Řada Zrádců se přehoupla do druhé poloviny a poprvé padl zrádce. Kulatý stůl skončil sedm na sedm, rozhodující hlas měla Dáša – a poslala domů Kryštofa, se kterým už několik dílů svádí souboj uvnitř zrádcovského týmu. Rozbor prochází díl scénu po scéně: od snídaně, na kterou nepřišla Nika, přes misi v kostele, kde se z hádanek stala přetahovaná mezi zrádci, až po konkláve s nejhustším tichem všech řad. Tvůrci k tomu přidávají zákulisí – proč se mise nenatáčela v Rakovníku, čí šaty nosil Mikeš a co se stane, když hráč trefí správnou amforu u špatné otázky.
Tři hráči, kteří tušili
Díl otevírají zpovědnice tří hráčů, kteří jsou podle konkláve v ohrožení: Niky, Petra a Davida. Takový úvod pořad dosud nepoužil a mezi diváky se hned objevily komentáře, že jde zrovna o lidi, které by rádi viděli ve hře co nejdéle. Je dobré ukázat je těsně před smrtí jinak než poraženecky.
Všichni tři mají něco společného: trochu tuší, že se může něco stát. Mnozí hráči podle tvůrců vyprávěli, že vraždu cítili den dopředu. A zrádci volí chytře – Niku, Petra ani Davida nikdo u kulatého stolu nepsal, takže podezření z vraždy na nikoho konkrétního nepadne.
Snídaně ve dvou a Tomášovy výčitky
Snídani otevírá rande Barnyho se Štefanem. Tvůrci chtěli aspoň jednou za řadu ukázat, jak si dvojice povídá v naprostém klidu. Barny ve zpovědnici hned poznamenává, že by to mohlo vzbudit podezření – proč zrovna oni dostali takový prostor? Pro tvůrce je to připomínka, jakým minovým polem je každé produkční rozhodnutí: cokoli může na něco ukazovat. Barny má zároveň teorii, proč je zrádci nechávají naživu. Na pár se dá kdykoli snadno svalit podezření, i když se všichni dohodli, že jim vztah nebudou vyčítat. Felix to přesto vytáhla hned poté, co se ke vztahu přiznali. Barny si myslí, že Felix je návnada a zrádcem je Kryštof – a motiv návnady se celým dílem táhne až do konce.
Tomáš má plnou hlavu Adama. Mrzí ho lynč u kulatého stolu, a hlavně osobní rovina, do které se pustil. Místo aby se stáhl a hrál mrtvého brouka, jde ale ostře do dalších hráčů. Je to správňák a polda, který jinak nemůže, i když každá řada má podle tvůrců okamžik, kdy výrazný hráč prohlásí, že už nic říkat nebude – a odpoledne zase mluví. Teď chce hledat věrné místo zrádců a nejhlasitěji roztrubuje, že nejvěrnější z věrných je Dáša, hned vedle Zdíši. Kdyby tušil, že vyštvává chytré hlavy a přitom slepě hájí největší zrádkyni. Pochopit se to dá: Dáša to vědomě či nevědomě sehrála dobře.
Dáša chce dál živit podezření na Kryštofa a přitáhnout k němu i Annelie, ta zase sbírá kompro na Dášu. Souboj zrádců se rozvíjí několik dílů, a přestože jsou na Dášu dva, má díky tomu všemu výraznou výhodu. Hraje, co slibovala na začátku – co na srdci, to na jazyku, taková přece zrádkyní být nemůže. Číselná převaha prostě není všechno. Tvůrci zrádcům za tuto dynamiku děkují: diskutují, nebojí se jít do sebe, pletichaří a sledovat je je zábava. Že první zrádce vypadl až v polovině řady, je toho důkazem.
Křivda, nebo strach
Důležitou postavou dílu je Felix, která má spadeno na Majdu. Majda s Davidem zase řeší Felix a Kryštof se to snaží využít při přepočítávání hlasů. Ve zpovědnici popisuje, že cítí pohledy ostatních a nese stigma od kulatého stolu. Na tom pak staví celou obhajobu. Pocit je skutečný, jenže ho prožívá zrádce, a to je něco úplně jiného: zrádce, na kterém ulpí podezření, cítí strach, kdežto věrný křivdu. Právě proto je Kryštofova obhajoba slabá. Stojí na strachu, křivdu Kryštof neumí zformulovat ani předstírat.
Překvapením to pro něj přitom nebylo – na rozdíl od hráčů, kteří se museli bránit nečekaně, měl na přípravu čas. Tvůrci to vnímají jako herní nedokonalost, i když dodávají, že po bitvě je každý generálem.
