Ministr kultury Oto Klempíř se vrací k muzice. S vicepremiérem a ministrem zahraničí Petrem Macinkou zakládá kapelu Kohabitace, píše pro ni texty a plánuje léto na festivalech. U politických písní ale řeč nezůstala — došlo na moderní americké country, na italský pop, na Formanovy filmy i na pět minut houslového sóla v Rudolfinu.
Kapela s ministrem zahraničí: devadesátkový metal rap
Muzika mu nechybí, protože ji nikdy neopustil. Aktivní muzikant zase bude — založení kapely vyhlásil Petr Macinka a on také sehnal hráče.
Kohabitace má hrát starý dobrý devadesátkový metal rap: nabroušené kytary, vysoké refrény, rapované sloky. Sestava je pětičlenná — kytara, basa, bicí, rap a zpěvačka. Zvažují ještě mikroplayback, který by zvuk zhutnil.
Času je málo, takže rozdělení práce je jasné. Klempíř má texty nahozené a vánoční volno si vyhradil na to, aby je dodělal. Macinka o Vánocích dopíše skladby. Pak to dají dohromady, nazkouší a v létě vyrazí na festivaly — zájem prý je.
Zapal STAN a vážná ironie
Kdyby za ním přišel někdo mladý s tím, že jde zakládat kapelu, poradil by mu nejdřív jedno: promyslet si, jestli má o čem zpívat. Kohabitace to má vyřešené — témata budou politická. Ukázkovou písní je Zapal STAN — s trampskými osadami a jejich stanovou tradicí nemá název nic společného.
Žánrově to nemá být satira, ale vážná ironie. Posluchač má právo na svou každodenní dávku pořádné deprese a česká depka je pojem, po kterém je sháňka. Klempíř by to ale rád vyvážil humorem, protože v české muzice ho podle něj moc není. Absolutním humoristou je pro něj Ivan Mládek. Ten je ovšem hlavně skvělý muzikant — jeho kapela by se neztratila ani mezi dixielandovými kapelami kolem New Orleansu.
Country: od Tomáše Linky k americkým vousáčům
Country moc neposlouchal. Zaujalo ho zabarvení vysokého hlasu Tomáše Linky, jinak se žánru nevěnoval.
Změnu přinesl komentátor a podcaster Michal Půr, který mu před rokem poslal ukázky moderního amerického country. Velcí vousatí potetovaní chlapi s niternou výpovědí o tom, jak žijí, jaké dělali chyby, jak se je snaží napravovat a jak to nejde. K tomu skvělé vokály a perfektní hra. Současné moderní americké country je podle Klempíře jedna z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší hudba popového světa.
Umírající evropský pop a italský fenomén
Pop z naší části světa jako by umíral — a platí to i pro Velkou Británii, Španělsko či Itálii. V konzervativních srdcích přežívá Gianna Nannini s písní Bello e impossibile a svými fenomenálními vokály.
Italská hudba je ale mnohem širší než to, co k nám dolehlo. Klempíř na jednu italskou zpěvačku narazil v seriálu Mladý papež, v dílu, který končí tím, že si islandská velvyslankyně sama v prostorné místnosti pustí desku. Zpěvačku si dohledal a zjistil, že existuje italská muzika, o které tady nikdo neví. Zvlášť stojí Adriano Celentano — světový fenomén, tanečník a showman s hutným, pevným hlasem.
Italský fenomén nekončí u popu. Klempíř má rád i operní zpěvačku Cecilii Bartoli, která zpívá baroko a uchvátí repertoárem, tělesností, vokálem i duší. Zpívala i v Praze.
Co ještě spolehlivě vyvolá emoce
Otázka, jestli člověk po šedesátce ještě umí cítit emoce, ho nezaskočila. Jeden spolehlivý spouštěč je literární: román Stehlík od Američanky Donny Tarttové, který vyšel asi před deseti lety a má kolem tisíce stran.
Malý kluk přijde při teroristickém výbuchu v muzeu o matku, v ruce mu ale zůstane vzácný barokní obraz. S ním pak hledá v New Yorku novou identitu a potkává nesmírně košaté lidi. Příběh nabíhá postupně, vhled do postav je jemný a překlad se té jemnosti drží. Klempíř popisuje, že přečte stránku, vrátí se a musí si ji přečíst znovu. Tu krásu nejde popsat slovy.
Amadeus a zlatá socha pro Formana
Existuje film, u kterého platí jednoduché pravidlo: komu nefunguje, měl by se zamyslet nebo vyhledat lékaře. Je to Amadeus. Nejsilnější je závěr, kde umírající Mozart diktuje Salierimu operu. Je to fikce, ale fikce, ve které temná figura opakovaně podléhá genialitě, na kterou zároveň žárlí. Miloš Forman by za to měl mít zlatou sochu.
Nejen za to. Také za Lid versus Larry Flynt, kde Flynt před soudem říká, že je ten nejhorší z nás — a když se společnost postará o toho nejhoršího, vědí všichni ostatní, že tady mohou fungovat. A za Taking Off, Formanův první americký film. Ten propadl, protože byl příliš napřed: vtipy mířily na tradiční americké hodnoty, které si tehdejší publikum nechtělo nechat vzít. Došlo i na Vlasy, na svou dobu naprostý šlágr, na Přelet nad kukaččím hnízdem a na barokní Goyovy přízraky.
