Ve hře vydržel jen první večer, přesto o něm zbylo co vyprávět. Marek, první vyřazený hráč třetí řady Zrádců, prošel s tvůrci pořadu úvodní díl téměř minutu po minutě: buňku z kontejnerů, krabičku s kladívkem, kterou otevřel dřív, než měl, návrat na hrad i telefon, u kterého mu nepřišlo na mysl jediné správné jméno. Rozhovor ukazuje, jak jinak vypadá první večer zevnitř než z obrazovky.
Podnikatel, který nechtěl působit jako stratég
Na casting sice přiletěl z Austrálie, ale nežije tam. Hodně cestuje a Austrálie je částí jeho vlogu. Momentálně bydlí v Liberci, před covidem žil v Nizozemsku. V posledních deseti letech rozjel řadu vlastních projektů a „podnikatel“ je pro to všechno jen souhrnné označení.
Že je zároveň architekt, v pořadu nezaznělo, a to záměrně. Marek nechtěl, aby ho spoluhráči spojovali s promýšlením a strategií — takové profese podle něj v podobné hře budí nedůvěru. Tvůrci si ho přesto zapamatovali už z castingu, mimo jiné kvůli kuriózní upomínce z vlastní produkce, kterou jim nechal na stole. Něco podobného tam před ním nikdo neudělal.
Jakákoli role, jen ne jména
Do hry ho lákala hlavně samotná hra: zkusit, jestli mu lidé uvěří, jestli dokáže někoho přehrát a jak zvládne komunikaci s cizími lidmi pod tlakem. Na roli nezáleželo. Každý si prý chce vyzkoušet zrádce, jemu ale bylo jedno, jestli dostane plášť, nebo zůstane věrný. Chtěl hlavně hrát tak, aby to bavilo i diváky.
Strategii dopředu neměl. Hráče neznal, první úkol si proto stanovil jednoduše: seznámit se, oťukat lidi a teprve potom začít hrát. Jednu slabinu si přiznával od začátku. Jména si nepamatuje a ví o tom každý, kdo ho zná.
Na castingu se představil jako rebel, kterému nevadí ohýbat pravidla. V praxi to podle něj znamená provokovat: rozjitřenou situaci zklidnit, a když je někdo naopak příliš klidný, trochu ho vyhecovat. Na nic z toho ale nebyl čas. Hra skončila dřív, než se stačil rozkoukat, a mluvit o strategii je podle Marka jako ptát se člověka sraženého autobusem, jestli měl řidič modré, nebo červené tričko.
Den, kdy nemáte pod kontrolou nic
Hráči se před začátkem nesměli potkat. Čekání, sluchátka na uších a odvoz neznámo kam popisuje Marek jako zkušenost, kterou divákovi nelze předat. Většina lidí je zvyklá mít pod kontrolou svůj čas a své plány. Tady nevěděli nic — kdy se co stane ani co přijde potom. Pro člověka, který si věci rád skládá jednu za druhou, to byl první šok.
Klasický začátek s vlakem nečekal. Tušil, že to bude divočina, a když auto najíždělo do areálu s kontejnery, všechno do sebe zapadlo. Vyplašený nebyl, spíš se těšil na akci. Zhlédnutí prvního dílu v něm i po půl roce vyvolalo silnou emoci: hráč jde do hry s tím, že nechce zakopnout a vypadnout, a zpětně přemýšlí, co mohl udělat jinak. Marek ale trvá na tom, že se tam choval přesně tak, jaký je, a jinak by to neudělal.
Buňka, kde se hned hledal viník
V buňce se sešel s Dominikou, Kryštofem, Barnabášem, Felix a Lukášem. Nikdo z nich v tu chvíli nepůsobil jako hrozba. Když Marek vstoupil, diskuze už běžela a slova se ujal Kryštof. Právě on podle Marka později rozjel palbu, která strhla ostatní, přesto mu to nevyčítá. Viděl v něm vyplašeného kluka, kterého vyděsila věta, že jde o život. Stres byl vidět na všech, jakmile zaznělo zadání.
