dní odjede. Vrátila se mnohem dřív. Když pak staršímu bratrovi hlásila, že aspoň nevypadla první, suše opáčil, jestli tedy vypadla druhá.
Kontejnery: jedna věta a spor s Dášou
Seznamovací vlak letos nahradila buňka z kontejnerů a Jitka o tom neměla tušení. Vedle místa, kam hráče přivezli, vedla kolej, a tak naivně čekala, že přijede vlak. Hráče pořád někam převáželi, nesměli nic vidět ani s nikým mluvit, a když konečně dorazila do buňky, ještě chvíli nevěřila, že hra už začala. Přišla s poslední skupinou, takže na rozhlížení nezbyl čas. Řešila spíš, jak působí na ostatní.
Na castingu slibovala, že bude mlčet a nepromluví první. V buňce promluvila první. Řekla Dáše, že by z ní mohla být dobrá zrádkyně, a v tu chvíli jí došlo, že je v háji. Ostatní se argumentu chytili, protože jiný pořádný nepadl: David tvrdil, že je chlap a má sílu, další hráčka, že je malá. Jitka větu stavěla na tom, že Dáša o sobě řekla, že je kreativní a píše — a kdo umí vymýšlet příběhy, vymyslí si i zrádcovskou pohádku. Moc se jí to nevyplatilo.
Buňka se pak vyhrotila. Dáša se se Štefanem přetahovala o kladívko a kousla ho. Jitka nad nimi stála a volala, jestli chce, aby ji tak viděli v televizi; ve vysílání to není, scénu vystřihli. Štefan, do té doby galantní, se po kousnutí vytočil, kladívko jí vyrval, dokončil s ním úkol a teatrálně odešel. Tvůrci přiznávají, že od kladiva čekali souboj rychlosti nebo argumentů, ne zubů.
Nejhorší, co se podle Jitky mohlo stát, se stalo: do hry se vrátili lidé, kteří v buňkách zůstali. Hráči sice věděli, že kdo neusedne ke kulatému stolu, nehraje, jenže kdo mohl tušit, kdy kulatý stůl bude? Jitka to s úsměvem nazývá „levárnou“ a za správný tah to nepovažuje. Kdyby to věděla, řekla by v buňce ostatním, ať jdou, že ona dojde.
Na hradbách si to pak s Dášou vyříkaly, Jitka se mnohokrát omluvila a Dáša tvrdila, že to chápe. Druhý den ale před skupinkou hráčů prohlásila, že jí nevěří. Ani to se do dílu nedostalo. Jitka po své smrti naivně čekala, že si ostatní vzpomenou, kdo s ní měl spor. Nikoho to nenapadlo. Kdyby se Dáša na hrad nevrátila a nestala se zrádkyní, vydržela by podle svého odhadu o kus déle.
Příjezd na hrad a největší smolařka řady
Příjezd na hrad byl přesně takový, jaký si ho představovala. V autech s lidmi z ostatních buněk vybuchly emoce z kontejnerů a hradní pán na balkoně působil filmově. Atmosféra hráče pohltí natolik, že zapomenou na okolní svět a mají pocit, že se ocitli v jiném století a hrají o přežití.
Sama sebe Jitka zatím považuje za největší smolařku řady. Dášu jí vrátili do hry, Dáša se stala zrádkyní a na hřbitově pak podle Jitky nemohla ani říct, proč by měla zůstat. Tvůrci namítají, že nikdo nezakázal do rozhovoru vstoupit. O Markovi v rozhovoru zazní, že si za smůlu mohl sám: nevzpomněl si na jména, přestože je měl přímo za zády.
Seznamování: kdo o sobě mluví až příliš
Na hradě chtěla Jitka poznat úplně všechny. Nechtěla u prvního kulatého stolu slyšet, že ji někdo píše, protože spolu nestihli mluvit. S Dášou si spor vyříkala a pak obešla ostatní.