Nika nepřežila noc
Na snídani přicházejí Petr se Zdíšou a je jasné, že Nika noc nepřežila. Ve flashbacku z konkláve to zrádcům vysvětluje Annelie: Nika se umí zakousnout a dává si věci dohromady, je tedy nebezpečná. Tvůrcům tak připadala od začátku – inteligentní hráčka, nepříjemná u kulatých stolů, která uměla lidi dlouho grilovat bod po bodu a kterou nešlo přerušit. Tahle formulace se do střihu nedostala, a tak ji hradní pán vrátil aspoň na snídani.
Na premiéře byla Nika trochu smutná, že v předchozím díle nebyla víc vidět, když už teď ví, že se ráno neprobudí. Střihači jí podle tvůrců dali za pravdu a do další řady si odnášejí poučení: hráče, který brzy odejde, je dobré ukázat víc – ale ne tak, aby to bylo návodné.
Annelie opět jako první a velmi výrazně komentuje, co se stalo. Kdo zná kontext, tomu to přijde nápadné a neopatrné, jenže je to její konstanta a už z ní nemůže uhnout. Jít se lží rovnou do první linie je tak odvážné, až to nemůže být pravda. Zdíše dochází, že chybí Nika, až překvapivě pozdě. Nika sama hodnotí vlastní vraždu hráčsky a bez emocí jako další nejasnou vraždu, která způsobí chaos.
Dáše stačí nadhodit
Dáša ve zpovědnici říká, že teď stačí jen nadhodit, že ji Kryštofova obhajoba nepřesvědčila – a ostatní na to zareagují, že je nepřesvědčila taky. Je to nahlédnutí pod pokličku jejího uvažování, které je propracovanější, než se zdá. Navenek působí impulzivně a bez filtru, za tím je ale spousta myšlenek a velká sebekontrola.
Tvůrci v tom vidí nejen životní, ale i profesní zkušenost. Pokud nějaká profese ve hře reálně pomáhá, může to být spisovatelství: kdo píše detektivky, je zvyklý přemýšlet za postavy, řešit jejich motivace a hlídat, co je pro čtenáře příliš návodné. Dáša si navíc uvědomuje, že hru někdo sleduje a že příběh potřebuje začátek, prostředek a konec – a to pomáhá i tvůrcům.
Rozloučení po slovensku a šaty pro Mikeše
Hradní pán přichází ke snídani v extravagantnějším ranním oděvu na počest Niky a jejích výrazných outfitů. Loučí se s ní napůl slovensky: nikto ji u stolu nebude prerušovať a odešla tak rychle, že nestihla říct ani Košice. Celý její šatník propadá Mikešovi. Výčet důvodů po písmenech A, B, C, D odkazuje na scénu od kulatého stolu, kdy Nika takto procházela argumenty až k Z.
Tvůrci se vracejí i k minulému dílu. Nika se při misi se zpěváky ohradila proti tomu, že nějaký detail není důležitý – a právě debata o jeden tón nakonec rozhodla o tom, že tým zvolil špatně. Měla pravdu. Ďábel se skrývá v detailu, jak říkal hradní pán už v první řadě; z věty je dodnes meme.
Mikeš mimochodem chodí pořád v týchž hadrech. Je to velký chlap, oblečení v jeho míře se nedá sehnat, a tak se mu oděvy pro další řadu šijí na míru – dosud si tvůrci na každou akci znovu půjčovali tentýž kostým. Když Mikeš na jedné z premiér potřeboval dámské šaty, kostýmní výtvarnice Anička Říhová narážela na to, že v jeho velikosti jich moc není. Nakonec měl na sobě šaty ušité kdysi pro Helenu Růžičkovou. Byly mu krátké a koukaly z nich chlupaté nohy, což ovšem k vtipu jen přispělo.
Felix v úzkých
Kryštof dál hájí Felix. Pro jeho hru je typické, že tvrdí, že něco udělat nemůže, a během vteřiny to otočí. V teorii jsou jeho tahy správně, jen počítají s tím, že hra poběží tak, jak potřebuje – a nepřizpůsobují se jejímu skutečnému průběhu. Zdíša zatím u snídaně tvrdí, že zrádci proti sobě vůbec nejdou. V kontextu dílu, kde nejde o nic jiného, je to úsměvné; otázkou zůstává, jestli to neříká schválně před Kryštofem jako zástěrku.
V první realitě se Felix trápí. Posedává sama u šachů a propadá frustraci: nevíme, kolik jich je, nikoho jsme nechytili, jsme v háji. Pak si sedne Tomášovi na klín a zkouší z něj něco dostat. Vypočítavost v tom tvůrci nevidí, spíš kamarádskost a snahu zjistit, jak na člověka zapůsobí tak hmatatelná blízkost. Felix je u diváků velmi oblíbená. S Petrem, švadlena a zpěvák, předvádějí víc intuice než lidé, od kterých by to člověk čekal a kteří kvůli své profesi věci spíš přeanalyzují. Útok na Felix proto diváci berou skoro jako útok na vlastní rodinu.
