Do hry přijela s osmičkou na krku a s pevným plánem hrát slovy, intuicí a temperamentem. Po dvou dnech odcházela z Křivoklátu jako první vyhnaná a jako věrná. Monika, která se věnuje numerologii a osobnímu rozvoji, v rozhovoru s tvůrci pořadu prochází, co ji v kontejnerech zaskočilo, proč u telefonu zadržela Adama, jak se jí ranní věta u snídaně rozrostla v podezření a proč svou teorii od prvního kulatého stolu nestihla nikomu vysvětlit.
Osmička na krku
Osmičku měla Monika na krku po celou dobu hry a měla ji i na rozhovoru. Nosí ji tehdy, když jde o něco důležitého. Položená osmička je nekonečno a podle Moniky vyjadřuje, jak úzce je spojený svět viditelný s neviditelným. Do hry si ji vzala s tím, že bude potřeba nahlížet pod pokličku, ale zůstat nohama pevně na zemi.
Na hru se připravovala po svém. Ostatní soutěžící sledovali předchozí řady, ona si spočítala numerologický profil obou tvůrců. Když dostane nabídku, zjišťuje prý vždycky nejdřív, kdo stojí v jejím čele. Vyšlo jí, že jsou oba extrémně rozdílní, a přesto spolu tvoří něco neuvěřitelného. Tak se rozhodla, že chce být u toho. Ve studiu pak ukázala i ručně počítané tabulky a pyramidy čísel, z nichž podle ní čte povahu i vhodné načasování.
Hra, o které do castingu nic nevěděla
O Zrádcích do té doby nevěděla nic. Žije v zahraničí, ve Španělsku, a jak sama říká, pohybuje se v trochu jiné bublině. Tvůrci si ji dobírají, že ani po dvou kolech castingu pořád pořad neviděla. Když vyšlo obsazení, začali jí psát lidé, kteří chodí na její konference, a ptali se, kam se to vlastně dostala.
Je přesvědčená, že si osud tvoříme sami. V jednadvaceti odjela z Česka s malou dcerou a dvěma kufry. Osmnáct hodin jely autobusem z Brna do Milána a tam si řekla, že teď začíná život podle ní: chtěla být sama sobě režisérkou, kostymérkou i scenáristkou. V padesáti podle svých slov žije přesně tak, jak si přála.
Za ní prý přicházejí lidé, kteří si na zádech nesou těžký batoh, často ještě z dětství, a u ní ho doslova vysypou. Jejím úkolem je ukázat jim jejich sílu a světlo. Přednáší i pro mezinárodní spolky a mluví tam o neviditelném světě, který je podle ní silnější než ten viditelný, jen o něm nás nikdo neučí. Tvůrci oceňují, že do hry vstoupila mnohem méně ovlivněná fascinací pořadem než ostatní. Takový prvek je podle nich v obsazení vždycky vítaný.
Kontejner: bílé kozačky a první u dveří
Hráče vezli bůhvíkam a najednou se ocitli v kontejneru, v prachu a v kouři. Monika tam stála v bílých kozačkách a litovala, že si nevzala montérky. Rozhodla se svěřit do rukou tvůrců a prostě hrát.
V její buňce byla Mây a několik mužů, mezi nimi Jura. Mây se hned ujala organizace, měla nějakou krabičku a Monika dodnes neví, jestli chtěla rozdávat dárky, nebo hrát jinou hru. Přišlo jí to zvláštní: přišla přece hrát hru. Mây chtěla rozhodovat i za ostatní a to Monika odmítla, za ni nikdo rozhodovat nebude. Muže popichovala, jestli si opravdu nechají poroučet. Jakmile ale padlo slovo dveře, postavila se k nim, a když se otevřely, vystřelila ven jako první.
Překvapilo ji, jak zaraženě muži v buňce působili. Tvůrci připomínají, že mlčení může být i taktika: řada hráčů jde do hry s tím, že na začátku nemá vystupovat z řady. Monika tuto logiku neznala. České řady v zahraničí sledovat nemohla, viděla jen jeden nebo dva díly s výraznými hráčkami předchozí řady. Pak se dívala na zahraniční verze, kde se diskutuje, argumentuje a křičí. S takovým temperamentem do hry šla, a když kolem sebe cítila spíš ticho, nechápala proč.
