Kryštof je pátým vyhnaným třetí řady Zrádců a zároveň prvním zrádcem, kterého věrní odhalili. Šest dílů hrál roli, o které léta snil, a u posledního kulatého stolu přiznal, že se patnáct let živí herectvím, aniž by to kdokoli poznal. V rozhovoru s tvůrci pořadu vypráví o gambitu, který ho přivedl k posedlosti Lukášem, o souboji s Dášou uvnitř zrádcovského týmu, o paktu s Annelie, o pochodni, kterou musel zapálit hranici, i o tom, proč odcházel s úsměvem.
Herec, kterého nikdo neprokoukl
Kryštof pochází ze Slaného. Na DAMU neuspěl až ve třetím kole, kde dostali všichni uchazeči leták herecké školy v Praze. Tam byl přijat a po třech letech už nechtěl znovu zkoušet DAMU – přičichl k penězům z natáčení a vrhl se rovnýma nohama do hraní. Hrál v pohádkovém divadle, v menších rolích v seriálech, třeba v Einsteinovi jako manžel, kterému na čelní sklo kape krev z jeřábu, a s historickým divadlem objížděl hrady a zámky. Tam začal dělat i ohnivé show; jedna se mu kdysi nepovedla, a tak ví, co oheň dokáže. Na Křivoklátu vystupoval už dřív o Velikonocích, do noci ale zůstal poprvé až při natáčení.
Vedle herectví navrhoval sochy do parků a obchodů pro dánskou firmu. Když se doslechl, že v Dánsku hledají návrháře stavebnic, zkusil to – před covidem neúspěšně, po covidu znovu a s nabídkou, která se neodmítá. Sbalil život i psa do auta a odjel. V Dánsku žije čtyři roky.
Ke Zrádcům se dostal přes první díl, který byl zdarma na YouTube. Jako vedoucí na dětských táborech pořád hrál městečko Palermo a pořad pro něj byl Palermo na steroidech. Kvůli němu si předplatil streamovací službu a z Dánska musel řešit, jak se na něj vůbec dívat. Přihláška do druhé řady zůstala bez odpovědi, a tak to zkusil znovu a produkci zahrnoval krátkými animovanými znělkami ve stylu stop motion.
Zrádcem chtěl být, výhoda to není
Do hry chtěl jít výslovně jako zrádce, protože to považoval za výhodu. V jistém smyslu výhodou je – zrádce se nemusí bát, že se ráno neprobudí. Jenže hrát musí už od rána: tvářit se, že čeká dopis, a pak předstírat radost i překvapení z toho, kdo nepřišel na snídani. Naivní představa o výhodě se rozplynula po prvních dvou dnech.
Herecká zkušenost pomáhala méně, než by se zdálo. Herec má scénář, ví, jak scéna pokračuje a co má cítit. Na hradě nikdo nezná repliky ostatních a každá otázka může zaskočit. Rozplakat se na povel nikdy neuměl, a tak se ráno nepřipravoval na slzy, ale na zaskočení: jak se to mohlo stát, proč zrovna Jitka.
Řeč přijde i na Annelie a její vyptávání, kterým občas dramatizovala i věci, jež všichni viděli na vlastní oči. Kryštofovi to v prvních dnech připadalo přehnané, jako by hrála až příliš na hloupoučkou. Byla v tom ale konzistentní a právě proto to fungovalo: ostatní to brali tak, že Annelie se prostě ptá na všechno.
Volba zrádců a rudé tváře
Z rozhovoru s hradním pánem odcházel s pocitem, že všechno pokazil a zrádcem rozhodně nebude. První kulatý stůl, u kterého se zrádci vybírají, trval dlouho, a po několika desítkách minut už měl Kryštof za to, že je dávno rozhodnuto a zbytek se natahuje kvůli dramatu. Přesto poslouchal, jak se hůlka šoupe po zemi a blíží se, a v duchu prosil, ať mu konečně ťukne na rameno.