Marek hned hledal, ke komu se přidat. Místo toho ale cítil, jak se na něj upírají pohledy. Působil možná příliš výrazně, a jakmile se hra rozjela, potvrdilo se to: nikdo mu nevěřil. Dominika mezitím nabídla spolupráci — když ji nechají ve hře, bude s nimi hrát. Marek s tím souhlasil, i když ho to zpětně překvapuje; skupina se na ní podle něj už dohodla. Víc ho ale zarazilo, jak snadno její argumenty prošly: přijela z daleka, má svetr s kytičkami, umí plést, a ostatní jen přikyvovali.
Kdo přijel z největší dálky
Hra se točila v kolečkách a každé kolo trvalo tři minuty. V prvním padl návrh pustit ven toho, kdo přijel z největší dálky. Dominika uvedla Finsko a Dánsko, Marek Austrálii. Pokud si dobře vzpomíná, Felix mu řekla, že mu nevěří, a v dalším kole to zopakovala. Ve třetím kole ji už Marek požádal, ať neříká jeho jméno jen proto, že stojí naproti němu.
Zpětně v tom vidí skupinovou dynamiku: čtyři kluci proti dvěma dívkám a souboj, který se rychle přetavil v chlapské přetahování. Dívky nakonec šly ven přednostně, trochu jako gesto gentlemanů, a nikoho nenapadlo, že drobná blondýna může být v této hře stejná hrozba, jak ukázaly předchozí řady. Marek podle vlastních slov nepůsobí jako člověk, který může říct „přiletěl jsem, tak odejdu“. Tlak na sebe cítil od první minuty a do jisté míry si ho vytvářel i tím, jak vypadá a vystupuje.
Rád odlehčuje situace a pálí od boku. Tady se mu ale každý argument vrátil jako odražený míč, a čím déle hra trvala, tím víc mu docházely nápady.
Krabička s nápisem neotvírat
Krabička s nápisem neotvírat stála v místnosti od začátku. Marek ji otevřel, protože hledal výhodu nebo nouzový východ. Ve hře o zradě si nedovedl představit, proč by takovou krabičku otevřít nesměl a proč by v ní nemohl být zvrat. Kladívko vytáhl, zaťukal s ním na krabičku se jménem a nic se nestalo. Dlouho nikdo neřešil, že něco otevřel. Kryštof sice později ve zpovědnici naznačil, že jim to dalo malou výhodu, v tu chvíli to ale nikoho nenapadlo.
Spouštěčem se stal až okamžik, kdy chtěl odejít. Kryštofovi dokonce nabídl výměnu — dá mu kladívko, které se mu bude hodit, a sám půjde. Když pak spoluhráči hlasovali proti Barnabášovi a ten ztuhl, Marek usoudil, že nastala jeho chvíle: pozornost se odvrátila, stačilo říct, že je mu to líto, a vyjít ze dveří. Barnabáš ale odpověděl protiútokem a navrhl, ať jako poslední v buňce zůstane Marek, protože porušil pravidla. Podle Marka ten argument padl až později, každopádně mu přistál do klína díky tomu, že se někdo pozastavil nad kladívkem.
Pak zazněl pokyn hradního pána otevřít krabičku a naložit s nástrojem podle vlastního svědomí. Marek stál u dveří na druhé straně místnosti a ostatní se okamžitě spojili. Obstoupili stůl jako tři bodyguardi a pokaždé, když se pohnul, zavřeli mu cestu. Zbývala jen síla, a tu nechtěl použít. Proti třem klukům by to podle něj dobře neskončilo. Snad kdyby měl kladívko celou dobu schované — jenže to už bylo vrácené na místo. Tři minuty kola přitom v hlavě hráče trvají asi deset vteřin, takže nikdo neměl ponětí, co se děje v okolních buňkách.
Rozbité jméno a boj, který nepřišel
Když viděl, jak spoluhráči rozbíjejí jeho jméno, napadlo ho jediné slovo: blázni. Zklamání přišlo, ale hlava pořád jela v bojovém režimu. Věděl, že kontejnery jsou čtyři a že se totéž děje i jinde, takže nebral konec jako definitivní. Počítal s dalším rozstřelem mezi těmi, kdo zůstali venku, a připravoval se na něj.