Ruka v ruce s Tomášem a hrad jako z pohádky
Na hrad se dostala hned prvním autem. Vedle ní seděl Tomáš, který se jí nejdřív zeptal, jestli tu pracuje. Když řekla, že je hráčka, chtěl, ať mu podá ruku. Pak ji celou cestu tiskl tak silně, že jí prstýnky rozmačkaly prsty. Drželi se jako klíšťata a oba si uvědomovali, jak zvláštní je, že si dva cizí lidé tak mačkají ruce.
Přisedla Majda, která pořád plakala, a Domi, která mluvila a mluvila. Monika v tom vidí způsob, jak zakrýt emoce: jedna plakala, druhá mluvila, třetí mačkal ruku a ona by nejraději křičela. Emoce miluje, takže to bylo podle ní skvělé.
Na Křivoklátě nikdy předtím nebyla. Když je hradní pán přivítal, chtělo se jí brečet a doufala, že to kamery nezachytí. Celou dobu si připadala jako ve snu a v pohádce. Čekala, že bude pohádkovější. Tvůrci s úsměvem dodávají, že tato pohádka je spíš od bratří Grimmů.
Kousnutí a pád na zem: něco se začalo lámat
Protože z kontejneru odešla první, u žádného z konfliktů nebyla. Až na hradě se začalo mluvit o tom, co se v buňkách stalo, a v Monice se podle jejích slov začalo něco lámat. Šla hrát hru hlavou a slovy, a najednou slyšela o násilí a kousání. Přišel za ní právník Štefan s otiskem zubů na zápěstí, který vypadal jako hodinky, a tvrdil, že to nic není. Monika mu připomněla, že lidské kousnutí je horší než zvířecí. Zarazilo ji také, že se Dáša, zhruba její vrstevnice, pak chlubila, že kousala právě ona.
Dostala strach. Pro ni je sebeovládání jedna z nejdůležitějších věcí v životě, a tady podle ní lidé self control ztratili. Překvapil ji i Adam: pokud má nějaký výcvik, neměl podle ní Matěje hodit na zem. Kdo ví, že má sílu a může druhého sejmout, nesmí si to dovolit. Myslela si, že kdo se tak zachoval, musí okamžitě ze hry, a divila se, jak rychle se to přešlo. Zažila v životě skutečně hraniční situace a tato mezi ně podle ní nepatřila.
Tvůrci přiznávají díl viny. Hráče postavili do situace, která byla hraniční už ze své podstaty: dali jim do ruky nástroj a časový limit, a řešení tak přestalo být jen věcí argumentů. U obrazovek prý rozhodně neseděli s popcornem v ruce. Připomínají také, že situace nebyla černobílá. Matěj Adama chytil kolem těla a držel ho, aby se nedostal ke jménům, a Adam se chtěl vymanit. Podle tvůrců v tom ještě určité sebeovládání bylo a pro Matěje to mohlo skončit hůř. Monika trvá na svém: je proti jakémukoli násilí a self control platí v každé situaci. Uznává ale, že tvůrci dokázali vytvořit scénář, ve kterém lidé ztratili hlavu. Sama by se prý vrhla mezi rvoucí se a začala je roztrhávat. Tvůrci dodávají, že všichni jsou nejchytřejší až potom a že si nakonec všichni zúčastnění podali ruce.
Pět minut se sluchátkem v ruce
Když poprvé zazvonil telefon, Monika si řekla, že se začíná opravdu natvrdo. Nabídku nápoje ocenila, a přestože nepije alkohol, šla by do toho, když tvůrci slibovali, že je neškodný. Podruhé zvedl telefon Tomáš. Monika se nebála o sebe, ale o to, že by na hradě bez Tomáše zůstala sama.
Tomáš po chvíli zavolal Jana a Jan řekl její jméno. Šla bez strachu. Jakmile se u telefonu dozvěděla, o co jde, rozhodla se zachránit co nejvíc lidí. Ve střihu to podle ní chybí. V autě se s Tomášem, Domi a Majdou domluvili, že budou držet spolu, a ona chtěla ochránit skupinku holek, která stála vpravo. Ostatní se jí ptali, co se děje, a ona je uklidňovala, že je všechno pod kontrolou. Se sluchátkem v ruce stála možná pět minut. Byla to taktika: zůstat co nejdéle.
Pak zavolala Domi. Věděla, že je rychlá a mluví hodně, a slíbily si, že si aspoň u prvního kulatého stolu pomůžou. Podívala se na hodiny, zbývalo zhruba pět minut. Domi pak podle Moničiny paměti zavolala Marka. Že se sliby ve hře o zrádcích nedrží, jí došlo až doma.