Při seznamování si všímala, kdo o sobě mluví až příliš. První byla Anastázie, se kterou jela autem. O práci v paliativní péči mluvila tolikrát a tak na sílu, že jí Jitka přestala věřit, přestože lež za tím být nemusela. V autě ji podle Jitky zmínila snad patnáctkrát. Anastázie jí navíc silně připomínala Miu z předchozí řady. Hra podle Jitky člověka pohltí dřív, než vůbec začne: v autě už nikomu nevěříte a přemýšlíte, jestli vám dotyčný nelže o práci nebo o věku.
U Lukáše to bylo naopak. Věřila mu, že dělá ve stavebnictví, a až z dílu se dozvěděla, že je kouč žen. To by ji nenapadlo. Povolání uznává, vcítit se do ženy je podle ní hodně těžké, se svými starostmi s partnerem by ale za mužem nešla.
Telefon? Hlavně nezvedat
První mise přišla nečekaně: na hradě zazvonil telefon. Jitčina první myšlenka byla nezvedat. Na začátku nechtěla dělat nic převratného, chtěla se držet v koutku, zmapovat si situaci a jednat, až přijde její chvíle. Jiní hráči šli naopak do všeho po hlavě, třeba Felix, která šla a bez váhání vypila, co bylo třeba. Jitka navíc v nemocnici zvedá telefon tak často, že by se ze zvyku mohla ohlásit jako na oddělení, a to by ve hře nebylo úplně šťastné.
Při druhém telefonátu ji nikdo nevyzval. Stála schovaná za svícny a měla pocit, že na ni nepadá žádné podezření. Mezi hráči se už šuškalo, že kdo bude ve dvanáct držet sluchátko, má problém, a všichni pokukovali po hodinách. Tvůrci se ptají, jestli si někdo všiml, že se každý u telefonu po chvíli otočí k hodinám. Jitka si vybavuje hlavně Moniku, která tam stála dlouho. Přiznává, že tolik připravená nebyla. Chtěla se nechat překvapit, a tak kromě předchozích českých řad zhlédla jen britskou verzi.
Markův odchod a historky, které rostou
Napětí skončilo Markovým odchodem. Ve vysílání podle Jitky nevypadal tak dramaticky jako ve skutečnosti: kápisté přišli a odvedli ho neuvěřitelně rychle, a když za nimi vlály kápě, šel z toho respekt. Hráčům to ukázalo, že tady nejde o legraci a rozhodují minuty.
Marka ale nepostrádala. Z kontejnerů měl špatný vstup a Kryštof, který rychle zapadl do kolektivu a mluvil se všemi, rozvyprávěl ostatním, co se v jejich buňce stalo. Jitka slyšela jako první jeho verzi a Marek pro ni byl od té chvíle ten, kdo v buňce dělal problémy a „pral se“. Jenže se nepral: o svou pozici bojoval slovy, fyzicky se pral Adam v jiné buňce. Právě v tom vidí Jitka na kontejnerech chytrý herní nápad — historky se předávají dál, každý je trochu přibarví a mění se tím pohled hráčů na sebe navzájem. Kryštofa jako zrádce přitom považuje za skvělou volbu.
Po Markově odchodu přišlo zvláštní uvolnění. Hráči měli za sebou první společný zážitek, o kterém mohli mluvit, a ten je stmelil víc než kontejnery, kde byli po skupinách. O potyčce Adama s Matějem, kterou ve štábu řešili jako hlavní drama, se k Jitce skoro nic nedostalo. S Anastázií probíraly spíš její historku o tom, jak kladivem rozbila jinou jmenovku. Adam podle tvůrců popisuje, že Matěje přemístil z jedné strany na druhou, Matěj zase, že ani neví, kdo koho chytil. Ani jeden to nebral zle.