Na tu chvíli se připravil: posadil se co nejpohodlněji, aby měl celé tělo pod kontrolou a ani se nepohnul. Cukly mu jen koutky. Pak ale přišlo sundávání šátků, všichni se navzájem skenují a Kryštof byl rudý jako rajče. Hájí se tím, že venku byla zima, on se dobře oblékl a během dlouhého stolu mu bylo nesnesitelné vedro.
Těžší otázka je humor. Kryštof byl v kolektivu bavič a po zvolení zrádcem se nabízí obava, aby se jeho chování příliš nezměnilo. Petr v posledních dílech naznačoval, že už není tím člověkem, kterého poznal na začátku. Kryštof si to sám zdůvodňuje tím, že nemohl být pořád stejně veselý jako před volbou: najednou mezi nimi byli zrádci a on nesl velký hřích. Jestli to přestřelil a Petr to vycítil, neví.
Gambit a otázka u šachů
Gambit Kryštofa zaskočil. Nastudoval všechny řady, které byly k vidění na streamovací službě, a nic podobného v nich nebylo. Až do poslední chvíle si myslel, že novinkou řady budou čtyři zrádci. Ze zpovědnice, kde dostal zadání, se vrátil a začal hlídat, kdo se bude pohybovat u šachů. Dlouho tam nebyl nikdo a odbíhat od drobných rozhovorů ke kontrole bylo stále podezřelejší.
Pak za ním přiběhl Lukáš, že všem říká, jak moc mu věří a jak je věrný. Kryštof si ho odvedl právě k šachům a rovnou se zeptal, jestli ví, co je gambit. Lukáš netušil – snad nějaký seriál. V tu chvíli si k nim přisedla Dáša a Kryštofovi blesklo hlavou, jestli zadání nepochopila špatně a nepřišla se na gambit zeptat oba. Musel Lukáše okamžitě dostat pryč, i když to pro diváky, kteří věděli, na co se ptá zrádce, muselo vypadat podezřele. Lukáš podle vlastních slov na otázku vzápětí zapomněl. Kryštof bohužel ne.
S Dášou si nesedli
Že si Kryštof s Dášou nerozumí, bylo poznat ze zpovědnic od začátku, a to nejen herně. S každým hráčem by šel na pivo, s Dášou si ale lidsky nesedli. Přirovnává to ke psům: někteří si prostě nevoní a štěkají na sebe bez důvodu. Žádný konkrétní spor za tím není, nebyli spolu ani v kontejneru, ani v autě, nesedli si až na hradě. Tah dát je dohromady oceňuje, konkláve díky tomu rozhodně nebyla nudná.
Ještě víc ho Dáša zaskočila, když si na pohovce vybírali nové spoluhráče. Kryštof chtěl nenápadné bratrstvo zrádců a sázel na Annelie, která tehdy vypadala jako andílek: kudrnatá, nenápadná, malá holčina. Dáša chtěla Jitku – protože se o ní už mluví a dá se kdykoli obětovat. To byla podle Kryštofa jiná liga, Dáša k tomu přistoupila jako ke klasickému verbování.
Třetí či čtvrtý den se s Annelie dohodli, že by mohla jít první Dáša. Jenže byla neprůstřelná: kamkoli přišel, slyšel, že se u kulatého stolu nebojí, střílí jména a dělá scény, ale to je prostě Dáša. Pak si ji u hrobů nikdo nevybral, rozplakala se a tím si získala Tomáše, který začal šířit, že je na milion procent věrná.
V konkláve byla Dáša podle Kryštofa úplně jiná než venku. Na hřbitově to připomínalo shakespearovské slavnosti, postupně se ale projev zcivilnil, a když se začali přít, šla stylizace stranou. Konkláve jsou podle něj ještě hezky sestříhaná; dohadování trvalo tak dlouho, že se z režie ozvalo, jestli by se konečně mohli dohodnout, venku na louce totiž byla zima. Své herecké dovednosti Kryštof naopak schovával. Někteří lidé herce považují za lháře a on viděl, jak se to dokáže obrátit proti člověku, což zažil Jura.