Tvůrce překvapilo, že by nic neudělal jinak, přestože mu otevření krabičky nejspíš vzalo místo ve hře. Marek ale věří, že příště by stejný krok mohl být výhodou — v této hře se všechno může obrátit. Ve slovním souboji se podle něj stává, že na někoho prostě působíte špatně a můžete se stavět na hlavu. Kol bylo navíc víc, než ukazuje sestřih: sekyra nad hlavami hráčů kroužila několikrát a on celou dobu zkoušel, kudy z toho ven.
Potyčka, kterou viděl až v televizi
Fyzický střet v sousední buňce zažil Marek jen z vyprávění. Podle toho, co mu ostatní na hradě popisovali, si ho představoval mnohem dramatičtější. Když ho pak viděl v televizi, připadal mu spíš jako sportovní přetahovaná. Jemu samotnému v podobné chvíli nenapadlo nic odvážnějšího než vytáhnout z krabičky skleněnou tabulku se jménem. Adam si podle něj musel být vědom toho, co dělá. Marek měl proti sobě tři kluky a právě proto do toho nešel — vzhledem k tomu, jak byli nahecovaní, by se to mohlo vyhrotit.
Tvůrci se v rozhovoru vrátili k tomu, co v rozboru dílu nestihli: kdo vlastně začal. Ze sestřihu to podle nich vypadá, že Adama chytil Matěj a Adam se z jeho sevření snažil vyprostit — a Adam má trénink, tedy i reflexy. Adam to později popsal tak, že Matěje jen odsunul stranou, a ani Matěj celou věc neviděl tak dramaticky jako diváci. Tvůrci připouštějí, že Matěj bez bojového výcviku možná sáhl po chvatu, protože nevěděl, co jiného dělat. Marek, který sám velkou část života trénoval, by podle svých slov na nikoho nesáhl, protože by to nikam nevedlo.
Zaznělo i přiznání, které k té scéně podle tvůrců patří: zbraň hráčům do ruky dali oni sami, když zadání postavili na tom, kdo bude rychlejší a kdo sáhne po kladivu. V Markově buňce bylo jasno, koho pošlou ven, v ostatních se to podle něj rozhodovalo déle.
Návrat na hrad a vypnutá ostražitost
Na nádvoří čekal Marek další souboj. Když se ale po proslovu začalo mluvit o seznamování, kdy nebudou zrádci ani věrní, ostražitost vypnul. Usoudil, že po vypjatém začátku přijde klidnější fáze, a potřeboval ji víc než ostatní: chyběla mu jména. Nejraději by dostal tabulku, kdo je kdo, aby si je mohl vtlouct do hlavy a začít hrát společenskou hru.
Do té doby přitom věřil, že stojí jednou nohou venku. Nikdo mu neřekl, že se vrací do hry, celou izolaci bral jako konec a čekal nanejvýš rozstřel. Tvůrcům připadá zvláštní, že právě v tuto chvíli polevil. Hra mu před chvílí ukázala, že se hraje o každou vteřinu, a přitom z ní dosud nikdo nevypadl — někdo tedy musel jít brzy ven. Rozumějí ale, že je to přirozená psychická reakce. Marek dodává, že potřeboval hlavně čas: přišel do hry, ve které si o něm lidé už stačili udělat názor, takže místo seznamování musel vysvětlovat.
Pohledy lidí, kteří ho vyřadili
Spoluhráči, kteří ho v buňce vyřadili, se mu vyhýbali pohledem a nevěděli, jak s ním mluvit. Marek sám s konfrontací problém nemá. Bylo podle něj znát, že situace byla uměle vyhrocená, lidé se v ní dostali za vlastní hranici a teprve teď se dívali na to, co udělali. V autě byli nadšení, že mají problém vyřešený. Když ale vyřazené uviděli přicházet, začali přemýšlet, jaký dopad to na hru bude mít, a z vyřazených se v jejich očích stala hrozba.