Felix je podle tvůrců organický člověk. Každý den je trochu jiná a každá její obhajoba také – jednou se stáhne do defenzivy, jindy je na koni a vyrovnaná. Dalo by se to číst i jako důkaz věrnosti: nejede jednu zajetou teorii jako Kryštof, chová se autenticky. Hráči to tak ovšem nevidí. Přidávají se paranoia a přehnané analyzování a lidé, kteří jsou „životnější“, to mají nejtěžší. Felix navíc ví, že jí nepomůže ani Nika, se kterou si byla blízká.
Tomáš zkouší jít na věc z druhé strany: kdo by si tu nechal Zdíšu, kdyby byla věrná, ale nebezpečná? Ve zpovědnici přiznává, že se Petr ve svém lynči na Kryštofa možná nemýlil, protože Kryštof se Zdíše drží nablízku. Jana a Zdíšu to ale táhne spíš k Felix, která zase tlačí teorii, že Majda s Davidem jsou pár. Párových teorií má tato řada nebývale mnoho: Anastázie se Zdíšou jako matka s dcerou, Majda s Davidem, Domi s Kryštofem, Kryštof s Annelie. Zaznělo dokonce, že Tomáš je otcem jednoho z tvůrců – v díle to není, natočené to ale je. Počty tomu příliš nenahrávají.
Majda, statistika a barvy plášťů
Majda ve zpovědnici vysvětluje, že odejít musí buď Felix, nebo některý věrný, ale rozhodně ne Kryštof. Tvůrci to chápou tak, že Majda ví, že je Kryštof zrádce, ale nechce ho vyhodit, protože s ní má jakési příměří a zabít ji nebude. Vím, kdo je zrádce, ale hlasovat pro něj nebudu, protože mě drží v bezpečí – podobný model zmiňoval i vyhnaný Adam.
Jeden z tvůrců je zastáncem toho, že hra je o hledání zrádců, a ne o jejich přelsťování. Stavět hru na něčem, na čem se věrní u kulatého stolu neshodnou, podle něj nikam nevede. Majdin přístup je ale bezpochyby unikátní: nepodléhá emocím ani depresi z prohraného hlasování, chce se dostat do finále a hrát. Analytické myšlení sdílí s Davidem, který ovšem občas emoci podlehne. Majdina statistika podle tvůrců nepočítá s lidskými faktory, které jsou pro každou řadu a situaci jedinečné. Je to jako sedět na Titaniku a počítat, kolik lidí unese který člun – a pak zjistit, že jste utonuli a někdo jiný mezitím odplul.
Majda s teoriemi chodí i na premiéry. Poslední tvůrce nadchla: zrádci mají zelené pláště a silnou symboliku, kdežto věrní žádnou nemají. Co když jsou věrnými sluhy červení kápisté? Při finále by se pak dalo fandit v týmech zelená proti červené. Hradní pán má teorii podobnou. Vyhnaní podle něj prostě odcházejí z Křivoklátu, a pokud jde o zrádce, potulují se dál naším skutečným světem, který je zrádců plný. Kápisté by ale klidně mohli být zavraždění věrní.
Annelie nechce zůstat sama s Dášou
Annelie Kryštofovi říká, že jestli ho vyhlasují, zůstane sama s Dášou – a na slově „sama“ si dá záležet. Je v panice celý den a jde jí o Kryštofa stejně jako o sebe samu, což ostatně přiznává. Pořád má pocit, že se o něj může opřít, jenže dva hlasy na potřebné počty nestačí. Na její dramatičnost se snášejí komentáře, že to šustí papírem a že jí repliky někdo napsal. Není to tak a tvůrce, stejně jako diváky v kině, její dramatizace baví.
Kryštof se snaží nadhazovat Dášu, ostatní ale mávnou rukou, že je to prostě klasická Dáša, nabuzená z mise. Útok proti Kryštofovi přitom Dáša načasovala nejlépe, jak mohla, a ani nevzešel přímo od ní. Nejde o klasické předhození, jako když Mia v minulé řadě poslala Patrika – Dáša mu jen pomáhá zasévat, mnohem nenápadněji a vytrvale. Annelie zuří, kdo že Dášu zná a kdo s ní pásl husy. Má konkrétní plán a při představě, že by ho musela změnit, rychle ztrácí půdu pod nohama. Ve Zrádcích je ale potřeba improvizovat. Je to plachetnice: když vítr vane jinam, plujete jinam, a skočit z lodi nepomůže.
Kryštof říká, že nemůže psát Felix, tak napíše Tomáše. Annelie mávne rukou, že Tomášovi to neublíží. Zvláštní věta – Tomáš je pro ně zjevně takový prostředňák, ne dost věrný na to, aby ho vyhazovali, a ne dost podezřelý, aby vypadl u stolu. Oba se shodnou, že by Dáše měli nastražit past a přistihnout ji při chybě. Zůstane to ale jen u výkřiku. Na takovou past ve hře nebývá čas, začít by s ní museli hned ve chvíli, kdy zjistili, že Dášu nechtějí.
