Nová řada Zrádců začala způsobem, který nečekali ani lidé, kteří ji vymysleli. Místo poklidného seznamování na nádraží dostali soutěžící kladivo, tři minuty na rozhodnutí a jedny dveře pro celou skupinu. Výsledkem byla potyčka, dva pokousaní hráči a přepsaný uvítací monolog. Podrobný rozbor prvního dílu ukazuje, co za tím stálo a co se do vysílání nedostalo.
Vlak nahradila opuštěná slévárna
Scéna s vlakem a setkáním na nádraží, kterou série používala dvakrát po sobě, letos vypadla. Rozhodnutí padlo z dramaturgických důvodů — po druhé řadě, kdy se ve vlaku odehrálo to podstatné, nemělo smysl jet stejnou kolejí potřetí. Shodou okolností by to ani nešlo: celá trať i vlaky byly v době natáčení pronajaté zahraničnímu filmovému štábu, který si okolí zasněžil pro vlastní projekt. Při obhlídkách prý průvodce na několika místech ukazoval, kde zrovna ležel jeden ze světových herců.
Náhradou je opuštěná slévárna a dvě věže postavené z kontejnerů. Rozpočet na takovou stavbu chyběl a pomohla firma, která kontejnerové stavby dodává na festivaly a ukázala se jako fanoušek pořadu. Podhradí je pojaté jako dílna, kde hra fyzicky vzniká — brousí se tam nože, chystají mise a schází se kápisté. V záběrech je schovaná řada odkazů na minulé řady, včetně skladu ozdobných dek. Kápisté dostali masky z 3D tisku, ve kterých se dá dýchat; papírové varianty z minulých let se hercům při dlouhém stání s ohněm v ruce rozpadaly na obličeji.
Čtyři kontejnery místo seznamovací party
Čtyřiadvacet hráčů losem skončilo ve čtyřech oddělených buňkách. Přicházeli postupně — nejdřív jeden sám, pak dvojice, pak trojice —, takže se stupňovalo napětí i množství informací, které o sobě navzájem měli. Logistika byla náročnější než výsledek na obrazovce: hráče vodili jednotlivě, pomáhali si deštníky, aby nikdo neviděl, co ho čeká, a režie seděla přímo ve spodním patře jedné z věží. Kamery se staly součástí dekorace, aby v místnostech nemusel být štáb a atmosféra zůstala hutná.
Prvních pár minut o hráčích prozradilo víc než hodiny castingu. Někteří místnost začali prohledávat jako únikovou hru a produkce je musela zastavit, aby nerozebrali dekorace. Jiná hráčka představila přístup postavený na datech a poznámkách. Profesionální vyjednavač Adam přišel s jasně formulovanou strategií: ať bude věrný, nebo zrádce, musí ostatní přesvědčit, že není hrozba. Značná část soutěžících navíc přichází s upravenou verzí vlastního životopisu — někdo zatajuje povolání, jiný vypráví smyšlené historky.
Sto tisíc, tři minuty a jedny dveře
Pravidla byla jednoduchá a nemilosrdná. V banku sto tisíc, každé tři minuty musí buňka někoho poslat ven, a kdo neusedne k prvnímu kulatému stolu, do hry se už nevrátí. Za každé zdržení ubývá z banku pětadvacet tisíc. Okny přitom hráči viděli, jak na parkovišti ubývají auta, takže jim tikal čas i před očima.
Zákaz losování vznikl až den před natáčením. Zkušební běh s figuranty ukázal, že si všechny čtyři skupiny prostě zahrají kámen, nůžky, papír — a bylo po dramatu. Do zadání proto přibyla věta, že pro hráče, kteří svůj osud svěří náhodě, tu není místo. Argumentovat se tím pádem muselo. Slovo „nefér“ padlo v buňkách mnohokrát, přestože všichni před kamerou tvrdili, že se nebudou rozpakovat. Barnabáš to shrnul nejupřímněji: vypadá mile a ví to, ale s nepěkným krokem problém nemá.
Kladivo ve skříňce a pár vteřin, které štáb nečekal
Když hra uvázla, přišla na řadu skříňka s nápisem neotvírat. Uvnitř leželo kladivo a s ním úkol zničit jednu jmenovku. Otázka, jak velké kladivo hráčům dát do ruky a co s ním udělají, se řešila předem; převládl předpoklad, že sofistikovaně vybraní lidé sáhnou po argumentech, případně po rychlosti.
Nestalo se. Ve dvou buňkách došlo na fyzický střet — několik škrábanců a dva pokousaní. Do místností byl připravený vběhnout asistent režie, pokud by se to zvrtlo. Informace se cestou ke štábu nafoukla do podoby rozbitých nosů a odjíždějících sanitek; realita byla mírnější a hráči si vzápětí podali ruce. Jeden z hráčů se před kamerou přiznal, že vlastně neví, kdo koho chytil, jen že byl chvíli nahoře a chvíli dole. Celé to mělo bizarní vyústění: Anastázie sebrala odložené kladivo a rozbila jmenovku Tomáše, který už byl dávno pryč.