Malé české filmy hrané jako Hollywood
Velkým blockbusterům podlehne každý, Klempíře ale baví i daleko skromnější filmové umění. České noirové detektivky ze sedmdesátých let, kde herci hrají jak v Hollywoodu — Ilja Prachař, Radek Brzobohatý, Hanzlík, Miloš Kopecký.
Prachař k tomu má osobní přívažek: byl sousedem jeho babičky a jezdil k nim, takže se na něj soustředil jinak než na ostatní. Malé české filmy, které si tvůrci na tehdejším režimu vydupali a leccos do nich zakódovali, jsou pro něj fantastický zážitek.
Olympic prošel časem, Neckářovo Planetárium zůstalo
Olympic prošel transformací času od šedesátých let až do dneška. Na desce Pták Rosomák jsou psychedelické výlevy ze sanfranciské scény, pak přišlo období s Jiřím Kornem, dál Prázdniny na Zemi a Laboratoř, novější věci — a nakonec pecka Bombarďák, ve které Petr Janda zpívá o rozbitém letadle, které ještě lítá.
K Václavu Neckářovi se Klempíř po letech vrátil. Většině lidí se u toho jména vybaví odrhovačky, jenže Planetárium je dvojdeska, kterou má dodnes — včetně obalu a textů. Titulní píseň o domě, který je planetárium, patří k nejlepším milostným písním svého druhu. A v raných osmdesátých letech Neckář zpíval i nečekaně závažné texty o tom, že akutní pitomost je nemoc častá.
Filmy, ke kterým se vrací: Přijela k nám pouť i Sekal
Teenagerský film byl tehdy nesmírně silný žánr — od snímku Terezu bych kvůli žádné holce neopustil až po Matěji, proč tě holky nechtějí. Prim mezi nimi hrál napůl muzikál Přijela k nám pouť, ve kterém hrál úplně malý Marek Vašut a Yvetta Kornová. Do hereček byli zabouchnutí všichni kluci té doby a Klempíř si na moravském Slovácku říkal, jak se k nim dostane.
Došlo i na Zapomenuté světlo a Je třeba zabít Sekala. Sekal je absolutně hollywoodský film a je záhada, jak mohl minout Oscara. Kolja je naopak pro Klempíře absolutně plytký — nechápe, proč Oscara dostal, byť před tím úspěchem smeká klobouk.
Národ prorostlý uměním a Svěrákovy Vratné láhve
Češi žijí uměním. Největší počet kapel na metr čtvereční, k tomu divadla, balet, orchestry, folklorní soubory, komorní tělesa, výtvarníci. Národ je uměleckými díly prorostlý natolik, že mu to připadá úplně normální a vlastně si toho nevšímá.
Vlastní zážitek to ukazuje přesně. Když šel film Vratné láhve do kin, říkal si, že na něj ho v životě nikdo nedostane. Pak zašel do knihkupectví na Václavském náměstí, kde byla z knižního vydání vyskládaná celá pagoda. S posměškem si jeden výtisk vzal, otevřel ho někde uprostřed — a málem z knihkupectví neodešel. Zdeněk Svěrák psal krátké kapitoly a každá z nich byla filmovým obrazem filmu, který Klempíř neviděl. Knihu si koupil a doma ji přečetl na jeden zátah. Vrstvit obyčejná témata tak, aby si čtenář chtěl na jemnou hmotu knihy sáhnout, umí málokdo.
Šostakovič, Dvořák a ghost notes v Rudolfinu
Nedávno byl na zahájení 131. sezony České filharmonie v Rudolfinu a obě části večera stály za to. Dirigoval Semjon Byčkov, světová legenda.
V první půli zazněl Šostakovičův první houslový koncert — skladba, kterou měl autor deset let u ledu. V době formalismu čekal, až zemře Stalin; kdyby ji uvedl dřív, skončil by na Sibiři. Hrála ho kanadská houslistka Karen Gomyo a byla to magie. V jedné z pomalých vět orchestr utichl a houslistka hrála asi pět minut sólo způsobem, kterému se v jazzu říká ghost notes — noty, které tam měly být, ale nejsou. Sál ztichl, jako by na něj sáhlo něco vyššího.
Druhou půli tvořila sedmá symfonie Antonína Dvořáka. Proti Šostakovičovi domácí zahrádka, zato naše srdce. Na špičkových interpretech Klempíř obdivuje, že stojí před věcí, kde stačí jedna chyba a vezou se. Sledování orchestru a dirigenta v něm probouzí emoce a rozjíždí vlastní myšlenky natolik, že se musí držet, aby nesáhl po telefonu a nezačal si je psát. Z pódia je publikum vidět, tak si to nedovolil. A nápad pak samozřejmě vyprchá.
Závěr
Odbočka od politiky to není — Kohabitace má být politická kapela a Zapal STAN politická píseň. Zajímavější je ale to, co k tomu ministr kultury přidal: obraz člověka, který si po šedesátce ověřuje, jestli ještě umí cítit emoce, a nachází je ve vousatých amerických písničkářích, v tisícistránkovém románu, ve Formanově Amadeovi i v pěti minutách houslového sóla v Rudolfinu.