Annelie umí sama sebe perfektně podávat jako věrnou a hráči jí to věří. Chybí jí ale strategické myšlení o několik kroků dopředu, kterým vynikaly Nicole a Mia z minulých řad, když dlouho předem zasévaly semínka. Kryštof takový stratég také není: v roli hodného kluka v barevném oblečení nemůže stavět velké pasti a jeho rozhovory se v posledních dílech zploštily. S jeho odchodem končí éra. Dva zrádci, kteří by si navzájem věřili tak jako Kryštof s Annelie, se v české verzi ještě neobjevili, a jejich potenciál zůstal nevyužitý. Spojila je Dáša – bez společného nepřítele by nejspíš časem šli proti sobě.
Mise v kostele, který měl být jinde
Cesta na misi je krátká, protože kostel stojí přímo v obci Křivoklát. Hráči si proto popovídali až cestou zpět, kdy je štáb nechal objet okolí. Původně se ale mise měla natáčet v Rakovníku, ve velkém kostele na náměstí, kde by měla mnohem majestátnější vyznění. To nevyšlo, a tak se natáčelo v malém křivoklátském kostele s bílými stěnami. Vizuálně podle tvůrců není tak silný, jak doufali, princip mise je ale jasný a osvědčený: hádanky.
Dáša má za sebou řadu vědomostních soutěží a na misích je to znát. Už při misi s krabičkami zapomněla, že je zrádkyně, a chtěla hlavně vědět, jak to, že se tým mýlil. Touha vyhrát se ukazuje i tady. Některé hádanky byly tak absurdní, že je hradní pán nedokázal dočíst bez smíchu, a do dílu se nevešly. Když se nedávno nad misemi pro další řadu sešli s autorem misí Vojtou Hlavenkou, smál se u každé hádanky – podle tvůrců do nich propašoval narážky na své oblíbené filmy, nejčastěji na Pána prstenů.
Z mise se nakonec stal čistý souboj zrádců. Věrní odpovědi často znali, ale hrát nechtěli, protože to pro ně nebylo strategické. Hráči seděli ve dvou řadách jako v divadle a dění mezi zrádci sledovali zblízka. Kdo si všiml, jak se Kryštof zvedne a předběhne Dášu, mohl si leccos domyslet. Na misi je dobře vidět, jak se pořad posunul. V první řadě by šlo jen o to, jestli hráč uhodl a vyhrál peníze. Dnes k tomu patří portréty, štíty a nepříjemná povinnost někomu štít aktivně vzít – a přesně takový prvek tvůrci do misí třetí řady hledali.
Zavražděný kněz a ústa pravdy
Kostým hradního pána je tentokrát majestátní. Záliba kostýmní výtvarnice v límcích se prodrala i do třetí řady a křížky na spáncích naznačují, že hradní pán na sebe vzal podobu zavražděného kněze. Felix na to reaguje slovy „holky, koukejte, co má zase na sobě“ – a od švadleny je to pochvala pro Aničku Říhovou.
Hradní pán čte deset veršů z Křivoklátské bible a s názvy rekvizit byla potíž. Rekvizity předem nevidí a text píše chvíli předtím, než ho řekne. V zadání stály necky, a tak z nich udělal amfory a ústa pravdy. Když pak střih ukáže, jak rekvizita ve skutečnosti vypadá, je to trochu downgrade – stále ale lepší než necky. Proto je jeho gesto tak teatrální a celé to stojí na humoru. Žlab pravdy by nezněl dobře. Střih ho pak najednou přenese nahoru, protože kostým byl na úzké schůdky příliš velký a nedalo se s ním projít.
Hra o štíty jako souboj zrádců
Jan hned na začátku přiznává, že špatně vidí do dálky. Dáša, také s brýlemi, bleskově uhodne první odpověď – mozek –, přidá peníze do banku a dává na štít Zdíšu, „protože chce, aby měla štít“. Z věty se stane motto mise. Tvůrci sebekriticky uznávají, že se měli ptát tak, aby hráči museli říct skutečné důvody. Tomáš hádá špatně a stává se „druhořadým řeholníkem“; vtip nevyšel, protože skončil až ve čtvrté řadě. Annelie hádá správně a štít dává Domi.
Věrní se v této řadě bojí hrát víc než zrádci. Tvůrci to považují spíš za specifikum této sestavy: vypočítavější zrádkyně jako Mia by se nejspíš také nechtěla zviditelňovat. Tady jde ale o ego a o to, kdo bude ten chytřejší. Kryštof s Annelie mají na Dášu spadeno a štve je, že rozhoduje, kdo dostane štít. Je to otevřená válka. Když Dáša uhodne vítr a dá štít Petrovi, je to podle tvůrců zcela záměrné popíchnutí Kryštofa, aby udělal ještě větší chybu. Kryštof ve zpovědnici nechápe, že Dáša kazí práci celému zrádcovskému týmu. A i když je jednou rychlejší, nemá proti ní zbraň – na něj se navíc všichni dívají jinak, když jde odpovídat.