Hlava a krk
Už první konkláve nastartovalo moment, který Dáša ve zpovědnici sama pojmenovala: nechá rozhodnout Kryštofa, aby si myslel, že je hlava, ona bude krk. Kryštofa to rozesmálo. Myslel si, jak si prosadil svou a ukázal, kdo bude konkláve vést. Ve skutečnosti mu nešlo o volbu mezi Jitkou a Annelie, ale o vyjednávací pozici. I kdyby místo Jitky stál kdokoli jiný, potřeboval prosadit svou první volbu. Padne i poznámka, že ženské uvažování je přece jen trochu jiné, a s ní otázka, proč jsou ve hře ženy úspěšnější. Odpovědět se na ni ale skoro nikdo neodváží.
Dva deníky a pakt s Annelie
První noc po vraždě nebyla bezesná. Na spánek je na hradě málo času a Kryštof upadal do hlubokého kómatu. Na pokoji si jen zapsal poznámky ze dne a výhled na další den. Vedl dva deníky: osobní, ten byl opravdu milý deníček, a herní, kam zapisoval, kdo koho volil, o kom se rozhodovalo v konkláve a jaká nebezpečí kolem sebe zaslechl. Obdivuje každého, kdo si u prvních stolů s dvaadvaceti hráči pamatuje všechna hlasování.
Spojenectví s Annelie vzniklo hned první den, kdy se sešli na hradbách. Annelie mu děkovala, že si ji vybral za spoluzrádkyni: byla předtím strašně zklamaná, plakala na pokoji, a pak si pro ni přišli únosci a odvedli ji na hřbitov. Kryštof jí podle ní vrátil sen. Oba k Dáše nepřilnuli a od té chvíle to jelo – i se společným pozdravem, který prostě nějak vznikl. Dáša první dny možná nic nepoznala, pak už se ale všechno donášelo. Jednou Annelie řekla, že se o Kryštofovi šeptá, a na otázku, kdo to říká, Dáša odpověděla, že se to tak všeobecně povídá. Všichni přitom věděli, že to šíří ona.
Proč Dášu nikdo neslyšel
Klíčová otázka zní, proč proti Dáše nic nepodnikli dřív, když věděli, že jsou dva na jednoho, a čekali, až začne šířit podezření sama. Kryštof odpovídá, že to zkoušeli. Ve svém okruhu převážně ženských spojenkyň Dášu opatrně zmiňoval, odpověď byla ale pořád stejná: to je klasická Dáša, ta to být nemůže. Dáša navíc každý den obratně namotávala ostatní a jinou strategii než opakovat její jméno zrádci neměli.
Dvakrát se Dáša podle Kryštofa sama prozradila: když byla u kulatého stolu tak ostrá, že se nebála zrádců, což nikomu nepřišlo divné, a po krabičkové pěvecké misi, kdy se rozohnila, že není možné, aby neuhodli ani jednu. Buď chtěla misi vyhrát a šlo o osobní ego, nebo byla tak hluboko v roli, že jde po Kryštofovi a Annelie. Neměla co ztratit, urputnost jí u věrných jen přidávala na důvěryhodnosti.
Tvůrci to zasazují do širšího kontextu. Skončila éra, kdy zrádci drželi spolu, a předchozím zrádkyním při rozsévání podezření šla spousta věcí naproti. Tady stačilo, aby se plakalo nad špatným hrobečkem. Proti Dáše mluvila i Anastázie, která se divila, že se Dáša vůbec nebojí, jenže to byla raná fáze a k Anastázii si ostatní vytvořili vztah, kvůli kterému ji neposlouchali, i když říkala pravdu. Se Zdíšou o Dáše Kryštof mluvil aspoň jednou, ale podle sestřihu je zřejmé, že to nemělo šanci.
Hybatelé hry
U velkých hybatelů hry to Kryštof zkoušel méně. S Adamem si podle něj celou dobu věřili, jen se jejich rozhovory nedostaly do střihu. Na posledním stole mu přesto dal hlas. Začalo se mluvit o něm a kalkuloval: kdyby se rozhodlo o jeden hlas a on hlasoval jinak jen kvůli tomu, aby si stál za svým, odbouchl by se sám. Zachoval se jako srab, říká sám – a dodává, že silnější výraz, který v kleci použil Lukáš, opakovat nebude.