Nechoď: záchrana, která se vymstila
Když k telefonu zavolali Adama, Monika si řekla, že je to silný hráč. Adam na ni působil jako výrazná osobnost, která i mimo hru zaujímá dominantní postavení. Monika podle svých slov ví, jak se dominance projevuje, aniž by člověk musel mluvit, a chtěla s ním hrát. Řekla mu, ať nechodí, a dokonce ho chytila za bundu a zatáhla zpátky. Tutéž větu ve stejnou chvíli pronesla i Zdíša. Ve vysílání je víc slyšet ona, i když střihači Moničin zvuk ještě vytahovali. Adam ale věděl, že ho zastavila Monika.
Pak se mu podívala do očí a instinktivně pochopila, že se mu nedá věřit a hraje sám za sebe. Zachránila někoho, kdo ji sundá. Ještě před volbou zrádců spolu mluvili o samotě. Adam jí řekl, že je silná hráčka a osobnost. Odpověděla, že to je, a totéž si myslí o něm, a dodala, že se třeba uvidí na druhé straně. Adam se potutelně usmál a Monika už tehdy cítila, že ho neměla zachraňovat. Tvůrci namítají, že její názor na Adama vyplynul z instinktu, a stejně tak mohl z instinktu vycházet i jeho názor na ni.
Volba zrádců: nesahej na mě
Do hry šla s tím, že chce být zrádkyní. Po všem, co se k ní na hradě doneslo, se ale modlila, aby jí ta role nepřipadla. Adamovi sice naznačila, že se uvidí na druhé straně, uvnitř si ale říkala, že vzhledem k tomu, čím se živí a v jaké bublině žije, bude lepší být věrná.
Ve tmě pod páskou byla úplně klidná. Velké emoce zažila v autě, tady žádné. Dvacet minut sama se sebou jí přišlo příjemné a dovedlo ji k jasnému závěru: nechce být zrádce. V duchu si opakovala jen jedno: nesahej na mě.
Teorie od prvního stolu, kterou nestihla vysvětlit
Po sundání pásek je rozdíl v atmosféře podle Moniky absolutně cítit. Seděla ale tak, že na Dášu skoro neviděla a Kryštofa měla stranou. Přesto si všimla, že Kryštof zčervenal, že Jura zvláštně držel ruce a že spousta lidí ztuhla. Svůj vstup u stolu nepovažuje za hloupý ani nehráčský. Byla to taktika, kterou vysvětlila ve zpovědnici, a stála ji život.
Tvůrci přiznávají, že bez znalosti zpovědnice jim v tu chvíli připadala nepochopitelná. Hráči ji po stole probírali mezi sebou, za Monikou ale přišel maximálně někdo s otázkou, čím se živí. Prostor k vysvětlení si ale nevytvořila a sama uznává, že to byla její odpovědnost. Dáša navíc lítala z komnaty do komnaty a všichni byli unavení. Podle tvůrců to byla hlavní chyba, protože Monika prostor umí vytvořit, jak ukázala hned druhý den.
U stolu mluvila konkrétně o matce a synovi. Druhý den u snídaně šla za Dášou a Kryštofem a zeptala se, jestli v tom náhodou nejsou oni. Pod páskou podle svých slov vnímá energie, aury a světla a cítila mezi některými hráči silné pouto, jako by byl ve vzduchu nějaký vztah. Teorii s ní ale nikdo dál nerozvíjel a Monika si připadala označkovaná. Vysvětlení zaznělo až u druhého kulatého stolu, a to podle tvůrců působilo jako něco vymyšleného během dne. Že to Monika říkala ve zpovědnici hned první den, víme jen z dílu. Tvůrci v tom vidí obecnější past: jsme zvyklí si člověka zaškatulkovat během tří vteřin.
Mám ti poděkovat? Ranní věta a třesoucí se ruce
Druhý den ráno se u vchodu do snídaňové místnosti utvořil hlouček. Adam tam Monice řekl, jestli jí má poděkovat, že ho nechala naživu. Monika pak u stolu vyprávěla Tomášovi a Zdíše, co jí Adam před všemi řekl. Proč ji to tolik zvedlo? Předchozí noc ho podle svých slov zachránila před smrtí. Těšila se, že spolu budou hrát dobrou hru, a doma kvůli ní dokonce dělala kliky, aby mladším hráčům stačila dechem. Ptala se, proč zrovna ona. Napadlo ji, že ho zřejmě něčím zastrašuje. Pokud ji vnímá jako silného nepřítele, bude asi hodně dobrá. Trochu jí to lichotilo, hlavně ale byla zklamaná.