Felix neuhodne mapu. Kryštof s Domi tuší, že správná odpověď je instinkt, ale do rozdělení štítů zasahovat nechtějí. Dáša do toho jde. Štíty jsou už rozdané, takže musí jeden vzít, a vymění Domi za Jana, „protože chce, aby měl štít“. Petr uhodne rybu, sebere štít Janovi a dá ho Dáše – podle vlastních slov proto, že si ho za svou hru zaslouží. To je pravda, i když na to se tvůrci ptát nechtěli. Annelie uhodne tajemství a jde Dášu vyměnit jako do ringu. Takhle zrádce stojí proti zrádci, jako by se potkali u baru a bylo hned jasno. Štít dá Barnymu a pak se Domi omlouvá, že ho nevrátila jí.
Při společném sledování dílu padla otázka, co se stane, když hráč rozbije správnou amforu u špatné otázky. Stalo se to dvakrát za sebou. Datový analytik štábu předem spočítal, že pravděpodobnost je mizivá a že se v takovém případě kolo anuluje. Tvůrci pak vyměnili otázky i amfory a hrálo se dál. Hráči o tom pravidlu věděli předem. Nebyla to sexy odpověď, ale takhle to bylo.
Annelie neuhodne zvon a musí si sednout, viditelně naštvaná, že už hru neovlivní. Kryštof se za ni pustí do boje jako rytíř na bílém koni, předběhne Dášu a vrací štít Domi. Chce být konzistentní – celou dobu pomáhá Domi a Felix. Zdíšu by na štítu nechal každý, Petra vyměnit nemohl, a tak sebere štít Barnymu, který ho přitom u kulatého stolu napsal jako první. Za většího nepřítele ale Kryštof pořád považuje Petra a u snídaně mu říká, že ani netušil, jak rád ho tu uvidí. Petr se ovšem obměkčit nenechá. Pokud měl Kryštof někoho držet u těla, byl to právě Petr. Jeden z tvůrců přiznává, že ho na začátku podcenil. Je to stejná chyba, jakou dělají diváci, kteří už po prvním díle sebejistě věští, kdo nevydrží ani den. Štíty nakonec mají Zdíša, Petr a Domi.
Hrdinka dne a slzy za volantem
Cestou z mise zní chvalozpěvy na Dášu, hrdinku dne. Mise jí pomáhají – i to, jak je hráč hraje, mu může v něčem posloužit, nejsou to jen velké přestávky na svačinu. V autě už Dáša jde proti Kryštofovi otevřeněji, protože sedí s lidmi, se kterými být chce. Annelie za volantem pláče. Panika z toho, že Kryštof půjde ze hry, na ni doléhá čím dál víc, a ví, že po jeho odchodu zůstane proti Dáše sama – naverbovat někoho nejde, protože by to nikdo nepřijal. Tvůrci s nadsázkou poznamenávají, že kdo má základ paniky nebo špatnou náladu, neměl by usedat za volant. Kryštof ve zpovědnici shrnuje, že když je Dáša navíc hrdinkou dne, je to hodně těžká situace.
Druhá realita: už se nic nehraje
Ve druhé realitě se Kryštof Dáši ptá, jak to, že všechno vidí a slyší. Dáša ve zpovědnici říká, že mu to nevyvracela: ano, jde proti němu. Na nic se tu už nehraje. Zdíša je Dáše za štít nesmírně vděčná, zaráží ji ale, že by jí ho prý dal každý. Má pravdu, že ji to zaráží – být nejvěrnější z věrných není dobrá pozice. Nikdy si nemůže být jistá, že přežije noc, a je ve společnosti až příliš viditelná. Rozhovor Domi s vysokým Petrem připomíná hobity s Gandalfem.
Annelie ví, že pro Kryštofa hlasovat nemůže, protože mu prý věří, a běží za ním. Aspoň tento tah si rozehrála dobře. Připravuje si rétoriku pro chvíli, kdy vypadne a vyjde najevo, že byl zrádce: nadšení, že věrní chytili zrádce, by zahrát nedokázala, a tak dopředu buduje důvod, proč se jí to dotkne.
Kryštof Zdíše do očí říká, že cítí, jak ho obchází od chvíle, kdy na něm ulpělo podezření. Zdíša to neumí skrýt. Je vidět, že spolu mají napovídáno víc než ostatní; nejde o flirt, spíš o zvláštní intimitu. Ve zpovědnici pak Zdíša říká, že jí přijde divné, že se Kryštof nesnažil podezření vyvrátit. Hráči mají pocit, že rezignoval. To je podle tvůrců možná nejklíčovější moment celé hry. Do podezření se dřív nebo později dostane skoro každý. Rozhoduje, jak ustojíte změnu chování ostatních, když vejdete do místnosti a lidé ztichnou. Úspěšní zrádci minulých řad, Mia a Nicole, pracovali s obrovským úsilím, aby jim z domečku z karet nevypadla ani jedna kartička. Takový styl hry Kryštof neměl.