Adamovy profese se nebál. Hned první dny mu Adam vysvětlil, že se jeho obor dělá úplně jinak a nejde o to poznat za dva týdny na hradě, kdo lže. Na hradě lže skoro každý o něčem a poznat, co je ta lež, se nedá. S Tomášem si věřili až do pátého či šestého dílu, Tomáš se ho několikrát zastal i u kulatého stolu. A jednou se v jídelně náhodou setkali sami dva a Tomáš mu vyklopil svou taktiku, což Kryštof hodnotí jako jeden z nejlepších momentů. S Petrem naopak nejvíc vtipkovali mimo kamery, jakmile se ale kamery zapnuly, cítil, že Petr jde po něm. Poslední dny se mu proto na hradě otevřeně vyhýbal, aby neudělal ještě větší chybu.
Zdíšu by si nejraději vzal za spoluzrádkyni místo Annelie hned první den. Herně by to šlo, jenže Zdíša mu snad desetkrát řekla, že rozhodně nechce být zrádce, protože si to kvůli profesi nemůže dovolit. Kryštof byl solidární a ustoupil, což se mu možná vymstilo.
Lukáš musí zmizet
V prvních dílech měl Kryštof jasno: Lukáš musí zmizet, a ne u kulatého stolu, aby nedošlo na argumenty. Náhody ale šly proti němu. První mise přinesla štít, druhou noc se nevraždilo a vznikal seznam smrti. Lukáš získal dva dny navíc a Kryštof vrásky. Ani ve vlastním konkláve si nebyl jistý, jak dlouho rozložení sil vydrží: když začne hráč slýchat na hradbách své jméno, přichází strach, že brzy pomine.
S Lukášem o gambitu před odvysíláním nemluvil, to se nesmí. Lukáš v podcastu tvrdil, že na otázku hned zapomněl. Kryštof připouští, že šlo možná jen o paranoiu, která běží v hlavě. Napadlo ho zbavit se Felix, která u šachů slyšela totéž, Felix ale patřila do okruhu lidí, kterým stoprocentně věřil, kdežto Lukáš ne. Annelie ho jindy krotila, ať to s obhajobou Felix nepřehání, v případě Lukáše ale stála za ním: je tam, kde je, díky Kryštofovi, a věří mu.
Felix jako dvojče a záložní plán
S Felix jsou podle Kryštofa osobnostně jako dvojčata. Potkali se už v kontejneru a pak si sedli na misích i u snídaní. Že ho podezírá, vůbec netušil. Zároveň s ní ale počítal ve svém plánu: věděl, že se o ní mluví, a kdyby ji vyhlasovali před ním a ukázalo se, že je věrná, zkusil by pár slziček – byl to přece on, kdo ji obhajoval. Jestli by to vyšlo, se už nedozví.
Plán stál na tom, že Felix půjde u nejbližšího stolu. S Annelie obcházeli lidi, aby hlasovali pro ni. K Petrovi s tou teorií nemělo smysl chodit, u Barnyho to Kryštof také vzdal. Několik lidí bylo skálopevně přesvědčeno, že budou volit jeho, a to se stalo. Rozhovory na hradě jsou krátké, každý den jich ale přibývá, protože ubývá lidí. Nejvíc ho mrzí chvíle po krabičkové misi, kdy si rozohněná Dáša vzala hlouček kolem sebe. Chtěl se vmísit do debaty, jenže mu na rameno dopadla Mikešova ruka a musel do zpovědnice.
Seznam smrti
Lukášův osud se rozhodoval v konkláve nad seznamem smrti, kde stál proti Davidovi. Dáša chtěla Lukáše zachránit, aby ho mohla použít proti Kryštofovi. Kryštofovi to připadalo podezřelé a hlavně nelogické: o Lukášovi mluvili několik konkláve dopředu, a když přišla chvíle, Dáša otočila – vezměme Davida a zítra vyhlasujeme Felix. Kdo ale zaručí, že se Felix zítra vyhlasuje? Zabít ji by si dohodnout mohli, hlasování ostatních ale ne. Kryštof věděl, že z konkláve nemůže odejít s tím, že se Lukáš vrátí do hry.