Tvůrci dodatečně řešili i s televizí, jestli nedošlo k porušení pravidel a jestli se dá pokračovat. Rozhodlo, že nikdo ze zúčastněných to sám jako rvačku nevnímal.
Sledovaná účastnice a prosba adresovaná divákům
O účasti jedné ze soutěžících se spekulovalo dlouho dopředu a potvrzení přišlo až s prvním dílem. V době castingu šlo o tvář, kterou znali hlavně lidé se zájmem o politické dění; spor, kvůli kterému ji dnes zná širší veřejnost, tehdy ještě neexistoval, a o politizaci řady tak nikdo neuvažoval. Původní záměr, tedy řada bez celebrit, tím dostal trhlinu, kterou nikdo neplánoval.
Zaznělo proto jasné přání směrem k publiku: brát hru jako hru a nepřenášet do ní politické spory bez ohledu na to, na které straně divák stojí. Součástí úvah bylo i to, aby účast soutěžící nepoškodila v profesním životě. Jak dlouho v sérii vydrží, zůstává otevřené.
Příjezd na hrad a přepsaný monolog
Cesta auty fungovala jako ventil. Napětí opadlo, skupiny se promíchaly a mezi lidmi, kteří se před chvílí přetahovali o místo ve hře, začala vznikat pouta. Poslední auto ovšem přijelo rovnou z bojiště, takže si posádky vezly různě silné zážitky. Hrad je přitom nasvícený a nazdobený mnohem víc, než divák v záběru vidí — záměr prázdného, opuštěného nádvoří se kvůli nárokům televizního snímání povedl jen zčásti.
Uvítací monolog se musel na poslední chvíli přepsat. Hradní pán má během celé série jedinou příležitost mluvit k hráčům přímo a tentokrát musel zároveň udělat tlustou čáru za incidentem, aniž by potlačil to, co po soutěžících chce — dravost. Kompromisem se stalo rozlišení: dravost v argumentech ano, fyzično ne. Stopa po potyčce zůstala v jediné větě o tom, že se sem hráči dostali zuby nehty. Nevyřčené pozadí je přitom jednoduché: kladivo jim do ruky dala produkce.
Nikdy nevíte, kdy se vám vrátí oknem
Pak přišel první velký zvrat. Ti, které spoluhráči nechali stát před dveřmi, se vracejí do hry a u kulatého stolu mají přesně stejný hlas jako ostatní. Nabízející se námitka, že úvodní bitva tím ztratila smysl, má jednoduchou protiváhu: hráči byli okamžitě donuceni hrát, argumentovat a bojovat o místo — a teď si své chování musí obhájit před lidmi, které vyřadili.
Antipatie se přenesly hned. Mezi dvojicí, která se v buňce dostala do nejostřejšího sporu, to podle prvních záběrů jen tak nevyšumí. Zpovědnice jednoho z nich byla natolik expresivní, že se ve střižně řešilo, jestli ji vůbec lze použít; nakonec zůstala, protože nic jiného ten zvrat nevystihlo lépe.
Mise telefon: mlč a nepouštěj sluchátko
První skutečná mise na hradě stojí na jednoduchém principu. V místnosti zazvoní telefon, kterého si do té chvíle nikdo nevšiml, a kdo zvedne sluchátko, nesmí ho položit ani promluvit na ostatní. Spojení bylo skutečné — telefon fungoval a hovory probíhaly živě z režie, takže šlo o reálný rozhovor, ne o hraný záběr.
Kryštof dostal nejmírnější zadání: přesvědčit někoho, aby vypil nevábně vypadající nápoj, a získat tím do banku sto tisíc. Míchal ho barman skoro hodinu a nebyl nijak závadný. Obezřetnost hráčů měla přesto opodstatnění — v některých zahraničních verzích se telefonem vybíral zrádce a napít se v téhle hře nikdy nemusí být bezpečné. Odhodlala se Felix. Do vysílání se nedostal ještě jeden hovor, kterým hradní pán skupinu ujistil, že nápoj nemá na hru žádný vliv; debata o možné otravě totiž začala hru zbytečně stáčet jinam.
Druhé zvonění bylo o poznání tvrdší. Tomáš měl přivést konkrétního spoluhráče, jinak končí. Zvládl to rychle a bez vymýšlení příběhu, který by se dal snadno rozplést — a Janovi, kterého vyslal, nechal ještě čas se s tím vypořádat.