Petr je na stopě i Annelie. V kině si za to při premiéře předchozího dílu vysloužil potlesk a někdo zakřičel, že je neskutečný. Jeho intuice teď dělá to, co dřív Felix, která se trefovala, ani nevěděla jak. Tvůrci se při rozhovorech o tom, co hráče kvalifikuje, čím dál víc přiklánějí k tomu, že víc než profesní základ funguje instinkt – pokud má hráč sílu ho prosadit a nenechat se od něj odvést. Lidi, od kterých se úspěch kvůli jejich profesi čeká, možná svazuje právě tlak, že by v tom měli být dobří, a ten je žene k přeanalyzování. Felix a Petr zůstávají u první myšlenky a mají v sobě spíš životní zkušenost. Je to jako u mise s krabičkami, kdy tým nejdřív vybral správně, pak to přeanalyzoval a zbytečně přišel o statisíce. Petr je navíc dominantní člověk. Když jeden z tvůrců potřeboval na večírku po premiéře všechny utišit, instinktivně šel za Petrem, a ten zjednal pořádek, aniž by věděl, o co jde.
Dáša mezitím Petrovi a Majdě pouští, že jí Kryštof venku řekl, že s vyhlasováním počítá. Je to spočítané: zakládá se to na částečné pravdě, a kdyby ho s tím někdo konfrontoval, Kryštof nezalže a ještě se naštve, takže se prozradí ještě víc. Tenký led, ale jistější než riskantní konfrontace z očí do očí. Tomáš poznamenává, že se Kryštof bojí kulatého stolu, jenže věrný by se měl bát spíš rána. Majda chce psát Felix a Petr ji přemlouvá ke Kryštofovi – i Petr tuší, že hlasování bude vyrovnané, a těží z toho, že minule měl pravdu, když tvrdil, že Adam zrádce není. Domi naopak říká, že proti Kryštofovi jít nemůže, protože ji tolikrát zachránil.
Kulatý stůl: prstýnek, pár a týmová hráčka
S příchodem hradního pána se hráči dozvídají, že v banku mají 820 tisíc ve zlatě. David jde hned zostra do Felix. Tvůrce baví, jak v sobě dusí emoci – jako chemik těsně před explozí, který se ještě snaží být vtipný. Připomíná dohodu, že vztah Barnyho a Štefana nikdo nevytáhne, a Felix to přesto udělala hned večer. Felix to bleskově otáčí: chce slyšet pádný důvod, proč by David s Majdou neměli být pár.
David se dostává do nelehké situace. S Majdou jsou ze stejné fakulty, ale prý se tam nikdy nepotkali, což tak zvláštní není – školy jsou velké. Doma má partnerku, i když Majda je jistě po všech stránkách také kvalitní žena; tady už chemik vypouští poslední sarkastický vtip. Vysvětluje i prstýnek, na kterém má Majda vyryté jméno Daniel. Ve hře to už jednou přirozeně vyplynulo v altánku, jako argument to ale působí, jako by byli domluvení. Prstýnky si přece mohli nechat vyrobit, a jak poznamenává Felix, David se vůbec nemusí jmenovat David. Důkaz to není, a když ho za ženu přednese muž, působí o to víc jako její manžel. Felix tvrdí, že hrát v páru je velká výhoda, a připomíná, jak se Majda o Davida při misi bála jako o partnera. Tvůrci situaci, kdy by takové spojenectví bylo vyslovenou výhodou, zatím neviděli.
Tomáš se pokouší o „pozitivní lynč“ – podle něj ani jedna ze stran zrádcem není. Situace je ale tak daleko, že to nic nevyřeší. Felix pokračuje: Majda s Davidem jsou pár a Kryštof s Domi druhý pár, a to zrádcovský. David namítá, že žádný věrný se takto nehájil a nekopal kolem sebe. Jenže lidé jsou různí a bránit se lynči od dvaceti lidí není snadné. Felix na rozdíl od Kryštofa nerezignuje: ví, že ostatní nepřesvědčí, a přesto to zkouší. Domi se naopak dotklo, že ji Felix označila za zrádkyni, aniž by jí to předtím řekla do očí.
Kryštof Felix připomíná, že ji tu mnoho večerů obhajoval. Pocitově ji má za věrnou, ale každý večer zvítězí logika, že je zrádkyně. Takový obrat vypuštěný uprostřed kulatého stolu působí na ostatní, kteří jeho obhajoby Felix poslouchali celé dny, podezřele. Chybí tu šachová partie zrádců z minulých řad, na diskuse se ale možná líp dívá. Petr na Kryštofa udeří: má pocit, jako by z něj něco spadlo. Kryštof to zvedne a přetaví do pocitu, jaké je být napsaný u kulatého stolu – prý ho to osvobodilo. Je to protimluv k tomu, na čem obhajobu stavěl, a Petr mu nevěří, stejně jako ostatní.