Nabízelo se spojit se s ostatními vyřazenými, a opravdu k tomu došlo. Plácli si, a Marek v tom viděl první kámen, na kterém může začít stavět svůj rozbořený hrad. Usmíření se zbytkem skupiny proběhlo rychle — je to hra, udělal bych to taky — ale nic se tím podle něj nevyřešilo. Taková věta se řekne hlavně proto, aby spolu lidé mohli dál mluvit a nezavřeli si cestu.
U řady spoluhráčů navíc nevěřil tomu, co o sobě říkali, třeba o svých profesích. Výjimkou byla Annelie. Působila extrémně bezprostředně, na všechno odpovídala bez obalu a mimo jiné prohlásila, že má psa, ale je jí vlastně jedno. Nikoho takového prý dosud nepotkal. Její jméno si ale nezapamatoval.
Telefon, nápoj a pár vteřin
Telefonu v místnosti si nikdo zvlášť nevšímal a nebyla to náhoda. Rekvizit tam byla spousta a hráči se soustředili hlavně na to, s kým ještě nemluvili a kdo komu co o sobě řekl. Marek obcházel co nejvíc lidí a čím víc jich oslovil, tím jasněji viděl, že už od Kryštofa dostali o něm nějaké řeči. Chtěl všechno urovnat dřív, než se začne rozhodovat — obrazy, židle ani telefon ho nezajímaly.
Když telefon zazvonil, všichni ztuhli. Zvedl by ho, jenže Kryštof byl u sluchátka dřív, než se stačil pohnout. U nápoje to podle něj bylo podobné: skoro se bojovalo o to, kdo ho vypije, a než se rozhodl vykročit, šla Felix. Sám by ho vypil bez váhání, riziko by podstoupil stejně jako u krabičky.
Po nápoji a první zlaté cihle přišel další telefonát. S přibývajícími hovory hra Markovi připadala spíš zdlouhavá než hrozivá. Tvůrci doplňují, že vedle telefonu pořád doznívala debata o kontejnerech a hráči se v ní obhajovali. Bylo proto potřeba všechno utnout a přimět je soustředit se jen na telefony.
Nikdo mu neřekl, co zaznělo ve sluchátku
Druhé kolo otevřel Tomáš, jenže z jeho výrazu nebylo patrné, co ve sluchátku zaznělo. Marek si ho u telefonu vůbec nepamatuje. Podezření podle něj rostlo od začátku, ale nic smrtícího v tom neviděl. U telefonu se vystřídalo hodně lidí a jemu to připadalo spíš repetitivní. Kdyby se ho tehdy někdo zeptal na jména čtyřiadvaceti hráčů, řekl by tři.
Snažil se od ostatních zjistit, o co jde, ale nikdo mu nic neřekl. Numeroložka Monika mu podle jeho vzpomínek odpověděla jen něco jako řeknu ti to potom nebo neboj se čísel. Na jeho straně místnosti nestál nikdo z jeho spojenců. Nesympatie v tom nevidí, spíš smůlu a strach: lidé ho neznali a nevěděli, jestli prozrazení nebude stát život i je. V televizi pak viděl, že někteří tento strach kvůli jiným hráčům překonali a informaci prozradili. Sám nevěděl, jestli zadání zakazuje sluchátko předat, položit, nebo i o hovoru mluvit.
Pohled z druhé strany sluchátka
Hradní pán vedl všechny hovory živě ze své komnaty. Vyžádal si k tomu malý monitor s obrazem z kamery u telefonu, aby viděl, kdo sluchátko zvedá, a mohl ho oslovit jménem — tak byl hovor ještě děsivější. Všiml si přitom vzorce, který se opakoval: jakmile řekl, že jsou za hráčem hodiny, téměř každý se na ně okamžitě otočil. Pro ostatní to byl viditelný signál.