Brzy za ní začali chodit další hráči s tím, že Adam roznáší, že je zrádkyně, protože se jí u kulatého stolu třásly ruce. Monika to označuje za výmysl, po všem, co v životě zažila, se jí prý ruce netřesou. U druhého stolu pak viděla mladého Juru, jak jí pořád kouká na ruce, a přišlo jí to skoro milé. Chvílemi jí to všechno přišlo k smíchu a hra ji bavila.
Tvůrci si scénu u snídaně pouštěli několikrát. V hloučku, kde každý mluví s někým jiným, neslyší všichni všechno. Tomáš stál přímo vedle a z jeho upřímné reakce je podle nich poznat, že větu neslyšel. Z vymýšlení Moniku neobviňují, jen pochybují, že to Adam řekl před všemi. Monika přiznává, že v tu chvíli bylo všechno zesílené a nedokázala odhadnout, jestli u toho stáli dva, tři, nebo pět lidí. V tom podle svých slov chybovala. Kdyby neudělala tolik chyb, zůstala by ve hře.
Vyjednavač proti nějaké paní
Tvůrcům se zdálo, že věc rozfoukala sama, když postupně všem říkala, co o ní Adam tvrdí. Monika vysvětluje, co ve vysílání chybí: přišel za ní Tomáš s tím, že její jméno slyšel v mnoha hloučcích a že to roznáší Adam. Pokud s ním chce hru dohrát, musí rychle něco vymyslet. Tak se snažila vytvářet vlastní hloučky, jenže Adam byl rychlejší. Kamkoli přišla, dívali se na ni skrz prsty. Adam je vyjednavač, někteří ho znali, a tak spíš věřili jemu než nějaké paní, o které ani pořádně nevěděli, čím se živí.
Tvůrci v tom vidí střet dvou přístupů. Adam své myšlenkové pochody předvádí a moderuje, chce, aby byly křišťálově jasné, a zároveň ukazuje, jak je chytrý. Monika je nechává spíš uvnitř a navenek pouští jen závěry. Monika to považuje za velkou škodu. Adam je podle ní mentální a schematický hráč, ona má silnou intuici a vhled. Kdyby dali hlavy dohromady, mohli podle ní spolu hrát neuvěřitelnou hru. To mu prý říkala hned na začátku.
Hradby, auto na misi a sliby, které nevydržely
Na hradbách se s Adamem střetla znovu. Střih scénu postavil hned za zpovědnici, ve které Monika říká, že se dnes nechce s nikým pohádat, takže to vypadá, že si protiřečí. Podle ní je to dobře nastříhané. Na hradbách věděla, že to musí ustát, protože prostor se vrátit a vyargumentovat, co v autě zjistila o Annelie, už nedostane. Zvrátit to s Adamem podle ní nešlo, protože se jí bál. A nebyl jediný.
Cestou na misi seděla v autě s Annelie, Dášou a Tomášem. Mezi Annelie a Dášou něco proběhlo a Dáša rychle vyskočila s tím, že půjde do jiného auta, i když přesedat chtěla původně Monika. Monika v tom viděla snahu mít pod kontrolou i další auto. Od natáčení uběhlo mnoho měsíců. Ví, že z herního pohledu udělala spoustu chyb, deníček se strategiemi si ale nevedla. Vytipovala si lidi, se kterými si podali ruce a slíbili, že si budou pomáhat. Slovo nakonec dodržel jen Tomáš, který se jí jako jediný viditelně zastával.
S Domi a Majdou si v autě povídaly o dětech a Majdě podávala kapesníky. Sama sebe popisuje jako srdcařku, někdy až naivní, a věřila, že je bude mít na své straně. Stály nakonec na té druhé. Nikomu to nevyčítá, je to hra. S Adamem chce zajít na kávu, zasmát se tomu a vyměnit si, co kdo umí.