Matěj přidává, že hradní pán má smysl pro humor a mohl si za zrádce vybrat někoho vtipného – proto prý Felix. Ta mu odpoví, ať se otočí: hradní pán se jí totiž ptal, jestli by dokázala někoho bodnout do zad, a ona řekla, že ano, ale je to složitější, než si myslela. Skoro se u toho zalkne. Pak přijde její vyrovnaná, sebejistá řeč: ať ji napíšou, jestli jí nevěří, nepřišla obhajovat sebe jako člověka, ale hrát hru, kterou má ráda. Dostala roli věrné, hraje ji naplno, protože je týmová hráčka, a to týmoví hráči dělají. Těm, kdo jí nevěří, se dívá dlouze do očí a neuhne. Takové repliky jako z amerického filmu se podle tvůrců rodí jen v emocích, kdy slova přicházejí sama, a jsou silným znakem, že člověk je věrný. Že se takové momenty dějí, je hlavní úspěch celé hry.
Sedm na sedm a rozhoduje Dáša
Hlasování se pořád přelévalo, každý ale hlasoval tak, jak u stolu řekl. Kryštof samozřejmě pro Felix, a stav byl sedm na sedm. Tvůrci s trochou záškodnické radosti nechali rozhodnout Dášu. Její hlas by rozhodl tak jako tak, ale pořadí hlasujících je jeden z mála nástrojů, které štáb ovlivní. Novinkou této řady je, že tvůrci znají hlasy dřív, než se přistoupí k vyhlášení. Vidí hráčům do karet, ale až poté, co hlasy napíšou.
Když hradní pán řekne, že rozhodne Dáša, Kryštof obrací oči v sloup a je mu evidentně zle – ví, že je v háji. Pro Dášu je to den D, den Dáši, a vychutnává si ho. Prohlásí, že Dáša už svoje řekla, tedy mluví o sobě ve třetí osobě, a hlasuje pro Kryštofa. Ten děkuje za splněný sen a prozrazuje tajemství: patnáct let se živil jako herec a nikdo si toho nevšiml. Hrál roli zrádce. Petr v tu chvíli málem rozbije pěstí stůl.
Annelie se rozpláče a hned to otočí: jestli by o někom řekla, že není zrádce, byl to Kryštof, a tedy tu nemá co dělat. Dokáže ostatním zkazit i tento velký moment, a oni jí to ještě nevyčítají – David ji pak na hradbách utěšuje, jak je hodná, když o lidech takto uvažuje. Dáša má přesně ten výraz člověka, kterého drásá, že manipulaci nikdo jiný nevidí. Annelie na sebe stahuje pozornost tak pravidelně, že to přestává být podezřelé.
Ke Kryštofovi patří ještě jedna historka. Už při castingu tvůrcům prozradil, že se kdysi živil pliváním ohně a jednou se mu na veřejné akci nepovedl trik. Přesto ho pak postavili k hranici, kterou musel zapálit pod kolegou. Schválně to nebylo a tvůrci se omlouvají. Hradní pán Kryštofa vyprovází slovy, která měl napsaná dlouho dopředu, protože se jeho židle kymácela už delší dobu: Kryštofovy kostičky se rozkutálely po podlaze a chvíli potrvá, než z nich opět poskládá svůj malý Křivoklátek.
Při hlasování Kryštof Felix ještě řekl, že mu nevadí kudla do zad od ní, protože ji tam cítil už delší dobu. Domi to vrtá hlavou. Tvůrcům to přijde spíš jako narážka na Dášu, kterou nechtěl jmenovat. Zrádce tak odchází kvůli souboji zrádců, který ale nebyl natolik veřejný, aby ho mohl přiznat – a Dáša to výborně ustála. Vyhnaný zrádce často dává poslední hlas jinému zrádci, divácky je to ale neatraktivní a lidi to štve. Tady to vyšlo jinak a Kryštof touto větou paradoxně Felix ještě přitížil.
Felix mu na to říká „byl to herec, miláčku“ a Domi, které je v situaci viditelně nekomfortně, ji žádá, ať jí přestane říkat miláčku. Felix tak mluví se všemi, tvůrci ale chápou, že unavenému a vyčerpanému hráči může i takové oslovení vadit. Barny celý kulatý stůl uzavírá otázkou ze začátku dílu: je Felix návnada, nebo šlo o souboj zrádců? Annelie pláče. Tvůrci kulatý stůl hodnotí jako velmi povedený, zrádcovská dynamika jim vypravěčsky hraje do karet.