Marek to z místnosti nevnímal. Zpětně tuší, že pohled na hodiny si hráči brali jako chvíli na rozmyšlenou, jak celou situaci zahrají. Z televize je to podle něj zřejmé, zevnitř vůbec ne. Podezřelé to samozřejmě bylo, jenže vypadnout mohl i ten, kdo k telefonu nešel, a pod tlakem člověku v hlavě běží, že ho prozradí i nešikovný pohled. Hráči navíc přicházejí hlavně proto, aby si hru užili. Že by se telefonem mohl volit zrádce, jak to podle tvůrců zkoušela některá zahraniční verze, Marka nenapadlo, i když by to považoval za skvělý nápad.
Jméno, které nepřišlo
Když se ve sluchátku ozval hradní pán, Markovi okamžitě došlo, že času je málo, jen pár minut. Měl v hlavě konkrétního člověka: spoluhráče, se kterým mluvil a jehož povolání mu nesedělo — měl pocit, že lže. Nevzpomněl si ale, jak se jmenuje. Ani po zhlédnutí dílu si není jistý, jestli to byl Štefan. Věděl jen, že to jméno patří do skupinky, se kterou chtěl zpočátku hrát.
Řekl tedy Tomáše. Nevěděl, že Tomáš už u telefonu byl, a když se nikdo nepohnul, došlo mu, že je zle. Buď Tomáše někdo varoval, nebo se spletl a řekl jméno někoho, kdo v místnosti vůbec není. Jiné jméno ho nenapadalo. Když si pak vzpomněl na Adama, bylo už pozdě. Adam se ještě ptal, jestli volá hradní pán, nebo Marek, a chvíli to vypadalo, že půjde. Pak se zastavil; co mu k tomu ostatní řekli, viděl Marek až v televizi. Po prvním chybném jméně už to bral jako konec a Adama si vybral jako člověka, se kterým chtěl ze hry odejít.
Hradní pán, který Markovu bezradnost sledoval z druhého konce linky, připomněl, že člověka jde oslovit i jinak než jménem: „ty v bílém svetru“, „blondýna s brýlemi, pojď sem“. Chyběla mu snaha začít kolem sebe kopat a něco udělat; odchod mu připadal velmi stoický. Marek to připisuje vyčerpání z celého dne. S odstupem by prý na někoho zavolal přesně takto, jenže po bitvě je každý generál.
Co hra dala a co vzala
S některými hráči je v kontaktu, jiní se mu ozvali teprve nedávno. Připadal si prý trochu jako člověk, kterého ostatní obcházejí, protože nevědí, jak s ním mluvit. Hra mu podle jeho slov dala hlavně zážitky: casting, zázemí, komunikaci a nahlédnutí pod pokličku celé show. Nic si nevyčítá a připomíná, kolik lidí by dalo cokoli za to, aby tam mohli aspoň stát.
Vypadnout první naštve každého hráče a Marek to nezastírá. Zpětné rozebírání jednotlivých kroků ale považuje za cestu do pekel. Nejlepší je podle něj hodit věc za hlavu a příště to udělat líp. Mnozí spoluhráči mu přiznali, že nevědí, jak by takový konec unesli, a že by je možná úplně zdrtil. Právě proto se k němu podle Marka bojí přijít.
Tvůrci mají v jeho případě čistší svědomí: nevyřadili ho žádným vlastním nástrojem a dostal dvě šance. Marek sám nechce řešit, jestli do hry patřil. Když je soutěž postavená na tom, že někdo vyletí hned na začátku, prohru v tom nevidí. Jeho herní duše se sice rozpadla na tisíc kousků, ale nelituje jediného okamžiku. A zbytek řady si může užít dvojnásob — zažil ji z první ruky, a přitom o jejím průběhu neví vůbec nic.
Závěr
Markův příběh ukazuje, jak málo stačí, aby hra skončila dřív, než pořádně začne. Tři minuty v kontejneru, otevřená krabička, argument, který mu spoluhráči obrátili proti němu, a nakonec jméno, které nepřišlo. Nejtěžší na celém večeru nebyla podle něj ani potyčka, ani kladivo, ale čas: nebyl prostor se rozkoukat, seznámit se a zapamatovat si, kdo je kdo. Odchází bez výčitek, s pocitem, že by to udělal znovu stejně, a s jednou užitečnou radou pro další hráče: když nevíte jméno, zavolejte „ty v bílém svetru“.