Kulatý stůl: hráči už byli naočkovaní
U kulatého stolu se do sebe pustila s Janem, který nechápal, proč u prvního stolu přišla se svou strategií. Monika prý ostatním řekla totéž co ve zpovědnici, jenže všichni už byli naočkovaní od člověka, který si vybudoval důvěryhodnost. Znali ho, věděli, čím se živí, a mysleli si, že všechno vyjedná a má zmáknuté. Netrefil se. S tím tvůrci souhlasí, dodávají ale, že pochybnosti o Moničině vstupu vznikly dřív, než je Adam začal přiživovat. Chytil se jich podle nich proto, že nic jiného v ruce neměl.
Monika si myslí, že mohl přijít za ní a zeptat se, jak to myslela. Tvůrci připomínají, že na začátku hry je potřeba na někoho ukázat. Rychle pochopila, že se tu opravdu nedá nikomu věřit a spojenectví se skoro nedají vytvořit. Někteří hráči jí po hře říkali, že je jim líto, jak to dopadlo. Felix, která má podle Moniky výborný čich, jí řekla, že podezírala hned od začátku, pak ale začala věřit těm, kdo byli úplně mimo, a u Moniky se chytla davu. Tvůrci v tom vidí kouzelnou studii lidského chování. Když jsi v kolektivu jediný, kdo něco cítí, přestaneš radši věřit vlastním instinktům. Každá řada ukazuje, jak těžké je se z toho vymanit, i když víš, že to přijde.
Křivě odsouzená a malá Monička
Když padaly hlasy, mísilo se v ní zklamání s úlevou. Poděkovala hradnímu pánovi za chvíli, kdy se při jejím grilování postavil přímo před ni. Cítila z toho podporu a klid. Zklamaná byla, protože přišla hrát hru, kde se argumentuje, a ne kde se schovává. Zároveň se jí hodně ulevilo, protože se v ní něco lámalo už od prvního dne. A zároveň je šťastná: zažila kulatý stůl, misi i snídaňovou místnost. Když na to vzpomíná, chce se jí brečet, protože to bylo jako v pohádce.
Tvůrci se ptali, jaké to je, když člověk křivě odsouzený na smrt může lidem, kteří vědí, že mluví pravdu, říct, že se mýlili. Monika si z dětství nese zkušenost, že ji odsuzovali za něco, co neudělala. Když vyšla ven a čekala tam na ni členka štábu s otevřenou náručí, probudila se v ní na chvíli malá Monička, která stojí na hanbě a všichni na ni ukazují. Bylo to silné. Mrzí ji, že nestihla ukázat, jak se dá číst z vědomí lidí. Dcery ji varovaly, ať vydrží aspoň do třetího kola, mlčí a jen si hráče načítá. Nevydržela. Když jim po vyřazení telefonovala, nasmály se, že bylo jasné, že vylítne hned.
Lidí, kterým by to bylo líto, podle ní moc nebylo. Pár se jí během měsíců omluvilo na Instagramu a to ji potěšilo. U kulatého stolu, který trval dlouho, už na ni hráči tlačili a ona se cítila nepříjemně. Felix jí řekla, že ten její zrádcovský pohled už nechce vidět ani mimo hru. Monika jí odpověděla, že nevidí do dálky a jen přivírala oči. Vadilo jí, že o jejím výrazu a třesoucích se rukou mluvili lidé, kteří na ni ze svého místa neviděli. Po sundání pásky se člověk podívá nejdřív na toho, kdo sedí naproti. Je to tvrdá hra plná individualit, které nepřišly hrát týmově. Tvůrci dodávají, že přesně tak to chtěli.
Šla by znovu a stejně
Kdyby ji pozvali znovu, šla by. Taktiku by moc neměnila, byla by sama sebou. Miluje dialog, konfrontaci a energii, která lítá a sviští. Šuškání v koutech po vzoru kdo, co, kde, jak pro ni podle jejích slov vůbec nebylo.
Na premiéře ji zahřálo, když jí starší hráči řekli: „Vítáme tě v rodině.“ Do studia přišla v zelené a zlaté, aby ladila s jeho barvami. Tvůrci ji na rozloučenou nazývají barvičkou, která měla v paletě obsazení vydržet déle.
Závěr
Monika odchází jako věrná, která do hry přinesla temperament a intuici, ale nestihla si vytvořit prostor, aby je ostatní pochopili. Zadržela u telefonu hráče, o kterém si hned potom myslela, že ji sundá. Svou teorii od prvního stolu vysvětlila pozdě a ranní věta u snídaně se jí rozrostla v podezření, které už nedokázala zastavit. Sama přiznává spoustu chyb, taktiku by ale neměnila. Do hry by šla znovu, zase jako sama sebou.