Prosadil si to a zavřel šuplík s paranoiou: i kdyby Felix u kulatého stolu vytáhla gambit, nikomu se to už nespojí. Byla to podle něj vyhraná bitva, válka ale pokračovala.
Pochodeň v ruce
Zprávu, že vraždu vykonají tváří v tvář, Kryštof oceňuje – stejně skvělé to bylo už na hřbitově. Lukáše má přitom moc rád, připadá mu jako skvělý chlap. Jedinou výhradou bylo, že ho považoval za policistu. Shodl se na tom s Adamem: na hradbách kolem nich prošel Lukáš v maskáčových kapsáčích a Adam poznamenal, že přesně tak se oblékají policisté v civilu. K tomu Lukášův pohled, jako by člověka přečetl. Dáša Lukášovi samozřejmě donesla i to. Herně to ale nic neznamenalo, rozhodl až gambit.
Říct mu to do očí nechal Kryštof zbaběle na Annelie. Dalšímu nepříjemnému úkolu se ale nevyhnul: dostal pochodeň a měl zapálit hranici. Ujištění, že je všechno bezpečné a stačí pak odejít, mu stačilo, s filmaři se pár let pohybuje a věřil jim. Když ale louč strčil mezi polena, opravdu to vzplálo. Otočili se, nasadili kápě a odešli. Celou cestu zpátky, naštěstí mimo kamery, plakal.
Horší než samotný čin byla konfrontace. Do té chvíle žil v tom, že ho Lukáš nepodezírá, a teď se kamarádovi ze hry odtajnil jako zrádce, který si ho přišel zabít. Byl to jeho osobní problém a jeho paranoia, která Lukášovi ukončila hru. Odcházel se smíšenými pocity: jeden problém skončil, ale hezky mu nebylo, zvlášť když ví, jak oheň bolí. Ve zpovědnici na něj všechno dolehlo, moc nespal a ráno přišel oteklý. Petr si toho samozřejmě všiml. Kryštof namítá, že po ránu je oteklý každý den, ať spí čtyři, nebo deset hodin.
Obhajovat se lží je těžší
Mračna se začala stahovat ve čtvrtém díle, kdy ho u kulatého stolu napsal Matěj. Vysvětlil to tím, že neví koho a Kryštof je srandista, který to ustojí. Úsměv, kterým Kryštof reagoval, prý ostatní četli špatně – od zrádce to není bezstarostné v pohodě, kámo. Další stůl už byl jiný: o sobě slýchal pořád nová obvinění, navíc pravdivá.
Tehdy zjistil, jak těžké je obhajovat se lží. Věrní se před ním obhajovali pravdou, a přestože se to mnohým nepovedlo, je to podle něj snazší než přesvědčovat lidi, kterým pět dní v kuse lžete, aby vám věřili další lži. Kdo jednou zazní u kulatého stolu, nosí stigma na čele: hovory utichají, lidé odcházejí, mění téma. Ten člověk není slepý. V den šestého dílu se ráno probudil s tím, že dnes to končí, a byl s tím smířený. Překvapilo by ho jen, kdyby Felix dostala o hlas či dva víc.
Proč postavil obhajobu právě na stigmatu, které ho prozrazuje? Kryštof přiznává, že to nedomyslel. Zpanikařil, díval se na něj zbytek hráčů, hlasy byly napůl a do toho úleva: už je to tady, jde domů. Nějaká rezignace tam upřímně byla. Večer předtím se v konkláve řešilo, jestli zabít Petra; Kryštof nakonec řekl ne, jeho jméno už bylo tak rozšířené, že by to podezření jen umocnilo.