Volba zrádců se zakrytýma očima
Volbu zrádců považuje Jitka za přešlap tvůrců. Nechápe, jak mohli zrádkyní udělat Dášu, která v buňce vypadla a ve hře už vlastně neměla být. Tvůrci odpovídají, že důvod měli, ale neprozrazují ho, a že nešlo o nic osobního proti ní. Jitce to i tak trochu osobní připadá a dvojice zrádců jí k sobě pořád nesedí.
Samotná volba se zakrytýma očima trvala nekonečně dlouho. Jitka měla pořád pocit, že hradní pán stojí za ní, přestože ho slyšela na druhé straně místnosti. Seděla s nohou přes nohu, jedna noha jí brněla, ale nepřendala ji, aby to nevypadalo nervózně nebo jako reakce na dotek. Když si později přendala ruce, hned jí to někdo vyčetl: proč je měla nahoře, když předtím dole? Vedle ní seděla Monika, ze které vyzařoval klid, a z druhé strany Adam, nad kterým hradní pán stál dlouho. O klepnutí na rameno Jitka nestála, chtěla začít jako věrná.
Oči si odkryla mezi prvními, aby viděla, jak se kdo tváří. Moc to nepomohlo. Všimla si jen, že Kryštof úplně zrudl; sám to sváděl na vedro, které tam podle tvůrců opravdu bylo. S Barnabášem, se kterým si rozuměla už z auta, se na sebe podívali a zasmáli se — a hned jim došlo, že to vypadá podezřele. U kulatého stolu je divné všechno: smát se, nesmát se, mluvit první. Člověk se začne neustále kontrolovat, ať je věrný, nebo zrádce, a právě o tom celá hra je.
Sklenka vína jako důkaz a nový kamarád Kryštof
Po volbě zrádců atmosféra zhoustla. Všichni se tvářili, že se nic neděje, ale dívali se na sebe jinak a zkoumali, jestli někdo něco nedělá jinak — třeba jestli si bere sklenku vína. Objevila se teorie, že kdo nepije, je stoprocentně zrádce, protože se bojí, aby se neprořekl. Z dětského tábora, kde jsou všichni kamarádi, se stalo něco úplně jiného.
Když Dáša s Kryštofem věděli, že si každý mají vybrat kandidáta na třetího zrádce, začal se Kryštof s Jitkou mnohem víc kamarádit. Místo podezření z toho měla radost, že má spojence. Po hradbách šli do komnat ruku v ruce a loučili se, že se uvidí u snídaně. Pak ho potkala na hřbitově. „No tak to si děláš srandu, ty hade,“ popisuje své pocity.
Podezírala Dášu a Anastázii. Anastázie jí byla sympatická, ale jak od auta zdůrazňovala, čím se živí, uvízlo Jitce v hlavě, že lže od začátku a jde jí to. U Dáši jí přišly podezřelé velké teorie, třeba že Annelie nemluví pravdu o tom, že je realitní makléřka. Chtěla si s Dášou ještě promluvit, jestli mají spor vyřešený. O tom, že si na ni Dáša podle ní zasedla, mluvila se Zdíšou i s Felix. Rozhovor s Dášou už nestihla, protože šla do komnat s Kryštofem, a tím se jí plán trochu zkazil.
Noční odvoz v pyžamu
V komnatě si Jitka prohlížela bloček na poznámky o potenciálních zrádcích a usoudila, že dnes je v bezpečí a nic psát nemusí. Šla se osprchovat, a když si fénovala vlasy, stála najednou v pokoji členka produkce se dvěma doprovody. Klepání přes fén neslyšela. Bylo po desáté večer a musela okamžitě vyrazit, bez vysvětlení kam a proč. Přes pyžamo si oblékla jen to nejnutnější.
Celou cestu doufala ve zvrat. Z britské řady znala zrádce, o kterém ostatní nevědí, a byla přesvědčená, že dostane červený plášť a jede plnit první zrádcovský úkol. V autě dokonce promýšlela, koho by napsala. Čekání se ale táhlo, nadšení opadalo, a když jí přes hlavu přetáhli pytel, bylo jasné, že dobře to nedopadne. Tvůrce baví, jak jim hráči důvěřují: v deset večer je vytáhnou v pyžamu z hotelu, dají jim pytel přes hlavu a oni jen řeknou, že tedy jedou.