Jedno spletené jméno rozhodlo
Řetěz pokračoval a rozbil se na drobnosti. Marek oslovil Tomáše — člověka, který už u telefonu byl a věděl, co ho čeká. Odmítl, samozřejmě. Zásadní ale nebyla ta záměna sama o sobě: z dvaceti čtyř jmen si za celý večer nezapamatoval dost na to, aby měl náhradní volbu. Rozdíl mezi hráči, kteří si od první minuty memorovali jména, a těmi, kteří to nechali proplout, se ukázal dřív, než kdokoli čekal.
Adam už vykročil, že půjde, ale zastavily ho dvě spoluhráčky. Sám to později popsal tak, že dostal jemné signály; ve skutečnosti mu dva lidé přímo řekli, ať nechodí. Odbila půlnoc, zvon pustili z režie a dva rekvizitáři v kápích Marka odvedli — podle tvůrců drsněji, než jak to působí ve střihu. Sluchátko zůstalo záměrně vyvěšené. Karmická tečka: jediný hráč, který předem avizoval, že bude zkoušet obcházet pravidla, odešel jako první.
Zrádci jsou jen dva a třetího si vyberou sami
Volba proběhla po dvoudenních rozhovorech a nad stolem s lístky se jmény a fotkami. Letošní novinka mění rovnováhu podstatně: hradní pán vybral jen dva zrádce a třetího si k sobě zvolí oni sami. Je to velká zbraň a zároveň riziko i pro tvůrce, protože nemají kontrolu nad tím, komu role nakonec připadne — klidně i někomu, kdo předem tvrdil, že zrádcem být nechce. Tenhle argument, dosud spolehlivá obrana u kulatého stolu, přestává platit.
Variantu se zcela utajeným zrádcem, kterou vyzkoušely zahraniční verze, tvůrci zvažovali a zamítli — divák by pak sledoval rozhodování, které nevidí, a hráč by musel ve zpovědnici systematicky lhát. Samotný akt volby trval i s obcházením stolu přes půl hodiny. Vybraní byli Dáša a Kryštof; oba to pod šátkem ustáli, aniž by dali cokoli znát. Pro hradního pána je to nejožehavější moment série, protože sebemenší zvuk nebo dotyk může spustit spekulace, které hru zkreslí.
Gambit u šachovnice
Zrádci dostali hned vloženou misi. Měli se navzájem najít u šachovnice, vyměnit si smluvené heslo a každý navrhnout jednoho hráče, kterého by chtěl po svém boku. Nápad se šachy měl oporu v tom, že se ve hře reálně hrají, ale zároveň šlo o největší minové pole celého dílu — kdyby byla mise o kousek nebezpečnější, mohli být zrádci odhaleni hned v prvním týdnu.
Výsledkem byla groteska. Oba se u šachovnice dlouho míjeli a heslo mezitím vyzkoušeli na nezúčastněných spoluhráčích, což znamená vysvětlovat, proč vlastně chtějí hrát šachy s někým, kdo o ničem neví. Když se konečně našli, nenásledovalo žádné nadšení. Ani jeden nebyl rád, že jeho protějškem je zrovna ten druhý.
Hřbitov a poslední zvrat dílu
Přísaha zrádců se poprvé odehrává na hřbitově přímo v areálu hradu. Nejde o samoúčelnou kulisu: hřbitov má být prapůvodem celé hry i bytosti, která na hradě přebývá. Mytologie se vyjasňuje postupně — hradní pán je vykreslen jako cosi, co je v hradbách uvězněno po staletí a co si na sebe bere podoby těch, kdo tu zemřeli. Jizvy v masce jsou stopou po předchozích „převlecích“ a jejich variace se objeví i dál. Na chodbách navíc přibyly obrazy, které zachycují scény z minulých řad — hráči se stávají součástí historie hradu.
Na hřbitov přivedli dvě vyřazené hráčky s pytli přes hlavu a postavili je před dvě možnosti: připojit se ke zrádcům, nebo hřbitov nikdy neopustit. Rozhodovat ale nebudou ony. Poslední zvrat dílu patřil zrádcům, kteří netušili, že si budou muset vybrat — která z dvojice bude jejich posilou a která jejich první mrtvolou.
Závěr
První díl nové řady zvládl neobvykle hodně: zrušil zavedený úvod, donutil hráče bojovat dřív, než vůbec dorazili na hrad, vrátil vyřazené zpátky do hry, jednoho poslal domů kvůli spletenému jménu a skončil rozhodnutím, které museli udělat sami zrádci. Za dramatem přitom stojí velmi praktické věci — nedostupné vlaky, zapůjčené kontejnery, kladivo ve skříňce a pravidlo dopsané den před natáčením. Ukazuje se, že nejsilnější momenty téhle hry vznikají tam, kde se scénář potká s tím, co lidé udělají sami od sebe.