U posledního stolu napsal Felix, přestože zvažoval, že po sobě nechá vzkaz a napíše Dášu. Pud sebezáchovy zvítězil – byl by smutný, kdyby prohrál o jediný hlas. Že to skončí sedm na sedm, nečekal. Dáša přitom ve skutečnosti nerozhodla: pořadí ukazování tabulek se volí tak, aby to tak vypadalo, rozhodli ale všichni. Mrzí ho, že od kulatého stolu skoro vždy odcházel s něčím jiným, než s čím přišel. Stejně dopadl veřejný slib, že nebude volit nikoho ze seznamu smrti: jméno na seznamu se změnilo a on nechtěl riskovat jen kvůli dodrženému slovu. Stát si za svým si kompenzoval v konkláve.
Petr se zakousne
Petr budí respekt už svou chlapáckou postavou. Argumenty z prvního večera Kryštofovi připadaly slabé a většina to viděla stejně, dostal tehdy jen asi tři hlasy. Jenže Petr je jako pitbul: zakousne se a nepustí. Kdyby ve hře zůstal, volil by Kryštofa tak dlouho, dokud by ho nevyhlasoval. Mimo hru jsou přitom kamarádi, při odchodu si podali ruku a dají si spolu pivo.
Sledovat konkláve bez sebe bylo podle něj hodně psycho. Trochu ho mrzí, že tam nebyl, hlavně ale vidí, jak je Annelie naštvaná. Už během dne, když jí řekl, že to dnes nevyjde, ho nutila bojovat. Odpověděl, že víc než polovina lidí je přesvědčena, že je to on, a za jeden den to nezvrátí. Annelie nechtěla zůstat sama proti Dáše, a přesně to se teď děje. Že na Dášu nastoupila zostra, místo aby si hrály na kamarádky, považuje za správné, i tak ale koukal s otevřenou pusou.
Kudla v zádech
S Felix měl Kryštof hned první den krátkou výměnu. Zeptala se ho, jestli není zrádce, on chvíli lovil v hlavě a pak vytáhl vtip, který podle něj dodnes nikdo nepochopil. Felix odpověděla, že dobrý, a debata pokračovala, jako by se nechumelilo. Měl to za uzavřené, i když uznává, že to asi nebyla nejlepší reakce na světě.
Kudla v zádech přišla o šest dní později, když Felix u kulatého stolu vytáhla jeho jméno a řekla, že ho podezírá už dlouho. On za ni přitom kopal a obhajoval ji. Felix mu po hře nic nevyčítala, jen mu sdělila, že ostatní jeho slova nevnímali jako pomstu, ale jako zrádcovské duo, které si u kulatého stolu vyřizuje účty. Teorii, že kudlou mínil vzkaz Dáše, Kryštof rozptyluje: bylo by brilantní to odsouhlasit, ale kudlu mu do zad vrazila Felix.
Splněný sen
Celou účast bere Kryštof jako splněný sen: být zrádcem a vydržet docela dlouho. Podle něj je za tři řady prvním zrádcem odhaleným nejpozději. Věrným skládá poklonu, hráli pěkně. Při sledování ho mnohé překvapuje, třeba jak Dáša na hradbách rozjela osočování, a negativní emoce přišly. Přesto odcházel s úsměvem od ucha k uchu a Báře, která na něj čekala za dveřmi, řekl, že je všechno perfektní. Mrzí ho jen, že přijde o další mise, které jsou díl od dílu hustší.
Po odchodu přišla úleva. Den předtím o ní mluvil s Adamem, který mu ji popisoval už na promítání pátého dílu, kdy sám vypadl: všechno z něj spadlo, už to není na něm. Přesně to teď zažil i Kryštof. Kryštofův příběh končí a teď je to na ostatních. Tvůrci mu na závěr děkují za to, že byl pozitivním článkem – postavičkou ze stavebnice, která ožila a rozsvítila ponurou atmosféru, a rozesmávala lidi cíleně, ne jen nevědomky. A také za rekordní počet kilometrů: na každé kolo castingu i na premiéry jezdil z Dánska autem, mimo jiné kvůli psovi. Druhou polovinu řady čeká hra bez Kryštofa a podle všeho souboj Dáši s Annelie.