Že vedle ní jde někdo menší, poznala podle kroků — dvoumetrový chlap to nebyl. Byl to paradox. S Annelie si předtím povídaly, jak moc chtěla být zrádkyní a jak ji mrzí, že není, a těšily se, že budou věrné spolu. Na hřbitově se tak Jitka sešla se všemi, s nimiž měla ve hře nejvíc do činění: s Dášou kvůli sporu, s Annelie jako s parťačkou mezi věrnými a s Kryštofem, se kterým se seznámila kvůli barevným botám.
Tajemství, které chtěli znát všichni
Rozhovor vznikl ráno po premiéře, kdy první díl skončil napínavou otázkou: stane se Jitka nejdůležitější postavou řady, nebo skončí půl metru pod zemí? Zprávy od lidí, kteří jí fandí a doufají, že bude zrádkyní, ji těší, ale zároveň jí rvou srdce. Odpovědět nemůže — kvůli smlouvě i proto, že nechce nikomu kazit hru. Nejtěžší je to u blízkých a kolegů z práce, kteří jsou přesvědčení, že to dá. Komunitu kolem Zrádců si přesto chválí.
Hřbitov: co mohla říct a neřekla
Nejvíc Jitku mrzí, že na hřbitově mlčela. Nevěděla, že smí mluvit. Nikdo ji nevyzval, a tak jen stála a poslouchala dvojici zrádců. Tvůrce překvapilo, jak rychle a bez delší debaty rozhodnutí padlo. Dáša podle nich neudělala nic, aby Jitku ve hře udržela, přestože si ji sama vybrala. Zřejmě chtěla Kryštofovi ukázat, že on může být tím dominantním.
Kdyby dostala slovo, připomněla by Dáše, že všem vyprávěla, jak si na ni zasedla. Když ráno nepřijde na snídani, první podezření padne na Dášu. Kdyby takový argument slyšela ona sama, rozmyslela by si to a raději by oběť nechala žít, než aby druhý den padlo podezření na ni. Tvůrci uznávají, že to není špatný argument. Kryštofovi by pak předložila milion důvodů, proč by byla dobrá zrádkyně a parťačka, protože i věrná hráčka chce ve hře zůstat. Napadlo ji dokonce zeptat se, jestli by lopatu nemohl vzít někdo jiný, ale nechtěla zesměšňovat vážnou chvíli. Kdyby se zrádkyní místo Annelie stala ona, přiklonila by se prý na sto procent ke Kryštofovi, protože s Dášou toho měly za sebou příliš.
Až po vyřazení jí lidé z produkce řekli, že si ji Dáša nevybrala proto, aby ji hned zabila, ale jako spojenkyni. Jitce to dohromady nešlo. Díl podle ní ukazuje jen třetinu toho, co hráči zažili, a vztah s Dášou vnímala jinak. Mluvit na hřbitově podle tvůrců zakázané nebylo, rozhodnutí ale leželo hlavně na zrádcích. Příště možná hráče víc ponouknou. Jitka si ještě dlouho nesla kapku naděje, že je v tom háček a ona se vyhrabe. Po třech dnech napsala hradnímu pánovi, že pořád čeká. Odpověď zněla, že už ne. Do hry se nevrátí, to tvůrci zdůrazňují.
Závěr
Jitka odchází ze hry s pocitem, že ji hrála poctivě. Nikomu nelhala, nikoho nekousla a odešla jako věrná, za kterou se všem vydávala. Tvůrci jí na rozloučenou připomínají, že její hráčská duše zůstane navždy spjatá s Křivoklátem, a to je lepší vysvědčení než odchod do vyhnanství. Jak by si poradila v roli zrádkyně, se už nikdo nedozví. Hra se vydala jiným směrem.