Třetí realita: detektivní kancelář Petr
Třetí realita je ve znamení euforie. Petr je na koni a sebevědomí má na rozdávání, až to některým připadá trochu moc. Barny říká Annelii, že ukázala, že je stoprocentně věrná, a ona děkuje a pláče dál. Dáša prohlásí, že má jako všichni věrní radost, že dostali zrádce. Annelie ve zpovědnici propukne v pláč – podle jednoho z tvůrců trochu teatrální a mířený na diváka. Ví, kdy mluví k divákům, a celou dobu k tomu přistupovala jako k natáčení, proto má k jejím emocím ve zpovědnici pochybnosti. Emoce v sobě má, ale umí je pustit tam, kde se jí to hodí.
David Annelie utěšuje, ať si to nebere, že věřit lidem je její dobrá vlastnost. Pláč na hráče zjevně platí, na Petra ale ne. Ten vyhlašuje, že dalšími zrádci jsou Annelie a Zdíša; Annelie to hraje blbě a hlavním mozkem je Zdíša. Detektivní kancelář Petr prý přišla na všechny tři zrádce a může zavřít krám. Tak blízko, a přitom tak daleko. Říká se, že dobrá lež se schová mezi spoustou pravd. Tady trpí pravda, protože se mezi ni vloudil omyl. Uvidíme, co s Petrovým sebevědomím udělá, až se ukáže, že se v jedné věci mýlil.
Konkláve v mrazivém tichu
Konkláve je brutální, s rekordním dusnem ze všech řad. Annelie Dáše nedá nic zadarmo, ani nepozdraví, a dlouhé ticho nerozbije ani Dášino tradiční „Dobrý den, kolegyně“. Je to jeden z důvodů, proč tvůrci hlídají, aby si zrádci před konkláve nemohli promluvit ani vyměnit pohled: jedou sami, každý v jiném autě, přicházejí v kápích a napětí se tak vystupňuje až ve chvíli, kdy kápě sundají. Takový moment se nedá napodobit.
Ticho přeruší až hradní pán: tvrz zrádců utrpěla první trhlinu. Následuje tradiční nabídka – verbovat, nebo dál vraždit. Annelie hned odmítá verbování, protože by ho většina nepřijala. Atmosféra zůstává strohá a Dáša čeká, až Annelie promluví. Mezitím začíná hostina, ilustrační scénka, ve které hradní pán dýkou trhá na kusy celé pečené kuře. Byl to jeho nápad: obraz středověké hostiny a oběti trhané na kusy, na hraně nechutnosti a děsivosti, v ostrém kontrastu ke gentlemanovi, kterého hradní pán hraje přes den.
Annelie chce vysvětlení, proč Dáša potopila Kryštofa. Ta odpoví, že se potopil sám – a tvůrci jí dávají za pravdu. Zrádci si celou dobu mysleli, že hrají v jednom týmu, i když se Dáši chtěli zbavit; nenapadlo je, že ona se může chtít zbavit jich. Annelie hraje sama za sebe a chybí jí empatie k tomu, jak se cítí ostatní. Dáša dodává, že Kryštof to vzdal sám; Annelie oponuje, že se jen nedokázal obhájit. Tvůrci tu stojí za Dášou. Argumentuje dobře, nepříjemnou konfrontaci zvládá a bere Annelie jako sobě rovnou, i když je generačně jinde a má větší životní zkušenost. Žádné „holčičko“, i když ji Anneliina hra zjevně štve. Na otázku, co bude dál, Annelie odpoví, že jí nevěří, protože by něco takového udělala bez mrknutí oka. Dáša se ptá, jestli někdy viděla, jak se tahle hra hraje.
K vraždě má Annelie jedno jméno a stojí si za ním. Může prý ukázat na ni i na Dášu, ale ona to uhraje: oko za oko. Dáša ve zpovědnici popisuje, jak kolem sebe Annelie šlehala. Tvůrci tentokrát netuší, co přijde – Anneliina indicie může padnout na víc lidí. Schyluje se k otevřené válce zrádkyň, které se rozhodly zůstat samy a porvat se o hru mezi sebou. Obě mají odpůrce i zastánce, o obou už někdo řekl, že jsou věrné. Věrní mají zároveň silného velitele: Jan po kulatém stole Petrovi slíbil, že už o něm nikdy nebude pochybovat. V minulých řadách přitom boj často vedl zrádce.
Závěr
Díl, ve kterém poprvé padl zrádce, stojí na souboji uvnitř zrádcovského týmu. Dáša svůj boj s Kryštofem vyhrála nenápadným zaséváním, misí, která z ní udělala hrdinku dne, i rozhodujícím hlasem u kulatého stolu. Kryštof doplatil na obhajobu postavenou na strachu a na rezignaci, které si ostatní všimli dřív než on sám. Petr je na stopě, i když se v jedné věci mýlí. A Annelie zůstala s Dášou sama, s jedním jménem pro vraždu a heslem oko za oko.
